Pohřeb

Černý hlouček plačících lidí objímá hrob nebožtíka. Kněz hledí do oblak a odříkává modlitby. Rodina zesnulého se drží za ramena a chvěje se zármutkem.

„No, tak Maruš nebul. Každej tam musí. Ty naděláš s jednim mrtvim. Máš oslavovat, že žiješ. Jo a když jsme u těch oslav. Jaktože si pozvala svý příbuzný ze Slovácka nebo odkuď to jsou? Ty to zase všechno vyžerou jako na naší svatbě. Vždycky maj plnou hubu sentimentálních keců a pak si berou žrádlo i do tašek. A hlavně jim vůbec nerozumim. Mluvěj jak vožralý Rusáci. - - - Tak promiň Maruš. To jsem nechtěl. Já vim, že to jsou jednou tvý příbuzný, tak si úctu zasloužej. To jsem vážně nechtěl. Že já tu hubu radši nezavřu. Ale tak už nebreč. Já to tak fakt nemyslel. Víš přece, že tě mám rád i s těma příbuznejma. Bral jsem si tebe a ne je. Nikoho jinýho než tebe bych stejně nechtěl. Ale ty pláčeš ještě víc. Co tě to tak zase bere? Á to ty ses dojmula. Někdy umim mluvit, co? Až se sám někdy divim. Ale teď už vážně přestaň! Podívej se. Teď už si nakazila i děti. Ježíši, co jsem komu udělal? Přestaňte. Vždyť to je k nesnesení. Jakoby vás mučili. Tak to vydržte. Lidí ještě umře. Takhle se trápit kvůli nějaký mrtvole. Nejradši bych ty pohřby zakázal. Stejnak se tam jenom brečí. Koukat, jak ti zahrabávaj nejbližší je k poblití. A ta rakev. Úžasná akce. Divim se, že nám tu mrtvolu ještě neukážou. Já bych neboštíka spálil a rozprášil ho na zahrádce. Aspoň by bylo, čím hnojit. Ježíš, to jsem Maruš nechtěl. Já mám tu hubu fakt nevymáchanou. Ale, když si to tak vezmeš, tak mám pravdu. A večer, když se všichni sejdou, bych na počest nebožtíka, udělal vožíračku, ehm..., totiž oslavu. Co na to říkáš? Není to skvělej nápad? Tak co je? Proč neodpovídáš, když s tebou mluví manžel?! Jo, ty mě vlastně neslyšíš, co? Kurva, já si na tu svojí smrt nezvyknu.“