Písmák nomos lymphae
muž
je ta nejlepší zkouška
zenového mistra ukrytého
kdesi dávno v buněčném kódu
co řekla ona
hra tvarů
par
okolo boků ňader nížin
plížíš se tichý
zvolna
proudím v mracích dnesi v podzemítma obemkne a vezme směryzamíchá krokynedohmatámtichnuv oceán vichru kolem korunnetřeba další léto kořenůmkořeny živnou od kotníků nížcož lelkům ve vlasechsotva vysvětlíš
Leaving
We plant our winter garden no matter what's the season
speaking about investments I give it my attention
while full to mouth with cold but empty of a reason
what for serves me the long beard during young years of tension
stmívání
Z dřevěné stěny
do tmavého prostoru vstupuje
reliéf ženy
v barevných šatech
Z cyklu V
Mít spáry
jako kočka
vyrvala bych si písně z břicha
a škrábala je do kůry
**taboo
now there are three of you in me
to fulfill all my needs
so I'm coming so quick
and with just perfect ease
Dvěma způsoby
Jako v důlku mravkolva.
Prodíráme se sutí vzhůru s vidinou
nadějí
vědomím
Spím se svou kytarou
V prázdném domě s rezavým kocourem
kde můžu vyřvat všechny svoje
orgasmy z plna hrdla
a nikdo vyděšeně nepřijde
a teď kdybys nebyl
Největší tíha mýho života je
mít tě
tady
v rohu pokoje
než přijde nirvana
už zase šermuju s vlastním stínem
své přítmí si držím od těla
vrávorám na hraně harmonie
a strachy se můžu podělat
stárnu pomaleji než druzí
Někdy se dívám na fotky svých přátel
Těch, co už znám opravdu dlouho
a přemýšlím
Kolik mi vlastně je
Tělem textu je převážně tělo
Vůbec mě to nepouští do slov, poslední dny.
Dneska je teprve pondělí.
Kolik života lze prožít
během několika hodin na půl cesty.
sága ~ pokračování
Derou se příběhy žilami jako krev,
hladiny rozčeří listí i spěnky koní
a přece snaha o gotickou strnulost
v odrazu zrcadla. Třeba i umřít pro ni.
zatím
Krátery vykotlaných zítřků
pálí nás v očích. Kuráž máme.
S nadějí ale křísit kroky
za smyslem světa už je amen.
dračí krev (sága)
Někteří manželé mých drahých přítelkyň
nebo i jiných žen
které už vůbec neznám
probouzí uvnitř mě tak krutou divokost
z cyklu IV
Už se mi zase
umírá
Už zase nechci vůbec nic
Jen konečně vykrvácet a sbohem
černej úhel pohledu (z cyklu III)
vřu
jsem požírač
rozpadáš se mi pod rukama
předobraz jako pravěká keramika
Z cyklu II
Rozhadrovaná držka
a každá zatracená změna
jak puklina hluboko do kosti
Je neskutečný kam až můžu nechat zajít
Naposled
Odplouvá s proudem sváteční den
odplouvá s proudem tvých vlasů
a jako padá do čela stín,
myšlenky klesnou do hlubin.
soutěsky
Po pokolení z úpatí
hor vyrůstame - dravci,
které ničí, co uchvátí
a slabí na dně souvrati
rozeseto
Děláme tolik věcí, jež někde ubližují
a bojíme se hlavně reakce přísné mámy.
Kdy přijde trest, či hůře - kdy selžem sobě sami,
kdo toho si kdy všimne, nechá nás v naší sluji.
In memory III
Elektrárenskou jsme šli spolu ulicí,
dobře si vzpomínám, že bylo zataženo.
Měl jsi strach. Na šňůrách napjatých v půli cích
staccato kolíčků skládané cizí ženou
In memory II
Troufala jsem si v rozvalinách
dívčími rysy klenby tkát,
pozvednout prach na majestát.
Teď zbývá dutá kocovina,
Z cyklu I
Úplně komplet všichni mě serou.
Ne že se nemám dobře.
Ale proboha dejte mi všichni pokoj.
Vnitřní konflikty expandovaly do čtyř samostatných bojových modulů
noc v odstínech bílé
po kolena ve svojí trávě a hlíněopírám se o veřeje mraků
váhámvrostly mi do hortemně bíléněkde dávno uvnitřvím že se mi to jen nezdáže to není jen pocit jako kdyby tadybyly ještě víc doma než játakže jim dávám prostor a stavím kolem nichneposílám je pryč - jste příliš velkézmizte. na určitých místechplané řeči stojívíc než jen zadupanou chvílimnohem víckdyž je mi blízko zimabílo vněkde bude potom uvnitř. váhám
In memory
Utopil jsi mě ve svejch snech,
v modrejch hlubinách svojí hlavy.
