Písmák Jak na chlapy a jejich zlozvyky
Kdybychom, my ženy, neměly kamarádky, byly bychom nešťastné. Neměly bychom se komu svěřit, komu si postěžovat, vypovídat se ze svých trápení. Dusily bychom to vsobě a to není dobré.
Tuhle si jedna stěžovala, že už si neví rady, jak řešit manželovy rozházené špinavé ponožky.
Jako vyhaslá sopka
Být tak chvilku doma sám… tohle snad miluje každý, ať je dítě, nebo dospělý. Nikde nikdo, jen on vprázdných pokojích, jako Robinson na pustém ostrově. Nikdo do ničeho nemluví, nikdo nekontroluje. Může dělat to, co jindy ne.
Jen ať si zvyká
Pavel dojedl a zapálil si cigaretu. Alena pohlédla na malého Vašíka, který měl na talíři ještě většinu večeře.
„Pavle, podívej se, vždycky když si zapálíš, začne kašlat. To ti to není blbé.
Jistota z mrazáku
Vlastně jsem ten článek vůbec nechtěla číst. Ale pár minut není zas taková oběť na to, abych si ujasnila, zda myslím jako chudý člověk. Třeba se pobavím, pousměju nad moudrem, které mi zas nějaký chytrák poradí a pak po dočtení posledního písmenka, anebo možná ještě dřív, skroucením hlavy a nad zase dalšími žvásty, otočím stránku.
Řeči o tom, že mám žít jako milionář, i když mám vobou kapsách akorát ten kapesník, jsem slyšela a četla už tolikrát…
Jenže tentokrát jsem se spletla.
Teror příležitosti
Jako malá holka Lenka snila, tak jako každý. Nejeden znás si maloval svou budoucnost na růžovo. Nejeden znás si myslel, že bude ředitelem nadnárodní společnosti, lidé ho budou uznávat, chodit si kněmu pro radu a tak dále. Některým se to splnilo, některým jen částečně a ti další zůstali u snění.
Alchymie aneb čarodějnictví
Protože si Evina matka myslela, že je ještě dost času, nenaučila ji, co se vaření týče, téměř nic. Když pak byla Eva najednou postavena před hotovou věc: budeš mít rodinu, budeš jí muset každý den něco uvařit, stála před sporákem stéměř posvátnou úctou. A taky hrůzou. Eviny kuchařské začátky byly otřesné.
Výpověď
Neměl to rád. Nikdy si nezvyknul na to, že musel někomu říct, že už ho společnost nepotřebuje, že nebude mít zčeho uživit rodinu. Ani tentokrát se necítil ve své kůži, ale musel.
„Pane Hanáku, společnost si vaší dosavadní práce velmi váží, ale bohužel vás budeme muset propustit.
Krátký život ministranta
Pepík byl přímo nadšený, když se za něj babička přimluvila u pana faráře, že by chtěl dělat ministranta. Chodil totiž moc rád do kostela. Vždycky klukům, kteří stáli vepředu na stupínku záviděl. Navíc ho fascinovala ta atmosféra.
Kde spočine duše
~~„Pane doktore, už jste přemýšlel o tom, kde spočinete. “ položil otázku pan profesor, doktorův nadřízený. „Myslím jako navěky. “
„Ale jo, to víte, že ano.
Jak šel Honza dělat přijímačky na Univerzitu Karlovu
Otec už seděl u vypitého hrnku a nervózně poklepával lžičkou do stolu. Čekal, až dokuchyně přijde Honza, který měl jako vždycky na všechno spoustu času. Když se konečně objevil vkanadách a černé mikině s potiskemlebky, otec okamžitě vyskočil ze židle.
„Co to máš na sobě.
Promiskuitní lékaři
Je doktor, který při každé návštěvě odebírá pacientovi krev na vyšetření opravdu tak pečlivý. Opravdu se tak dobře o ty své ovečky stará, protože mu leží na srdci jejich zdraví.
Houby. Dnes je situace taková, že po celé republice vyrůstají nové laboratoře jako ty houby po dešti.
Rady, jak už konečně nebýt starým osamělým mládencem
Ač se to zdá málo uvěřitelné, ksestavení těchto rad mě inspiroval jeden konkrétní a velmi vzácný exemplář. Můj stále svobodný šéf, který stále nemůže najít tu pravou vysokoškolačku. Jiná pro něj totiž není dost dobrá. A i když já osobně si to nemyslím, je možné, že podobných přírodních úkazů, co by se mohly poučit, běhá po světě mnohem víc.
Zkouška
~~Když přišel profesor Houžvička do kabinetu zdál se být mimořádně vyčerpaný. Byl zamlklý a jaksi udivený zároveň, jakoby nedokázal vstřebat předchozí události. Tato neobvyklá kombinace emocí vyvolala v jeho kolegovi zvědavost. Profesor Malý hloubal, co se asi mohlo stát, že ho to tak vyvedlo z míry.
