Písmák schovám si tě do kapsy
chybí mi teplo tvého těla,
objetí, které bych právě teď chtěla
chybí mi pocit bez tíže
pocit, když jsi mi nejblíže
Ty dvě
oo
oo
připadám si tak hloupě
bláznivá holka, co si myslela, že
Mrzí mě to!
Snad to byly poslední krásné okamžiky.
Poslední objetí a poslední noc.
Míchaj‘ se ve mně všechny ty otazníky.
Chtěla jsem trochu, tohle je moc.
Cosi tísnivého
cosi tísnivého se usadilo v mé mysli
strká do mého postoje
a uzurpuje, co si jen smyslí
cosi tísnivého spouští se v mých slzných kanálcích,
COMPUNCTION
oo
To, že někomu chybí dotyk muže
neznamená, že si může
dělat, co chce.
Janin sen
* Stál naproti ní a ona, i přes přítmí v místnosti, kterou jen matně osvětlovala oranžová stolní lampa v koutu, viděla, jak mu žhnou oči žádostivostí. Přejížděl přes celé její tělo hladovým pohledem a ona jakoby cítila, že ji v duchu svléká a nemohla se dočkat, až s tím začne doopravdy. Cítila se krásná, přitažlivá, neuvěřitelně sexy a jeho pohled jí to plně potvrzoval. Tohle se jí vážně líbilo.
jiná
oo
Hádáš, jaká budou má poslední slova
a já. bojím se, že si na Tebe nevzpomenu.
Ale Ty přece moc dobře víš,
spontánnost
oo
chtěla bych si lehnout na střechu,
koukat na Měsíc, bez dechu,
ve vesmírné dáli hledat útěchu
Půl na půl
Proč jen ho nemůžu mít. Být s ním, tak jako dřív.
Kolik let budu se tak hloupě ptát.
Vždyť je to jasné, pro něj není o co stát.
Výpověď
_Ach jo, jak jenom začít. Začátek a konec je vždycky nejhorší, aspoň mně to tak připadá. No, naše první setkání bylo, řekněme, poněkud rozpačité. Rodičům ses nezdál a mně vlastně vpodstatě o nic víc.
nikdy neříkej nikdy
oo
dneska máš svátek, za pár dní narozeniny
a pořád mi připadáš, jako ten jediný,
co uměl mě rozesmát
leporelo
osud překotně skládá životní leporelo
plné stránek, co nejdou dohromady,
všechny ty zápory a klady,
to, co se stalo tak, jak mělo
já vím
oo
já vím, že dal bys mi vše, co bylo by v tvé moci,
že chtěl bys se mnou trávit každou z těch nocí,
kdy koukáš do stropu a hlavou ti krouží tisíce myšlenek,
Úsměv jaru
oo
Oblaka nabývají baculatých tvarů,
chci do nich jen tak lehnout
a obdivovat se jaru,
vím, věřím
oo
vítr mi fouká do uší,
že mi to sluší, sluší, sluší
a já se směju na celý svět
Jdi.
oo
Tolik ti ubližuju a tolik se kvůli mně trápíš
a já nevím, co dělat, jak zabránit všemu, co se děje.
Nemůžu ti dát to, co žádáš, a tak, někdy, mě ztrácíš
roztočte ruletu
oo
roztočte ruletu, chce se mi hrát – po rusku
není už čeho se bát
roztočte ruletu, chtěla bych spát
sprchový kout
Jen tak stojí nahá pod proudem horké vody a třese se. Je to tou náhlou změnou teploty nebo něčím jiným. Ještě pootočí kohoutek kčervené. Záda má opřená o studené kachličky.
mlžný opar
oo
paprsky probleskují mlžným oparem
samota dýchá jí do kostí, mrazivostí
determinace času připadá jí absurdní
o štěstí
proč bych měla psát o štěstí,
když smutkem se plní mé břehy,
můj svět pozbyl lásky a něhy,
hroutí se do trosek samoty a prázdna
nejmenovaná
probdělá noc dusí temnotou třpytného baldachýnu
a ticho je tišší, než němota stěn malého
pokoje, kde leží nahá, neměnná ve svém splínu
v celé své bezmoci nechtěná
jarní uvědomění
vítr je svléká z okvětních lístků – v poryvech
“aprílový sníh“
však na zimu myslet, byl by hřích
na poli igelit a plast vadí – odpudivě
Jak to bylo a jak to je
Možná to nebude úvaha přesně, jak má být, ale nad tímhle tématem uvažuju dost často, takže to za úvahu prostě budu alespoň vydávat. Život se stejně skládá ze samých úvah, tak proč je občas nenapsat na papír/liter a alespoň částečně tak odlehčit svým myšlenkám. Tak jo.
