Písmák Mlčící
Stíny v oknech klamou
a lesy jen zvolna
v mlhách plují ke břehům.
Přál bych si vidět vílu
V očích měla anděla
Ta kopí větru
vídal jsem již z dáli,
jak obelisk se tyčila
prašné strouhy
Cár tmy
Sypal jí písek
bledý jak její pleť
na hroty věží pohledem zastřeným.
Dýchal tu hebkou vůni
Za mlhou
A vítr tasil světlo
prohnal se kolem jako kůň
šedý plášť bažin.
Mokřadů kde jsem pozvedl svůj
Hvězda naděje
Jsi hvězda naděje,
bílá mlha co spí v nížinách.
Mou šerpou je ledovec
a ruce mám plné tašek s nákupy.
Ve čtyři ráno a za okny tma
Jen tak chodit ulicí
čekat na tramvaj
čekat na něco
někde si dát panáka
Severní hvězda
Dal jsem Ti srdcedo malého drakafoukaného z modulitu.
I v záři monitorůza okny slyším tramvaje,to když nás vezou vstříc.
A světlé souputnicechytil jsem jen tak do otevřené dlaně.
Pak už zbývá tak málootočit se na podpatkua poslat vzduchem chvění.
~*~
V mlze se zrodí
a tancem obrů žije.
Se smečkou vlků na
křídlech času
*_*_*_*
Říkají ji
havran. Vstříc Ti
kráčí nábřeží poseté
prachem dlažebních kostek.
Na břehu jezera
Vypadalo to jako
divadlo. Na břehu jezera
žití jsem
potkal zástup duchů. Říkali,
Do ticha
To když už
vše bylo řečeno a
Ty jsi jenom tiše
stál
Srdce plná světla
Šli jsme spolu zaduhou askotačili jakmalé děti. Atehdy, když sezdálo že nám zacházínaděje, jsmeuchopili srpek měsíce avykreslili sním naše sny. Pamatuješ. Tolechtivé ticho asmích vkorunách našichsrdcí.
Plynu s nocí
Šel jsem mezi
stromy a
vybrnkával ticho do
hvězd nadevšemi
Zářící
Znám místa kde se
zem snoubí s
oblohou a
řeky šeptají dávno
Za šerosvitem popluji
Kdysi. to když do
rytmu bledosti
měsíce skučel sbor
víl. Vprostřed
Meč v bouři
Všechno, co znám, jsou
dveře do té
tmy. Lákají a
chlácholí, jen otevřít
Konec
Nebe plakalo akusy roztrhanýchzáclon seměnily v bělostnoutříšť nadhlavou staréhomuže. On. seděl tam jentak, možná psalbáseň, příroda sihrála sjeho vlasy avousy prorostlétrny dálav sejí vlnily vodpověď plnou tichéhosmíchu. Jehoruce se plnilymeči stvořenými vkrálovství vod.
Jen střepy z Pegasů
Ve ztraceném někde a blouznícímněkdy dávno jsemslyšel že přípitek nakonec je lepší nežpřípitek nanavždy. Snadano ale pročpotom buším svouvybledlou hlavou dozdi a vmyšlenkách se stáleženu krajinou plnoudivokých kmenů. Aproč je noc kdyžjsem celýživot neviděl žádnouhvězdu. Umíráme abychommohli žít věčně, říkaldědek v bílé říze s křížem naprsou a lidi naněj řvali, nakonecho zabila kostka vržená zdavu.
Pohlaď břehy Avalonu
V dávno se změnilobzor abílý pes zaseplival došklebu v měsíčnízáři. Stál tamkrál králů, místoočí štěrk a vlasy to řev vězněnéhoticha. Stál tam aplakal. Až domíst kde plálozlato mezi křídlydraků.
