Písmák TIP! Stáhněte si v pdfku publikaci od Jana Stanislava
http://automotive. blog. cz/rubrika/stahnete-si-v-pdf
Ať již dlouhé zimní večery či letní pozdní rána, zkuste je strávit společnosti článků z automotive. blog.
Poutníkem být
Brouzdám v myšlenkách, nemohu najít spánku stín. Klečím ve hvězdách a tiše ptám, kde je Hádova říše. Kam složit hlavu mám. Odpovědi jsou v nenávratnu minulých všedních dní.
Ukřivděná slečna drsňák
Někdy se s tím setkávám, je to taková asi oblíbená póza některých slečen. Na jedné straně jste vy, ten co za všechno může a působíte jenom bolest a zmar. Taková slečna se pak ráda vrhá do té ochranitelské ulity za někým jiným nebo do nezastižitelnosti. Ten On se svými debilními otázkama proč, jak a kdy.
Ztracené útržky v davu noci
V té oné dáli, pár schodů od zkázy, sedím a mlčím. Jsem sám a Damoklův meč u sebe mám. Kráčím a opíjím se realitou, zhluboka upíjím z jejích trsů pomíjivých. Jsem sám a jen tak tam klečím.
Čtyřverší
Nevím, kudy kráčím,
refýže zmizely s cigaretou.
Tiše se doma vznáším,
ne stou ne, ale s Tou.
Sám v sobě
V divokém žalu, zpitý hněvem, kážu křížům svých hříchů.
Tisíce a jeden, zkrápím podlahu kapkami bolesti nebo jedem.
Jedem, co ve mně proudí, co rdousí můj hlas.
Krůpěje potu míchám v šalebný kvas,
Jsem či nejsem Poutníkem?
Klíčovou dírkou vídám hru cizích stínů,
klíčovou dírkou piju pohár vína a s ním svůj splín.
Jsem samoten a na Slunce se dívám.
Tisíce malých přání a hrst výčitek.
Stéblo trávy
V tichém bolu na stéblo trávy pomaličku usedám,
kvetu v lůně Noci, tiše a zamyšleně ukláním se hvězdám.
Na pranýři cizích chyb svůj ortel stéblo po stéblu polykám,
sním či bdím . Jasná obloho místo nebe tebe se ptám.
Barvy podzimu
V kraji odeznělo babí léto. Slunečné dny, které vzpomínaly na červenec a srpen, jako by zmizely. Zbyly už jen vzpomínky na vodní radovánky, slunění se na dece, letní večery na chatách a chalupách a noci ve víru diskoték a různých summer parties. V ranních mlhách člověk najednou objevuje malebnost a krásu barev podzimu.
Mým temnotám
Plavu stříbrem hvězd, dýchám vůni černých růží.
Těch růží, které jsem chtěl do vlasů L. vplést.
Tisícero ohlížení, tisícero malých ran,
jsem či nejsem poslem Temnot.
Rybka
V malém potúčku rybka byla,
tolik planktonu div se nezadusila.
Dívala se v hladiny odraz, v širý svět,
snad znala ho nazpaměť.
Mé Múze
V listoví stromů hledám Tvůj úsměv,
hledám, o pohledu do Tvých očí sním.
Jsem a nejsem blázen.
Však jen Tvůj dotyk rozptýlí můj splín.
Jsem ...
V dáli temnotou rostou černé růže,
jsem Poutník a s holí v ruce Cestu sním.
Jsem záblesk stříbra noční oblohou,
jsem větroví mysli a krájím čas nožem dlouhým.
V tichu iluzí
V tichu hvězd hledám starý stín,
maluji po stěnách. Maluji můj tichý splín.
Kráčím po špičkách alejí Noci,
kreslím sám v sobě starý bol.
Někde v dáli
Tam někde v dáli kvete temná růže,
tam někde v dáli nad jejími ostny Měsíc svítá.
Kdes kráčel onen poutník v temné noci Růže,
tam já nacházím lidí prach, kdo má duši odpuštění dá.
Testament posledních zbytků mého Já
V krvavé záři stromořadí kráčím sám stíny svých dní,
dívám se kupředu k pustinám mého posledního nádechu,
skrývám si poslední zbytky krásy světa do posledního výdechu,
nechávám duši, svou jedinou družku věrnou, nechávám jí snít.
Vidění Noci
Kroky. Neuprosný tikot hodin. Zvuk padajících klíčů. Napětí.
Klíč ke šťastné budoucnosti?
Parní lokomotiva pokroku zmizela ve finančním koutku supermarketu, náboženská dogmata vyčpěla a schovala se do alternativy ČT2 a rozhlasových stanic, které nikdo neposlouchá. Člověk bloudí v kruhu rozpadající se ideji sociálního státu. Z amplionů komerce vyřvává neomalenost, zploštělost a laciný hedonismus. Lidem je předkládán prohnilý americký sen, sen o penězích, sen o moci, sen o požitcích.
