Písmák Začátek II
Prolog
„Maruško. Kde jsi. Potřebuji na moment tvoji asistenci. “
Marie.
Začátek...
Prolog
Všechny knihy začínají stejně. Když to zjistila, musela se pousmát. Pak ji zaklapla. Zaklapla knihu.
Mezi řádky
Jako vlk
plíží se pomalu
A oděn vrežném plášti
dýchá nám to týlu
Nostalgie
(Ukázka z jedné z prvních kapitol)
Probudila jsem se o půl čtvrté ráno a celá roztřesená si sedla naokraj postele. Zdálo se mi, že se protější bílá zeď neoblomně přibližuje kmému tělu a snaží se mne dostat do situace, kdy budu muset začít křičet. Jsem totiž klaustrofobička. Asi.
Oltář
Vím že vnímáš
bosé sny mého ráje
kde leží citliví sopek
co pláčou
Sklizeň
Poločas síly uzrál
včase zděděném
kde koupali se děti
dvakrát, třikrát dost
Lhářka
To nejsem já kdo vidí
červánky zvosích křídel
a courám se nahá
vpolovině touhy
Blízko
Ztrácíš závoj
kolébko strachu
píšťalo tenkých smutků
jsi blízko svítání
Črta
Zlomeninou strachu
bezpáteřních smutků
na fresce znervů
vohlodaných kostech
Leporelo
Minulost
Ztracené domy sedmi svící
je mé žít na prahu bolesti a ráje –
donekonečna nestoudných zbláznění ---
Čekání
Vyhynulo směšné čekání
pod atrakcemi živnostníků
a ty jsi náhle pod palbou očí –
velké nic na židli o třech nohách
Aby
Kdo vidí ta těhotná „aby“
pod sklem všech lesklých řečí
co schází ze schodů jejich úst
aby zatopila mi vsrdci. ---
Ne
S konvicí zla zalévám ti ústav jehličí prázdna doufám v kvíleníkde loučí se šablony vašich světů - - -Dokořán, dokořán dveře pekla se smějíA čekanka uvadá na vlnách křikurozpárané nudy puklého děckaDenně skřípat duší v sádrových snechtěsné emoce klást na polštář matkyodložit hrůzy na váhu předpisů - - -Je jen v zmizelém ráji ke smrti bytížalozpěv růžových paloučkův staletých „ne“.
Světy
Svíjí se radost
vrovině křiku
popravená tmou
kam chodím dýchat
Zrození smíchu
Svěřím ti smutek
nasněžený ve mně –
písař tenkých strun
co mizí všedinách ---
Pohlednice
Ty nejsi pohlednice
vkrabici slyšitelných
kde jedna bez jedné
kde člověk smazán druhým
Náhoda
A byla tenká –
látka co zbarvila život
vpodivné pračce
spříměsí cudné náhody.
Daleko tady
Cítím se bohatá
tvým obrazem
tam uvnitř
kde bída chodí spát
Na samotě u nitra
Den houpe se vkolenou
padají ostýchánky
jako paruky starých dam
a ty běžíš vstříc slovům
Říkanka
Ve stehnech minulé noci
tráva našeptává bolest –
opatruje milou říkanku:
Smrti vystavíme jesličky,
Architekt
Spolkla si tvář
když honila sebe
a skládala svůj obraz –
vteřinu bez razítka
Podoba strachu
Na nekonečné tváři
vproměnách dojmů
loupe se kůže –
svědectví bolesti
Zkratky
Prosklené davy myšlenek
klepou na vrata přítomnosti
vsladkém polospánku TV
Ve frontě na nesmrtelnost
Divoký snář
Za vlády otevřených diskusí
sny rozpadly se vstřepy.
Za vlády lechtivého klauna
přítomnost ti slepí
A ty jsi...
Vpodpalubí sukně
rostou zážitky nocí
vnichž doutnal smutek ---
A ty jsi teď malá –
Magnety
Jsme dva póly němých mocností –
magnety ve smršti chvíle ---
Obraťte nás zády když padne touha
a my se pak tiše vzdálíme
Červená čepička
Shlavou jako lahve udušené zátkou
jdete mezi zátokami šílenců
tiše a měkce jako duchové ---
A zdaleké hory posíláte jim šípy –
Spojky
Spojka našich těl
spojená spojkou myslí
vane vúdolí rozkošného spánku
vněmž zeje zkyslý otazník
Jste naše?
