Konec
Začaly mi prázdniny. Poznal jsem to. Tam za závěsy, blízko sadu, kokrhal kohout. Věděl jsem ze vzpomínek, že mezi pláckem pro slepice roste černý bez.
Návraty
Návraty
Vrací se domů. Domů, kde pokaždé někdo umírá. Ulice jsou dosud pochovány vmléčné mlze, která vyvěrá zkanálů. Chodník a silnice, po každých pěti metrech jedna popelnice, kanály a obrubníky a vůbec to nedává smysl.
***
Vzduch si už piluje hroty
A ploty pletou jehlicemi,
že se za obzorem žene sníh —
Jen nad polem
bez pohnutí.
bez pohnutí.
Na dně uvízly otřepy šupin. Vkuse
voda klove: tok. Tok.
Náj
(mimo prolog sdělení)
Náj.
Tři písmena- slovo, které má uvnitř jakési vyvýsknutí, povyskočení. Ačkoli se nabízí jako první pojítko písnička, ono slovo, vyvýsknutí, má /ještě/ osobnější ráz. A proto vám nabízím: představujte si pod názvem něco svého.
a bude hůř
jsi zpříbuzného rodu, když tě fixují na
pomezí nebe, abys neutekl
to jen tma se může přiblížit na krok,
hrozit ukazováčkem a zdřímnout si na hranici
Den s odezvou.
Jediná hvězda pro tolik lidí; vždyť se za chvíli na nebi neudrží a spadne do mumraje, který se nejspíš vynořil zchodníku, zněhož ještě po horkém dni sálalo teplo. Jen tak. Co se vlastně dá dělat po deváté hodině, když jedním trhnutím se všecky televize vypínají.
Kostov se prodíral davem, i když- byla to jeho volba - mohl se lidem vyhýbat.
vyvěštník
sotva se tváře plné července nad dřezem
lomí ku profilu hor a nařasené
vede nebe do údolí; slámové kry zpola polí
obtékají domy
a
voním po rybině
a doušky tmy jsou dotažené do konce;
nehlasí se hladina rybě,
když osychá.
a co.
Pili ze sebe. A snad by se
zrodil strom. Nejdřív štěp kropený deštěm.
Spostupem ticha bylo znát,
že užodrostl dálavám.
a co!
už je blízko ktísni skel
den prsty přesahuje noc
a ještě se vnocích tvých
zdá
a co?
mám slané nebe
od rovníku až po pás
vtváří tvář cizím světům
moře se otočilo do sebe
a co bys kdes, kdyby
cuchá se tma a káže do kruhu
zrady vytyčené vysoko nad poli
hvězdy byly vydrobeny, kdy se nebe
chytlo za zuby
Den bez odezvy.
Zapadá slunce vlinii, kde si svět zkouší most a my jsme podlahou. Dům, na jehož fasádě gestikulují větve znedalekého stromu, se vláčně pohybuje – jakoby odcházel. To vše se ale za pár minut uklidní, zbude pár mléčných cucků ledabyle rozházených po obloze.
***
Zatímco si Kostov myslí, že život je pouhá šeď, ostatní se vehementně připravuje na stmívání.
a co bys kdy, když už není
musím prošacovat — každý dům —
ozývá se do protilehlých ker a když už se látá zima do pytlů
zvenčí se ještě dere peří, že stěhování je vpološeru
utopeno do samot
a co bys kdes
vkostnici je samo nebe
tají se hřích – jak dorůstá mi splav
vytloukla jsem barokní den ze skořápky
a nechala ho opadat
dívky od Venuše
Dívky od Venuše
noc sedí na Olympu
dýchá ústy — a vydechuje kouř
kotví měsíc do prstenu
odpustit pustinám
kdeco se smíří nad žhářstvím
pouště už jména nemají; jsou toulavá --
místa. Kolébají širokými boky
do záře majáků .
kolik kroků?
zebe přístav do rukou
když vytváří zcela jiné oblasti
(a vlní se mu bílá kolena do noci)
docházka ničí vztahy z pohlednic
Příběh
Vpohybu oken sleduješ stojící svět,
jsi sama na prahu kmiliónu lidí…
Kontra
„Kam chceš jet, Intro. “ Ptal se spřimhouřenýma očima. Jeho papírové ruce se mačkaly vloktech snažíc se o obejmutí. Vzduch byl tak hustý, že se ho ostatní neostýchali polykat.
Předpříběh
Na začátku něčeho se přede mnou otvíral výhled. Dvojsmyslně lyrický. Pootevřená vrata, do kterých se každý mohl vrhnout. Po okrajích vpříkopech si majestátně stály stromy; vkorunách jim halekali zpěváci.
Irigna a Marlip II.
Slýchávám kroky už vpředsíni. Jako by se ke mně přibližoval život pulsující vohromných rozměrech. Ticho, které se ke mně vkrádá, musí být žena. Jestli je střední rod tak přilnavý, kdo jiný by byl ochoten se mu prodat.
intimnosti se sny
stěny udýchaně pulsují
teplem
kolo irituje mě nahý stín
klokotá si všedé
samota na zápraží
pro Honzu, protože tak
I.
peří vytrhávám zobočí
řada oken pod kůží sklenutými
ve znamení ledna
Ve znamení ledna
vstup:
tvárný mráz svýrazem
špatně naškrobené záclony
vytrhnuto
i.