Tvý myšlenky, jak chaluhy,
maj prsty víc než popínavý
voda podle m.c.eschera
hra tvarů
boky lokty rty
trčí mi z tebe
divoce
řečí křížal
Lidi teď málo věděj, jak jsem viděl.
A viděl vůbec, když mi bylo dřív.
Pozměnit rastr, nechtít silou vliv
- jak zlomit skřípot v čerstvý bílý křídě -
Dívka s perlou
Kdybyste byla květina
nosila bych vás ve vlasech
před potopením do tůňky
dýchala vašimi ústy
odhlédnu-li od subjektivit
Nenávidím tě za to
že jsem tě nepotkala ažo pár let později
že jsem ti vzala příležitost
přebrat mě muži
Má sta starostí
Má komoda je plná aktů,
nic víc už se tam nenajde.
Na stole v slunci, u zdi. V taktu
čar, šraf, skic. Plná.
řekni mi co je to radost
je to jako
zakousnout se do jablka
na nos i kolem rtů
se rozstříkne skoro nepostřehnutelná
vodní II.
Zas se mi vrací do zátočin
čeření, chvění, závratě,
přísliby, že se neotočím
hladinou zády, proklatě.
vodní
Ještě mi bubláš pod povrchem,
pod víčky chráním němý film,
své tvrdošíjné přesvědčení,
že chápat mě Tě naučím.
Hory v nás
Ve vřesu rez - rez jeřabin
a v mechu mlha úskalím
řetězí přízeň s bystřinou.
I mokré nohy prominou
Co je dneska zase za den
Hůůůíííííí.
Je mi neskonale dobře, ale tělo si to vykládá po svém a já musím psát, žehůůůíííí.
Doma chováme divokého tygra, který se na nás vypouští dosud nezmapovaným mechanismem. Občas se vypouští i do lidu.
mý tělo je můj bůh
hluboko uvnitř něco tiše puklo
divoká tma se rozprostřela vůkol
bublinky jsou moc fajn na vlasy
řekla a znamenalo to
ta třetí
Nemáme žádný důvod brečet.
Ve zlosti vlastní krátký stín
vyzývám bít se. Tíhu vin
se šíje sejme ostří meče,
tektonika
vnitřní svoboda bez hranicprohánění se na dracícha ohně do všech stran
nemůžu se dočkat ránaotevřených možnostínemůžu se dočkat nociděj zatím pokračujestezka je zřetelná jen
na pár kroků přede mnoua pak se ztrácí v zápalu boje
v živoucím umíránívědomí vědomí vědomívědomívědomí
hypotetický rozhovory
Znáte ho taky - vlasatej dlouhán
stává na rohu
Spolk' pravítko
nebo co. Že mluví tak přímo
magie uvolnění
na duchnách
v jemnosti černé
sbíhají se kličky tkaniček
roztřepené do hřebínků
než se zjeví
Když jsem sama, tak jen napůl,
druhá půlka plná chlapů.
Plná nebo prázdná, jak chci.
Rytíři jsou a jsou dravci.
Hádanka o člověku
Postavils přístřešek v stínu mejch čar,spí se tam jako v pohádce. Kudy je člověku dát se pak dál,když praskne struna k hádance.
Postavils přístřešek z vůní mejch snů. Z komínu pára od pusy.
retroskepse
Byla jsem zvyklá nelitovat
Něco uděláš a máš to
Nevěděla jsem
a kdyby
Kdo střeží odraz sebe sám
Babice s košem zlatých ryb
dnes ráno stála na mém prahu
vědomí. Čas zas nabyl váhu.
A do dna hrdla zapíchlý
Slovy do živýho
možná budeš
jen jedna chvíle
ta ještě hluboká, do který můžeš vnořit prsty
ta ještě spící, ještě něžná
Prodrat se k ní
Vyhrkla mi asi před týdny
Tepající mládě slov
Od krve byla a od dýmu
rostliny, která se přidává do ohně na znamení poznání
Potkal jsem holku, pánové!
No, měla hlas jak kafka
a to co na mě křikla
tím svým pohledem.
Jestli je někde místo mezi spáry
Tajemství věčného soubývání
Když se Ti vzdávám
a toužím po Tvém blízko
A abys kouzlil. Věděl, jak mě vzít
Když jsem ta pravá