To, vco jsem doufala, se samozřejmě nevyplnilo, zato průběh a doba “smiřování se“ sfaktem, byly předem očekávány.
jsem krásná
narcisticky narcistická. brát s nadsázkou ;)
oo
jsem krásná,
když se ráno probouzím
čekání
. Ležel v moři zelených lístků a stébel trávy, které ho jemně šimraly na tvářích a holých lýtkách. Lokty se mu bořily do kypré půdy a záda ho bolela v nepříjemné poloze na břiše. Co chvíli odháněl protivné hmyzí zástupce, kteří si dělali nepochopitelné nároky na květy zalehlé jeho mohutným tělem.
strašidlo Rudy
rozeklané zuby
trčí mu z huby
bez ostudy
živočišné pudy
a
a tak posílám pro hvězdný prach, aby oprášil mou duši
a slzy na řasách rozvál do všech stran
tak, jako rosu slastných rán, kdy probouzená s úsměvem,
vedle sebe Tě mám
poslední
všechno, co jsi mi dal,
jsi mi nakonec vzal
srdce
a to je hnus,
Tvé ruce
chystáš si na mě své dva prstíky
a já, v záchvatu paniky.
oddechuju v rytmu splašeného srdce
tep se mi zvedá vzhůru, tak prudce
komedie/tragédie
na tváři kouzlíš mi úsměv a v srdci bolestný žal
v očích Tvých topím se, němá, ztrácím dech
touha a vzrušení v žilách mi koluje
proti lásce se s rozumem těžko bojuje
krátery
v Tvé čáře života, zasekla se má podstata
bojuju proti vůli svého srdce
bolest je odplata, pád hubou do bláta
jen chmýří pampelišek k oblakům se vznáší
posedlost
oo
nedáš mi klid, ticho mým síním
umocňuješ jejich rozlehlost
pocity se vznáší nad podlahou
schoulená
oo
v klubíčku schoulená, marnými sny soužená, leží
oči v tmu zanořeny, neměnný čas běží
vzpomínky derou se do vláken myšlení
Recept na lásku
oo
něco bolesti, přidáme trápení
recept na lásku se přece nemění
zklamání, co vrásky vytvoří
vnitřní
oo
stojí tam a klepe mu na čelo
jako by se mu nechtělo
vnímat
bez názvu
>>
zoufalství mě dostalo na kolena
a já jen tak klečím a ryju nehty do podlahy
„k čemu byly všechny moje snahy. “
jsem Ti ukradená
oo
jsem Ti ukradená
/a to mě ničí/
je Ti jedno, jak mi je
co v sobě mám
oo
marně doufám, že mě jednou zas chytíš za ruku
a zbavíš mě strachu ze samoty a prázdna
pořád jen doufám, že mi dáš slíbenou záruku,
ponížená
.
Ráno se pomalu vkrádá skrz žaluzie do jejího pokoje. Leží v prázdné manželské posteli na své straně tak, jak už si zvykla po letech samoty. Najednou zazvoní budík a ona se musí donutit vstát a jít do práce.
den za dnem
každý den na Tebe myslím, každý den na nás vzpomínám
každý den, jen díky Tobě, bolest v srdci mám
každý den promítám si to, co se stalo a nejde vzít zpět
každý den mi v hlavě zní desítky krásných vět,
fata morgána
uvězněná v čase,
kdy každá vteřina je v letech počítána
kdy každý okamžik dokola se přehrává
každá chyba je zdůrazněná
stále padám
někde tam v hloubce, v dáli mého vědění
zní tóny Tvého hlasu
a já.
