Tobě...

   Ležím u Tebe na koberci. Upatlávám skleničku s whiskou a hledím před sebe. Po páteři mi sjede studená krůpěj potu. Otočíš se na bok, abys do sebe obratil dalšího panáka. Zaměřím se na etiketu slavného Jacka a udělá se mi zle, jen při pohledu na obsah. Nevím, proč to tak rád piješ? Asi si chceš dokázat, že na drahý pití máš.

   Zapálíš cigaretu a podáš mi ji. S vděkem nasaju kouř do plic. Mlčíme. Post coitum. Dnes naposledy. Tak jako včera, před týdnem, měsícem... Pořád dokola. Rukou Tě pocuchám v blonďatých vlasech. Po tváři se Ti rozlije blažený úsměv. Vím, co na Tebe platí. Místnost se pomalu halí do kouře. Mizíš mi v šedavém dýmu. Za dvě hodiny to bude realita. Ještě celých stodvacet minut tu s Tebou budu ležet, líbat se, milovat, popíjet Jacka, kouřit jednu cigaretu za druhou, mluvit... Chtěla bych si tu chvíli užít co nejvíc, ale paradoxně se od Tebe odtáhnu a jdu do koupelny.

   "Jdeš si hodit sprchu?" hulákáš za mnou. Nepostřehneš, jak na sebe fascinovaně hledím do zrcadla. Studenou  rukou se chci dotknout odrazu naproti. Mám pocit, žes mi mou nevěru vytetoval na čelo, všude po těle Tě cítím a vím, že ten pocit nesmyju... Těžko se myje černé svědomí.

   Děsím se příchodu domů, lhaní, že jsem u kamarádky, která vůbec není ve městě. Děsím se vysedávání u  večerních zpráv s ním, jeho komentářů ke sportu, nucenému hovoru, jak jsme se měli v práci... Děsím se, že to na mně pozná, že mě odhalí a pak... Pak. Co bude pak? Budu slibovat, prosit, omlouvat se? Nebo si vezmu svoje věci a půjdu za Tebou? Chce se mi usmát nad tou naivní myšlenkou. Můžeme fungovat jen jako milenci. V realném životě nemáme šanci.

   Stojíš ve dveřích. Trochu mi naskočí husí kůže, když se odlepíš od futer a jdeš ke mně. Hladíš mě ve vlasech, na šíji, po zádech... Tiskneš se ke mě, víčka se skloní v tichém odevzdání, opírám se o umyvadlo. Uhýbám hlavou před horkými rty, co tak pálí. Zatmívá se mi před očima, slyším šeptání, ruce Ti tančí po mém těle... Sklouzáváme na podlahu, držíš mi ruce nad hlavou, pevně je mačkáš a šeptáš, že mě nepustíš... Dlažba nepříjemně studí, ale pro tuhle chvíli je mi to jedno.

  Pak se mi podíváš do očí. Snažím se vyčíst Tvůj upřený pohled. Máš mě v hrsti, nemám kam utéct. Možná se Tě v takových chvílích i trochu bojím... Musím to skončit, tohle už přesahuje rámec dohody, přerůstáš mi přes hlavu, moc se mi pleteš do života, už nesmím riskovat! Skončím to. Dnes večer.  

  Proč to nikdy neřekneš? Čekám na to už tak dlouho! Já vím, domluva byla jasná. Jen sex. Už mě nebaví poslouchat, jak skvělá a úžasná jsem v posteli! Řekni mi něco jiného... Pověz mi to a já zůstanu... Mokrá těla se na sebe nalepí v posledním záchvěvu slasti. Sklouzneš ze mě a v náruči odnášíš do postele...

   Projedu hřebenem vlasy. Obličej lehce přepudruju, rty obtáhnu rtěnkou a sladce na sebe mlasknu. Celou dobu mě pozoruješ.

   "Petře... já..." Hlasivky se vzepřou. Ještě ne... Nemůžu teď odejít. Ať mi spadne celý svět na hlavu, i kdyby mě to mělo zničit, nemůžu to utnout... "Ozvu se ti. Pa!" Už si nenechám dát pusu na rozloučenou, schválně před ní uhnu a s klapotem mizím po schodech, nesmím se ohlížet, i když vím, že na to čekáš...

   V podzimní uplakané noci čekám na tramvaj do stanice Stereotyp. Stanici Touha jsem před momentem opustila. Vracím se do reality, snažím se na něj těšit, docela se mi to daří. Vypouštím Tě z hlavy zároveň s klapnutím dveří našeho bytu. Naproti mi vyběhne kocour, beru ho do náruče.

   "Ty jsi přišel přivítat paničku? Hodný Matýsek, hodný. Kdepak máš paníčka?" Sedí v kuchyni, po tmě. "Ahoj, proč si nerozvítíš?" Klapnu na vypínač. Pokojem se rozprskně žluté světlo. "Dal jsi Matesovi konzervu?" Hladím kocoura a nahlížím do lednice. "Byl jsi nakoupit? To je fajn, já vůbec nestíhala. Strašnej fofr v práci, taky mě zdržela Monča, znáš to. Jakmile spustí o Adamově mámě a neví, kdy přestat." šveholím, zdá se tu být podivné ticho.

