Písmák Jméno dítěti dává přece matka!
Tuhle mi zazvonil telefon v kabelce. Právě jsem si domlouvala v rámařství rám na nový obraz od mé přítelkyně, takže jsem to chtěla "típnout", protože je neslušné brát telefon, když se s někým bavíte. V tom jsem si všimla, že je to hovor ze zahraničí. Omluvila jsem se tedy prodavačce, že "to" doopravdy musím vyřídit a poodešla.
Nesvéprávná
Nikdy nekončící strach. Podstatou je naprostá poslušnost a odevzdanost, žádná práva a heslo - "musí ležet, nebo běžet". Nikdy to neskončí, pokud bude tyran žít, nikdy to neskončí - a je to stejné, jestli se jedná o Čecha nebo o jinou ideologii mimo Čechy, pro kterou jsou stejné "hodnoty" typické. Ano, vidím paralelu svého života v islámu - a cítím a vnímám jako ženy, vychované v této ideologii.
Tramvaj k Vyšehradu
Do Prahy od nás z Pardubic jezdívám autem i vlakem, protože vlakem je to rychlejší a nemusím řešit parkování. Stihnu si navíc přečíst cestou i různé články a připravit se na jednání. Tedy velice praktické důvody, proč zvolit vlak (pokud tedy nemám osobního řidiče, který se postará o parkování a doveze mě až na místo).
V pátek jsem jela vlakem, bylo příjemné letní počasí a můj pracovní itinerář byl rozepsán v blízkosti městské dopravy, tedy MHD.
Znásilněná? Zavřít!!
"Paní doktorko, prosím, přijďte ihned na ambulanci, přivezli sem znásilněnou, ročník 1954," zdůraznila jsem konec věty, ona už bude vědět. Chudák naše paní doktorka, tento víkend má pěkně vypečenou službu. Nezastavila se, nestihla se pomalu ani najíst a teď sem ještě přivezou tenhle případ a já ji musím zase vytrhnout ze zasloužené chvíle klidu, kterou nyní mohla mít.
Za chvíli jsem již slyšela na chodbě klapot jejích pantoflí, který najednou ustal a skrz dveře bylo slyšet, jak se s někým dává do řeči.
Arabka
ARABKA
Byla krásná, neuvěřitelně štíhlá, nohy dlouhé jako laň. Kaštanově hnědé vlasy měla zvlněné a i tak jí dosahovaly pod pás. Nosila je neposedně rozpuštěné, a když se jí člověk zahleděl do očí, četl horkokrevný vzdor, neposlušnost a živočišnost. Kolik jí jen mohlo být.
Tohle je můj chlap, děvenko…
„Heleno, nech si s těma vlasama konečně něco udělat, radím ti dobře. “ Vyslechla si nejmíň po třicáté. Došlo jí, že na tom něco bude, že ta Alča prostě nekecá a že si ke kadeřnici už vážně musí zajít.
STUDIO NEVŘALA.
A pomažeš domu, ty couro!
Učitelka v mateřské školce netrpělivě pohlédla na hodinky. Každou chvíli se zvedla z lavičky, popošla k hlavní budově a nakukovala do chodby, jestli již nejdou. Bude pět a ty dvě tu stále ještě nejsou. Alespoň o prázdninách by mohly maminky vyzvedávat ty prcky včas, pomyslela si.
Přefiknu ji...!!
~~ Budiž světlo, blesklo mi hlavou, když jsem rozdělávala závěsy ve vymrzlé chalupě. Otevřenými dveřmi sem proudil studený čerstvý vzduch plný podzimu a okny konečně mohly vstoupit poslední paprsky pomalu zapadajícího slunce.
Co to tu stojí. Zírám na neznámou tmavou pohovku pod točitým schodištěm a jdou na mě mrákoty.
Osvobodíte otroka, svobodu mu stejně ale nevrátíte
Jako mladý muž onen panovník vystudoval prestižní školu v Evropě a osvítilo ho, že otroctví je špatná věc, protože člověk není věc a nemůže někomu jinému přeci patřit.
Zrušil tedy otroctví a otroky osvobodil, i toho svého, protože měl tu moc. Byl to panovník, nejmocnější muž ve své zemi.
