Přelud
Přelud
Na druhé straně
na konci města,
kde paneláky září barvou.
Sluneční dům
Sluneční Dům
Vlhký vzduch po dešti těžknul nad silničkou, která vedla zmalého městečka. Kapičky mokrého vzduchu se zachytávaly na skle projíždějícího automobilu. Drobná nožka přidupla pedál a auto divoce kličkovalo úzkou silnicí.
Auto se zastavilo u lesa, který rostl za městečkem.
To co bylo, už dávno není
To co bylo, už dávno není…
Nad zábleskem očí
Uzavírá se jiskřička .
Poslední pohled na západ věnuješ,
Bouřka
Bouřka
Dešťové mraky se líně valily po obloze a vypadalo to, jako by měly každou chvíli spadnout do údolí, které se začínalo pomaloučku zelenat. Jarní vzduch byl ještě chladný, ale bouřkové dusno dráždilo smysly. Alice spěchala údolím, hopsala přes kaluže a dávala pozor, aby nezahučela do bláta. Nervózně se rozhlížela kolem sebe, ke své nelibosti a zároveň spokojenosti, že jde údolím sama.
Elegance kočky
Elegantní kočka
Jako elegantně stočená kočka,
na mém klíně
se marně pokouším
Déšť v ráji
Déšť vráji
Rudé slunce pomaloučku zapadalo za mořskou hladinu. Červené vlnky jemně šplouchaly a narážely do narůžovělých kamínků a mořský vánek příjemně vál. Slaný vzduch krásně voněl. Zavřela oči a vychutnávala si ten pocit, o kterým tak dlouho snila.
Ornament
Lehounce namáčela špičku štětce do zlaté barvy a jemným tahem lemovala předem tužkou namalovaný ornament. Stáhla tenké černé obočí, zamračila se a sykla. Přetáhla jemnou linii. Hluboce vydechla a jemnými prstíky si upravila pestré šaty, které se jí na klíně zmuchlaly.
Alena v obraze
Alena v obraze
Rukou si kryla tvář. Vítr štípal a drobné vločky sněhu na kůži studily. Snažila se co nejhlouběji schovat do dlouhého kabátu. Bylo až po kolena sněhu, a tak se namáhavě brodila ke škole.
Neděle
„No tak. Přestaň se pořád vrtět. “ Řekla dívka mourovaté kočce, která se neustále nemohla usadit na dívčím klíně.
„Ale už.
Vzpomínka
Před okny poletovaly vločky. Drobné, složitou mozaikou lemované, geometricky přesné. Divoce se točily ve vánici, kterou prostupovalo slunce. Drobné jehličnany byli jimi doslova obaleni.
Art Decó- Panička psí
Už si to kráčí
po ulici
na vodítku přišpendlená
zlatým obojkem opásaná
Vločka
Nad prvními vločkami
a příjemnou hudbou
pohoda zpráskajících
kamen sálá.
Cesta
Ze žlutého baráčku
ne moc velkého
ale mé dušice příjemného
cestička.
Voda
Voda
Voda je temná hladina
naší duše
stejně jako ukazatel naší krásy.
Na zastávce
Trutnov- Hostinné…17:25…
„Hm. “
Zamručela dívka opírající se o berle. Otočila se a odpajdala klavičce, která stála osamoceně opodál. Vítr skučel a byla taková zima, že dívka měla červený klaunský nos a tvářičky jako ruská marfuša.
Verš
Živý či mrtvý
píši o maličkém verši.
Tak malém
že by se do kapsy vešel
Vílo kávy
Vílo kávy
tančíš nad šedavou parou
a voníš divoce
jako jižní svahy zemí
Mléčná lásko
. Stále tě cítím
na dlani
horkého
spronikavým pachem
S kapkou alkoholu v krvi
Skapkou alkoholu vkrvi
se mi nejlépe vzpomíná
na stavbu papírového draka
který nelétá.
Až jednou zapadne slunce
Až jednou zapadne slunce,
snad pak si ještě vzpomenu
na podzimního prince.
Na jeho letmé doteky,
Kočka
Ležím schoulená do klubíčka
jako mourovatá kočka,
která mi přede na klíně,
jemně
Poslední poděkování za život
Je to zvláštní,
když odejde duše.
Když jsem ji znala
a sní vyrůstala.
Miláčku, to ti je pořád taková kosa?
