Každej měsíc vo litr lehčí...

Potkávám ji každý večer na mostě. Šlapka co dřív dělala na poště. Růžová minisukně, až nevkusně vykasaná. Z lakovaných bot na obřích podrážkách, ční jako hrot špičatý, rudě nalakovaný nehet. Čekám, že ty podrážky obrousí a budou menší, ale menší a scvrklejší je víc zatím ona. Skokanka do rakve. Předloktí zjizvená od nějaké vyrážky. Dusí se dehtovým kašlem a očima vystrašeně těká po okolí. Zajel jsem tam jednou půjčeným autem a zastavil u protějšího chodníku. Pozoruji a žasnu. Jo v klidu, fakt jsem takovej magor a jednou dost hluboko klesnu. Chodí! Deset hodin stále stejným tempem, od zábradlí k obrubníku. Z toho jsem ještě na dvě hodiny usnul. Zákazník žádný a nad mojí hlavou řádný otazník. Z čeho je živa? Ani vykouřit si ho nikdo nedá!? Musím ji zachránit, musím jí nějak pomoci. Na sex ani pomyslet, to se mi zvedá žaludek místo žaludu. Tak jakej sexuální skutek bych mohl chtít…? Ptám se sám sebe a dívám se na tu ostudu.

Dobře. Vyhrál orál. Přešel jsem na její stranu a bez okolků:

„Za kolik?“

„Za kolik co?“

„Kuřba.“

„Za pětset.“

„Seš normální? Za sex orální? …máš aspoň z huby vyndavací zuby?“

„Mám.“

„Tak jo, hele, dám ti dvě kila a když to bude mňamka, přidám ti ještě dvě. Víc nemám.“

Zním asi dost přesvědčivě, protože kývne a vykročí směrem k vodárenské věži.

„Máš gumu?“ řekne a zívne.

„Ne.“

„Bez gumy asi stěží. Nebudu ti volizovat tvýho smradlavýho ptáka.“

„To vod tebe taky nikdo nechce. Vyndej nějakej z kabelky nebo jak to nazvat a přidám ti cigára.“

„Si šmejd, víš to?“

„A ty kurva, víš to?“

Opírám se zády o posvátný dub. Rozepnula mi poklopec a začala za něj tahat. Zírám, jak je zdatný. Je ale dost dobrá a ví kam sahat.

„Jak se jmenuješ?“

„Marika.“

„Tak Mariko, můžeš začít rolovat.“

Sedí tam v podřepu a visí mi na něm.

Užuž otvírá kušnu…

„Počkej!“

„Co je?“

„Zuby.“

„Hajzle!“

„Čubko!“

No a co závěrem? Kdyby moje píšťala mohla mluvit, zahrála by ódu na rozkoš: Záda se mi prohla, kolena se ohla, každá půlka ztuhlá.

Zalepil jsem ji paruku, ale nešlo to, se hlídat. Podal jsem ji ruku, Máčka, druhý dvoukilo a vyslovil přání, zda se můžeme co čtrnát dní vídat.

„Tšeba jo.“ Řekla a zadásnila se.