ZÁPOČET Z PITVY MLADÉ DÍVKY

Celičkou tu dobu, po kterou jsem v chvatu psala následující řádky, jsem se třásla, že je již pozdě, a to děvče, pro něž jsou psány, je nikdy nebude moci číst svýma očima…

ZÁPOČET Z PITVY MLADÉ DÍVKY

I.

    Dopadla. Její odkrvené srdce, stažené v systole, se neutrhlo od aorty, takže žila ještě několik dlouhých minut poté, co v jejích uších dozněl ten zvláštní zvuk praskotu lámaných kostí. Nechápavě hleděla na své pádem zpřerážené údy, ze kterých trčely, podobny kárajícímu ukazovátku přísného a nesmlouvavého učitele, ostré pahýly kostí vyhřezlé skrz svalstvo a kůži ven z jejího těla rozechvělého úchvatným letem prázdnotou.

    Najednou chtěla žít. Začít znovu. Utéct sama před sebou z tohoto prokletého místa. Prchnout a oddělit se navždy od své mladickou nerozumností zpackané minulosti. Veškerou svou silou se vzepřela. Nic. Jako motýl přilepený pestrobarevnými křídly na lepkavou mucholapku. Vůbec nic. Pokud neuteče, věděla, že bude následovat něco strašného. A ona se nemohla ani zvednout, natožpak běžet o závod, který právě prohrála. Nemohla nic víc, než se v hrozné bezmocnosti dívat na své tělo, jehož se stala vrahem. Stála nad sebou, v zoufalé nemohoucnosti utéct před svým hrůzným činem, co právě spáchala na sobě samé. Že byla donucena? A čím prosím tě holka? Ozval se její vnitřní hlas svou první jízlivou výčitkou. Ty další v nekonečné řadě uzavírající se do kruhu měly teprve přijít.

A pak jí sevřela do svých spárů ta šílená bolest.

    Když už nejde utéct, tak aspoň dýchat..! Dýchat je žít. Několik zlámaných žeber jí prořízlo pohrudnici i bránici. Pneumotorax. Slyšela sebe samu, jak sípavě škytajíc lapá po dechu. Každý pokus o nádech byl o to silnější, oč byl slabší jeho výsledek. Plíce se jí v hrudním koši oddělovaly od vnitřních stěn a scvrkávaly se tlakem vzduchu pronikajícího zvenčí do dutiny, až z nich nakonec zbyly dva, úlomky žeber rozpíchané svraštělé vaky chvějící se zoufalstvím. Bezmocnost. Po ňadrech i z úst, které tolik toužily po líbání a milování jí stékaly hrozny bublinek rudé pěny prýštící za pískotu z vnitřních ran. Vzpomněla si, jak se naposledy koupala, ponořujíc se do napěněné vany vonící jasmínovými květy. Pocit, že tuhle v okolním sychravém vzduchu pozvolna neúprosně chladnoucí žlučovitě svíravě nahořklou a zároveň odporně nasládle krvavou koupel si napustila sama a z vlastní vůle, jí zaplavil další vlnou bezmocnosti.

    Chtěla křičet. Volat o pomoc. Kohokoliv. V puse jí chroupaly roztříštěné zuby.  Překousnutým jazykem nešlo polykat vzlyky tonoucí v přívalu hnusně sladko slaných  krvavých slz. Její žaludek v křeči vyvrhl natrávené zbytky poslední večeře od maminky. Ležela v nich v bezmoci, jako tenkrát, když byla malá a dostala vysoké horečky. Mami! Ach maminko, kde jsi?! Teď však tu nebyl nikdo, kdo by starostlivě a s mateřskou pečlivostí omyl a osušil nemocné děvčátko od jejích vlastních zvratků.

    Tisknoucí se nával té zvláštní hučící bolesti, jí začal prosakovat skrz naskrz, jako žíravina uvědomění si podstaty a důsledků sebevraždy, co právě spáchala. Vyprahlost rozpraskaných rtů žíznících po životě, která jí skrz naskrz prostupovala, byla však pouhým slabým odvarem té bezedné propasti úplné a dokonalé bezmocnosti, vyvolané prostinkou a jednoduchou touhou žít.  Přáním všech živých tvorů. Žít dál, ať už jakkoliv, ale žít… Mami! Tati!