Vpodkolenkách je továrna mládí
ucouraných bot a příběhů
a na věšáku vám visí opilá tajemství
kam kráčí se za zády ponocného
Letargie
Vpotměšilé tmě
je zrno smíchu
Proč neslyšíš.
Našel jsi zem
Osud
Kape osudv závětří dneprchlivětišetenounký hlas vybízík boji.
Osud
Kape osudv závětří dneprchlivětišetenounký hlas vybízík boji.
Jeřabiní
Sen ztratil křídlapo nichž stékal mlčenlivý smutekJeřabiní obarvilo něčí ústav prokletém děšti červení krveA tys zahlédl zázrak věděnív zrcadle lásky. Trsy podbarvených citůnajdou své místov pohřebišti masekTrsy spoutaných citůulehnou tišedo vůně minulostiTrsy zázrakuzamknou ústaklíčem mlčení.
Vstříc první otázce
Přítelkyně zdivných sfér
maluje obrázky tvé tiché duši
A pak rozsvítila se lampa nad nemocí
co prokvetla Tě stínem
Tvé jméno
Slétlo se čtyřikrát sedmero ptáků
a usedlo tiše na Tvou hlavu
Jsi zarostlý nejjemnější láskou
kde bolest rozkvétá pod stínem slunce
Tonoucí mysl
Bezpečí posmívá se
kaňky omylů tiše pláčou
nad ztuhlostí mladé mysli
a já věřím vsladkou krev
Úvod do filosofie výchovy
Seminární práce
Úvod do filosofie výchovy
Eliška Pelikánová
I. Úvod
Lékař
Rozstřihl jsi hladinu
kde zrcadlila se má duše
Teď vplétáš mi bolest do prsou
a rozséváš moudrý smích
Lékař
Rozstřihl jsi hladinu
kde zrcadlila se má duše
Teď vplétáš mi bolest do prsou
a rozséváš moudrý smích
Lékař
Rozstřihl jsi hladinu
kde zrcadlila se má duše
Teď vplétáš mi bolest do prsou
a rozséváš moudrý smích
Lékař
Rozstřihl jsi hladinu
kde zrcadlila se má duše
Teď vplétáš mi bolest do prsou
a rozséváš moudrý smích
Zdechlina
Stála na náměstí –
perokresba šíleného kreslíře
Zrak ztrácel kormidlo
a sténal hlady
Zdechlina
Stála na náměstí –
perokresba šíleného kreslíře
Zrak ztrácel kormidlo
a sténal hlady
Zdechlina
Stála na náměstí –
perokresba šíleného kreslíře
Zrak ztrácel kormidlo
a sténal hlady
Ponurá...
Hrůzy plného kalichu
rozvětvené nicoty
sténají tiše do nocí
Pozdravit chci něčí srdce
Pozvánka
Pozvánka do mých snů
oznámila ti rozevření duše
Chtěla by vyhlásit nahotu
a roztavit železo tvého splínu
Pamatuješ?
Roztřesená
polévaná lihem včerejška
vrozbřesku krvavých slz
zatínám pěsti
Nespočetněkrát...
Snad tisíckrát jsi rozesmál mé tělo –
pištělo levným štěstím jako nad hrncem pára
A vůbec - kolikrát ses již nořil vodemčeném klíně.
Kolikrát pouštěl rybičky prozkoumat dívčí terén.
Promoklá...
Zasadil sis mé jméno
skropené tíhou slz
a posnídal chomáč vlasů
Roztavils' zdivočelou mízu
Protože...
Zjistila jsem, že –
potřebuji vytahat za uši své pudy
a vyhubovat dítěti co ve mne přebývá
Rozhodla jsem se, že –
Probuzená
Zašumělo mi vklíně jaro
zazvonili probuzené rysy…
Ztichlé mátoví večerů
pokrájím lidem zlehka
Děkuji...
Pravda živoří nad mou hlavou
rozkvétá i za ledových dní…
Tobě vnáruč nasypat jahodové štěstí
vpopelavém dni omývat ti vzduch…
Nikdy
Plechové dno našich pohledů
probouzí kazajku strachu
Na křídlech dudka temní se zrak –
proč snít jen vpovětří.