   "A kde jste byly?" Trošku mě zarazí studenost jeho hlasu, na kterou jsem si ostatně po letech společného bydlení zvykla. Jeho nálady už znám.

   "No přece u ní doma. Adam je v práci, daly jsme kafe, a pak i panáka na povzbuzení. Popravdě takovou tchýni bych nechtěla!" zkouším zavtipkovat. Kocour seskočí na podlahu a hladově se mi tře o nohy. "Už dostaneš napapat, broučku."

   "A Monika v pohodě?" Co je to za otázky, k čertu?! Pokrčím rameny a rozdělám kocourovi konzervu. "Takže určitě víš, že je v nemocnici?" Otvírák mi vyklouzne a břikne o plovoucí podlahu. A je to tady!

   "Volal mi Adam, prý ji srazilo auto na přechodě."

   "Proboha! A je v pořádku?!"

   "Bude." Rozklepaná se posadím na okraj židle. Mates může zešílet, protože jeho konzerva nehnutě stojí na lince a nevypadá to, že by mu ji jeden z nás dal.

   "Kdy...kdy se to stalo?" ptám se tiše.

    "Dvacet minut po tvém odchodu z domu." Důležitě se odmlčí: "Kde jsi byla?!" hlas se mu třese, možná víc než mě. Uhnu pohledem a rychle vyškrabávám konzervu do misky. Kocour zaboří čumák do vonícího masa a už ho nic nazajímá. Jak ráda bych si vyměnila role. Být tak kocourem... 

   Mám lhát? Kdepak! tak rychle už žádnou lež nevymyslím, alespoň ne věrohodnou.

   "Můžeš mi, laskavě, odpovědět, kde jsi byla?!" Na sucho polknu a chci ze sebe vypustit lež jak nikdy v životě. "Aha! Já idiot, se vlastně špatně ptám! S kým jsi byla?!" Stojím jak staršák v zelí, ruce mi odevzdaně klesnou. tak mi jednu vraž, ať se ti uleví.

   "Je to ten zasranej doktůrek, že jo?" vytřeštím oči.

   "Nevím, o co ti jde. Tak jsme nebyla s Monikou, musím ti hlásit, kam jdu a s kým?" Nejlepší obrana je útok. Demonstrativně praštím s otvírákem o novou kuchyňskou linku. Přesně o tu, kterou jsem si vysnila.

   "Nemusíš mi nic hlásit! Dělej si, co chceš, ale zatraceně nikdy mi nelži!" Kocour se mi vděčně otírá o nohy.

   "Jak dlouho to trvá?!" Zvednu hlavu:

   "To nechceš vědět..."

   "Dobře! Je to dýl jak měsíc?" V duchu si odfrknu. Vedle, chlapče, vedle. Trvá to od prvního okamžiku, co k nám nastoupil. Slzy dopadají na stůl. Nechci brečet. Nechci! Nebudu! "K čertu proč teď brečíš?! Chrápeš s nějakým...nějakým..." rozhořčeně hledá slovo, které by vystihovalo jeho zhnusení a opovržení. "S nějakým doktorským ksindlem a najednou mi tu roníš slzy! To je to tak vážný?"

   "Vůbec ne!" vykřiknu ve snaze přeřvat jej.

   "A pak že ženský zahýbají jen z lásky!" Kdo řekl takovou blbost?!

   "Co míníš dělat dál?!" Sklopím potupně hlavu. Nechtěla jsem mu ublížit. Vidím, že ho to bolí, konečně vidím, že mě měl rád... má? Nebo je to jen uražená mužská ješitnost?

   "Sbalím si věci a půjdu k našim." zvedám se a chci jít do ložnice.

   "Proč nejdeš k němu?" Zastavím se:

   "Protože ho nechci." Zoufale si prohrábne černé vlasy. Černé jako noc. Už dlouho jsem ho nehladila ve vlasech... Kdy to přestal mít rád?

    Sedíme naproti sobě. Hledíme si na dlaně. Mlčíme. To ticho zabíjí.

    "Skončíš to nebo ze mě míníš, dělat dál paroháče?!"

    "Skončím." Dveře s řinkotem třísknou.

   Roztřeseně píšu strohou smsku: "Vsechno prasklo, musime prestat." Choulím se v koupelně na zemi, proud slz už nebrzdím, čekám... Čekám a doufám, že mi napíšeš, ať s ním nejsem. Jsem zoufalá, vím, že život s Tebou nemá perspektivu, ale já Tě chci! Nevyznám se v sobě, nechápu, co mě k Tobě tolik táhne! Popletl jsi mi hlavu, to přece mělo opadnout, vyprchat a ne se prohloubit! 

Odpověď je vyčerpávající: "Dobre."

   Sedím na koberci a tiše brečím. Oranžové světlo pouličních lamp mě hladí. Ale na duši mě bolí...Takže přece jen konec.

   Co jsem čekala?