Rytíř bez lázně a vany.

Rostu nejen umělecky. A tak se stalo, že jsem vyrostl i z některých obleků. Jsou to unikátní kousky: decentně proužkovaný z tanečních a dvouřadý tyrkysový z promoce. Pak je tu  několik menších sak. Pokud bych je zapnul na břiše, zvětšil by se jim rozparek vzadu. Odhaduji, že někam k lopatkám. Už se zřejmě nescvrknu zpět do velikosti M. Myslela si to  jen moje babička. Každé vánoce mi kupovala slipy velikosti „S“. Nosit o několik čísel menší slipy je zřejmě jeden z tajných antikoncepčních prostředků naší rodiny.

Moje rada číslo jedna: o tři čísla menší slipy, o tři čísla kratší večírek!

U sak a obleků je to podobné. Až na velikost jsou celkem zachovalé. Jen jedno sako mi natrhl nějakej frajer na plese. Našli jsme totiž cedulku „Pořadatel“ a napadla nás bezva finta, jak balit holky. Chodili jsme kontrolovat, jestli mají lístek. Pokud neměla lístek, mohla se vykoupit tancem, kdy jsme jako přimhouřili oko. Do našeho kulturáku se totiž zásadně lezlo přes plot, po stromě a přes střechu sousedního domu. Je trochu divný, že jsem si sako nenatrhl už dřív. Tenkrát jsem ho půjčil Tuňákovi. Neprozřetelně i s cedulkou. To aby zkusil štěstí u jedné blondýny, která přilezla po střeše hned po nás. Její dvoumetrový přítel nám sebral cedulku i s přední kapsou mého saka.

Moje rada číslo dvě: nepůjčuj sako, když tvůj přítel je pako!

O můj oblek z tanečních projevila naposledy zájem mladší ségra. Prý chtějí hrát školní představení. Bude tam postava hamižného žida. Že neuhodnete, co měl mít na sobě! Můj oblek z tanečních! Hamižný žid! To mi po letech vysvětluje odmítavé reakce některých dívek v tanečních. A k mému zděšení možná i příznivé reakce jiných! I když Sára byla fajn holka…

Moje rada číslo tři: na velikosti (saka a jeho vzhledu) záleží!

Ale co se oblekem? Bratranci mě skoro všichni předrostli. Charita v našem městě další šatstvo nebere. Kámoše - malíře pokojů, by prý sako při pohybech štětkou škrtilo v průramcích (kde je doprdele průramek !?). Navíc by vypadal jako žid. Nechat obleky na ramínkách vedle popelnice se mi moc nechtělo. Nezbylo než najít bezdomovce a udělat dobrý skutek. Tak jsem obleky naložil do auta a hledal jsem houmlesáka. Toho svého jsem našel až po týdnu. Tlačil kárku a ještě si přidržoval pod paží tyč. Takový rytíř bez lázně a vany.

„Otče“, nepadlo mě jiné oslovení, „nemáte zájem o několik zánovních obleků?“ Pyšně jsem mu podával tyrkysový dvouřadý z promoce. Dobré skutky dělám vždycky pyšně. „OP Prostějov a vysoký lesk, otče!“

Zhnuseně se na mě podíval.

„Tak to sem hoďte. Já si vyberu!“

„Ale OP Prostějov…,“ poklesla mi čelist úžasem.

„Já vám to řeknu na rovinu“, pustil se do mě. „Prodat, to neprodám, a když si tohle blbý zelený kvádro voblíknu, tak mi na nádraží nikdo nedá ani floka a v hospodě dostanu přes držku! To je jak kdyby jste přišel tam, kam chodíte do práce, místo v tom saku v mým kabátě!“

Nakonec mu udělalo velkou radost ramínko.

Já jsem měl svůj dobrý skutek a ve skříni místo na nový saka. Ale nechybělo mnoho a mohl jsem přivést žebráka na mizinu. Každá profese má zkrátka svůj pracovní oděv. Příště dám starý obleky do divadla. Snad se v některý divadelní hře vyskytuje skupina hamižných židů velikosti M.