Ve stínu kříže
Stál tam apozoroval ještěrčí ocásky plamínků jakse občas zablesknou:dotkl se jich aupadly. Poddubem s plody zezlata na lemuživota. Chvějící sepříroda zvolna prorůstalabetonem aorli se zdáli býtvětší a hluční. Věkovitéstromy brečely jakpětiletí kluci anebylo jim rozumět,chvíli před popravou.
Dívka s trny ve vlasech
Pojď, půjdeme spolu pokoláčích hvězd akráterem měsíce kterývisí na tenkémprovázku ustropu. Pojď aneboj se, vždyťstopy smažem listímspadaným zhlav blouznivě sekývajících do rytmu úst nebe. Pakse posadíme naokenní rám ajá Ti natrhámkvítí rostoucí mezidlaždicemi plačícíhokamene, který už dávnoztratil svou zlatou žílu. Pokrčíšrameny astaneš seprůhlednou panínoci.
Šel jsem plání noci
A v tom listopadovémpočasí jsimohl nahmatatsvět zhuštěný na několikvyzářených hvězd, úsměvůsvou lichou radiací. Byl pátek ajá jsem zapálilsvíčku za Tebe abratříčka kterého jsemnikdy neviděl. Plála naostrově porcelánu, museljsem vstát avýt na měsíc i kdyžza rohem stáli připraveníbezdomovci: Chtěli trhat, krást azabíjet. Nebo ne.
Jen kapky z ran
Šli za duhou avěřili, věřili vpříběh bez konce lemovanýstříbrem aprotkaný snovýmipolibky noci. A smáli se na modrýchstřepech ulic, to kdyžplakalo nebe. Pouštělity svoje papírovédraky nadějí, ideí alásky. Ano bylinaivní, snad proto žeje nezajímaly peníze, ani tože je válka vAfghánistánu.
VIKINGOVÉ
Temná je noc a
ohně dávných
tajemství jen nejistě
plají na
ZPĚV HVĚZD
Jste hvězdy které
budou navždy
zářit tím jedním
temným tunelem
~Navždy Váš~
Slyším Tvou
píseň letící ke
mě na křídlech stěhovavých
hvězd když
Tobě, rytíři
Řekni mi rytíři, proč
stále bojuješ svou
věčnou bitvu o
lístek růží, snad
PROROK
I.
Rozhlíží se přesroztrhané sny našichmyslí v těleopilce.
II.
Laská chvějící sepoupě růže které užnikdy nevykvete nazáhoně jménemsrdce.
Deja vu noci
V dešti je tonejlepší říkal ten kdozvolna procházelduhou zatímcopravěký šaman hrálprsty na napjatoukůži bubínku. Střechy sevlnily azpívaly v molovýchtónech symfoniinoci. Přes cestu sepřehnala laň sšípem těsně za zády kdyžspadla hvězda a
já pohlédl do nebes minulostí,
snad mé duše. Vyliji víno anapiji se bolehlavu za noci dávnýchlegend, snad mýchsnů které se začínajíplnit.
~ Tiché listy krás ~
Šel jsemzemí pradávných mlh vekvílení větru asyčení řeky kdepod kamenem tlejíposlední kousky dřevěnýchkřížů. Modříny hladínoc achladná tajemství plujíTvou myslí. Snad nehybnákřídla bělásků uprostředslunce. Pozorujíjizvičky, na těle černošky, kterénikdy nevyhladí žádnýlékař.
~SBOHEM,odcházím~
Proč jen. Roztrhejte ty
umlčená ústa hvězd a
vystrčte prdel do
průvanu vašeho
Hnědé oči miláčka
V závoji křehkopavoučíchsnítek snů vobjetí kapradin pokrytýchBuddhovými slzami zasvětla očí maniaka kterýohněm zuřivě bičuje noc. Amdlé světlo křehkýchstřepů roztroušených posametu ve kterémje oblečena stará dáma,bydlící na rohu bezejmenné ulice. Vím i blankytnákřídla chtějí svou chvílisvobody. Bojím se aani nevím proč, snad jenta bouře a listykrás vlající dračímdechem.