Co myslíte, že se stalo.
Seřezala jsem ji rákoskou, pane řediteli
Pondělní rána nemívám v oblibě, něco mi na nich kdoví proč vždy vadí.
"Nan, chceš ten rohlík k snídani namazat pomazánkou nebo jen máslem a marmeládou. ", skoro křičím, aby mě dcera ve sprše slyšela.
"Mami, udělám si to sama, nech to být, ale potřebuju omluvenku do školy," ozývá se z koupelny, kam se současně dobývá naše kočka.
Se kterou z těch blondýn spíš?
~~~~ "Věro, budete muset zavolat opraváře na ten kávovar, zase už nefunguje," poznamenala jsem směrem k sekretářce cestou do své kanceláře. To bude den, povzdychla jsem si. Ráno si dcerka opět postavila hlavu, že do jeslí s tatínkem nepůjde, jen s maminkou. Nemůže si na něj stále zvyknout.
To chceš jít z tý mateřský rovnou do důchodu?
Snažila jsem se uklidnit zběsilým mícháním horké kávy v kameninovém hrníčku, stojícím přede mnou na psacím stole a soustředila se jen na pravidelné dýchání. Nádech a výdech, nádech a výdech. Tak to je správně.
Dělaly se mi mžitky před očima a překonávala jsem pocit na omdlení, ještě chvíli a zase bude dobře, ještě chvíli to vydrž - nádech, výdech.
Dárek
Dárek A tak jsem pohlédla do očí bez dna. Celým mým tělem prolétl v jedné vteřině strach a touha ruku v ruce. Strach z poznání lidí a touha o nich něco vědět. Nevím, čí to byly oči, ale rozhodně neměly dno.
Žena
Žena
Dívčí pevné prsy se oblí v křivkách srdce. Ta ladnost probouzí perlení v mysli člověka, který prohlédl. Nač uzavírat tu dmoucí se rozkoš plné měkkosti do bavlněného krajkoví, když ona ve své prostotě tak moc touží ochutnat nepoznané. Kypí ve své plnosti a sama rozvazuje tkanici.
Šel v soumraku pískem pláže
Šel v soumraku pískem pláže.
Šel v soumraku pískem pláže. Bosá chodidla psala vzkaz, který za ním mizel v hravosti vodní pěny. Díval se do dálky, krčil obočí před ohnivým západem slunce, ale nemohl se od té podívané odtrhnout.
Andělé
Andělé
Anděle smýdlovými křídly
vylekal čísi křik
vzrcátkách tvých očí zhlídli
Emoce
Emoce
Klubíčka zmého těla
Poztrácím do ptačích hnízd
Zápěstí zlobou zbělá
Půlnoční princ
Půlnoční princ
Tančím v duze spůlnočním princem
Vočích mám zmatenost polibků
Z večera já toužila snít sen
Poupata
Poupata
Holčičky splavými vlásky
Obě vrůžovém tričku
Mašličky safírů krásky
ODPOVĚDI
ODPOVĚDI
Pouštní písek barvy mědi
Skrývá vsobě odpovědi.
Jemný písek vypil vodu
Chimaera
Chimaera
Tělo vprůsvitné kůžiTé rybě čas dalhlava se táhle úžíty hořce ses smál. Tajemný život rybív mořských hlubináchoko chimaery vidítmou ve skulinách. V záhybech ploutví závojsplývá bez hnutípitoreskní rybí bojžádné kousnutí. Jen zvláštní křivka těladěs v mém vědomíslova ve větru mřelachimaera již jen sní.
Za soumraku
Za soumraku
Děsím se zemské koule bez přízraků
Rozfoukej fialovou mého strachu.
Mořské dno plné lodních vraků
Artefakty
Artefakty
Chmýří zmoudřelých pampelišekpadáčky co poklady nesou hebkost kožíšků šedých myšek ukrytých pod dubem s noblesou.
První krůčky dítěte tuše svatozáří žhnou světlé vlásky otisk botiček z měkké kůžestmeleno v artefakty lásky.
Z lásky louka na jar rozkvétáshlíží se v šatu květovanémdívčí kroky míří do létartíky šeptají slunci honem.
