Písmák Ve skladu III.
„Pane Nováček. Pane Nováček. . nejdříve musíte sem ke mně,“ zavelela na mne máma Dvořáková, abych ji neproklouznul.
Ve skladu II.
„Tak se nám dnes láme týden. To už je radostnější nástup do práce ne. “ vykoukla na mne z poza dvířek skříňky rozesmátá palice, když jsem se přelíkal na šatně. „Ani nevíš, jak rád tě vidím přicházet.
Ve skladu I.
„Počkejte chvíli tady. Bude krátká porada,“ zastavila mne máma Dvořáková, když jsem na paleťáku vezl prázdný gitr. Mávnutím ruky ukázala do koutu, kde s ostatními skladníky svačíme.
Stůl s kávovarem, rychlovarnou konvicí a erární kávou – rozpustnou či turkem, zabaví mrmlali.
Mikrospánek
Otevírám dveře bytu a něco v podvědomí mi říká, že tam nejsem sám. Jakoby do toho malého prostoru garsonky někdo přede mnou vešel. Že by zloděj. Přelítnu vše na dohled očima.
Operace druhého oka
Sedím v kolečkovém křesle na předsálí. Není to takové to klasické jezdící křeslo, ale je to pohodlný nemocniční ušák s omyvatelným povrchem a sklápěcí deskou na vyzvednutí nohou. Hlavu se zavřenýma očima zakláním dozadu a myslím na domov. Kolem chodí rozkapávačky, které nám každou chvilku přijdou kápnout anestetikum.
Kontrola na očním - pokračování
Vstupuji do vedlejší místnosti, je v ní přítmí. Ve světle stolní lampy sedí asi tak dvaatřicetiletá lékařka a dopisuje zprávu předchozího pacienta. Pozdravím a ona ani kývnutím neodpoví. Cítím, jak je vše kolem nasyceno její profesionální suchosti.
Kontrola na očním
Dvěma prsty si malinko tahám za flastr na oku, abych mohl víčkem zamrkat a odlehčit si od spadlé řasy. Po včerejší operaci šedého zákalu se těším, až budu moci pohlédnout na svět oběma očima. Levým, jenž ho operace čeká a pravým zatím zakrytým, co ji má za sebou.
Vstávám z lavice a přistupuji ke dveřím ordinace s nápisem NEKLEPAT, VYČKEJTE SESTRY.
Ranní zasněžená cesta na autobus
Zabírám za kliku dveří vchodu pro personál a nemohu se dostat ven. Je to zavalený. Domovník si ještě někde vyspává. Beru to tedy přes recepci.
Čekání na autobus
Třu ruce o sebe. Vyháním ze záděr nezbedný mráz. Z jedné ho vyženu a do druhé se zakusuje. Štípe potvůrka.
Vánoční stromek
„Ne, ne, ne. Žádné hraní. Nejprve se běž umýt, pak se nasnídáš a také je třeba plnit své povinnosti,“ řekla rázně matka malému chlapci, který letos nastoupil do druhé třídy.
Hoch zkřivil obličej a dělal, že neslyší.
Linka důvěry
Na stole zazvonil telefon. Všichni na něj upřeli svůj zrak, ale nikdo nejevil zájem ho vzít. Napětí v místnosti houstlo. Telefon se pouhými pohledy nechtěl nechat odbýt a nepřestával.
Letos kapr nebude
Přede mnou ve frontě stojí asi šest lidí. Právě se řada posunula a já se dostávám k úrovni kádě, o kterou je opřený podběrák.
„Tak paninko, jakýho pak chcete. “ ptá se mladík v gumové zástěře.
Hráškový kostým
„Kurnik. To mám zase smůlu. Mě to snad uteče do kalhot,“ vzdychám před obsazeným záchodem.
„Vole, běž vedle.
Jsem už starej
Dorovnávám plátky šunky na porcelán. Pak ještě dva druhy krájenýho sýra a příprava na zítřejší snídani bude hotová.
„Holkýýý už jste viděly jak se krájí ananááás. “ vytahuje se na dvě učenky mladej kolega.
Na hřbitově
Vysoko na obloze svítí slunce a horkými paprsky rozpaluje vše, co se dá. Někde v dáli zakokrhá kohout. Na zpocenou ruku se mi lepí okřídlená mravenčí královna. Ani polednici by člověk do toho vedra nevyhnal.
Mikuášská nadílka z Obřího dolu
„Kmotra Blažková, povystérčte víc ten knót, ať se světlo vic rožne. Ztoho přítmí mi začínajc boleť voči,“ kývnul Matěj na bábu opatrně srkající horký jeřabinový čaj.
Stará Blažková, kterou vtomto kraji znají jako kvasňovou bábu, jenž pravidelně každých čtrnáct dní do těchto končin zavítá, aby si přivydělala prodáváním kvasnic po chalupách, se zvedla ze židle a otočila kolečkem petrolejky nad stolem. Silnější světlo naráz osvítilo světnici a odhalilo to, co se dosud skrývalo v přítmí.