Nechte ji být
Nechte ji být kdyžsbírá roztržené korálkyzapadlé hluboko dodekoltu noci. Tam kdese plaví led apraská slunce podtíhou vlastních vin azbytečných slz nad svounedokonalostí která jedokonalá vsoumraku mlžného závoje jejíchsnů. Nechte ji být, chcesama výt dovln čtyř živlů uprostřednachu prostot srdcí. Zavolábouři a políbí ústa blesků vnikdynekončícím souboji ztrát análezů.
A hvězdy nám padají má lásko...
Řekni mi miláčku jakto vlastně cítíš, chvěješse zimou jakojá když mraky zakryjíhvězdy. Zboříme Babylónskouvěž a promluvímetisícem jazyků. Pakslíbám růž zkřídel bělovlasýchorlů a snadbudu výt na měsíc. Kapky deště drmolí svůjtak obehraný apřesto krásný příběh,( každý máme svůj příběh ),občas se zadrhnou anení jim rozumět.
* Vprostřed řeky ohnivé *
Slíbám kapky potu zTvého těla pokrytéhošlehačkou aochutnám zraléjahody které rostou kolembílých útesů z nichžšlehá ohnivářeka. Pak pohladímkřídla noci anechám se unášet naroji meteorů až dokráteru uprostřed měsíčníkrajiny růží. Zavřuoči anebudu myslet na práci. Snad budusnít, ale spíš pojedukrajinou krásných kopců tamdo jednoho bájnéhoměsta které je hlídánostrážci ducha.
Za ticha hvězd
Křídla protkanámramorem se Ti mihlakolem očí, to kdyžvzduch voněl soumrakem aobzor se zdál býtblíž, stačilo natáhnoutpaži a sesbírat třpytivéoblázky položené načerném sametu. Zpěv ptáků asténání řeky se slilo vjednu nejčistší melodii. Pakse přikryjeme dovšeobjímajících křídelnoci která nás chlácholí aza tónů vlčíukolébavky poletíme nahřbetech vesmírnýchdraků až tam, tam kpustému ostrovu uprostředduhy o dvou barvách. Pomalu ajakoby zdonucení se vysvlékneme zšatů přetvářek aotevřeme svá srdce.
Procházka kouzelnou sněhovou vločkou
Vzpomínáme v zapomínání nakřehkém květu kopretiny uprostředhořící pláně vhorách. Nemáme kam spěchat, vždyť zítřek užbyl adnešek bude trvatvěčně. ( tak věčně jako naše láska )Pak si stopnemelesního draka apoletíme navštívit maléhoskřítka neposedu kterýje prý veselý jakopička. ( vprostřed klece ze zlata srdcí )Prstem vykreslím Tvoutvář a postavím párcestiček Tvými nočnímivlasy.
V náruč plnou květů
Viděl jsem igelitový
sáček jak
se důstojně plaví vzduchem a
v duchu jsem si přál najít
"Stanice Konečná"..vystupovat prosím
Zářily hvězdy i
neonová světla
lamp
pak na všechno padla
Zbořili jsme zdi zahrady jménem Eden
Nedopalky drahých ilevných cigaret zvolna zmírají nadně chladné skleněnérakve nad kterou setiše vznáší duše všechlidských tužeb a vášní zatímco venku nazahradě si maléděti hrají naIndiány a houpacíkůň se míhá sem a tam zanocí krásných snů které vidíme každývečer v televizi alejen chvilku nežje vystřídají důležitějšívěci. Však i ten malý růžolícíchlapeček který si včera nadvorku tajně okusovalnehty je nyní lapen uprostředhřbitovních křížů televizníchantén a našeho živoření vplastiku. Vnímal a snažil senaslouchat alezměnil se v nedopalek hořícílásky, změnil se ve studenýkus masa. Změnil se.