    Než její mlaďoučké tělo v počátku rozkvětu života přikryla mrazivá smrt svým tíživým sivým a mlhavým pláštěm, viděla sebe samu jako malého kojenečka sajícího mámě z prsu mateřské mléko. Pojednou si s hrůzou uvědomila, že z jejích doposud panenských ňader, díky jejímu právě vykonanému rozhodnutí, nebude moci již nikdy více žádné děťátko sát životadárnou tekutinu. Že ten krásný pocit dětských úst na narůžovělých bradavkách mlékem nalitých ňader, co denně prožívají kojící maminky jí zůstane navždy odepřen. Ne, to ne! Chtěla se vrátit na začátek. Ale to už nemohla. Jednu jedinou zápalku plaménku života, kterou dostala do vínku a jenž si sfoukla v záchvatu pomíjivého osamocení a chvilkového pocitu bezvýchodnosti, nelze nikdy zažehnout podruhé.

    Nemohla totiž už vůbec nic. V určitém smyslu ani odejít tam, kde není bolest, samota ani smutek. A to ještě v tuto chvíli netušila, že její hvězdu, o níž se domnívala po celou tu dobu svého kratičkého života, že svítí bez povšimnutí, sledují už od jejího početí v mámině lůnu důvěrně známé oči. A nejen jedny. Těch očí tu byl bezpočet. Jen ona je po celých těch patnáct let svého života neviděla. Nebo jejich jsoucnost tvrdošíjně odmítala a nechtěla si ji připustit? Protože pak by se z hrůzou a odporem musela smát sama sobě i svým představám? Ty oči hleděly na ní i na její umírající tělo odevšad ze závojů přediva minulých i budoucích životů potrhaných jejím pádem. Nesoudily jí, ani neproklínaly. Ona se skrze jejich černočerné zřítelnice odsoudila sama. Zhasla svou hvězdu na nebi neuváženým sfouknutím plaménku svého života, a tím i života svých ještě nepočatých dětí i v tu chvíli právě zplanělých nadějí na vnoučata svých rodičů.

    Sevřena v šílených čelistech svěráku bezmocné bolesti. Nebo bolestné bezmocnosti? Někde opodál zaplakalo dítě. Nervy každičké ženy drásající vřískavé tóniny hlasu bezbranného novorozence, který volá svou mámu. Pojednou si z hrůzou uvědomila, že tenhle hlas by poznala mezi tisíci jinými. Byl to hlas jejího nenarozeného dítěte, co měla počít v budoucnu své lásce, svému manželovi.

    Její výčitky byly nesnesitelné, právě pro svojí nezaplašitelnou a neodvrhutelnou  neopominutelnost. Štvou jí jak honící smečka neúnavných vytrvalých chrtů. A ona je tou, jimi od té chvíle, co jsouc pevně rozhodnuta, svou váhu přenesla do toho prázdna rozpínajícího se pod ní, již navždy štvanou laňkou. Kořistí co nikdy a nikde nenalezne úkryt pro neodčinitelný a ničím neospravedlnitelný zločin vůči životu. Svému i svých dětí, kterým vzala právo žít ještě dřív, než jim počalo tepat srdíčko v kolébce jejího lůna. Navždy sama se všemi budoucími následky vyvstavšími v nekonečné řadě z jednoho jejího prvotního, již nikdy neodpustitelného zločinu.

II.

    Bušila jsem pěstmi na zamčené dveře. V zoufalství i v bláhové naději, že mi někdo otevře a slituje se nade mnou. S každým sílícím úderem mého předloktí na nehybné vysoké prastaré dveře slábla má naděje, že mi otevřou a vpustí dovnitř. Že budu zachráněna, a mé studium ušetřeno potupného konce pro pouhopouhý jeden jediný, avšak pro můj další život tak důležitý doposud nezískaný autogram do vysokoškolského památníčku.

