Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLiterární trampoty málo ambiciózního taťky
Autor
Vaud
„Vtipně okomentuj náš článek a pokud bude tvá odpověď zajímavá, tak dostaneš 500 korun“, zněl text upoutávky v časopise QUO. Abyste rozuměli - QUO byl časoprs. To jest literatura pro pány, ačkoliv nevím jestli je v tomto kontextu literatura to správné slovo. Dost citelně zde chybělo to co dělá literaturu literaturou. A sice litery. Jen občas byl mezi prsy pubertálně ulítlý článek. Třeba "Test serepetiček do vany"! Vtipně okomentovat takový výplod chorého mozku mi přišlo jako snadné získání zajímavé finanční částky. V podstatě šlo o to, že musíte úchylný článek přebít něčím ještě úchylnějším. To v mém případě není problém. Do redakce jsem text poslal mailem s anonymním podpisem „čtenář z Hradce Králové“ a těšil se na 500 Kč. Bohužel jsem mail odeslal z oficiální adresy…
Když mi asi za měsíc náš inženýr od počítačů opravoval v práci PC, tak se pořád ošíval. Jako by se chtěl na něco zeptat. Posléze se osmělil: „Možná je to shoda jmen, pane doktore, ale nejste náhodou autor toho článku v QUO? No toho... co si s sebou vzít do vany na koupání a tak… Já jen, že jsem se taky jednou koupal s želvičkou!“
Myslel jsem, že mě vomejou! Jen jsem doufal, že ne ve vaně! Mílovými kroky jsem spěchal do novinového stánku. Nejen že otiskli moji odpověď a nedali mi 500 korun, ještě tam vypsali všechny mé tituly se jménem. A s želvičkou!
Na nějakou dobu jsem se poučil a nepublikoval. Pak mi otrnulo a napsal jsem znovu článek. Tentokrát to bylo do jednoho přírodovědného časopisu. Potíž byla v tom, že se text líbil a přetiskl ho i jeden celostátní deník. Bohužel i redakčně upravil a zkrátil. To znamená, že si tam napíšou co chtějí.
„Panu šéfredaktorovi se zvedá kufr z formulace „vředová choroba“. Ta se tam nesmí objevit!“
„Ale tak se ta nemoc, o které je článek, jmenuje!“
„To pana šéfredaktora nezajímá!“
Nebo podtitulek – „tisíce zbytečných operací“.
„Já jsem nic takového nenapsal!“
„To je jedno, aspoň to přiláká čtenáře!“
„No, a mě v práci chirurgové zabijou!“
Ono stačilo, že jsem psal o breberce velké 8 mikrometrů. Možná, že se panu šéfredaktorovi zdála malá, tak ji natáhl. Mikro pružně vypustil a v textu bylo, že v žaludku žije bakterie velká 8 metrů, kterou se povedlo objevit až v 80. letech 20 století. Troufám si odhadnout, že 8 metrové obludy s 15 chapadly by si všimnul někdo už o pár let dřív!
Dostal jsem od čtenářů 9 dopisů (nepočítám-li posměšné telefonáty od kolegů z mikrobiologie). Jeden pán ze severní Moravy mi radil, ať se vyprdnu na medicínu a kloktám slanou vodu (docela jsem o tom uvažoval!). Osm zbývajících dopisů bylo z ciziny. Nějaký pán z Německa psal, že jsem fašista, když nechci v každém z nás zabít tu (obří) bakterii (dopis měl 6 stran). Pak taky český student pro změnu opět z Německa, že žádná bakterie neexistuje. Za žaludeční vředy mohou ambiciózní matky, kterým se ve svém díle vysmívám (možná proto, že jsem málo ambiciózní taťka!). Dopis měl 5 stran a 4 přílohy, včetně obrázků ambiciózní matky.
S oběma jsem si vyměňoval vášnivou korespondenci, kterou časopis odmítl otisknout kvůli množství vzájemných urážek. Se studentem od ambiciózních matek jsme se nakonec dohodli, že zajdeme na pivo a spor urovnáme. Borec se slanou vodou a další Němčour se po několika mailech přestali ozývat.
Asi za půl roku mi nějaký mladý muž klepal na dveře ordinace. Odkázal jsem ho na oficiální konzultační hodiny a chtěl jsem zabouchnout, když mě zaujala jeho poslední věta: „Našel jsem si vás na internetu a přijel jsem za vámi až ze Zimbabwe dělat výzkum té bakterie v žaludku!“ Moje srdce zaplesalo radostí. Jen na krátko. Bylo mi divné odkud má o mně tolik informací. To snad neví ani tajná služba. Ten člověk si v Zimbabwe vytiskl moje články a mezi nimi i mou intimní korespondenci s oběma čtenáři z Německa! Všechno totiž otisknuli (a tradičně redakčně upravili). Píšu tam, že nejsem žádný buran, kam jsem chodil do školy a kolik umím jazyků, čili že blbečkové jsou vlastně oni – emigranti v Německu. Tohle vyšlo v rubrice "dopisy čtenářů" v našem velmi seriózním přírodovědném časopise! Aniž by mi to kdokoliv řekl! Bože můj! Tak jsem se zařekl, že just nic nenapíšu! Ale vydržte to někdo! Od té doby mi tam vyšly další 3 články a 2 jsou v tisku. Jen možná pro příště budu psát do přírodovědeckých časopisů pod pseudonymem! Už kvůli tomu článku o želvičkách ve vaně!