Vyprodáno
Dnes vduši vyprodáno.
Poslední kus jasu zabalen
I na polici súsměvy je prázdno
chléb sypaný vírou je jeden jen…
Ženou...
Pramínky teplé krve
plouží se na kůži stehen
Stékají do ztracena
tiše předou svůj sten…
Vemínko
Vemínko tvého citu
houpe se opuštěné…
Podojila jsem ho jen půl –
zbytek je do zásob…
Zrníčka radosti
Pár vteřin žitého času –
stála jsem vchodbičce vlaku
hlavu vokně – pokrm přírody
Tehdy chtěla jsem cítit neklidný tep –
Snění
Jsem ozvěnou staletých kroků
a v zrcadlení němých osudů
je mé místo na rampě tmy
Ostrůvek ticha němě dýchá
Pokus
Pojď se mnou poslední –
pijane dní
a vyslov své „rukulíbám“
A ať to zní.
Čistá vášeň
Rozprostřený herní plán
uprostřed křižovatek osudů
Panáček, panenka, kostka –
šest stěn svýletními cíly
Odcházím...
Poštěkal jsi mne prudce
jako hladový pes z holubníku.
Jsem teď zazděná v bolesti
co smývá barvy mého já…
Stín
Časem roztopená slova
zchvátila bledý polštář citů
Malomocenství slibů
uvrhlo mne v žalář zrádců
Jak vyrůst?
Sloužit duchaprázdnu
v osvícených dnech.
Raděj svléci medovou krustu
a našlehat nemilost v pěnu…
Bolestný návrat
Vyžehlit bolest niterného jmění
v poledne promnout radost ticha
pod hvězdou ustlat si k spánku
a pak roztříštit krásu tajemství
Vánku...
Modravý nebetyčný vánku
zchlaď každou výheň dne
a propůjči jehlám oblý tvar
Posnídej se mnou žluté jaro
Kde jsi?
Skrytou před výsluním dne,
obehnanou stínem tvého těla
šimrá mne v zádech otázka –
dřeň samoty odhalit by chtěla…
Nedokrvená láska
Nedokrvená láska
otočila se na podpatku
a zamávala zkyslým úsměvem
Pamatuješ si:
Trofej
Získat trofej horkých úst z maliní
za časů háčkované zimy.
Sklánět se pyšně nad vrcholky
dvoučlenného stáda koz
Čekání
Polykám sníh
v závějích smutku
Jen lesk zimního jablka
a mat jarní hrušky
Jedenácté přikázání
Dopisy stejnoher
na nočním stolku
pročítat do úmoru
a vrásnit mladé čelo –
Popelníky
Popelníky hodnot –
choulostivé téma zajatců
dnešní ztracené cesty do ráje,
kdy třeba zřít teskné ulpívání smrti
Jablko
Rozkročím ústa živená jedem
a vyplivnu krutý žert
či znebesním osvícené temno –
na výběr není…
Vánek dětství
Po stopách tvých vět
šla jsem tiše
a potkávala jsem věčnost chvil
zažraných skvrnpaměti –
K studánce...
Polykám sousto povadlé duše
když shnilý déšť prší voblaka
když slyšíš vanutí mrtvého dechu
a vidíš oběšence na nitce něhy…
Kdy?
Kdy.
Pod lupou rozkvetl ti
obraz mého srdce
Zmlhoviny vylouplo se
Pozdě
Včera ukrojil sis plátek duše
a ránu nezacelil mi.
Slovy rozněžnil jsi drsná zákoutí,
zapálil svíci tiché milenky
Paideia
Ztrácíš háv hebkých lupenů
vroztodivném hledišti světa
Rozpukla tvé nitro melodie světla
Dřeň se ti barví štětcem osudu
Jiný čas
Zlomený čas vpoledni štěstí
vpředvečer bouřky a hromu
zatemnil okno čekání
Nejsi již loutka vrukou naděje…
Dívka na chodníku
Namočené sny
sušila dívka na chodníku
Nasáklá přání
pošlapaná bahnem nohou
Útěcha
Neznámé stíny její duše
dotkly se letmo mého zraku
když kráčela jsem cestou školných lavic
Ozdobily mne hvězdným nebem…
Motýl
Spolkla jsem motýla
roztáhla zvrásněná křídla
a obtěžkána láskou
letěla jsem zimní ukolébavkou
Jezinky
Teplo mých útrob
požírá trůn vlastní vydobyté slávy
nastřádaných střípků vítězství
a vzdor kzastavení nemá platný pas
Na cestě leželo srdce...