nikdy nezapomenu na tu krásu,
vzpomeň si
vzpomeň si,
až bude Ti nejhůř,
že teplé objetí pro Tebe stále mám,
že nemusím být sama a Ty sám
Noc v Praze
>>
>>
noční Praha hluboce šumí světélky pozdních hodin
a Ty jen pravidelně oddechuješ
neměnná
>>
propadám se do hlubin svých nočních můr
o bezedné samotě bolavého nitra
o nesplnitelnosti bláhových snů
láska - minulá
>>
slibuješ lásku, chyby odpouštíš
že Tě miluje, dobře víš
bezpečí v objetí máš jenom pro ni
dnes, jako včera
dnes, jako včera
jsem sama proti všemu
jsem sama v davu
dnes, tak jako včera
vlídná
>>
vdechuji omamnou vůni nadcházejícího podzimu
a přistihuji se s úsměvem na tváři,
který daruji nebi, pro jeho blankytnou vlídnost
dospívám - k moudrosti?
.
střípky skla do dlaní posbírám – pro štěstí
.
tisknu je, do rukou zarývám – z bolesti
ranní
tak trochu smutně, tak trochu vesele
vstává se mi dnes z postele
tak trochu jinak, tak trochu stejně pořád
začínám svůj každodenní obřad
pain (of wood)
Uviděla na zemi uťaté kmeny stromů nehybně ležící na kraji cesty. Kolem byla zem znetvořená těžkými koly traktorů. Těch lidských výmyslů, co ničí vše kolem sebe. Její myšlenka se jen lehce pozastavila nad tím barbarstvím.
Kdy?
kdy jsem krásná být přestala.
a kdy jsi mě přestal mít rád.
kdy Tvoje láska ustala.
začal sis se mnou jen hrát
mé přání
moci tak vstoupit zpět do Tvých snů
vrátit barevnost šedivých dnů
rolničky štěstí zas nechat znít
je to víc, než mohu chtít.
minulost mě dohání
Jen chci napsat pár slov o včerejšku. Možná to nebude ta pravá povídka, ale mně je to fuk. Potřebuju se prostě vypsat a tohle je jediná možnost. Nevím, jestli mi to pomůže nebo nepomůže, nevím, proč to dělám.
chtěla bych tančit
chtěla bych s Tebou tančit
do rytmu našich srdcí
silou lásky sehraných
tančit a slyšet Tvůj smích
odsouzená
__
protahuju se
na slunečním paprsku
odsouzená k věčnému úsměvu
navždy ve mně
.
.
vteřiny se vlečou
netrpělivě čekám, až všichni usnou
nechápeš
nechápeš, že ikdyž by se to mohlo zdát dávno,
pořád v mém srdci místo máš,
možná, že celé ho zabíráš
nechápeš, že to, že jsi s ní
K čemu?
K čemu je mi, že se za mnou chlapi otáčí,
když Ty by ses neotočil.
K čemu je mi, že se jiným líbím,
když Tobě se hnusím.
prosím vítr
>>
stojím sama mezi všemi
a vnímám jen šumění listí
třepotajícího se v poryvech větru,
uvědomění
poslední kapky rosy se třpytí na stéblech trávy
a naposledy se snaží svou září zastínit slunce,
které na křídlech svých paprsků vplouvá do nového dne
šířícího se nenápadně po druhé polokouli stařičké Země
minulá
.
ležíme schoulení pod dekou
Tvé tělo se pevně tiskne k mému
a snaží se mu předat veškeré své teplo
marně
marně se snažím vytvořit verš,
který by se rýmoval s mými pocity
marně se ve slovech snažím uniknout ze světa,
do kterého mě vyvrhnul život, abych mu porozuměla
sebeburcující miniaturka
s touto prohrou se vyrovnám
svou hrdost ještě mám
jiné výhru předám
ano, já na to mám.
slzy noci
>>
už pár dní jsem nebrečela
vratké hráze mých slzných kanálků zůstaly neprotrženy
teď se však marně snažím zadržet jejich proud
motýlí zoufalství
někdo mu utrhl křídla
jak bez nich může žít.
květiny kolem vadnou
/ani by k nim nevzlétl/
TY
vymazal jsi hvězdy z noci
naplnil jsi brčka vakuem
zpřetrhal jsi vodíkové můstky
odebral jsi světu třetí rozměr
už ne
netuším, co se v tobě tak změnilo
ano, chápu, co teď chceš a proč,
ale tvé chování je stejně zvláštní
přijde mi, jako bys byl ze dvou kusů složený
sama
jak hrozně moc jsem se toho bála a.
teď je to tady a já nevím, co s tím
nevím, jak uniknout samotě
a každým dnem je to horší a horší
Je to chyba?
je chyba to, co teď dělám.
další z mých mnoha chyb.
já nevím, proč je pořád dělám
nevím, jak se jim vyhnout
toužím
oužím. pohlédnout do tvých očí a spatřit v nich sebe
toužím. cítit, jak mě bereš za ruku a pevně ji tiskneš, jakoby si mě nechtěl nikdy pustit
toužím. po tvých dotycích a letmých pohlazeních
toužím.
