Písmák Dospělé dítě
Když jsem si začala psát první deník, bylo mi asi sedm let, začínal slovy: Jmenuji se Jane a brzo už budu velká. O pár let později jsem si koupila tenhle, abych mohla rozmotat to zamotané klubko, které představuje můj příběh. Jen ten začátek se změnil. Místo jsem šestnáctiletá dívka, musím, nebo bych aspoň měla, napsat jsem šestnáctiletá žena.
Zpřetrhaná páska
Seděla jsem na kancelářské židli a pomalu se otáčela tam a zase zpět během čekání, než internetová stránka naběhne. Ani nevím, proč ten článek chci číst. O rozvodovosti lidí už vím svoje. Před pár lety bych se na ten článek jen podívala a řekla si, že mým rodičům se tohle nikdy nestane.
Útěk z ráje
Psát si deník nikdy nebylo pro mě, ale po tomhle všem to asi bude potřeba. Možná, že když si to přečtu sama po sobě černý na bílým, tak si tu chybu, která byla jen ve mně, jak obvykle podotýkají moji rodiče, konečně uvědomím.
Den, který mi obrátil život vzhůru nohama, začal jako každý jiný. Ráno vstát, pomalu rozbít mobil, když zazvoní nikdy nekončící budík, dát si hrnek kafe a jít do toho ústavu.
Poslední dovolená
Podívala jsem se do zrcadla a viděla třiceti pěti letou utahanou právničku, která právě prohrála svůj další případ. To mě přimělo po deseti letech bez dovolené, které byly plně oddané mé práci, se rozhodnout dát na rady okolí a vyrazit za sluncem. Přijde mi to sice zbytečně drahé, ale nutné. Můj organismus začíná dávat najevo jisté projevy nespokojenosti, jako jsou vrásky, vypadané vlasy a o dalších a dalších věcech bych mohla vyprávět hodiny.
Jistá nejistota
Zvonivý smích proťal ticho jinak upjaté a tiché nemocniční místnosti. Samozřejmě jsem se zasmála já, kdo jiný by se taky smál na takovém místě. „Můžu se zeptat, co vám přijde ksmíchu. “ otázala se spodmračeným výrazem sestra, která do té doby seděla u stolu a mé existenci nevěnovala žádnou velkou pozornost.
První princ
Vášeň mne spalovala až do posledního kousku mého kapkami potu posetého těla. Téměř jsem cítila jeho rty na mých, ale co to. Protivný zvuk budíku přetrhl nit jednoho z nejkrásnějších snů, co jsem kdy měla. S naštvaným výrazem na tváři jsem ze sebe shodila deku a vstala ze své pohodlné měkoučké postele.
Alkoholové peklo
Chtěla bych mít vhlavě nějaký čudlík na ztišení hlasitosti. Já už to nechci slyšet. Pořád dokola ty samý slova, ty samý hádky. „Bral jsem si ženskou a rozvedu se salkoholem načichlou troskou.
Čekání
Ona
Celý život na něco čekáme, proběhlo mi hlavou. Celý život člověk čeká, je jedno jestli na autobus, na zábavu, na večeři, čekáme neustále. Zabrána do otázky čekání jsem se ještě víc zachmuřila. Taky čekám, ale nečekám na večeři ani autobus, čekám na tu spásnou kapku krve.
Černé dny
Probouzím se do dalšího černočerného dne. Všechny moje dny postrádají barvu, protože moje oči ztratily schopnost vidět. Vstanu a první po čem moje ruka zapátrá je hůl. Hůl slepejše, jak se mi často posmívaly děti, když jsem ještě nechodila na školu pro postižené děti.
Dědičná smrt
Bílá barva je všude. To byla první myšlenka, co se mi vytasila vmé rozbolavělé hlavě. Až o několik sekund později jsem se ptala sama sebe, jestli jsem mrtvá nebo jestli ještě žiju. Slyšela jsem něčí hlas, byl mi povědomý, ale netušila jsem, co říká a nedokázala jsem ho zařadit.
Chvíle v ráji
Sedíc na malém balkónku vyhřátém sluncem, který náležel kmalému, ale přesto útulnému bytu, na který jsem tak pyšná, otočila jsem stránku vohmataném svazku. „Ještě, že přesně vím, o čem ta knížka je. “ pomyslela jsem si a zadívala se na krásnou, azurově modrou letní oblohu. Vmyšlenkách už jsem byla s ním.
Malý kousek oblohy
Stal se ze mě malý kousek letní azurově modré oblohy. Dívám se na ty, které miluji a na toho kdo může za můj osud. Na osobu co zničila mé sny a touhy. Na toho kdo zabil.
Láska jedné doby
Vzbudil mne křik kohouta. Zvedla jsem se zpostele a prošla svojí skromnou světničkou až ktěžkým dveřím. Radostně jsem seběhla ze schodů a tatínkovi, který stál pod schody, jsem vlepila pusu na tvář. „Ale tatínku, proč se tváříte tak nešťastně, je přece krásný den.
Milovaná, milující
Venku svítilo slunce, ale nad malým útulným pokojem jakoby ležel velký, černý mrak. Alespoň tak to připadalo majitelce toho příbytku. Slunce nemohlo ani omylem rozehřát její smutek. Nikdo jí nemohl vjejí samotě vyrušit.
Násilný zázrak
Podívala se na něj a zašeptala pouhé promiň. Jeho chladný pohled jí připadal nejkrásnější na světě. Neviděla tu nenávist, kterou tak dobře skrýval. „Když už ti na mě nezáleží tak já teda jdu.
Neúprosný čas
Zkytice již dývno uschlých rudých růží spadl okvětní lístek. Mary pozorovala očima jeho dlouhý let na podlahu. Květiny staré stejně jako její bolest už měly být dávno vpopelnici. Jenže ona je nedokázala vyhodit.
Osudová náhoda
Sedla si do rohu malého pokoje a do ruky uchopila propisku. Už jako malá si psala pohádky, když měla náladu. Teď píše, aby do řádků schovala svůj smutek a všechna svoje zklamání. Je vnich zašifrovaná ona.
Touha po kráse
Lednička na ni svůdně zírala a chtěla ji nalákat do svých spárů. Ona ale nebude jíst. Nemůže, vždyť by přibrala, a tlustá by se přece nikomu nelíbila nemluvě o tom, že její popularita by vzala za své. Už teď je dost tlustá, když se nad tím tak zamyslela.
Ztracený sen
Stála před zrcadlem a pozorovala, jak po jejím těle stékají kapky vody. Hlavou jí proběhly vzpomínky na chvíle, kdy její tělo viděl její manžel. Pousmála se. Vzpomněla si na chvíli, kdy leželi vedle sebe, tváře zrudlé studem a vzrušením a ona do ticha pronesla zhnuseným hlasem jak je tlustá.