Zhyralcovy Osudy pokracovani
Nevim, jestli to bylo plánovaný, nebo jestli to bylo prostě tak skvěle sehraný osudem, co v něj nevěřim, ale když sem dorazil do knajpy, na mým místě moje milovaná máti v kožený bundě a šibalsky se na mně usmívala. Byla uplně na plech. V ruce cigáro, v druhý jointa, co ho před chvílí ubalil probranej Maty a pěkně nejistě se loktama opírala o rozlitý pivo na špinavym ubruse.
Tyvole nazdar mámo.
Zhyralcovy Osudy
Rozervaný rockový mládí týpka, co o živote vždycky věděl velký smradlavý… nic.
Dlouhej vytahanej svetr, nepraný roztrhaný džíny, na kterejch by jeden našel víc děr a záplat než původní látky. Mastný blonďatý, dlouho nemytý a dlouhý vlasy, budiž našim poznávacím znamením. Znamením odporu k čemusi… Vlastně jsme tenkrát ani moc nevěděli proti čemu se bouříme, ale dělalo nám dobře se bouřit.
stojim tu...
Bylo to smutný a zábavný, překrásný a plný strachu, hezký a milostný ale nebezpečný a reálný (jako sen co se po ránu rozplývá v mlze) bylo to svobodný ale plný myšlenek to je to co jsem mezi námi cítil…
neměli bychom před tím utíkat ale to je jen věc názoru udělala jsi to tak jako tak měla jsi mě ráda a já tě miloval.
stojím u tvýho hrobu a slunce se tupě usmívá kopu temnou jámu ve svý duši a mý srdce pláče.
říkám, pořád si říkám, že se jednou vrátíš věřím, pevně věřím, že jenom spíš.
Funeral
I´m standing by your coffin
and the sun is sleepy laughin´
I dig a black hole in my melancholic soul
my heart is crying.
Sen
Seděl jsem v cizím parku a díval se na hvězdy. Byly tak daleko, svítily na mě a vysmívaly se mi, protože věděly, že bych až příliš rád byl tam u nich nahoře, v těch nedosažitelných dálkách. O něčem jsem přemýšlel. Pravděpodobně o ničem důležitém, protože si z toho, co mi probíhalo hlavou, už nic nepamatuji.
Metro
Temnà a všemocná noc přikryla usínající svět svým černým pláštěm. Příroda usíná, aby se s zítra narozeným dnem opět probudila. Zlatá světla hvězd září na zubožený svět, ptáci přestali zpívat a k moci se dostává spánek. Období jako stvořené pro procházku vlastním já.
Wer bin Ich?
Sie folgt mir. Schon seit die Ewigkeit geboren wurde. Ich laufe ständig weg und hoffe auf ein Wunder, das es eigentlich nicht geben kann. Ich versuche mich vor ihr zu verstecken, doch irgendwie klappt es nicht.
Co jsem zač?
Pronásleduje mě. Už celou věčnost. Pořád před ní utíkám a doufám v zázrak, který se nikdy nemůže stát. Zkouším se před ní schovat, ale nějak to nefunguje.
Noční Můry
Večer se minutovýmy kroky plouží k hranicím říše půlnoci a já sedím se svými nejlepšími přáteli jako obvykle v hospodě u pulitru vychlazeného gambáčka. Spousta upřímností a smíchu nad bláboly, které člověk uslyší jen v českých hospůdkách, kde sedávají staří ochmelkové, budoucí alkoholici a my, zoufalci naší bezútěšné doby.
Prostě typická předehra pátečních večerů, kdy každý vypijeme několik pětipiv a pak s posíleným sebevědomím a nevídanou inteligencí vyrazíme do noci, hledat nějaká ještě nezažitá dobrodružství. Lovit zástupce něžného pohlaví, abychom se nemuseli, nebo někteří z nás bohužel museli, nadcházející ráno probudit sami.
hiphop-fuj tajbl
Já a Hip Hop. Respektive já a jakákoliv hudba, při níž člověku buší srdce dvakrát rychlejc kvůli přehnaným basům elektronických bicích, nesmyslným textům a podivným melodiím. Přesto přeze všechno sem se ale minulej tejden rozhod vyrazit se sousedkou na Hip Hop party. Co by člověk neudělal pro pěknou sousedku, že.
Proc
Smlouvavej pohled strnuly duse
naproti zrcadlim se ja,
klickuju v myslenkach
a sam sebe se ptam, proc.
Obyčejnej den
Obyčejnej den. Nikde se nic nestalo, nikdo neumřel, dokonce ani v televizi dneska ve zprávách nebyly žádný zajmavý bouračky a vraždy. Prostě nuda. Jediný, co se dneska postaralo o trochu vzrůša, byl příjezd mýho bratrance.
Zivot z vlaku
Rozmazany svetla poulicnich lamp, jejichz svit se nedobrovolne dusi v prachu spinavych chodniku neprijemne anonymniho mesta. Bezcilne se potacim ulicemi, narazim do lidi, oci odhodlane uprene pred sebe. Hluk motoru spechajicich aut, vtirave mumlani kolemjdoucich. Na rohu jedne z ulic stoji nevkusne zmalovana slapka, co prezvykuje zvykacku bez chuti a nejasnym pohledem se snazi ulovit nejakeho zakaznika.
Citlifffka
Nevím jak z toho ven. Nutkavý pocit neodbytného smutku a neskonalá touha něco proti tomu dělat. Slzy se tlačí do tmavých očí. Vteřinu za vteřinou.
