Moji Číňani

Odmalička ulítávám na filmech o kung-fu.  Holt, každej jsme nějakej. Strašně moc jsem chtěl být jako  čínští  mniši z filmů. Přeskakovat stromy a budovy nebo protivníky zabíjet jediným úderem otevřenou dlaní. Dokonce jsem přemýšlel, že vstoupím do čínského kláštera Shaolin! Fakt! Určitě tam nemají matiku, laborky z fyziky nebo pěstitelské práce. Pak bych se vrátil na základku jako velmistr bojových umění a vyrovnal si účty s tlouštíkem Přemkem Špinkou. Jednou pro vždy! Zašel jsem dokonce tak daleko, že jsem chvíli jedl  rýži hůlkami. Jo..  a  taky mám za sebou několik lekcí kung-fu. Hranou ruky přerazím asi šest špejlí naráz! Uááá!!

         Docela  jsem se těšil, až se sousedům narodí pátý přírůstek do rodiny. Dědeček mi totiž tvrdil, že každé páté dítě na světě je Číňan. A já jsem dlouho žádného živého Číňana neviděl!  Představoval jsem si, jak spolu cvičíme na Rozárce (jediný kopec v okolí) v záři zapadajícího slunce. Jen já a můj kámoš Číňan. Nemusím říkat, že mne sousedi zklamali. Miminko bylo slibně žluté jen v prvních týdnech.

         Pak přišla puberta. Napsal jsem do Dublinu, kde sídlí Pen-Friend Club, že si chci s někým dopisovat. Nevím, jak je to napadlo, ale poslali moji adresu snad všem holkám na Taiwanu. Během měsíce jsem dostal 14 dopisů od čínských děvčat z Taipei. Všechny začínaly stejně: Milý Michale,  měřím 150 cm, mám černé oči, černé vlasy a chtěla bych si s Tebou dopisovat.  Naposledy mi jedna z nich psala, že by mne ráda viděla. Prý je blízko – v Barceloně.

         Jednoho dne si na mě vzpomněl kamarád z Německa. Měl na návštěvě delegaci Číňanů, se kterou chtěla jejich textilní firma podepsat důležitý kontrakt. Můj německý kámoš jim ukázal  celé Bavorsko a pak se rozhodl, že by mohli na dva dny zajet i do Prahy.  Už jsem tlumočil i při jednáních o těžbě zlata v Jižní Africe, a tak mě přání provázet delegaci Číňanů po Praze nevyvedlo z míry. Kdo jiný, když ne já?

         Nejdůležitější Číňan byl hlavou textilních továren, které zaměstnávaly snad tolik lidí jako má celá Česká republika.  Měli jsme neomezený rozpočet. Ten mám ze všech rozpočtů nejraději.  Tak jsme jezdili ve všech těch  pitomých turistických vláčcích a po nejrůznějších atrakcích. Pak Číňanům vyhládlo. A začalo se jim stýskat. Chtěli do  čínské restaurace. Kamarád si mne vzal stranou a vysvětlil mi principy stolování. Za prvé – Číňan při jídle srká a mlaská (to v kung-fu filmech nebylo). A po jídle krká. (Co asi bude dělat osm Číňanů pohromadě?) Za druhé – pokud vedle tebe sedí důležitý člověk a má na svém talíři nějaký pěkný kousek, tak ti ho vloží do pusy. Je zdvořilé mu to asi po dvou minutách oplatit.

         Můj kamarád chtěl ten kontrakt moc. Za jeho zvuk při vysátí pálivé polévky by se nemuselo stydět ani středně velké fekální vozidlo. Číňané na znamení radosti několikrát souhlasně říhli. Pak začali sborově mlaskat a občas prohodili nějaký čínský vtip. Je překvapivé zjistit, že asi miliarda lidí na světě se směje úplně něčemu jinému než zbylé čtyři miliardy. Jen Čínská servírka, která neuměla česky ani slovo se smála, když jsem jí říkal, že nechci na večeři „haf-haf or mňau-mňau“.

         Pak ale nastal problém. Seděl jsem vedle nejvyššího bosse. Ten mi hůlkami nabral „svini klouzavou“ a zasunul mi jí někam hluboko do hltanu. Když se mi to konečně povedlo zdárně spolknout, tak jsem se připravil na odvetu. Musím říct, že jsem po letech skoro zapomněl zacházet s hůlkami. To mi nebránilo, abych velkému šéfovi nenabral sebevědomě spoustu nudlí, masa a salátu. To celé jsem ještě namočil v nějaké sójovce a chystal jsem se to dopravit do jeho úst. Kamarád mě vyděšeně pozoroval. Věděl asi proč. První kousek masa mi spadl z hůlek do Číňanovy whisky. Pak do čaje a další na klín. Kousek masa se sójovkou zůstal na jeho kravatě. Už jsem byl u hlavy. Hurá! V hůlkách jsem držel jedinou nudli! Můj soused  měl otevřená ústa dokořán (otevřel je úžasem,  když mu přistálo první maso ve whisky). Byl připraven skočit po poslední nudli kamkoliv. Úplně kamkoliv. Bohužel i tato nudle začala opouštět hůlky. Číňan pohnul hlavou, aby chytil nudli.  Já jsem zase nervózně cuknul hůlkami směrem k němu. No a … píchl jsem ho  někam pod nos! Nudle zůstala na límci u jeho košile... Celý večer se mnou nemluvil! A nic ze svého talíře mi už nenabídnul!

         Venku před restaurací jsme zase mlčeli. Čekali jsme na ostatní. Vedle hrál malý repráček nad vchodem do prodejny s muzikou.

„Česká muzika?“, ptal se zástupce generálního smířlivě.

„Jo!“

„Mohl byste prosím panu generálnímu řediteli přeložit co se v té písni zpívá?“

Ulrichu sorry. Já tenkrát musel. Myslím, že text písně generálního dorazil:

Jen se trochu natáhnout

Maso z boxu vytáhnout

Pak si narvat žaludek

Mlátit klackem do trubek.