Bázlivá
Bázlivá
V dešťových mracích odlesky slz,
vichřice bičuje nevinné.
Zkřivený škleb mi na tváři zmrz,
Zakletá
Zakletá
Zakletá láska bloudí
Lapidáriem lidských citů
Na vrbě rudé proutí
Vzpomínky na Nainu X.
Vzpomínky na Nainu
(10. pokračování povídky)
Nebylo to naposledy, co se Art osvědčil. Párkrát vlétě vytáhl topící se dítě zrybníka, byl jako vydra. Jednou chytil zase před obchodem zloděje.
Vinná
Vinná
Odstíny zlaté ve skle číšechuť hrozna tančící flamegorodí se euforická výše. Tvé oči jiskry jsou, panenko.
Krev není voda a v žilách vřevíno pij, Osud ti poručí,taneční střevíček trochu dře. Panenko držím tě v náručí.
Čekanka
Čekanka
Čekanka učekanána puse upatlaná. Mříž zrezivělá solí zbloudile slova bolí.
Chuť tutlavých úsměvů mé vzpomínky na něhu. V očích zelený plamenživot na drobné neměň.
Na lávovém kameni
Na lávovém kameni
Napíchnu dnešek na rožeňchvilku naliji do kelímku z plastikuzvláštní, jak šumí a bublá.
Pověsím na šňůru nitrokolíčkem na prádlo jej přišpendlím k noci popletě, co neusíná.
Ušpiním měsíc od mrakůbalicím papírem zmačkám chladnoucí svitvnímej, dlažba studí žulou.
Ty víš...?
Ty víš. .
Proč odešla.
Žlutá skočila na zádaOranžově svítí oči
dusí a škrtí
Vzpomínky na Nainu IX.
Vzpomínky na Nainu
(9. pokračování povídky)
Ten den se zněho stal pan doktor. Se zvláštní lehkostí a naprosto vygumovanou myslí opustil budovu. Nevěděl jak, najednou byl venku, svítilo slunce a vkalendáři byl nadepsán jeden zposledních dnů června roku 1997.
Mámivá
Mámivá
Spící Malý princi. ne, nepíchl ses do prstujen usnuls v zemi odpustkůCinká zlato mincí.
Saint Exupery zná. s čím ses střetl v dálce světů dnes pohádce dopsal větuPerla šíji objímá.
Spletená
Spletená
Nemám právo na láskuco splétá pavouk z provázku. Srdce prý mám kamennéjiž málokdo si vzpomene.
Jak kvete v létě obilí,kde hledali jsme rozdíly. Jak kuňká žába na hrázi,kde láska se dnes prochází.
Vzpomínky na Nainu VIII.
Vzpomínky na Nainu
(8. pokračování povídky)
1997
Postával u okna, ruku vkapse perfektního tmavomodrého saka, které se kontrastně odráželo od čistě sněhobílé košile. Jestli byl nervózní, dobře ten stav mysli i těla skrýval. Stál tam sebevědomý mladý muž.
Vzpomínky na Nainu VII.
Vzpomínky na Nainu
(7. část povídky)
A jak jsem si uvědomil, na Arta ta postava vdálce působí stejně, jako na mě. Sledoval jsem, jak zpomaluje a jako uhranut opatrně našlapuje a psím krok sun krok se přibližuje kbytůstce zahalené do mlžného opálu noci. Svítily stále hvězdy, prosvětlovaly lehký opar, ve kterém jsem tušil Nainu, protože nikdo jiný to nemohl být, nikdo jiný by nedovedl vyvolat tenhle zmatek vcelé mé nedokonale lidské bytosti.
Vzpomínky na Nainu VI.
Vzpomínky na Nainu
(6. část povídky)
Marta upila ze své sklenice chladnoucí grog a postavila ji zpátky na vikslajvantový ubrus před sebe. Se zkrabaceným čelem zřejmě přemýšlela o dědových slovech. „Dědo, co vy víte o lásce.
Vzpomínky na Nainu V
Vzpomínky na Nainu
(5. část povídky)
Uvnitř se topilo ve starých kamnech. Oheň domácky praskal a všude byl cítit kouř zpřed chvílí vzníceného dřeva. Asi nejsem normální, ale od dětství mám tenhle odér rád.