V nemocnici X. - Pan Votoček
„No kdepak jste se mi toulali. “ změřila si nás sestřička, když jsme zaklepali na otevřené dveře sesterny.
„My vám neseme kabelu, co jsme našli na chodbě,“ vyhrkl Jindra hned pro jistotu, aby předešel kázání.
„Tašku povídáte.
V nemocnici VIII. - Návštěva
Ležel jsem na posteli a luštil křížovku. Ostatní spali. Jindrovi převrácenému na boku tekly zpusy sliny a vpíjely se do polštáře. Otočenému panu Neumanovi jsem sice neviděl do tváře, ale zkomického pochrupování se škubáním chodidla bylo jasné, že nimrodsky brouzdá v lese.
V nemocnici IX. - Kabela
Ozvala se rána do dveří, které se otevřely a dovnitř vjel vozík s modrým a červeným kbelíkem, který tlačila těžkotonážní uklizečka. Při chůzi se mopem odpichovala od podlahy, jako když papež vystoupí z papamobilu a berlou drží balanc.
„Pánové, kdepak je ten svinčík. Člověk nemá trocha klidu, aby si mohl vypít blbý kafe.
V nemocnici I. - Probuzení po operaci
„Pálí to jak čert. Jak čert, to pálí. “ byla první slova, která jsem slyšel při probuzení z narkózy. To si pan Votoček ulevoval od bolesti, kterou mu způsobovala cévka.
V nemocnici II. - Večer
Když jsem se probudil, byl krásný jarní večer. Paprsky slunce dopadaly na mou bílou postel a nemocniční pokoj byl zlatě ozářen. Všichni kromě tiše naříkajícího pana Votočka spali a já si v pohodě vychutnávat nádherný západ. Cítil jsem v sobě vyrovnanost a klid.
V nemocnici III. - V noci
„Tak já vás odpojím od cévky, zkuste jít teda na záchod. Nevím, jak jinak vám mám pomoci. Musíte to vydržet. Kdyby na mne zvonil každej pacient tak jako vy, byla bych na roztrhání,“ probudil mne v noci hlas druhé sestry, co měla noční službu.
V nemocnici IV. - Bažant
Jak jsem otevřel oči, bylo slyšet sestru na chodbě. Chodila od jednoho pokoje k druhému a přála dobré ráno. Když byla asi tři pokoje od našeho, měl jsem dost času se stihnout vyčůrat. Natáhl jsem ruku přes okraj postele dolu pro bažanta a při nahmátnutí ucítil, že není prázdnej.
V nemocnici V. - Vizita
Pozoroval jsem hodiny nade dveřmi a nemohl se dočkat až přijde vizita. Usoudil jsem, že když jsme doteď nedostali najíst, přinesou nám snídani až po ní. Žaludek se svým kručením dožadoval pozornosti a nenechal si vysvětlit, že osazenstvo vizity je přednější. Zbývala poslední minuta do osmé.
V nemocnici VI. - Cikán
Když jsem se po chodbě vracel s vychlazeným gelem na pokoj, seděla na lavici v tmavém rohu vedle našeho pokoje mohutná postava. Na první pohled bylo jasný, že je to pořádný kus chlapa s hustými kudrnatými vlasy. Letmo jsem toho pacienta, přejel očima a nijak mu nevěnoval pozornost. Byla mu asi na pokoji dlouhá chvíle a tak si ji šel zkrátit na chodbu, kde se dá s někým prohodit pár slov.
V nemocnici VII. - Oběd
„No, to jsme rádi, že tě zas vidíme,“ uvítal ironicky pan Votoček Cikána a nervózně si pohladil čerstvě povlečenou deku.
„Že jo. Já si taky říkám, že se už nemůžete dočkat. “ Zahejbal šibalsky Cikán obočím a podíval se na mne.
Inspektorka
„A kurnik. To nemůžete dávat pozor, když vcházíte dovnitř. “ zvolal hlasitě Pavel, zástupce ředitele, když mu otevírající dveře sborovny vyrazily hrníček skávou zruky. Nebylo divu, že ho to naštvalo, protože si polil světlé krémové kalhoty.
David
I.
I přesto, že mne celý víkend bolelo v krku, rozhodl jsem se v pondělí ráno do práce nejet vlakem, ale na kole. Z Trutnova do Teplic nad Metují je to pět a dvacet kilometrů a představa, že se mi zase podaří vyšlapat serpentýny ve chvalečském kopci, mi dodávala odvahu to riskovat s nachlazením.
Při stoupání jsem v předposlední zatáčce poznal předchozí přecenění sil oslabeného těla a nohy mi odepřely poslušnost.
Dan
Daniel
I.
Když jsem postupně vytahoval zpáry jeden houskový knedlík za druhým a hned je na stole propichoval vidličkou, aby se nesrazily, zapípal mi vkapse kalhot mobil. Přišla mi zpráva. Rychle jsem si umyl ruce, letmo je ovanul vlahým proudem vzduchu pod osušovačem, sáhl pro telefon a začal číst přijatý text: Ahoj Jardo.