Měkké srdce jsem ze země zvedla,
zimní dech městem vál.
Do srdce toho jsem živiny vdechla
a mráz se mne tehdy ptal:
On
Kráčí nad střechami našich myslí,
našlapuje měkce stopou hadí,
jenž vtiskne se hluboko vtvář srdce.
A již uteklo mu jeho mládí.
Citadela
Daleko sídlí srdce zakleté,
jen málo u nás zaklepe.
Je vzdálen jeho hlasu mír,
jde však se mnou jeho stín.
Na rozloučenou...
Kamenem hodíš naposledy
roztříštíš věrnou tvář
a zní spadne ti do náruči
pestrá lavina drobných kvítků
Až tam...
Rozprášenou vášní
osolím chléb múzy
Vdálkách za oponou
vylovím své štěstí
Budoucnost
Údolím pomněnek měkce kráčí
vrozpuklém snění dnešního léta
cesta se na sever pomalu stáčí
po hebkém jihu je dávno již veta.
Samota
Hnízdo plné jejích mláďat
rozleptává vláčné nitro.
Vdechuji překyselý pach
a pouštím skrz bránu těla
Rozjizvené nitro
Rozjizvené nitro osolené deštěm slz
kam zaséváš předjarní bouřku citů
zasténalo hlasem šílené milenky
když laviny hnisu stékaly zotevřených ran
Pravda o duši
Chudá žena spovadlými vlasy
tmu svými kroky protíná
nechtěla, ba že nechtěla to asi
šelest viny začíná
Neviditelná síla
Slunce mě toho rána zastalo zrovna u konce mých sil. Vrchol kopce byl stále ještě vnedohlednu. Bolavé nohy trpělivě střídaly jedna druhou a ruce obětavě pomáhaly těžce zkoušeným zádům nést jejich neúměrně velký náklad. Jediné, co mě vté chvíli utěšovalo a poskytovalo další nezbytnou sílu
i vůli, byla představa, že tohle všechno brzy skončí a mé unavené tělo si po dlouhé cestě konečně odpočine.
Umberto Eco: Jméno růže
O směru, který nahradil modernismus
Zní to jako pohádka: zlý král, jenž špatně panuje a dobře neslouží svým poddaným, je nakonec zbaven svého trůnu. A přesně tak tomu bylo i vpolovině 20. století, kdy modernismus a jeho modernistické tendence předaly žezlo nastupujícímu postmodernismu. Postmodernismus se pohodlně uvelebil na svém novém trůně a jal se kralovat.
Básnické souznění Suzanne Renaud a Bohuslava Reynka
Bohuslav Reynek a Suzanne Renaud – dvě křehké duše, jež jako dva plaší ptáci překlenuli propast vzdálenosti a ocitli se společně nanejvyšší větvi stromu útěchy, nikým nepozorováni, rušeni jen čas od času rozverným větrem nepokojných dní. A přece je dnes mnoho těch, kteří sdychtivým srdcem a smutkem vunavených očích tuze rádi otevřou útlou nenápadnou knížku azrakem spočinou na klidných a útěchy plných verších těchto dvou velikých, ale přesto nenápadných básníků – samotářů.
Nebylo by pražádného básnického souznění, kdyby se ještě zasvého pozemského života nestihly potkat dvě duše, jejichž údělem bylo ulehnout u noh Pána ve věčném míru a klidu tiché lásky. Nebylo by jejich básní, jež se všechny se svými něžnými i utrpením protkanými slovy dotýkají jedna druhé a společně tvoří líbeznou píseň, neuhasitelnou modlitbu.
Mezi nebem a zemí
Mezi nebem a zemí
rozkvetla síla mého ducha
tak mladá a jasná
jako čerstvě probuzené ráno.