Probuzení
Probuzení
S jarem rozkvetly narcisy i sasankykdosi se zastavil na chvíli u branky. Déšť crčí mu za krk z krempy klobouku,duha se barví v rozplizlém oblouku.
Závoj probouzejícího se modřínuv myšlenkách vzpomínky z loňského podzimu. Mezi kapkami jarního deště zmoklý drozdzpívá po slunečním objetí zloby prost.
Andělé..
„Mý mámě už došlo, že když si nevezmu tebe, nejspíš jí zůstanu na krku napořád. Jenom tobě to pořád nedochází,“ vrčel. „Nechápeš, že právě tohle je pro trvalej vztah, jak ty říkáš, to nejdůležitější. Vzájemný pochopení a důvěra, to, že se na toho druhýho můžeš ve všem spolehnout, to je to podstatný pro život a říkej si co chceš,“ ztichnul.
V zrcátku
V zrcátku
Zaspala jsem. Otevřu oči a ty nikde. Chvíli jsem vnímala měkkost polštáře, mimochodem, bylo to neskutečně příjemné. Ale rychle jsem se vzpamatovala, vyskočila a běžela bosa do sprchy.
Bloudění
Bloudění
Sleduji osudy lidského druhuvěčnou pouť člověka nad stíny koljeho bloudění v hranatém kruhušeptám - jen si svůj Osud zvol.
Divíš se mému letmému pohleduhladícím samoutu rtů bez krve,jinak vyprávět než očima nesvedu. Světla odlesky nemluví poprvé.
Pohled do studny poznání mrazívoda v ní průzračně čirá občas bývábahna kal zčeřený ji většinou však kazítvrdou kůrku má okoralého chleba skýva.
Dítě
Dítě
Snáší se perleť z křídel motýlatou samou pokryta mohyla. Ta nevábná hromada ostrého kamení,pod kterou dítě svůj věčný spánek sní. Zazvoň mu zvonečkem stříbrnýma pošli jarní vůni z květů. To dítě je stále pokladem mým,hvězdičkou Subaru mých světů.
Růže
Růže
Do bláta otiskl podkovy grošovaný kůňnikdo už se nedoví proč setlelé listípopadané v kaluži kalné zčernaloa dívka s dychtivýma očima touží po růži kterou letošní jaro ještě neznalo. Kůň pádí dál krajinou prachem cestykočičky jív za hřívu zcuchanou vítr všil,zastaví se snad až u nevěstykteré ze slaných slz jen závoj zbyl. Pod sedlem objeví princezna nevinná růži a položí ji na čerstvý hrob jedinému muži,který svůj život pro ni tady žil.
Uvnitř
Uvnitř
V chladu skla vymalovány květyJiskřivé šupiny se snášejíSlova zamrzlá uprostřed větyOtrlé pohledy kol souznějíZahřívám svědomí teplem dlaněPřed zvlněným tajemstvím klekámOmyly chutnají příliš slaněGrál z křišťálu byl dán jen hvězdám
Okem kočičím
Okem kočičím
V srdci ledová je díra,tou se kočka smaragdově dívá. Tuší lásku zamrzlou v ledu,s okem kočičím máloco svedu.
Pohled z nefritu mě pokaždé upoutá,zacpe pěstí nos, uši i pusu. Zas nové ráno přivolá hlas kohouta.
Vzpomínky na Nainu IV
Vzpomínky na Nainu
(4. část povídky)
Ohlédla se. Chvíli váhala. Ta chvilka stačila, aby se ve mně všechno vzbouřilo a já se kní rozeběhl a chytil ji do náruče.
Vítr
Vítr
Vítr mi prohrábl vlasy,rozčechral prameny těžké jak přezrálé klasy.
Skučel, kroutil se a svíjel,nevím proč,
vždyť objetí mé jen míjel.
Oříšková
Oříšková
Bodavé trny by mě pohladily vřeleji než chlad lidského vztahu. O čem je dnešek. O sevření ořechu v čelistích louskáčku, o ničící síle kovu.
Cítím ten chlad ve svém srdci i všeničící sevření.