Umlčena tečkou
Jako hrom .
Další harlekýnka. Našla si místo
bydlím na venkově
Bydlím na venkově.
předmluva:
zajíkla se v půli
dům ztroskotává
pod oblohou
pod oblohou
komíny natahují krky
město vřeštících hus
- odlétají -
stmívá se brzy
tendence dospět
k určitému bodu
srolovat kroky .
/přitom hlídat cesty/
utichání
smečky chodící po tichu
ohýbá se noc
záklonem ze – mi
líto není
nechoď tudy
tudy nechoď
šetrně; vždyť kousky
noci padají k nohám
nepošlapeš
Madam d´Jiue
„Ty jsi mým smutkem, This. “ křičela Wena rozhořčeně a slzy ji udělaly vlhké mapky po obličeji. Jenže sestra se na ni jen posměšně podívala, ušklíbla a beze slov vytratila. Nechtěla se s ní zabývat.
pomlky
zvýšený hlas promlouvá
k noci
aby ještě na chvíli posunula
své úřední hodiny
obdobná krajina
vyčkám ob dobně
k čirým secesím
na pomezí
entlované nitky
Rok! Ruku na to.
Vstoupili do dveří a bylo jich sedm. Náramně roztodivný; těch pět se rozhlíželo kolem sebe, v očích strach a v rukou malý sešítek, který jim létal jak vě větru, který se nezastaví, dokud nepříjdou na to, proč tu jsou a proč je užírá strach uvnitř.
“Dobrý den, posaďte se,”
přívítal je pán v šedém, měl velké břicho, které budilo respekt – jeho tvář z kamene za ním kázala vážnost. Ten sedmý byl chlapec, vykulený jako těch pět dalších, ale strach v jeho očích byl k nenalezení.
Baňatá slova.
Ty hysterko s modravými sny
jeřabiny koušeš a až teď jsou hořké
snad ti zavoněla shnilá jablka
v bedně kde už rok čekají
Je toho víc
Je toho víc
Už bez pokusu V pustoprázdnuNení třeba dalších postavnemají řádně nacvičené rolea neprocházejí středemmým středem
(jen)
postavubez role v literárním dílevytrhnout ze zažloutlých stránekjednoudo reálu
Křehkosti II.
Dva kroky na okraje a mezi námi nesčesaná jabloň pro hovor v okouzlení kdy uhýbáme z dlaní létají jiskry rozpálenío hrubou kůru odírám slabá místa slovV dálce proplétáme ruce a na prstech uzly s mašlí hodiny a hodiny ničíme formální okrajejak tě najítbez mapy.
pořád dál po cestě a pak zaklepatmožnátajuplně otevřu
Šeptání očí
Z vlasů další zápletkapro volnou hrua těžko - pádná mezi mezerouve chvíli svádění uhýbám ~ navzdory stínům dozadu,prokletí zrazuje tvář červenou,
však mi jde po pocitu
Hranice světla ~ tmyprokousne krky slibům pochybným,snad nepromokavá láska,co bezútěšně
stéká sido šeda ke dlaním
Zmrzlý smích
Šla jsem přímo, domy se přede mnou rozevíraly, snad se chtěly poklonit. Nevím proč by to dělaly, ale asi se jim líbilo, že jsem šla. Zahlédly pohyb a to jim natolik učarovalo, že se skláněly. Nebo jsem si teprve nyní všimla, že jsou domy staré a chátrají.
Dopisy Filipovi
Podepřela jsem si hlavu a přemýšlela. Zrovna mi zbyla chvilka času mezi učením. Představovala jsem si, jaké to asi je, dostat od někoho opravdový dopis. Napsaný a se známkou poslaný.
Interview za kačku
Kolem půl osmé jednoho čtvrtečního večera zaslechla jsem kroky. Rázné, dotyčný našlapoval tvrdě a přec křehce, jako kdyby se na něm podepsala únava. V tu chvíli jsem věděla, že se žádné přepadení nekoná. Určitě je to někdo, koho znám, ale v té tmě a vzdálenosti nepoznám.
Válení sudů v O - sudech
Zaváhala. Tak jako vždy. Nechtěla ke mně jít, když viděla tu trosku v obýváku. Budu na ni křičet a ona to ví.
Barvy pod zámkem
Góóóól. Křičím, jasám, zatím neslyšně a hlavně se usmívám kolem sebe. Kamínek, do kterého jsem kopla, přesně vletěl mezi dvě dřívka, které jsem si určila jako branku. Mohla to být tyč, ale kdo by to bral na vědomí.
No - momentka
Až jednou budu pozorovattenhle světze sousedova okna někam do neviditelna,stačí říct - nikam to nevede.
Možná zas budu počítat záclony,
futrai děti,které skáčou do kaluže. A mezitím mačkat citrón,kyselost do tváří vstřikovat stříkačkouvždyť je super se
někdyna někohoneusmívat.
Král Bouří
Setmělo se. Každý věděl, co to znamená. Na obloze byla veselice, která byla ryze soukromá věc, proto služky zatáhly závěsy, aby lidské ani to zvířecí oko nemohlo o ničem vědět. Pilo se, jedlo ve velkém až z toho rostla velikánská břicha, prostě se hodovalo přesně tak, jak to známe z královských dvorů.