"Miláčku, to ti je pořád taková kosa. "
"Jo. "
"Tebe snad nehřeje mládí a láska. "
"Ne.
Protože mi na tobě záleží Aleno!
"Co ti zase je. "
"Nic"
"No něco asi jo, když zase bulíš. "
"Prosimtě neřvi na mě. "
Nebe
Nebe je jedna velká napěněná šlehačka,
smetana s modrými oblázky
apapírovými vrabci.
Právě Vám já i mrtvé dítě děkujem
Ve víru deště tančí
sama,
štíhlé nohy se do krve rozedírají.
S pentagramem na krku umřít nemusí,
Město
Když se zeptám: Proč.
Mrtvé město bez duší mi odpoví, jen tichounce,
šeptem, téměř neslyšitelným-
-To proto, abys trpěla, víc než je potřeba.
:-)...
A tak se Vás tedy ptám, v jakém stavu píšete. Při hudbě, při zmíněných depresích.
Starý kostel
Starý kostel
Po hladině bruslí vážka, pampeliška se knebi obrací. Ženský hlas někde vdáli kvílí, bodá do uší. Svět se ve smutku utápí, nemůže se nadechnout.
Po stopách krvavých se vydávám, po hlase, po tom šíleném kvílení.
Bonbóny
Červené bonbónky se na jazyku rozplývají,
chutnají sladce, kysele, hořce.
Stará paní do výlohy hledí,
všedýchočích s únavou nemoc kamarádí.
Pampeliška
Pampeliška
Vzduch se vedrem vlní, prach štípá do nosu. Ostré kameny rozdírají bílé nohy a střepy drásají kůži. Kostelní zvony bijí a nad městem se stahují černé mraky. Lidský řev duní krajinou: Kacířko.
Indiánka
Indiánka
Smrky se ohýbají pod náporem větru, růžové hory se vdálce zračí.
Černé mraky po obloze běží a káně slepým pohledem po zemi bloudí. Síla vnebesích se hromadí, vítr se točí.
Vydra u řeky zpívá… Zvuk bubnů se lesem táhne, zem se třese.
Tanec
Tančící boky se v rytmu bubnů vlní,
masky ožívají.
Draci tě pohledem svlékají,
v zelených očích s vášní.
Tanec s deštěm
Už zase tančíš s deštěm,
nohy tě nezebou, směješ se na celé kolo.
Rudé rty šeptají tichou modlitbu,
černé řasy se třesou.
Vitamín
Postupem času se naše tělo změní v jednu velkou chemickou molekulu obohacenou o vitamín C.
Mějme řadu bodů
Mějme řadu bodů za sebou jdoucích.
Mějme stovky nepotřebných informací za sebou jdoucích.
Mějme desítky kantorů stejně hloupých.
Mějme nekonečně dlouhou řadu mozků vymytých.
Bolest
Už zase bulíš, myslíš na něho.
Bolest tě dáví a ty křičet chceš, avšak nemůžeš-
-nikdo ti nepomůže, seš v tom sama.
Vzpomínáš na tu vášeň, která tě spalovala.
Psát chci
Ležím na zemi a koukám z okna. Psát chci, avšak nevím o čem. Myšlenky přeskakují a pouze se mi vysmívají. V rádiu někdo piští, ale mně se to líbí.
Dračí hory
Dračí hory
Seděla na břehu jezera. Zapadající slunce plálo ohnivě vrudých vlasech a bílé šaty dostaly barvu červánků. Vupřeně hledících očích se zračily poklidné vlnky jezera. Tichý šepot vlnek příjemně narušoval zpěv večerních ptáků.
Ptáče
Májový déšť ho příjemně hřál na srdci. Dodával pocit melancholie, avšak jemu to přišlo vhod, vzpomínal na ni. Podřepl si a prstem kreslil do suché půdy, kam dopadaly kapičky deště, srdce. Do něj jméno Anna.
Tělo
Tělo
Lidské tělo se rozkládá přibližne10 let. Příšerná to představa, že Vás 10 let schutí okusují červi a o Vaše tělo se vedou podzemní války- Kdo si asi urve tu nejchutnější část.
Nenahlížejme proto na lidské tělo jako na něco posvátného či svatého, neboť skončíme stejně jako kdejaká lesní zvěř. Své tělo pipláme, aby vypadalo co nejlépe a vposlední době možno co nejvíce nezdravě, což je velice moderní, o tom nás přesvědčují vychrtlé anorektičky a bulimičky.