    Výčitky pronásledující mou zoufalost, mi funěly chladnými výdechy na dlouhým během zpocená záda. Včera jsem, místo abych se starala o přepečlivý sběr stvrzovacích podpisů splněných studijních náležitostí, jako ty ctižádostivé šplhavky z kolejí, co studují jen pro titul a moc s ním spřaženou, si přivydělávala prací v laboratoři. Ve volných chvilkách mezi přípravou pokusných zvířat jsem si pročítala na Písmákovi povídky. Jakási patnáctiletá dívka tam psala navzdory svému mládí vytříbeným slohem. Pod názvem Zbořená zeď naděje o své sebevraždě. Jí připadající pro svou zdavší se trvalost tak nepřekonatelné důvody, přesto z odstoupivšího pohledu v čase vývoje a dozrávání lidské osobnosti pomíjivé, byly všechny tak malicherné vůči obrazům, odrážejících se na skle mého monitoru, na němž svítily v osamocení svou zoufale bezmocnou černí řádky její povídky.

    Vstala jsem a urovnajíc svazky přívodů měřicích sond vetknutých s neuvěřitelnou přesností do hloubi mozku králice albínky, jsem přehlížela na obrazovkách její mozkovou činnost, zachvěvší se mojí blízkostí, důvěrou v soucítícího tvora, který v jejím nitru zaplnil netečnou prázdnotu. Utrpení zvířete mělo, mimo posunu světla lidského poznání o krůček vpřed do temnot tápavé nevědomosti rozprostírající se před lidstvem, i smysl předejít dalším zbytečným sebevraždám, dospíváním a hledáním sebe sama i svého místa a smyslu svého života, zmítaného mládí. Vedoucí laboratoře nevyhledával mladé dívky, jakou jsem byla já, pro ukájení nějakého ze zvrácených samčích chtíčů, nýbrž z pouhého faktu, že pokusná zvířata se v jejich rukách cítila v bezpečí, jako v náručí svojí mámy, zůstávajíce klidná i v průběhu drastických operací a pokusů.

    Na dveře jsem netloukla sama. Za mnou stál spolužák, rovněž zmeškavší poslední termín k zápočtu z pitvy lidského těla. „Přicházíte pozdě!“ Asák belhající se v bílém plášti chodbou, vraceje se ze svačiny si nás zkoumavě prohlížel. Se slovy: „počkejte, něco vymyslím,“ vyřčenými již o poznání vlídnějším tónem, zmizel za dveřmi, od nichž měl na rozdíl od nás klíč. Opět jsme osaměli v očekávání venku na té chodbě. Sotva jsem se spolužákem prohodila pár slov, dveře se opět otevřely a známá postava nám podávala několik přepravních plastových kontejnerů. „Když mi píchnete, vyprosím pro vás zápočet.“ Zavýskli jsme. „No, ještě se moc neradujte, netušíte, do čeho jdete.“ Schladil nás dobrácky zkušený hlas.

    Do nemocnice nás přivezl opotřebovaným služebním vozem zadní branou. Srdce nám plesala v naději, že není vše ztraceno. Nesouce ty podivné plastové kontejnery jsme procházeli nekonečnými chodbami, sestupujíce po liduprázdných schodištích níž a níž, někam do příšeří suterénu. Páchlo to tam karbolovou dezinfekcí a ještě něčím neurčitým, avšak důvěrně známým všem živým tvorům. Nemocniční ovzduší se tu mísilo z puchem čerstvé smrti.

    „Zatím se svlíkněte. Přinesu vám něco pracovního na převlečení.“ Asák zmizel, nechaje nás v jakési opuštěné místnosti sloužící nepochybně jako útočiště prosektorů. Za pootevřenými dveřmi se v dáli v záplavě nepřirozeného výbojkového světla rýsovalo nehybné lidské tělo ležící na kovovém stole. V pološeru jsme se začali váhavě vysvlékat z šatů. Až do spodního prádla, jako bychom šli na operaci. V mysli mi vytanula další Písmácká povídka, tentokrát s názvem Jediná možnost. Vyprávěla o dívce, která si nechala umělým potratem vzít své dítě, protože v ranném stadiu těhotenství mu v nerozvážnosti ublížila tak, že by se s určitou vysokou pravděpodobností po celý svůj život trápilo v mukách mrzáka. Četla jsem tu povídku zrovna v čekárně u zubaře. Pak na mě přišla řada a tak jsem měla krásnou půlhodinku k tomu, abych nad ní přemýšlela, zatímco se mi zubař pokoušel z hloubi jedné z horních stoliček vyšťárat tenkými jehlami cévky a nerv. Jak podnětné místo k rozjímání o životě je zubařské křeslo, nebo nyní předsálí pitevny. 

