Dáme sex?

„Já nejsem takovej ten typ, co se snaží holku uchlácholit za každou cenu. Mám svou důstojnost a kvůli jednomu polibku, jednomu vztahu či získání si minimální přízně bych nikdy neklesl až na samotné dno svých možností. Nejsem žádnej ufňukanej čulibrk, který se za holkou plazí a jenž se doslova a do písmene do její společnosti vtírá. Jako třeba naposled… Byli jsme s kamarádem na diskotéce a byla tam jedna moc fajn slečna. Štíhlá postava, šikovná tvářička… Zkrátím to – prostě kost. Samo sebou, že jsem nahodil prut a začal lovit. Tedy chvilku mi to trvalo – hodinku, možná dvě – ale kýžený výsledek se dostavil. Tančili jsme spolu, chytil jsem ji za zadek, nechal se dráždit jejími hustými kudrnatými vlasy… Prostě jsem si to užíval. Když pak musela domů, což bylo někdy po půlnoci, bylo mi jasné, že si musím vzít její číslo, protože to byla šance jako hrom. Jenomže… díky té hlasité hudbě jsem si ho nakonec zapsal špatně a druhý den pak volal nějakýmu důchodci z Kroměříže. Ona sama mi toho večera říkala, že nikomu nedává číslo dvakrát a že jej diktuje pouze jednou. Po tom zpackaným telefonátu jsem ovšem nesvěsil hlavu, protože jsem ještě stále měl v mobilu číslo její kamarádky, které jsem hned potažmo napsal, jestli by nebyla tak hodná a nepoprosila Marcelu ještě jednou o číslo, že bych byl moc rád a tak dále… Samozřejmě, že odpovědi jsem se nedočkal. Když jsem ale další týden potkal v tom samém podniku tu její kamarádku a slušně se jí optal, proč neodepsala, hned se snažila své klopýtnutí napravit. Prý že mi to její číslo klidně dá, ale že se Marcely ptala a ta jí osobně říkala, že číslo diktuje pouze jednou a že mám tedy smůlu. A víš, co jsem jí řekl?“

„Copak?“ zeptala se mě Klára zvědavě.

„Že když mi to číslo nedá, tak že ho nechci, že by to za daných podmínek nebylo fér apod. Takovej jsem prostě charakter.“

„Žeru tě.“

Klářina strohá reakce mě mírně vyvedla z míry. „Jak mě žereš?“

„Prostě tě žeru. Tvý myšlenkový pochody, způsob, jakým gestikuluješ, a vůbec všechno s tebou spjatý.“

Cože? Prohnalo se mi rázem myslí a já si hnedle uvědomil, že na mé posteli spočívá někdo, koho jsem až do této doby neprávem ignoroval. Patřičný komentář si neodpustil ani důvěrně známý hlas v mém podvědomí: Je hezčí než Marcela, určitě i chytřejší, žere tě a navíc… má i evidentně větší prsa. Jdi do toho, sračko!

„Tak to je super,“ vykoktal jsem ze sebe a ihned na to se pomyslně profackoval za intonačně špatný přednes.

„Já vím, že to bude znít…,“ nadechla se Klára, načež aniž by dopověděla, projevila se má vrozená a mnohdy neukočírovatelná netaktnost.

„Chlípně?“ vyhekl jsem.

„Asi tušíš, co chci říci… Prostě… ty jsi sám, já jsem sama… dokonce ležím na tvé posteli, a kdybys věděl, jaké představy se mi teď honí hlavou, jistě by tvé pohyby byly ještě křečovitější.“

„Když já,“ na okamžik jsem se odmlčel a počal si v duchu celou situaci vyhodnocovat a přeměřovat.

Kde máš kondomy? Hovno! Ser na kondomy a soustřeď se! … Na tvý posteli leží ženská jak z Pobřežní hlídky, evidentně je inteligentní vzhledem k tomu, jakou náklonnost k tobě projevuje, a ty teď před ní stojíš a váháš… A… sakra práce! My moc dobře víme, že když váháš, není to dobré. Asi máš nějaké opodstatněné důvody…

„Jaké, do prdele?!“ vykřikl jsem jako smyslů zbavený a nepatrně vylekal Kláru, jež už si stihla rozepnout košilku.

„Prosím?“

„Promiň, to nebylo pro tebe,“ řekl jsem poněkud nejistě a poprosil Kláru o minutku strpení.

Tak kde jsme skončili? Jo… tvé pochyby. Váháš a to není dobrý příznak. Něco tady nehraje a ty to moc dobře víš. Přemýšlej, chlape, přemýšlej…

„Kláro?“ ozval jsem se konečně a vyzval tak dívku svých snů k lehce zbystřené pozornosti, „počkej s tím svlékáním. Víš… já… jak bych to jen řekl…“

Svým chováním jsem zcela logicky brnkal na Klářinu trpělivost a po její vlídnosti se v cuku letu slehla zem. „No tak už se vymáčkni!“ vykřikla netrpělivě.