Ta která se dotkla hvězd
Šli jsme spolu
tichem a
pozorovali vzdálené planoucí
hory snad útes ze kterého
Last Ocean of our Deeds
Otevřenými dveřmi toho jedinýhoSecondHandu kde se dá koupit jak život taksmrt vane chladivývítr zapomnění a konečnéhoporozumění se kterým sihrají chlapci na rohukuličky nebo skáčoupanáka namalovaného natěch ubrečených dlažebníchduších jednoho tichéhochodníku: na něm snadtančilo tisíce slunečníchtanečníků ale ty už dávnovyhnaly fotoaparáty cynickýchreportérů lačnících po dalšíchmrtvých křídlech bezmocnýchžluťásků ulpívajících napěstěném plnovousu sádrovéhotrpaslíka slucerničkou za jejímžsvětýlkem se otáčejíhlavy všech námořníků plavícíchse na korábu jménemsvět.
A zas nám hrají nesmrtelná dívko ze Slunce
A tam našupinách dávnýhoplaza však kvodopádu slov jenž náhlepřehlušen jemnouhudbou a nebone. Devátá vlna sežene zkalenou řekoumysli a roste vpurpurový příliv jež setříští o rozeklanéjazyky diamantovýchútesů Tvých opálůduše která hoří vobjetí toho bájnýhoptáka který se snadrodí zpopela mýlásky.
Dancing in the rain
Čekáme na svouchvíli ticha ve vířeníbubnů a rykotutrubek našehoducha. A pak v tom jednomzáblesku zlatédýky uprostřed zpívajícíholesa posledních paprsků nakopích dávných bojovníků kteřínachvíli povstali zbezedného trychtýře ohňů abymohli pozorovat malépapírové draky jak sihrají mezihvězdami, možná jednoho novéhogalaktického nákupníhostřediska tam naprstenu jenž včera ztratilajedna dívka, její milý jidaroval nový s krásnouocelovou včelkou. Pak tam naobyčejné silnici porostlé modrýmichaluhami dálek vybuchnegejzír vroucívody ve které plavoumiliony maličkých zlatýchrybek jejichž zář donutí ity už dávno dospělé aby se sodmítavým a tak trochu udivenýmpohledem odtrhly oddisplejů mobilních telefonů apozorovaly nesmrtelné uprostředroje olověných polibků slzícíhonebe. Neslyší anevidí, nechtějí.
A je mi líto nesmrtelná dívko ze Slunce
Myslel jsem na Tebe když
jsem šel prostředkem syčící
řeky a
viděl bílého psa jak
Shalom, shalom Jerusalem
Starý, vypelichaný a kdysi tak
černý havran posedává na
Odinově zchromlém
rameni které už nikdy
ŠAMAN
I.
Prochází kampským
parkem a čte ze
zdí počmáraných tisícem
Dědečku!
Slyším Tvůj
hlas, to šepot dubového
listí, jak
zvolna a
Poslední z Druidů
Jsme vyhaslé planety které
se rodí s
věčným zpožděním na oběžné
dráze roztroušených
Turn off my life.
Vyschlý kmen dávno mrtvého
stromu který byl kdysi tak
zelený a
plný života se zvolna zdvihá k
Tiché jsou síně Camelotu
Umlčené hvězdy a
rozdrobený měsíční
úsměv se zrcadlí na
zpěněné hladině krvavého
Sraz s nesmrtelnou dívkou ze Slunce
Duše je lepkavá jakchodník po dešti aneonová světla se bolestnězařezávají doočí ve kterých se zračí křehkákřídla bělásků a ještěrčí ocásky myšlenek, když sejich dotkneš: upadnou akroky někam, tam podrozkvetlou korunu umělohmotnéhostromu, která setočí v tom svištícím řetízkovýmkolotoči u kterého sirůžolící chlapeček hraje shoupacím koněm, vždyť poslednívlak odjíždí právě teď apřejíždí pošlapanétělo anděla kterému někdo utrhlkřídla odtěla. Promnul jsem si horečnatéoči a poslal všechny svézhnisané a mrtvé vzpomínky nesmrtelnédívce ze slunce se kterou jsem si dal sraz v jednépražské hospodě zatřista let. Však se chcizeptat na tolikvěcí.