    Stojím tu v košilce a kalhotkách proti klukovi oblečeném toliko ve slipech a nátělníku.     

Pomilování s ním by byl výsměch smrti všude vůkol nás rozprostírající svá mlhavá křídla. Při svlékání jsme oba klopili zraky, snažíce se pohledem příliš nedotknout toho druhého, jehož blízkost jsme vnímali každičkým nervem svých těl. Vůně našich zdravých a mladých životů se mísí v našich očekáváním rozšířených chřípích s okolním pachem rozkladu olizující smrti. Hledíme si navzájem do očí, oba myslíce na jedno a to samé. Jak dát ve vzájemném hlubokém splynutí uvnitř mého vlhnoucího lůna počít novému životu, a zaplašit ty hrůzy plížící se kolem nás. Ne, to nebude milování pro potěšení smyslů, nýbrž pro stvoření živého tvora vzniklého z nás dvou, který až nás stáří pomalu lapí do sítě únavy, opotřebení a nemocí, tak od nás převezme planoucí pochodeň života, a ponese jí dál vpřed. Vteřinu, dvě, před tím, než se naše vzrušená těla dotýkají a spouští se lavina již vůlí nezvladatelných reflexů, se rozlétají dveře. „Tohle vám snad padne,“ říká postarší tělnatá lékařka, podávajíc nám bílé, mírně obnošené lékařské šaty, „oblečte si je. Pan docent již na vás čeká.“

     „Tak tady máme naše hříšníky. No jen pojďte dál.“ Vcházíme do od stropu k zemi bílými kachlíky obloženého sálu zaplaveného září ze sdružených světel vyřazených z operačních sálů. Docent si bere naše indexy, a usedaje celou vahou svého poněkud obézního těla na rozvrzanou kovovou židli se ponořuje za sípavého těžkého oddechování do jejich studia. Jakoby na nás úplně zapomněl. Před námi na stole leží zle pochroumané nahé tělo odhadem tak patnáctileté dívky.

    První moje reakce neušla pátravému pohledu prasečích oček skrývajících se za brýlemi docenta prosektora. Zapotácela jsem se marně hledajíc oporu. Naštěstí mě spolužák zachytil a zezadu pevně sevřel kol boků a ramen. Několikeré stisknutí ruky mě znovu přivádí do plného vědomí. Po celou tu dobu, co nám zadával úkol, mi táhly hlavou myšlenky, co jsem vyčetla z povídky toho děvčete. Leželo tu před námi zcela opuštěné tělo, ještě před několika hodinami živé dívky. Autonehoda? Snažím se sama sebe přesvědčit, že taková shoda náhod se nevyskytuje, avšak nějak se mi to nedaří. Nesmím být tolik vztahovačná.

    „No tak prosím, pane kolego!“ Jízlivě pohrdavý hlas projíždí tichým sálem jako nafialovělý blesk, skřehotající dále: „Vnější stav jste zhodnotil vcelku obstojně, nyní je na vás, aby jste potvrdili své hypotézy zjištěním rozsahu a povahy případných vnitřních zranění.“ Vidím, jak se spolužákovi chvěje ruka. Tentokrát jsem to já, kdo chytá svého druha za zápěstí, a nasazuje skalpel mezi ještě nedorostlá ňadra. Vedu řez bezvládné ruky. Ostří chirurgického nože proniká skrz měkkou tkáň zastavujíce se na kosti. Zvláštní, že rána nekrvácí. Tahem dolů pokračujeme ruku v ruce v řezu, provázeni šklebem otupělého docenta kochajícího se našimi zmítanými, do krajnosti rozjitřenými city.

