Easy

Easy a Synchronik od jablkůma se dotýkají právě v jednom bodě. My oba bychom byli rádi, kdybyste si přečetli obě díla a nepsali nám, které je lepší, ale že jsou obě skvělá a povedlo se nám něco neuvěřitelného.

Vždycky jsem věděl, že skočím.

Člověk zvyklý přemýšlet při chůzi známou cestou; sedí-li a čeká, - člověk zvyklý přemýšlet nad lidmi, nad ženami, nad sebou, - jistě nejednou přemýšlí i nad svým koncem.

Nechci se nechat překvapit.
Vždycky jsem věděl, že skočím.
Do řeky nebo do země.

Stával jsem na stanicích všech možných vlaků a tramvají a představoval si, jaké by bylo přilepit se na přední sklo. Lákavá představa. Asi má něco společného se skokem do země.
Celý život se člověk snaží kontrolovat činy a pohyby, je sebejistý, nenechá se ovládat. Drží opratě osudu, vybírá si. Nakonec si paradoxně zvolí skok do vody, do země nebo do tramvaje, který rozhodně kontrolovat nebude. Nechá se překvapit. A tak to má být; aby život skutečně vykolejil, pak vykolejí i přesvědčení a celá bytost se popře sama v sobě.

Dospěl jsem.
Je mi vilno a chce se mi skočit.
Jaké štěstí, že bydlím v jedenáctém patře.

Stával jsem na střechách skokanských můstků. Stával jsem na vrcholcích mostů, na střechách paneláků. Někdy jsem býval opilý.

Stát a neskočit.
Špičky jsem rovnal s okraji.
Země mě přitahuje silou nepřímo úměrnou kvadrátu mé vzdálenosti od ní.

Ale neblbnul jsem. Přiznávám, nikdy jsem se neodvážil podívat nad sebe. Na hvězdy jsem vždycky koukal ze země.
V okně se moc dobře stát nedá a balkon nemám.

Sedím a koukám, jako bych nohy koupal ve vodě.

Měl jsem sen, že až budu větší – tehdy mi bylo patnáct a větší jsem měl být v šestnácti, uteču z domu. Měl jsem se pohádat s otcem, zapálit svůj pokoj a utéct. Na nádraží bych před kasínem přepadl asi dvacetiletého mladíka a ukradl mu auto. Snad to měl být Opel roadster. Oranžový, se staženou střechou. Ujel bych mimo město a nechal se stopnout krásnou ženou a to by byl můj anděl; - Andělka. Ona by byla to nejlepší, co mě v životě potkalo. Ráno bych ji nechal spát, zaplatil účet v motorestu, nasedl do auta a ve vší rychlosti to napálil do protijedoucího kamionu. Ještě jsem měl v plánu narodit se někde jinde, ale už naposledy. Vážně jsem byl tehdy docela slabý.

Auto nemám, ani ten balkon ne.
Myslím, že provedu maximální zmaření energie.
Veškerou sílu nastřádanou při výstupu do jedenáctého patra odevzdám pádem zemi.
Je dopoledne a je škola.
Mezi paneláky se toulají opuštěná zvířata, ale to mi nevadí.
Lidí nevidím. Stromky se ohýbají. Listí přibývá.
Než ucítím vůni oběda.

To poslední, co mě trápí, jsou lidé. Věřím, že když skočím, propadnu se hluboko do země a vše, co jsem po sobě zanechal, zmizí beze stopy. Tak bych si to přál. Takový nevidomý odchod.

Němá okna.

V poslední době je v módě malovat staré panelové zdi na žluto a na zeleno a na modro a každý co možná nevšedněji. Z ponurého sídliště se stal cirkus. Naproti se v okně o patro níž rozhrnula záclona, bude se větrat.

Když jsem chodil ještě na základní školu, díval jsem se dalekohledem do všech oken a hledal souložící páry. Pokaždé jsem nějaký našel. Záclony jsou tak průhledné, když se za nimi svítí.

Tak se nebude větrat. Kdosi leze ven, není daleko, vidím muže. Tváří se, jako by spoléhal na to, že je dopoledne a lidé jsou v práci nebo ve škole.

Zalez!
Drápe se trochu neobratně, asi nikdy neseděl na okně. Všiml si mě.

Směšné. Kde je originál?

Mávl jsem na něj.
Kouká.
Dávám mu gestem přednost. Stejně jsem chtěl ještě chvíli posedět. Nic neříká. Nic nedělá. Nevěří. Boha vidí.
Ale ne. Nespěchám. Ukazuji na hrníček s čajem – budu ještě pít.
Zasekl se docela nepříjemně. Je moc velký.
Co s tebou chlape?
Konečně se mu podařilo posadit se. Je velký. Vyplnil skoro celé okno.
Usmívám se a připíjím mu.
Podrbal se na hlavě. Je rozpačitý.
Přeju úspěšné řízení, směji se. Tohle ne, říkám si.
Asi si myslí, že jsem vylezl schválně a chci ho čílit.
Chlope, já si snad přinesu knížku. Skoč už!

Dívali jsme se. Mezi námi vězel osamělý den; lékořicové ticho na dně vypitého čaje proti kašli. Naše okna byla dveřmi do hlav paneláků, kde, ač se to nezdá, nežijí jen souložící páry nebo šašci z cirkusů. Sedět takhle na zděném břehu řeky, řeklo by se – romantika.

Pán na pána hledí,
ten smělý, ten nový,
na parapetu sedí
a dole,
dole chodník betonový.

Je to k vzteku! Na obzoru se objevilo první dětské zasmání. Škola pro dnešek skončila.
Pán se splašeně zvedá, ale ruka se mu na parapetu smekla a on padá,
- k sobě do bytu.
Sbohem, příteli. Zase jsem osaměl. Až na ty děti.
Okno se s vrzáním zavřelo, větrání skončilo.
Okolí zdá se naplněno voláním čerstvě vařených polévek. Bude oběd.

---