Dr. Jekyll - Mr. Vaud

Už několik let jsem skalním fanouškem lékaře, vědce, cestovatele, fotografa, spisovatele a zasloužilého reprezentanta v ženském tenise MUDr. Michala Jekylla, Ph.D., MBA, v literárním podsvětí známého pod krycím jménem Vaud.

Tento atlet barokního typu je natolik hyperaktivní, že jej prakticky nelze zachytit fotografickým přístrojem. Na každé fotce je rozmazaný, nebo alespoň namazaný.

Musí, neboť jest fotosenzibilem. Kožní fototyp číslo jedna, pravil by dermatolog. Proto nepoužívá drahé opalovací krémy s vysokým ochranným faktorem proti slunci a rovnou se potírá mastmi na spáleniny. Navzdory tomu přijal před lety zaměstnání ve slunném Španělsku, namísto aby budoval rozvinutý kapitalismus ve své zakaboněné vlasti.

Přesto, že již dosáhl věku, ve kterém bývá doporučováno zmoudřet, nedaří se mu to.

Ještě donedávna neohroženě brázdil vody Středozemního moře na dětském nafukovacím kajaku. Před Gaudího muzeem v parku Güell chytal ptáčky, cpal do nich párek s kyselou okurkou a omotával je nití, neboť se mu nezdáli dostatečně španělští. Své sousedy v okruhu několika bloků po nocích vytrvale přesvědčoval o platnosti rčení „co Čech, to muzikant“ soustavným bušením do bubnu djembe a troubením na vyhnilou eukalyptovou haluz, zvanou didgeridoo.

Záhy dosáhl toho, že byl druhdy shovívavými občany Barcelony vyhnán daleko za hranice Katalánska. Rómští immigranti, vyčkávající zde udělení politického azylu, ještě dlouho za ním nenávistně házeli pivní plechovky, protože jim, Čechům, zkazil ve Španělsku dobrou pověst.

Po kvapném exodu, když mu zbyl jen uzlíček platebních karet a tričko se Sandokanem, uchýlil se do hornatého a tím pádem nepřehledného Švýcarska. Konkrétně do města Basileje při hranicích s Francií a Německem, aby tak zvýšil své šance, bude-li opět kamenováním vyzván k emigraci.

Zpočátku jej zaskočilo, že domorodcům nerozumí ani slovo a pojal podezření, že Helvétové, tradičně prosti přehnané srdečnosti, mu jeho nerozumění schválně opětují.

Nemýlil se. Avšak nezahálel. Bylo mu jasné, že s výrazy jawohl, schnell a hände hoch, které znal z filmů, dlouho nevystačí.

Potloukal se tedy krajem ve společnosti námezdních perforátorů sýra, a než došel do kantonu Zürich, už schwitořil jazykem Schwizerdütsch jako rodný syn Viléma Tella. Bariéra netečnosti byla prolomena. Ne snad, že by jej starousedlíci hned přijali za svého, k tomu by bylo třeba vypsání celonárodního referenda, ale poznal to tak, že při setkání ho dámy vášnivě líbaly na veškeré tváře a to hned třikrát. Byv ctitelem žen všech věkových kategorií, něco mezi pedofilem a nekrofilem, pohotově si tento obyčej osvojil.

Když vám kupříkladu v Africe řeknou: „Máme rádi cizince, jako jste vy“, je to často pouze informace, že jste na nižším stupni potravního řetězce. Jestliže to však uslyšíte v xenofobním Švýcarsku, najmě v městě Zürichu, máte vyhráno.

Podpořen přízní dlouhého zástupu něžných pohlaví Vaud nelenil a se svým životopisem, hemžícím se superlativy, jal se ucházet o místo „Globálního ředitele pro záležitosti dýchání“, ve firmě, chrlící zaručeně přírodní, ekologické a prudce léčivé medikamenty.

Na pohovoru lišácky využil přehršle užitečných dovedností, jako - tvářit se i s chatrnými vědomostmi jako odborník, umět dlouho a zajímavě povídat o ničem a nebo banálnosti popisovat barvitě a složitě, čímž učinil na odtažité farmaceuty mohutný dojem. Když navíc přislíbil, že bude pracovat za polopenzi, reprezentovat firmu v nohejbale a ředitele personálního oddělení bude zásobovat slivovicí, ležela smlouva na stole.

Protože cesta k blahobytu se dá podniknout jedině za volantem snobského auta, schopného dosáhnout dvousetkilometrové rychlosti, neprodleně si takovéto vozítko pořídil, přestože řečené vlastnosti v této alpské zemi zřídka využije. Když ale k vozu dostanete slevu na dálniční známku a navíc praktickou sadu na její odstranění, kdo by odolal, že? Dokonce několikrát do týdne vypouští a zase nafukuje pneumatiky svého milovaného autíčka, aby v nich měl stále svěží a čerstvý alpský vzduch.

V současnosti toho, kromě ostudy, mnoho nedělá. Vlastně se živí cestováním zbůhdarma po světě a předstíráním učenosti. Přednáší moudra jiným vzdělancům, kteří mu platí vysoké obnosy za to, že jim řekne něco, co už dávno sami vědí, pouze jinými slovy.

Kontakt s domovem udržuje prostřednictvím telefonu iPhone, který je ohromně digitální, tekutě krystalický a obsahuje více praktických nástrojů, než legendární nůž Victorinox. Řadu podezřelých funkcí Vaud záměrně ignoruje, v obavách, že by mohl být teleportován na mateřskou loď Vesmírné federace. Ve volných chvílích, má-li jaké, sepisuje na něm fejetony. Při psaní spoléhá na automatickou korekci pravopisu textového editoru, následkem čehož vznikají absurdní slovní novotvary, které vzbuzují mylný dojem, že má smysl pro humor. Ani absence diakritiky na cizáckém výstřelku techniky jej však od psaní nedokáže odradit.

Nedávno jsem od něj obdržel zprávu, že po nocích tajně „hackuje“.

„To abych si dal pozor na citlivá data v počítači, že?“ vyptávám se, plný obav.

„Ale ne“, odvětil, „jenom se nudim, tak hackuju decky a prostirani.“