    Jako úplně malá holka jsem se poprvé setkala se smrtí, když hejnem slepic projeli dva hejskové na motorce. Dodnes vidím, jak se slípky rozlétly za poplašeného kdákotu do všech stran, zatímco záda jedné kropenaté pipky, co se ve strachu přikrčila k asfaltu, lízla přední pneumatika. Vzala jsem jí do náruče a láskyplně s ní chodila a snažila se jí utěšit a zahřát, konejšíc jí, že není tak zle a že se uzdraví. Dívala se na mě smutným pohledem plným pulzující vnitřní bolesti. Dala jsem jí do ošatky vystlané senem a přikryla dečkou, aby jí nebyla zima. Přinesla zrní i vodu. Slepička se tak smutně dívala a její černé oči se potahovaly víc a víc jakýmsi šedým skelnatým závojem. Pak mi jí vzali. Koukala jsem se s dětskou zvídavostí v očích, jak jí rozkuchali. Měla potrhané vnitřnosti a vaječníky plné roztříštěných vyteklých vajíček.

    Syrový pach tkání vlhkých promíšenými tělními tekutinami, stejný dnes jako tehdy, mě vrací zpět do přítomnosti. Prořezávám břišní svalstvo s pupíkem a odkrýváme potrhaná játra a slezinu. Ponořuji do čerstvě otevřené břišní dutiny, co do ní vjela stehenní kost ulomená těsně pod kyčelním kloubem napíchnuvší na své cestě pár střev, svou ruku a nahmatávám dlaní vaječníky i dělohu. „Slečno, to už stačí, nechte také něco tady panu kolegovi…“ Zkoušející je vážně škodolibec. Dívám se na kluka, neschopného tělo před sebou vnímat jako bezejmenný a bezpohlavní neživotný objekt. Stále tu před ním leží neznámá dívka. Byť smrtelně poraněná, napůl rozebraná na části, ale pořád je to dívka. V jeho rozšířených zornicích se zračí rozjitřené zrůzněné protichůdné pocity.

    V tu chvíli do sálu rychlým sebejistým krokem vchází jakýsi ctižádostivý a arogantní lékař. „Pitomci!“ Práskne místo pozdravu lítačkama, „já jim říkám furt, že maj napřed odebrat orgány, připravit je k expedici a teprv potom počkat na výsledky rozborů, jestli si ta která káča nevzala prášky, nebo není nakažená. Jasně že nic nespolykala, jak se mi snažili namluvit.“ Nevnímaje nás letmo prohlíží tělo na našem stole. „Ledviny, kostní dřeň, tkáňové transplantáty, to všechno v obstojné kvalitě jsme z ní mohli vytěžit, kdyby to někdo tady nezpackal. Saniťáci jí dovezli skoro ještě živou.“  Ze lkaní nad ušlým ziskem, jedním z dlouhé řady přidružených výdělků, vyruší podnikatele ve zdravotnictví zvonění drahého telefonu. Podle toho, co jsme zaslechli, lze usoudit, že onen úspěšný lékař se právě chystá odjet svým luxusním mercedesem podvádět svojí manželku i milenku.

     „Pane kolego, do nálezové zprávy bude třeba uvést mimo jiné i případné zjištění, měla-li před smrtí pohlavní styk a zda není gravidní. Tak prosím:“ Spolužák mírně vrávorá při představě, že bude muset bez mrknutí oka a zachvění ruky nejen prohlédnout, ale i odpreparovat pochvu i s dělohou a vaječníky, rozříznout je a prozkoumat centimetr po centimetru. Zvláště děložní sliznici. To se mdlo dělá zas mě, anžto vidím na prokrvené tkáni budoucí uhnízděný hýbající se zárodek nového života. Namítat, že gravidita se zjišťuje laboratorními zkouškami je v tuto chvíli bezpředmětné. Na postranním stole provádí příslušné úkony, zatímco já mám za úkol otevřít hrudní dutinu. Stříhajíc jedno žebro za druhým nůžkami jak na kuřata, jí mám za chvíli otevřenou. Oddělujeme plíce a srdce

 od tepen a žil, vážíme, měříme a ukládáme dle pokynů předpisovým způsobem do kontejnerů.

    Plop! Oční bulva za žbluňknutí padá do fyziologického roztoku. Oslepené tělo podobno rozervaným cárům dívčiny duše dohnané sama sebou k sebevraždě, tu před námi leží jak rozsápaný uzlíček neštěstí. I když mívala oči, neviděla jimi skrze závoj slznaté sebelítosti, že cesta jejího života nekončí mezi šedí těch fádních výškových budov se zaprášenými neprůhlednými okny, nýbrž že za rohem vede dál, ven z města na rozkvetlou louku vonící láskou a milováním, dávajícím vzniknout novým životům, čelíc tak tiše provázejícím stínům smrti.