Usmál jsem se a hned vzápětí zase zvážněl. „Já si vůbec nepamatuji, jak jsme se spolu seznámili, kde ses vzala v mém pokoji a odkud znám tvé jméno…“

„Nechápu, proč takové malichernosti řešíš…“

Klářina reakce mě – jaký to div – zaskočila, jako bych nemohl uvěřit tomu, co mi právě řekla. Copak takhle může smýšlet nějaká holka?

„Ne, vážně, prosím tě… nesundávej si ty kalhotky,“ vyřkl jsem skoro prosebně, sklopil zrak a pro jistotu si jej ještě zakryl rukou. Sám jsem v tom okamžiku nechápal, proč se takhle chovám, kde se ve mně vzal ten strach a ty zdánlivě pitomé otázky v podvědomí.

„Pozdě,“ neopomněla mě Klára informovat o stavu obnaženosti.

„Tohle nemůžeš! Slyšíš? Obleč se.“

V té chvíli jsem si připadal jako nějakej prasák. Nejdřív jsem na ni pomrkával a nepřímo ji vábil – sice ne dlouho, ale i tak – a pak jsem to celé utnul a zbortil (k nelibosti mé a především její). Ještě že se Klára mým slovům nijak nevzpírala a brzy se s danou situací vyrovnala.

„Ty jsi panic?“ optala se mě ve fázi zpětné deportace kalhotek.

„Cože???“

„Tak čeho se bojíš?“

Opět jsem se pousmál a takovým tím typicky frajírkovským způsobem „jak jí to mohlo napadnout“ nevěřícně zakroutil hlavou.

Nemohl jsem se na ni dívat. Mé třetí podvědomí (ne to druhé, které mě donutilo k tomuto řešení, ale to, které je ovládáno sexuálním chtíčem) by to neuneslo. A tak jsem svůj pohled zakotvil v dostatečné úhlové vzdálenosti od bujně obdařeného objektu a pokusil se myšlenky na sex zahnat studiemi plakátů na stěnách svého pokoje.

Co tu dělá Van Damme? vyhrkl jsem krátce na to a pro jistotu si ještě protřel zrak. A co tu dělá Pavel Vítek, George Michael a Elton John??? Kde jsou mé plakáty z třetího Ramba a Spider-Mana???

Svým mimickým počínáním jsem zcela logicky vzbudil žádoucí pozornost z Klářiny strany. „Copak? Děje se něco?“ zeptala se mě „starostlivě“.

„Děje a dost!“ vyjekl jsem zcela přirozeně, „tohle není můj pokoj!“

Byl jsem si jist tím, co jsem řekl. Nejenže na stěnách visely fotografie osobností, které jsem nikdy moc nemusel, ale předně v tom pokoji bylo až podezřele uklizeno.

Dalšího brouka do hlavy mi vstřelil červený plyšový aligátor, plazící se tempem hlemýždím okolo mé pravé nohy.

„Cho… cho… chodící aligátor!“ vykřikl jsem a prstem ukázal na obživlou dětskou hračku.

„Spíše jsem čekala, že si dříve všimneš toho, že tahle místnost nemá strop,“ odfrkla Klára, oblékajíc si na sebe poslední svlečený svršek.

„Cože?“ vyjekl jsem zase a pozvedl svůj zrak kolmo vzhůru. „Vždyť tenhle pokoj nemá strop!“

„A co jsem ti asi říkala?“

Klářin postoj k celé záležitosti mě děsil. Proč jí to nepřišlo divné? Proč všechno komentovala tak chladně, jakoby bez zájmu?

„To je snad nějaký zlý sen!“ neustával jsem v citově podbarvených projevech své pomatenosti.

„Kreténe,“ ulevila si Klára, „co jsi chtěl, to máš! Kdybys nebyl vůl a skočil na to, byl by to jeden z těch nádherných snů, na které bys ráno a vůbec celý den vzpomínal, jedna z těch iluzí, u níž by ses možná udělal, ale takhle… můžeš si za to sám. … A to ještě není všechno… Plyšový aligátor a bezestropní místnost – to je jen předehra. Až se za tebou bude valit obrovská koule a ty budeš muset neustále utíkat, hádej, kdo se bude při pohledu na tebe smát?!“

„Do prkna,“ hlesl jsem bezmocně a pomalu si začal všechno uvědomovat. „Proč já, proč jenom já?“

Marně jsem sténal, marně se pokoušel probudit nárazy hlavou o stěnu, marně jsem křičel a prosil Kláru o milost.

Tu zasranou mrchu to vůbec nezajímalo a při odchodu z „bezestropé“ místnosti mi jen stroze popřála:

„Dobrou noc, brouku…“