Operace
Paní Anna si svůj věk nepřipouštěla. Stále dokázala obstarat spoustu věcí, vařila, pekla, uklízela, na zahradě pracovala, skoro jako za mlada. Ovšem brzy po oslavě devadesátých narozenin se jí natolik zhoršil zrak, že už téměř neviděla. Dalo by se říct, že už na něco takového měla vlastně nárok.
Ezoterická léčba
Když vstávala zpostele, snažila se manžela nevzbudit, ale bolest to nedovolila. Hekla tak nahlas, až ji to samotnou překvapilo. Peřiny vedle se pohnuly.
„Co děláš.
Janin souhlas
„Ahoj miláčku,“ usmál se Radek na Janu sedící za pokladnou, přitom se neobratně snažil schovat ruku za zády.
„Ahoj,“ zvedla hlavu. Neměla čas ani náladu se s ním bavit. „Co tady chceš.
Kapesné
~~Děcka, pojďte sem,“ zavolala maminka na své dvě děti. Když s očima na vrch hlavy – co zase ta mamka chce – přišly, pokračovala: „My jsme se s tatínkem dohodli, že už jste dost velcí a že byste se mohli začít učit hospodařit s penězi a budete tedy dostávat kapesné. “
„Co to je. “ zeptal se sedmitiletý Martin.
Ranní chvilka u kafe
Na stole před sebou měla hrnek kafe a koukala ven zokna. Přemýšlela o svých už dospělých dětech a tak nějak se nedokázala rozhodnout, jestli jí dělají radost.
Syna má na vysoké, ale zkouší tam různé finty. Například napíše test, a když dostane nízký počet bodů, jde za vyučujícím a snaží se ho přesvědčit, že test opravil špatně.
Mít svůj styl
Mít svůj styl
Už dlouho vskrytu duše sním o tom, mít svůj styl. Vidím to jako super věc. Díky tomu bych nebyla kritizovaným pisálkem, ale uznávaným autorem svelkým A, protože moc dobře vím, že všichni světoví autoři jsou uznávaní a mají styl.
Dlouhým a úmorným přemýšlením, málem se mi zavařil mozek, jsem si vydedukovala, že rozdíl mezi pisálkem a autorem je právě ve stylu, který pisálek postrádá.
Život je jeden velký nekončící průser
Když se nad tím zamyslím, mohl bych říct, že život je jeden nekončící průser.
Začalo to vlastně hned tím, že jsem se vůbec narodil. Naši už jednoho kluka měli a dalšího po devíti letech nečekali. Byl jsem nechtěný.
Pro radost
„Čím bys chtěla být. Ne, špatně. Co bys chtěla dělat… ne. Co bys dělala, kdybys nepotřebovala peníze.
Tady nejsme v Africe...
Už si přesně nevzpomínám, kdy boj mezi mnou, jakožto kuchařkou a mými dětmi, jakožto strávníky vlastně začal. Ale muselo to být hodně brzy, protože mám před očima obraz, kdy si malé škvrně sbryndákem pod bradou mohlo hlavu ukroutit při odstrkování talíře. Nepomohlo nic, strava skončila vkoši. Stála jsem nad ním a ani povzdech nemohl vyjádřit mérozporuplné pocity.
A ne aby ses opil
„Mami, budu chodit do rugby. “ oznámil mi rozzářený syn zhruba před dvěma roky.
„OK,“ odpověděla jsem. Ale při pohledu na jeho zhruba sedmdesátikilovou postavu, která podle mě nesplňovala předpoklady pro tuto hru, jsem musela dodat: „Jen, prosím tě dávej pozor, ať tě tam někdo nepřizabije.
Jak jsem chtěla znát svou budoucnost
Kdo znás by nechtěl znát svou budoucnost. Kdo znás by nechtěl poodhalit roušku tajemství, která neznámé skrývá. Každý by chtěl znát, nebo aspoň tušit, co ho čeká, jaká překvapení si na něj osud přichystal. Nejinak je to i se mnou.
Ošetřovatelka
Najednou mám tolik času, můžu jen ležet a přemýšlet. Ne, že bych po něčem takovém toužila, ani nevím, jak ktomu došlo. Ale nějak se to všechno semlelo a já se ocitla tady. Vše se plížilo tak nepozorovaně… A pak už bylo pozdě a nedalo se couvnout.
Dopis mamince
Milá maminko,
vím, že tyto řádky nikdy nebudeš číst, protože tomu není ani rok, co jsi nás opustila. Já, ale nemám komu jinému se svěřit. Jsem zmatená a bezradná a nejsem si jistá, co dělat. Vždy, když jsem tápala, nebo netušila jak se zachovat, šla jsem si ktobě pro radu.
Vesmír a pozitivní myšlení
Dostala se mi do ruky knížka, díky které bych měla být šťastná. Půjčila mi ji kamarádka. Půjčila mi jich několik.
Jednou jsme si povídaly o tom, jak se nám ten náš život vyvíjí úplně jiným směrem, než bychom si představovaly.