    Nasazuji frézku na dívčin spánek a za ječivě sténajícího zvuku silně připomínající přetíženou zubní vrtačku odřezávám kol dokola lebeční kost. Odpreparováváme skrz rozpůlené krční obratle mozek i s částí míchy. Ten je určen pro naši laboratoř. Držím v dlaních mozek oběti, která se obětovala, samu sebe, své děti, i naděje svých rodičů na oltář smrti v bláhové víře v trvalé řešení svých dočasných potíží. Nebo jen toužila ve svém zmítaném nedospělém nitru, aby si jí někdo všimnul a zahrnul tolik potřebnou a jí scházející láskou a porozuměním? Pochopením bez výčitek, které časem vyléčí každou ránu a zahojí jizvy na srdci? Na šachovnici života položíc hlavní figuru vzdala hned v začátcích hru. Partii, která nebyla prohraná a už vůbec ne beznadějná, jak si sama sobě neustále opakovala.

    Vycházíme ven. V ruce kontejnery se vzorky, které ještě musíme nechat rozvést po odděleních fakulty. V kapsách vrácené indexy. Bez zápočtu. Pohrál si s náma pěkně. Vydusil, pokochal se svou převahou a pak poslal pryč bez jediného slova. Hajzl. Vycházíme do předsálí. „Paní doktorko! Počkejte…“ V první chvíli nechápu, že oslovení je určeno právě mě. Teprve jmenovka na zapůjčeném plášti mi říká, abych se ohlédla. Dlouhou chodbou k nám přicházejí muž a žena. Zřejmě manželé. Ve strhaných tvářích se zračí poslední doutnající plaménky zoufalých planých nadějí. „Promiňte, říkali nám, že tu máte naší Danielu…“ hlas se ženě láme v záchvatu srdceryvného pláče. Muž dodává skrze do krve rozkousané rty: „Prosím, nemohli bychom jí vidět?“ Po právě prožitých událostech již ve mě nezůstává ani zblo nějakých citů. Mám dojem, že se všechno lidské ve mně roztříštilo na tisíce střepů. „Naposledy. Rozloučit se… Chápejte, víte?“

    Nevím, kde se ve mně vzala ta síla si oba odvést stranou a už vůbec netuším, jak jsem přišla na tu snůšku milosrdných lží o tom, jak jejich holčička umřela ihned po dopadu a zcela bez bolesti. Že se vůbec netrápila. Odcházejí. Provázení pohledem mých černých očí. Právě jsem poznala rodiče dívky, která tak krásně psala o tak hrůzných věcech. Kdyby však jen zůstala u toho psaní. Ona překonala svou vůli žít, a rozhodla se je dovést do důsledku a přetnout nit svého života. Uvědomovala si předtím, než skočila, že pádem přetrhává nejen předivo minulých, jejímu předcházejících životů, kterých je ona důsledkem, ale i vzala svým rozhodnutím právo na život svým dětem?

    „A pláště bude vracet kdo?“ Celou dobu nás pozoroval. „A než se převléknete, dejte mi ještě indexy. Zvládli jste poslední otázku zodpovědět lépe, než bych to dokázal já.“ Na schodech před nemocnicí dýcháme z plných plic čerstvý vzduch vonící životem. I když ze sebe smyjeme ten mrtvolný pach s dezinfekcí, naše nitra již nebudou taková jako dříve. Dnes jsme totiž poprvé stanuli tváří v tvář smrti. Smrti, která provází každý jednotlivý život, jsouc od početí jeho stínem.

    Spolužák mě provází. Přecházíme náměstí míjejíce stánek protestujících proti pokusům na zvířatech. Minulý týden tu stál velmi obdobný stánek proti zabíjení kožešinových zvířat, s lidmi v kožených botách a bundách, co rozdávali letáky kolemjdoucím. A ještě před tím stánek proti jaderným elektrárnám s přípojkou proudu vedoucí od těch elektráren. A proti čemu budou demonstrovat zítra? Stále stejní zmanipulovaní mladí lidé kteří se nenamáhají užívat svůj rozum tu protestují proti všemu, proti čemu je zrovna nasměrují a dají příkaz, vybírajíce sponzorské dary na jakési nadace, pod nimiž se skrývají koryta vychytralých podnikatelů s lidskými city a důvěřivostí. Snažíme se vyhnout, ale cestu nám zastupuje jakási dívenka s odhaleným břichem.