Jak to nazvat?
Asi bych tu měla napsat nějakou slavnou hlášku velkých učenců, filozofů. Ale nic mě nenapadá a já tuším proč. A možná je jejich chytrost na takové věci moc povrchní. možná.
nejsi tady
nejsi tady, když padám dolů
nejsi tady, abys utřel mé slzy
nejsi tady, když potřebuju tvé objetí
nejsi tady, abys mě držel za ruku
JSI
Jsi králem mezi všemi
a já jen hloupá dívka,
co chtěla se měřit s princeznami
Jsi sluneční záře, svítící na mou duši
Nevíš nic!
každý den, každou vteřinu, ve spánku i v bdění
jsi v mé hlavě, v mém srdci, jsi mé utrpení
jsi krásný přízrak, před kterým úniku není
každým dnem se víc a víc ztrácím
Čára mého života
Vezmi mou ruku do dlaní
Přejeď přes čáru života
Předstírej, že víš, co je na ní
Zastav se trochu v minulosti
pomalu se smiřuju
pomalu se smiřuju s faktem,
že už mě NEMÁŠ rád
pomalu se smiřuju s tím,
že NIKDY už NEBUDEŠ o mě stát
chci umřít
Jaký je život ve snu. Tak krásný a tak bezbolestný. Četla jsem si naše začátky na icq. Nedávno.
Každé mé ráno
Choulím se pod dekou. Hlavu u zdi. Oči pevně zavřené. Připadá mi, že mi prasknou víčka pod náporem slz, které se beznadějně snažím zastavit.
Každý můj večer
Možná, že dny se dají docela přežít a myšlenky na Tebe na pár chvil potlačit. Teď je to má vzdálená rodina, která mě vytáhla ze samoty doma, jinak bych to nepřežila. Ale oni teď odjedou a já budu mít zase spousty času myslet a myslet a myslet.
Každý večer, tak jako každé ráno, mě přepadnou mé myšlenky víc než vkteroukoliv jinou hodinu.
žblepty
padej z mé mysli.
vypadni z mého života.
/to ta má dobrota. /
zmizni mi z očí.
JSI II.
Jsi můj neustále se opakující sen
Jsi každý bolestně nadcházející den
/Chtěla bych být Tvá jediná z žen/
Jsi jako květina, kterou jsi mi nikdy nedal
Kdy už si přestanu nalhávat..?
Kdy už si přestanu nalhávat,
že jednou mě někde uvidíš
a ztracenou lásku zas ucítíš
Kdy už si přestanu nalhávat,
JSI III.
Jsi přístav, kde nemohu kotvit svou lodí
Jsi droga, co mému zdraví škodí
Jsi doplněk, který se ke mně hodí
Jsi ten, co mě k šílenství dohání
objetí
mé kroky zní do tmy ohlušující samotou
každý jejich úder mě bodá do srdce
musím se zastavit a vydechnout zadržovaný dech
vzhlížím k nekonečnosti temného vesmíru zdobeného hvězdným závojem vpíjícím se do mých očí
Hrozně moc mi chybíš
Chybí mi síla, kterou jsi mi dával,
večery, kdy svítícím mobilem jsi mi mával
Chybí mi polibky, dotyky Tvých dlaní
Chybí mi nesplněná přání
Dráždivá
na tvé tělo sprintera
pouhý pohled mě udělá
vezmi mě pořádně za prcku
a vyser se na šprcku
Lísteček
Malý lístek snáší se k zemi
a mně je smutno, smutno je mi.
Slza teče po tváři,
když první hvězda zazáří,
Live
Vím, že nestačí jen přežívat.
Musím chtít opravdu žít.