Dalsi "skvost" literatury
Opuštěná. Vyhladovělá a žíznivá. Toužící po soucitu, lásce a porozumění. Na věčných toulkách myšlenkami, vzpomínkami a plány do budoucna.
Co ja vim?
Duše je zmatená. Myšlenka stíhá myšlenku, podivný průběh přemýšlení. Snaha dopátrat se odpovědí na otázky. Tisíce pro a proti nechávají tu roztřesenou dušičku zmítat se ve vychřici beznadějné zmatenosti.
Blbustka
Hlavu svou chtěl bychsložit do Tvého klína,
pod srdcem Tvým přece lépe se usíná.
Oči své zahmouřím, hladíš mě něžně,
jako bych patřil vznešené kněžně.
Z nudy... A uplne mimo
So gehe ich sorgenlos durch die Strasse entlang und denke mir gar nichts dabei. Es ist dunkel. Nur das Licht der Lampen strahlt in die Nacht. Ich bin zufrieden, ganz tief in mir keine Auseinandersetzungen, nichts.
Zoufalec
Vztek, neúprosnej vztek. Všecko mi leze krkem, a nejlepší na tom je, že mam nejvíc plný zuby sám sebe. Nic mě nebaví. Nevim, do čeho bych píchnul, mým nejlepším kamarádem je poslední měsíc ta děvka Nuda.
Tak to sam nevim...:o)
Svítá, paprsky hladí rozespalou zem,
oheň hoří, do výšky se zdvyhá dým,
umírá noc, k moci se hlásí den,
na vojáka padá prapodivný splín.
Uplakana
Chvata uplakana dusicka
aleji starych vzpominek,
po tvari ji kane slzicka,
zhasina zluty plaminek.
OPILEC
Cernou noci plizim se jak vrah,
v ruce sviram lahev skveleho vina,
prevazuji rucicku vratkych vah,
potapim se do rozkosi zenskeho klina.
nevim...
Na hole zemi se sviji naha tela,
v krecich a prenadhernych bolestech,
to priroda to takhle asi chtela,
lide, co si uzivaji v rozkosia nerestech.
Rozhovor
Takova zvlastni noc. Vsechno me boli. Sny a vzpominky se rozpustily v rose uplakaneho rana. Na probuzeni se nepamatuji a mamnejasny pocit jakesi ztraty.
Znas ten pocit?
Kdyz se pozde v noci po beznem a vsednosti naplnenem dni znenadani rozhodnes. Hnan spntannosti si obujes boty, zhasnes svetla, zabouchnes dvere a vyrazis do noci. A kdyz se za tebou zabouchnou hlavni dvere budovy, v niz se snazis zit kus sveho zivota, podvedome tusis, ze vyrazis na cestu nikam.
Tepla noc te sevre do sve naruce a v bezpeci te chrani, nez si sam reknes dost.
Ja a nazvy...:o)
V tichem pritmi svetle noci,
na zlate temne obloze,
kdyz nemas nic ve sve moci,
v te vesmirne nekonecne rozloze,
???
V mrtvolnem tichu Tve ruce libam,bledou tvar uboze roztresen hladim,slzy z Tvych oci urputne stiram,slzou Tvou slanou napoj si sladim.
Jsi ve sve samote nadobro ztracena,v objeti prazvlastniho chladu,ma duse roni slzy, je zdrcena,jsi pohrbenou myslenkou v jablonovem sadu.
Prykriti temnotou hluboke noci,svijim se nad Tvym telem,zivoten obdaren hlubokou bezmoci,ke smrti postaven nahle a celem.
21.
Pohreb
Posledni svetelne stopy zlateho kotouce, jenz vcelku bezne dohlizi na deni pro nektere obycejneho, pro nektere roztomile bajecneho a neobvykleho dne, se tise a bez bolesti utapeji v huste temnych mracich plovoucich po pred jeste kratkym casem azurove modre obloze. Okridleni ptaci neletaji a nezpivaji. a kdyz zpivaji, tak jemne. potichu, jakoby tusili, ze dnes neni cas ani nalada na vesele svitoreni.
Jako vzdy, bez nazvu.
Tak si poletuji ridkym prostorem,
vitr pohrava si s mymy vlasy,
letam nad svetem co neni,
jak list, co utrhl se z krasy.
Zjisteni?
Ja neumiram, neumiram,jen ztracim dusi svou,sam sobe na otazky odpovidam,zatimco ptaci venku tise rvou.
Pod tlakem, tihou vlastni existence,oci pred svetem dobrovolne zaviram,ve viru tak prehnane turbulence,zjistuji, ze preci jenom umiram.
S Tebou loucim se loucim,odnasen na kridlech tmavomodre smrti,a s touhle basni ted hned koncim,tam v dali cekaji jen ustekani chrti. 9.
Für Dich
Posvatna temnota jemneho stinu,
kazdy den umiram a znovu se probouzim,
bezmocne utapim svou dusi v splinu,
nadeji mozna, litost vsak nevzbouzim.
Vztek
Mam vztek a nenavidim,
ma duse je jak uvezneny ptak,
jsem hnusny aja to vim,
citim se jak preplneny vlak.
Jak ja bych to jenom nazvall?
Sedim tu v koute a premyslim.
Premyslim o vzduchu,
o vzduchu co dycham,
o desti co maci me vlasy,
Clovek?
Prochazim se divnym prostorem,
bez bazne a beze strachu,
dusi naplnenou odporem,
jakoby cosi zvedalo se z prachu.
Dilo? POKUS!
Sedim tu ve tme
a divam se do noci.
Vidim zarici hvezdu,
je krasna a blika do temna.