    Kus chirurgické oceli zablýsknuvší se jí vetknutý do pupíku, tetování vykukující zpoza bokovek a lascivnější gesta s pohledy jí zařazují do skupiny těch, které dostaly v lékárně hormonální antikoncepci (vyvíjenou a odzkoušenou rovněž na zvířatech) již dříve, než na ně přišly první měsíčky. Ještě než stačí ze sebe vychrlit naučené fráze se stále stejným podmětem a s toliko obměňovaným předmětem, vidím ji, jak se láme v pase pod mojí dobře mířenou ranou přesně do míst, kde to ženu nejvíce bolí. Vzhledem k právě nabytým čerstvým zkušenostem, mi nedělá potíže rozpoznat podle laikovi nepostřehnutelných náznaků, kde přesně má cíl přede mnou játra i vaječníky. Chystám se jí zkopat z pověstnou brutalitou vypozorovanou od těhotných cikánek vyřizujících si mezi sebou své spory. „Nech tu prodejnou čubku být Dito!“ Spolužák mě táhne pryč. Mám před ní otevřít ten kontejner, vytáhnout z něho lidský mozek a strčit jí ho pod nos?

    „Nesu Vám dárek, pane profesore.“ „Pro mne?“ „Ano pro Vás.“ Starý pán s nikdy nečesanou čupřinou šedivých vlasů a neskutečně hluboce pomněnkově modrýma očima zářící nikdy nehasnoucí touhou po poznání, prohlíží se zalíbením obsah kontejneru. Nikdy bych neřekla, že při pohledu na právě prožitou minulost vytaženou znovu na světlo tiše omdlím. Probrala mě rána, jak mé tělo dopadlo na zem za řinkotu jemného skla, co jsem rukávem pláště vzala s sebou na podlahu. Od rána jsem nic pořádného nejedla, a přesto se to málo, co jsem pozřela, rozhodlo pojednou vyskočit zpět ven na denní světlo skrze moje nosní dutiny i ústa. Odváží mě domů. Ve vaně ze sebe smývám ten zažravší se hrozný pach zalezlý mi až pod kůži. Po celou noc mě pronásledují šílené sny. Probouzím se ze spánku zmítána vlastním nervy drásajícím sténáním. Takovým, jaké ze sebe vydává člověk v narkóze při operaci.

    Před úsvitem stanouc na prahu naší laboratoře znovu otvírám povídku té mrtvé dívky.

Do ranního ticha tikají krokové motorky posouvající v držácích upnutý mozek tunelem supravodivého magnetu s věncem nesmírně citlivých detektorů. Hukot ventilátorů chlazení elektronických bloků přístroje měnícího zachycené signály Fourierovou transformací na obrazy skládající se v celek. Vylaďuji naučenými pohyby pole a komunikujíc ve strohém příkazovém kódu spouštím snímkování. Soubor dat vedle standardního přiřazeného čísla pojmenovávám i jménem té dívky. Mám s ní zvláštní vztah. S každým dalším pulsem se po zpracování zázněje řez vyostřuje. Na hlavní obrazovce se mi postupně z jednotlivých plošných řezů skládá trojrozměrný obraz zkoumaného mozku, zatímco já si na vedlejším monitoru znovu pročítám povídku, kterou tento mozek stvořil. Toužím pochopit všechny funkce naší nervové soustavy, všechna proč, jenž vedou dívky k tomu, aby na rámu otevřeného okna přenášely celou svou váhu do prázdnoty pod nimi. Všechna ta děvčátka se sirkami, která na rozdíl od té pohádkové, si sama sfoukávají plamének zápalky, rozškrtnuté jejich rodiči. Jednoho jediného plamínku života, kterého dostaly do vínku. Jsem pevně přesvědčena, že jednou se podaří dětem mých dětí pochopit podstatu života a smysl a poslání rozumu. Co asi ta dívka ve svém nitru cítila a prožívala?