Ale… když už se nedokážu usmívat,
Tak nic nemá cenu… nechci tu být.
Lonely
Jsem sama, jsem smutná.
Kdo si toho všimne.
Nikdo mé rty neochutná.
Nikdo už není při mně.
Pain
Bolest je všude.
Nedá se obejít.
Kdy už to bude.
Kdy mám odejít.
fuck off
Tenhle svět, tahle doba…
Všechno mě to tu sere.
Já nechcu měnit tyhle slova…
Tak ať jde všechno do prdele.
Free
Utekla bych daleko odsud.
Kde mě nikdo nezná.
Změnila bych svůj osud.
Pak bych byla volná.
Butterfly
Smutný černý motýl,
Marně hledá květinu.
Už nechce hledat dýl.
Ne. Už ani vteřinu.
Blood
Krev…
Miluju její pomalý, dokonalý pohyb.
Krev…
Na chvíli zapomenu, kolik jsem udělala chyb.
Estel
Naděje se ztrácí
Světlo zhasíná
Smutek se vrací
Temnota začíná
ta chvíle
Tvé sítě spoutaly
/možná mě/
Tvé oči se ptaly
/miluješ mě. /
kapka štěstí-moře smutku
cítím se…
jak v moři
/moři smutku/
dýchat…
vzpomínky
minulost se ke mně vrací
já se ve vzpomínkách ztrácím
žiju jen pro ně…
pro ty vzpomínky,
jen ještě jednou
ještě jednou…
přijdi ke mně
ještě jednou…
obejmi mě
sama ve svém světě
sama jsem…
…ač mezi lidmi
jiná jsem…
…to ty jizvy
to temné
kolik tváří.
kolik smutku v sobě skrývám.
ikdyž slunce září,
přes černou clonu se dívám
vysvobození
jsem zase na dně…
nemám už síly…
…odtrhnout se
od spouště,
přísaha zpečetěná krví
do kapek krve
liji svou bolest
v mé krvi…
…jsem svá
lidi a já
když jedu busem,
vidím lidi,
všude kolem sebe
/smějí se a povídají si/
slzy
zase koulí se mi po tváři,
zas dělají černé šmouhy…
slzy, co nepřestávají téct
slzy, pro nesplnění touhy
chci vrátit naši lásku
láska je smysl života
láska je bolest a utrpení
/láska je i není/
vše, co je krásné
vězení
/žít znamená ve skutečnosti umírat…on umíral, ale přesto žil…/
ležel
ztýrán a zmučen
dozorci
oči
znám spousty očí
až se mi hlava točí,
když pohlédnu do těch hlubin,
/ve kterých se skrývá pravda/
zmatenost slov
Když ztratíš přátele,
když ztratíš lásku,
když máš jen prázdné
srdce na ukázku,
mravenec
Mravenec, co hraje na písku
fotbal s malými zrníčky…
Tráva se proplétá,
tak jako tkaničky
nekonečná básnička
hodinová ručička
obíhá ciferník
na chvíli zastaví
na každé číslici
KRUTOST REALITY
Vstala jsem. Venku byla ještě tma. Něco jsem snědla. Ani nevím co.
Poslední den
Zase další hrozný den.
Učitelka tě poslala do lavice
se slovy: “Tak už se konečně prober. “
-Z tvé strany může čekat jen ignoraci.
Změny podzimu
Babí léto si ustlalo
postýlku v mechu
a nechalo se zasypat
barevným listím.
Večer samoty v Břeclavi
Už zase mě to přepadlo. Takový ten pocit bezcennosti a vzdálenosti od ostatních. Seděla jsem vpokoji a holky kolem mě se bavily. Cítila jsem se naráz nějak smutná.
ztráta
cesta, trním posetá
do krve si nohy rozrývám
přesto jdu dál…
srdce mi buší
zamotané klubko myšlenek
/co je život. /
/co je smrt. /
otázky…
/neznáš odpovědi. /
začátek->člověk->konec
dávné časy
minulost a budoucnost
co nás čeká
ale hlavně přítomnost
uvnitř sebe
„Zamysli se nad tím. Přemýšlej. “
…říkal ti to pořád
s odpověďmi ti nepomohl
„Musíš na to přijít sama. “
sama se sebou
tichá vesnice
za ní kopec
na něm uschlé stromy
mezi nimi starý dům
návrat do "světa nikoho"
za své myšlenky
můžu si jenom nadávat
co z toho.