Vnitřní svět
Umírám zevnitř,
trhám lístky černých růží.
Umírám zevnitř,
žehlím hvězdy na okraj propasti.
Nesnesitelná lehkost k zblití
Vagní, nesnesitelný titulek, Kundera dýchající za dveřmi podvědomí. Křik dítěte, které se nenarodilo a možná už marodilo. Nezájem a kresby na zdech nevědomí. Archetypy, jenž dýchají a pijí rev z cizích, ne z vlastních očí.
Píseň noci
V Tobě dlím, vnímám souzvuky ozvěn,
planeš jasem hvězd a strážce tvůj, Měsíc, shlíží dál.
Větry se potulují prázdnotou ulic jako toulaví psi,
kteří nemohou najít perlu Tvou.
Postřeh III.
Krvavé perly okvětních lístků třešní zbarvily střechy domů nad blankytem prázdna.
Jen vítr dál hrál nesmyslnou hru o každý centimetr prostoru na prašné ulici. Malé
děti pomalu prohrávaly a tak se před vírem větru hrnul rej lopatiček a kyblíčků, který
se strašlivým rámusem zabil poslední zbytky líneho po-poledne. Jen okvětní lístky
Postřeh II.
Kráčím bezměsíčnou krajinou a hledám melancholie tvář. Kolem mě kříže pohádek tisíce a jedné Noci. Lidé, kteří marně bdíc po nocích sní. Procházím svitem pouličních lamp, rozhřešení kapkám deště dávám.
Jarmark marnosti
Procházím městem, má duše sténá pod kresbami zdí, jdu a vidím lidi v temnotě oblečené, tečou mi slzy a jdu dál. Ten své dítě nenávidí, ta svému muži dýku do zad vráží, ti svůj život za beznaděj v psaníčku mění, jdu ulicí a temnota na me z lidí dýchá. Ty slzy tečou, ta mrcha nepospíchá, v marnosti utápím svůj zrak, bojím se realitě do tváře podívat. Procházím ulicí temnou člověka noci, někde tam v nich ďábla vídám, mé ruce mu kanou, jsem poslem temnot, jsem trhovcem, prodávám prokletí, co v lidech vídám.
Postřeh I.
Postřeh I.
Dnešní den byl kombinací lehké marnosti nad údolím včel. Dívajíce se do něj jsem
se za chůze pokoušel ochutnávat barvy jara, ale ztrácely se za úrovní horizontu
skoroudálostí a já procital v každodenní přítomnosti. Její opar zahalil mou mysl
Bříškem prostředníčku
Bříškem prostředníčku,
dláždím si k Tvému srdci cestičku.
Bříškem prostředníčku,
mizím v Tvém náručí pomaličku.
Poslední
Nevím kam, obracím se dál, nevidím a pluji dál, v říši idejí sám sebe nevnímám, nejsem a jsem, má duše pluje dál, jak vrátit se mám. Nevím dál odplouvám, jsem převozníkem hvězd, jsem tam někde v prostoru sám, dlouhým pohledem se někde ztrácím a v jiném jezeře cizí poklady nacházím. Svíčky na přídi mé mysli zháším, zrdcadla rozbíjím, však jsem sebe ztratil, ve hvězdách skleněnou kouli Osudu rozbíjím, odcházím. Někam daleko, kam nedosáhne ruka Světla, víčka sám sobě srážím, odcházím a v mysli je prázdno, je bouře proud rozbit ve skalách a já s ním.
Temná
Skvétám v prachu Cest, já znám tě však, Tvé kroky přede mnou nevnímam,
vidím Tvůj obraz, vpíjím se mu v ústrety, však Tvé kroky přede mnou jsou mi ztraceny.
Stojím a propadám se prachem Cest, tam kdes stála, stojí dnes mého světa klec,
stojím a skrz prsty deště se Tvé tváře dotýkám, však kdes Tvůj úsměv,
Znovuzrození
Země se otřásla. Pomalu se probírala z dlouhé nečinnosti. Její tělo zachvátila nezměrná bolest. Její nervová soustava ji požírala zaživa a ona s úpěnlivou prosbou či s poslední nadějí vzhlížela k poslednímostrůvkům čistoty uprostřed Kalahari.
POHLED ZE VNITŘ
POHLED ZE VNITŘ Otrávený a unavený dobou sebou nechával vláčet ulicí špatného svědomí, intolerance či snad i zbědovanosti. Jeho životse zcvrkl do monotoního přežívání součastnosti, která vyprchávalajako opojný éter ze zatuchlé místnosti,nechávajíce za sebou díruv čase místo minulosti. Jeho oči každým dnem hasly. Nezájem o sebesama se proměnil v nezájem okolí.