V Podzimu
V podzimu
Toulal se bez cíle březovým hájempohledem hladil poštolku v koruně stromu,v hloubavých očích stajený zájem,bude-li ještě vůbec kdy komušeptat slůvka co pod čelem mu bdí,brumlat je chraplavým hlasem,dívat se, jak kdosi blízko spíve svatozáři násobené havraním vlasem.
Ve vousech jiskérky popela, tóny v podzimu z myšlenek zrozené. Kůra břízy je zbarvená do běla,chladí ho do tváře zjizvené. Byť na okamžik pouhýdej mi Osude tu převelkou šancizažít palčivost i úmor touhy,kterou znají snad jen zaprodanci.
Vzpomínky na Nainu III.
Vzpomínky na Nainu
(3. část povídky)
Obdivoval jsem ji. Běžela snaprostou samozřejmostí a ani ji nenapadlo, že bych ji třeba nechtěl následovat. Nepřipouštěla si vůbec žádný můj odpor.
Vzpomínky na Nainu II.
Vzpomínky na Nainu
2. část povídky
Cítil jsem se u staré, polorozpadlé studny tak uvolněně, jako nikdy vživotě. Zté malé, neuvěřitelné postavičky přímo čišel zájem a přátelství. Měla vočích podpis nezáludnosti, který na ni prozrazoval víc, než stačila povědět svou malinovou pusinkou.
Vzpomínky na Nainu
Vzpomínky na Nainu
1. část
Klimbal jsem tenkrát nad rozevřenou knihou praktických cvičení zbiochemie, kterou vydal Ústav lékařské chemie a biochemie naší fakulty. Prokousal jsem se přes počáteční návod kobsluze automatické pipety. Ještě dnes si vybavuji, že taková pipeta se skládá zuchycovače, pístu konusu a špičky.
O minulém člověku
Chlad nerezu drží za vlasy vtíravý, nasládlý pach. V plastiku pytle hromada čehosi,co protkáno ambicí změnit se v prach.
Struhou se lepivě plíží hustota hnusu,bublavost zápachu ve vzduchu visí. Lesklý kov hryže do korpusu,zuby své zatíná, pověřen misí.
Po ránu..
Holubice z perleti seděla na římse v podzimu. Vrkala pohádku dítěti,já jen mám mlhavou vidinu.
To malé v chladu po ránu,hladilo po křídlech ptáčka,čekalo dlouze na mámu,kulilo do mlhy bezelstná očka.
Nikdo však nepřišel,zůstalo samo.
Pláč
Pláč
Z písku jsem stavěla růžový hrad,on říkal mi toulavě, že má mě rád. Byla jsem hvězdičkou v čelence snů,teď jsem jen slzičkou v plačtivém dnu. Na ranní louce mě objímá chlad,vzpomínám, jak tys míval ho rád.
Ježeček maličký stoupnul si na špičky.
Dešťová
Plískanice smáčela jehličí stromů,vítr rozházel pichláčky po cestě. Pěšinou mokrou jdu sama domů,ve vlasech polibky od deště.
Podzimní láska vlaje lesem,znavená sedá si u cesty. Natáhni ruku, skoro už nejsem.
Zastavení
Zastavení
Cesta je poseta střípky a střepy,tráva se vlní příkopem,těžko ten příběh malíř slepí,je přikryt důkladným poklopem.
Paletu podzimu bere do ruky,v hlavě obrázky z léta. Zapomeň na všechny rozluky. Podzimní růže teď vzkvétá.
Jehličí z Vysočiny III
Skončila jsem své vyprávění a chvíli přejížděla očima po přítomných rozesmátých tvářích spolustolovníků. Mezitím někdo donesl kytaru a foukací harmoniku a místností se rozezněly první akordy. Přivřela jsem oči, tohle vydržím poslouchat do konce světa.
Je skutečně příjemné někdy vystoupit ze své samoty.
Jehličí z Vysočiny II.
Petr sedí sám u stolu a před ním stojí ve vyrovnané řadě plno nalitých sklenek rubínově rudého suchého vína. Hrneme se kněmu jako velká voda. Rozebíráme sklenky a za dlouhé tenké stopky je zvedáme kpřípitku.
