Sbohem

Před očima se mi znova a znova zamlžuje svět. Zvláštní, jak si člověk pamatuje detaily ve chvílích, kdy je to naprosto nevhodné. Stojím za skleněnou přepážkou.. ticho přede mnou.. ticho v koutě.. ticho všude. Jen krev buší ve spáncích a na skle přede mnou se vytváří jedna zvláštní mapa za druhou. Toužím prstem do ní přimalovat další řeku.. kopec.. moře.. a zatím ruka nehybně spočívá na skle a oči nehnutě hledí do jediného místa.. Výdech a další zamlžený tajemný ostrov.. a za ním rozmazaná nehybná skvrna.. zatajím dech.. první obrysy nabývají konkrétních tvarů.. bílá truhla.. svěle modrá mašle.. bílá tvář.. škrábanec na levé tváři.. zlatý had obtočený kolem prstu.. zamčená víčka.. vyhaslé srdce.. Zase se loučím beze slov..

Stojím za skleněnou přepážkou a dívám se na svou kamarádku.. snažím se zapamatovat každý detail.. snad panika.. abych na nic nezapomněla.. abych potom nezapomněla.. abych snad vůbec nezapomněla.. a stejně vím, že nepřirozená výrazná barva rtěnky i laku na nehty jednou vyblednou.. a tak mi oči těkají z tváře na ruce.. z rukou na nohy a zase zpátky.. objíždím očima její tělo a lačně vstřebávám celou její postavu.. bože, jsem jak ten úchyl, kterého jsme přistihly jednou u dámských kabinek.. divný pohled.. třes rukou.. brrr.. A přitom já se snažím jen nezapomenout.. a to, že mi teď tečou slzy po tvářích není jen nesmírnou bolestí, ale i vzteky.. že tomu nedokážu zabránit.. Vzteky proto, že to znám.. že zas přijdou chvíle, kdy budu vzpomínat, chvíle, kdy budu plakat, chvíle, kdy si budu vyčítat.. bo.. nestihla sem se rozloučit.. a co víc, nestihla jsem říct.. "mám Tě ráda."...  A i když tu teď stojím bez pohnutí, celé moje já křičí a řve do toho ticha..  prosím, Bože, už ne.. už mi to nedělej.. neber mi blízké, aniž bys mi dal šanci se s nimi rozloučit..!!!!!!  Odpovědí je mi jen lhostejné ticho.. jak jinak... Ten nahoře si klidně mlčí jako už tolikrát..

....jako když mi mezi prsty utíkal život prvního člověka, kterého nezajímalo, že jsem zase měla tu matiku jako jediná za jedna.. že mám střapatý vlasy a velkej nos a ručně pletený svetry.. že se ale ráda dívám na svět ze stromů.. že hvízdám na prsty jako kluk.. a stejně.. dodnes vidím teď už neexistující skvrnu na mém pruhovaném svetru.. dlaně, co se snaží zastavit to rudé tepání pod nimi.. zvuk otáčejícího kola drhnoucí o blatník.. a oči, které se mlží jak sklo teď přede mnou a život z nich odchází pomalu.. a přeci rychlostí světla..

.. jako když vedle mě utíkal život mého brášky, aniž bych tušila, že je právě v cílové rovince.. věděla jsem, že to díky těžké nemoci není běh na dlouhou trať.. ale že se ta rovinka zkrátí ze 100 na 50 metrů a mě jeho odchod zaskočí v podobě maminky hlasu v telefonu.. a já už ho nebudu držet za ruku, když mu budou vypalovat v nose žilky, aby zastavili krvácení.. nebudu se mu pošklebovat, že se mu ty knedlíky zase nepovedly.. neuslyším už to jeho.. "Seď rovně!! A dojez všechno!!" a už vůbec nestihnu zjistit, zda bysme si jako dospělí rozuměli, jestli bysme se navštěvovali, nenáviděli.. nebo vlastně cokoliv..

?. jako když za mnou utíkala matka mého milovaného kamaráda, aby mi mohla  vmést do očí, že za to, že on teď leží s prostřelenou hlavou kdesi za studenými zdmi, vlastně mohu já, protože jsem věděla.. věděla, jak moc ho trápí snad milion věcí včetně jejího chladu.. že by vyměnil všechny její peníze za jediný objetíčko.. věděla, rozmlouvala, křičela, chovala, plakala s ním a? a zklamala.. proto, že jsem mlčela..

Proto tu teď stojím před rakví své kamarádky a snažím se nemyslet, na co myslela.. co cítila, když řidič strhnul řízení doleva, protože usnul a vjel do pravých svodidel.. aby v troskách autobusu přišlo o život dalších 18 lidí a zoufale křičím.. prosím, Bože, dej mi příště šanci se rozloučit..

Za zády mi vrznou dveře, vyměním si uplakaný pohled s dalšíma utrápenýma očima, naposledy se otočím.. zahlédnu ale už jen zlatý záblesk mezi šustícíma kabátama a spěchám ven. Spěchám, abych až se mi venku osuší slzy a já budu mhouřit oči proti dopolednímu sluníčku, se mohla zhluboka nadechnout a říct všem, kteří odešli a já jim nestihla říct, jak moc jsem je měla ráda a jak moc mi chybí.... jen svoje.. "Sbohem." 

                                                                       18.3.2003 Karlovy Vary

... a ještě něco.. dokud tu šanci mám.. pro všechny, kteří mi zůstali..."Mám Tě ráda."