Vzpomínky
Zmlhy vědomí
tak zralé
tak šíleně jasem rozechvělé
vylouply se vzpomínky
S oloupanou duší
Chodím soloupanou duší
a nedbám pohoršených pohledů
slupky lehkomyslně odhazuji jako drobty ptákům
a kochám se intimním dotekem větru
Peut-etre...
Tisíce otravných mušek
vjeho hlavě bzučí
a nejpovolanější klepe po právu na dveře
nikdo mu ani sluchu nepopřeje.
Jistou nohou
Na houpačce lásky je vidím
jedou tiše vkolejnici vztahu
sbaterkou svítí si vtunelu přítomnosti
a pochybnost dráždí hmotu srdce
Polomáčené rty
Polomáčené rty na prodej
kupte a neprohloupíte
za zvýhodněnou cenu
za jeden jediný polibek…
Oblouk lásky
Pohřbils stopy osvětlené lampou
a namaloval prstem ptáka
Pak vzakletých krajinách zimy
jsi zlíbal horkost mého těla
Koláž
Zpívám si znovu dnešní den
vystřihuji a lepím jeho ústřižky
ústřižky podepsané rukou osudu
Němota okamžiků
Vladimír Macura - eseje
Mé místo je zde
Tento beletrista a zároveň přední český literární vědec se zasloužil o to, abychom jej beze studu a zbytečných rozpaků směle zařazovali mezi české postmoderní autory. Vsešeřelých zákoutích svého jistě vlasteneckého srdce dokázal rozsvítit milióny zvědavých reflektorů a přiznat sobě i ostatním, že hra na udatné a ničím neohrožené Čechy, ženostalgické vzpomínky na slavné střípky českých dějin, že naříkání nad neutěšenou situací současnosti jsou téměř tak zbytečné jako například Hankovy proslavené rukopisy.
Mnozí by mohli směle namítat, že tento rádoby Čech popřel vše, co hluboká studnice české národnosti vsobě ukrývala, že ji celou hanebně vysušil a že zní zbyla pouze nepatrná loužička pohrdání. Podle některých názorů si však stačí vzpomenout na dosud nezpochybněné heslo „Pravda vítězí.
Žily byly...
Žily byly čtyři myši
já – běžící víla s podpatky
ty – čarostřelec tupým šípem
já a ty – má bytost skvetoucími vlasy
Krajina
Odliv nakradeného štěstí
svýstřižky snů
smočil lačná dívčí ústa
vzal teplou peřinu
Něžně, vášnivě, pomalu...
Chtěla bych česat tvůj dech
za ranního probuzení světla
být vločkou co na vlas ti sedla
zlíbat tě slovy něžnými
Máří Magdaléna
Máří
koupila sis jej jediným pohledem
a mnozí by platili zlatem
Máří
Královniny slzy
Nad královstvím se jako smetana rozlila neproniknutelná mlha. Podobajíc se bílé labuti, letící shluky mračen vysoko nad zemí, vstoupila královna nabalkón. Chladné počasí po chvíli vykouzlilo najejí tváři brunátný ruměnec, jenž byl jediným důkazem, že ta bledá žena ještě žije. Strnulé anehybné tělo se lehce opíralo o kamenné zábradlí a také všechno kolem nevykazovalo sebemenší pohyb.
Magnety
Magnety
Závan větru jiskření
jako magnet pro dva.
A pak obrať jej.
Neviditelné mosty
Neviditelné mosty umí překlenout vzdálenost duší,
též já šla vstříc milému přes řeku nepochopení,
avšak klopýtla jsem a spadla do dravé řeky,
smetla mne a nikdy víc kněmu jsem nedošla.
Pan farář
Už je tomu dávno, kdy schováno za vysokými štíty hor stávalo uprostřed vlídné přírody městečko. Bylo to městečko docela všední. Jako každé jiné, i ono se stalo útočištěm mnoha různých lidí. Zde měli svůj domov jak bohatí obchodníci, pilní řemeslníci, tak chudá lůza či prodejné ženy.
Čas lásky
Když semínko přijme země nesmělá
a když to vlůně jejím plaše vzklíčí,
byť by to byl jen drůbek podběla,
není možné, že jej zničí.