…snad návrat…
výkřik ticha
chci uniknout z tohoto světa
před jeho bolestí se skrýt
vzdálit se jeho pohledu
někde daleko potichu žít
Jak jen to vyjádřit?
já báseň bych ti měla věnovat
a těmi nejkrásnějšími verši
vyjádřit, jak moc pro mě znamenáš,
jak jsem ti neskonale vděčná,
promiň mi mou slabost
vím, neříkám ti všechno
vím, chtěl bys mi pomoct
když se před tebou rozbrečím,
vidím…tvou bezmocnost
ráda si hraju
miluju, když jsme spolu
miluju, když cítím tebe vedle sebe
když usínám na tvých rtech
tak měkkých polštářcích…
každá jsme jinde
Nedávno jsme se potkaly.
Byla to hrozná cesta domů.
Seděla jsem a viděla tě…
tak jinou a vzdálenou.
déšť v duši
vytrvale prší
déšť snad chce smýt špínu
a já mu šeptám.
„To se ti nepodaří. “
černá
černá je barva smutku
černá je duše zlých skutků
černé jsou mraky, když se setmí
černý je můj lak na nehty
já nejsem jeden člověk
začínám tápat
ve svých myšlenkách
začínám cítit
svou „dvojitost“
myšlenka
tuhle jsem zakopla
o svoji myšlenku
to jsem tomu dala
rozletěla se
jak?
zmizet ve spánku
schovat se ve snech
být neviditelná
pořád, i v bdění
tohle se nikdy nezmění
s postupem času přicházím na to,
že nejvíc lže člověk sám sobě.
já sobě lžu, když si znovu a znovu říkám
tohle už bylo na posledy, už se to nestane
pro tebe
jsi člověk pro druhé stvořený
pomáháš, vždy dobré slovo máš
když mi bylo nejhůř,
pomohl jsi mi a jak
___
tisíce hvězd nademnou
tisíce přání ve mně
velký vůz, malý vůz
že by družice.
crank
svět se zbláznil
a já s ním
všechno je jen snůška nesmyslů
stejně nakonec všichni zdechneme
Příšerný strach
Už ani nevím, jak se to stalo. Všechno se seběhlo tak rychle. Ten obrovský šok, jako by mi všechno vymazal zhlavy. Bylo to strašné.
zkouška velikosti?
leží v posteli, ta malá holka,
tak malá, ikdyž velká by měla být
návaly slz, celá se třese,
kdy už to přestane.
Obraz zimy?
Nenávidím zimu. Ve městě je to fakt hnus. Brodit se solí a sr**. Jediné, co na zimě miluju, jsou stromy a havrani.
BOLEST
**Pravda je, že člověk přijde na to, co měl, až když to ztratí. A potom si uvědomí, jak moc to pro něj znamenalo. Jak moc mu to chybí a nedokáže bez toho žít. A člověk by nejspíš měl žít, když už je jednou tady, že.
POTŘEBUJU
trháš mé srdce na kusy
zabíjíš všechny mé sny
proč tak velkou bolest
působíš mi zrovna ty.
už brzy
Tak už se to blíží.
. „zkouška velikosti“.
Ale já na to fakt nemám kosti
poslední dobou
konečně přestalo pršet,
z duše však nezmizel ten černý mrak,
srdce dál roní černé slzy,
připadám si jak opuštěný vrak
pusa na nos
nechci myslet na to,
jak jiná tě líbá,
jak jiná si smí hrát s tvými vlásky,
jak jiné říkáš „Miluju Tě. “
Nemůžu dýchat
Nemůžu dýchat. Dusím se. Dusím se vlastními slzami. Všechno kolem jako by se spiklo proti mně.
bezmocná
co můžu dělat
o čem můžu snít
co bych měla chtít
raděj se neptat
láska
všichni píšou o lásce,
všichni ji prožívají
už tolik veršů o ní pělo
už tolik básní vyjádřit ji chtělo
naděje
kde je.
tak dlouho tu byla
v bláhových snech mě topila
kam zmizela a proč nic neřekla.
English phone
You say :“ Janie,“
into my phone
„can you love me. “
but I don‘t know…