Lament for the White wizard
Tichounké paprsky života a
vzpomínek prosvítají vrásčitou
mozaikou diamantových
stěn na bledou tvář plnou
Diskuze klubu: Depresáři, romantici a snílci
Předem Vás chci upozornit, že nejsem na internetu každý den, takže administrování nebude asi úplně nejplynulejší a nejaktuálnější.
Jde mi o to, zachytit v tomto klubu všechny depresivní a jinak smutné stavy do kterých se člověk může dostat. Neříkejme si, že je vše v pohodě, že je to vše v pořádku. sundejme si růžové brýle a .
Naposled zaplály ohně Valhally
Bůh ve světě bez
lidí. Člověk ve světě bez
Bohů. Pampeliškové chmýří nese se
zlehka nad panelovou stavbou plnou
Klíč
Les vypadal, jakoby byl zlatý. Paprsky večerního slunce se odrážely od listů na stromech i od těch, které ležely jako koberec na zemi. ”Určitě mám rád podzim,” říkal si ten, který zvolna přicházel mezi stromy. “Je v něm vůně, světlo nebo prostě něco dávného.
Sonet o Z(a)traceném
Šumícím lesem s poupaty květů
já kráčel tichým večerem
a o zoufalství veškerém
jsem věděl jen: prý někde je tu.
Teď pro mne znějí rohy Avalonu.
Jsem sám včernočerné pustině kterámě objímá a chlácholí svouvšeobjímající hebkostísmrti. Procházím spálenouzemí a překračuji bílékosti mezi kterými rostoupokroucené zbytky čehosi, snadrostlinek snadživota. Tam v dáli vidímstudený dům bez oken a dveří ze kterých vane mrazivývítr zapomnění, chladírukou plnou popraskanýchpuchýřů života. Nechám se jí unášet a usednu pod zlomenouborovici.
5x Proč?
Proč mají lidé oheň. ( Snad, aby zapomněli na Prométheovu oběť. Snad, aby si na něm mohli upéct jeho játra. )
Proč mají lidé lásku.
Pár slov k nesmrtelné dívce ze Slunce
Čas bolesti a roztoužení,věk pláče, úzkosti a trýzně. Čas skleslosti a zatvrzení. Tvá slova mi chybí jakovoda vyprahlým ústům.
Přichází Ona
Obzor zahalený v
líně se převalující šeď
nad kterou pějí svou
hrozivou píseň černá mračna.
Světe!
Dusím se tebou,
dávím se a zvracím
zvratky tvého zvráceného já
mi padají k nohám
Had a Prase
Jedno malé, blbé sele
vydalo se do lesa.
Šlo si celkem spokojeně
prohlíželo nebesa.
Doufání? hlupáčci
Dávno ztracená láska v korunách stromů spí. Čeká až ji probudí polibkem sladkým,vášnivým mladý princ. Motorovou pilou.
To neřeš!
Náš život. Parodie nesená na křídlech větru suchého a horkého vanoucího z nitra zatracení mnoha lidských pokolení. Přes zradu milovaných nezájem přátel klacky házené pod nohy. Obzor zakrytý monotóní šedí šedi našich dnů.
Ze života
Našel jsem tyrkys uprostřed cesty,
té jež vede do neznáma,
kam po ní šla ta mladá dáma,
co tyrkys svůj zde ztratila.
Inzerát
Slunce zvolna stoupalo nad zelenými stráněmi. Na první pohled nebyla tato část krajiny ničím zvláštní, ale zdání občas klame. Mezi zarostlými kopci bylo vklíněno krásné údolíčko, na jehož dně leželo blankytně modré jezírko. Z něho vystupoval kamenný břeh a na něm stál malý srub.