Prdele

Žijeme jen jednou a někteří z nás ani to ne.  Je smůla, když máte šéfa sadistu a ten si vybíjí  svou úchylku na vás. V nedaleké nemocnici  jeden takový pracoval jako primář. Sousední sadista své lékaře pohlavkoval a někdy je i kopal za sebemenší prohřešky. Občas se zvedl chabý náznak odporu. Jednou mu stateční jedinci za způsobená příkoří nalili do kafe lék vyvolávající silné močení. Primář byl zrovna na cestě na nějaký seminář, kde měl přednést zdravici, a nedojel.. Ale nic mu nezabránilo, aby své ovečky i nadále terorizoval. Za močení mučení.

         Vůbec jsem neměl radost, když jsme byli já a kolega Bouda vysláni na seminář pořádaný sousedním sadistou. Tradičně se zde scházejí primáři, docenti a profesoři, což neslibovalo zrovna třeskutou zábavu. Z většiny  jsme měli hrůzu. Trvalo mi několik let, než jsem byl schopen vyslovovat současně souhlásky i samohlásky při rozhovorech s lékařskými kapacitami. „K semináři patří i společenská část“, pravil náš docent, „doufám, že  nás budete dobře reprezentovat alespoň tam, když nemáte žádnou přednášku“. A reprezentovali jsme velmi dobře. Již při prvních dvou přednáškách jsme se občerstvili tak důkladně, že jsme na obávaného šéfa, dosud oslovovaného jen příjmením a všemi možnými tituly, pokřikovali:“ Petřéé, pocéém a dej si s náma paňáka“, což trochu narušovalo odborný program.

         Kupodivu náš nový kamarád brzy dohnal občerstvovací handicap. Kolem nás sedělo i několik starších lékařů, většinou primářů z okolních nemocnic. Když jsme byli v nejlepším, tak jsem vyprávěl historku o našem kamarádovi R. Na tomto místě se omlouvám za malou vsuvku. Až to dočtete dále, pochopíte, že  byla nutná..

         R odjel krátce po ukončení medicíny na stáž do ciziny spolu s několika mediky. Mezi nimi byla i dcera jednoho našeho profesora. Společně se šli vykoupat k moři a někoho napadlo, že by mohli profesorské dceři vzít foťák a nafotit si prdele. Klasika. Skvěle se bavili myšlenkou, jak si bude rodina pana profesora prohlížet vydařené fotečky! R v tu chvíli podřimoval a netušil, že se na něj chystá nějaký podraz. Ochotně svolil k fotografování. Nikdo z ostatních se ale nefotil! Když si rodina pana profesora nechala vyvolat fotky ze stáže své dcerky, tak na nich, k jejich zděšení, byly jen prdele kolegy R - nové posily na klinice pana profesora.  A… navíc ho  vyfotili i s obličejem. Dovedete si představit tu ostudu!!

         Historka měla velký úspěch a všichni kolem se smáli. Načež již opilý primář-saďour vyskočil na stůl a zařval: „Myslíš, že my u nás jsme tak měkký, že Ti neukážeme prdel?!“ Pak si v mžiku sundal kalhoty a vystrčil na nás své pozadí. Několika váženým hostům semináře zaskočilo sousto.  Tento bod na pozvánce rozhodně chyběl. Já jsem si s sebou vzal foťák. Těšil jsem se, že se doma pochlubím s jakými odborníky jsem trávil víkend. Mého foťáku si všimla nějaká paní od vedlejšího stolu a pohotově vyfotila primářskou prdel! To ovšem nenechalo klidným soutěživého kolegu Boudu. „Ty vole“, strčil do primáře, „ty si myslíš, že u nás v krajským jsme tak měkký, že Ti neukážeme prdel?!“ Vyskočil na stůl a vystrčil prdel na celou veleváženou vědeckou obec, která původně přijela na vysoce odborný seminář, jehož název je pro drtivou většinu populace zcela nesrozumitelný. Paní od vedlejšího stolu stále držela můj foťák, takže zvěčnila i další prdel. Chvíli mi foťák odmítala vrátit.  Číhala, jestli se  ještě někdo  nepřidá. Pak si na mne vzala telefon s tím, že chce od každé prdele 3 exempláře. Prý pro kamarádky...

         Boudu jsem viděl až po víkendu v práci. „Kolik dáš za fotku?“, byla moje zcela pochopitelná první otázka. Bouda si vůbec nevzpomínal, že by se někde fotil a natož prdele.  Po malém osvěžení paměti skoro omdlel hrůzou. „To až se dozví náš docent, tak mě vyrazí!“ „Neboj, nic mu neřeknu“, dušoval jsem se. Vzápětí jsem narazil na docenta. „Tak co, jak jste reprezentovali?“, ptal se mne. „Myslím, že dobře“, odpověděl jsem neurčitě. Docent pokračoval po chodbě dále a v pootevřených dveřích zahlédl Boudu: „Prý jsi dobře reprezentoval“, zahalekal na něj, což si Bouda vysvětlil jediným možným způsobem – vše je prozrazeno a neměl daleko ke kolapsu.

         Pořád ale zůstávala otázka, co s památným vyobrazením primářské prdele. Myslel jsem si, že bych foto mohl poslat mladším kolegům ze sousedního města, aby sami něco vymysleli. Třeba takovou dražbu. Pomohlo by jim to vyrovnat skóre s obávaným primářem. Pak jsem si to ale rozmyslel, protože mi saďour nepřišel až tak hrozný. Byla s ním alespoň legrace. Chvíli mi fotka ležela v šuplíku, než jsem se odhodlal k činu. „Udělám mu péefko!“ Zarámoval jsem fotku jeho pozadí  a pod ni jsem zlatým písmem napsal: „Milý Petře, ať je s Tebou stejná prdel i v roce příštím!“ Přání jsem mu poslal anonymně do práce. Až po několika letech jsem ho   potkal v cizině, kde jsem se mu svěřil. Moc se smál a tvrdil, že je to jeho nejoblíbenější novoroční přání. Visí mu prý dodnes na stěně v práci! Takže jsem se nespletl. Je to člověk, který si i ze sebe dovede udělat prdel!