„Tak na co.
Jehličí z Vysočiny I.
Motto:
„Hledala jsem odpovědi na otázky, které mi kladl Život. Ale jak kolem mě plynul Čas, otázky se množily a odpovědí ubývalo. Stejně tak kolem mě procházeli lidé – jedni přicházeli, druzí odcházeli. A jak Život ukrajuje ze svéhobochníku, zjišťuji, že odcházejících je více, než těch prvních.
Domeček
Květen, 2002
Stoupal do kopce dlážděnými uličkami Bamberku a nemohl se dočkat, až spatří zdejší monumentální katedrálu. Těšil se na dnešní výlet již několik týdnů a nyní si jej užíval, jak se patří. Cestou ke katedrále procházel okolo malých obchůdků se starožitnostmi a najednou jeho pohled upoutala výloha, ve které kdosi vystavil malý, zaprášený domeček, ve kterém panáček s panenkou předpovídají počasí. Okolí domečku doplňovala nezbytná kýčovitá zahrádka s ještě kýčovitějšími kvítky a malinkatými ptáčátky.
Herešova krčma
Velký pátek byl plný slunečních paprsků. Letošní škodolibost Zimy se nezvykle protáhla, do poslední chvíle se nechtěla vzdát mladičkému Jaru, jehož první stopy svěží zeleně se dnes již přeci jen znatelně rozvíjely do půvabných vějířků prvních lístečků. Zkorun stromů se ozývalo ptačí trylkování, přibarvené radostí ze života. Slunce se usmívalo na tu naši zemskou kouli vmladické síle zrození a lidé spěchali městem po posledním pracovním dni před nadcházejícími velikonočními svátky skabáty a bundami ledabyle přehozenými jen tak přes rameno, ženy i muži kráčeli svorně městem a vzrádném teple časného jara se usmívali jeden na druhého, bezděčně si rozepínali knoflíčky košil i halenek u krku a zhluboka se nadechovali vůně kvetoucích stromů, která se připlížila zaleje pod hradbami města až na prosluněné náměstí.
Dotyky čolka
Probudila mě neznámá naléhavost. Celým tělem mi probíjely zvláštní vibrace nepoznané energie a já nechápala, co je na tom ránu zvláštního. Vnímala jsem osobitou zvláštnost toho rána, ale ničemu nerozuměla. Pomalu jsem se tedy vyštrachala z tepla barevných přikrývek, nechala je jen tak nepořádně pohozené v mé široké posteli, v jejímž lůně se rozvalovaly již jen dva naducané líné polštáře se zahnutými rohy, vyklenutým břichem s teplým otiskem mé tváře a spěchala bosky ven z chatrné chatičky u lesa pohlédnout právě vycházejícímu slunci do tváře.
Medvídek z plyše
Právě upíjela třezalkový čaj oslazený včelím medem, když v televizi utichala důvěrně známá znělka večerníčku. Křemílek s Vochomůrkou již usínali ve svých postýlkách v pařezové chaloupce, když ona bez jakékoliv emoce, s naprostým klidem odložila hrnek a pomalým krokem přešla jako automat do dětského pokoje. Rozsvítila, rozestlala navyklým pohybem maličkou postýlku, jen na chvíli vzala do ruky upatlaného plyšového medvídka s roztřepanou stuhou okolo krku, přitiskla jej ke ztrhané, unavené tváři a poté přistoupila k prádelníku. Otevřela jej.
Nepovedená reportáž
Praha, Ruzyň
Se skrývanou nervozitou upíjím brčkem studenou light colu s ledem z vysoké sklenice a střídavě sleduji tabuli příletů a velkou ručičku svých náramkových hodinek. Stále musím myslet na to, že jsem v tom spěchu špatně před Ruzyní zaparkovala a jestli mi to projde, nebo jestli bude městská policie rychlejší nežli já a obšťastní mé ubohé otlučené auto zbrusu novu botičkou. Proč jen já musím všude chodit na poslední chvíli.
Po několika minutách naskočí na informační ruzyňský display toužebně očekávaná zpráva o příletu.
Jedno točený.
Poslední student opustil ztichlou posluchárnu, přesto jsem nepřestával vnímat ironické pohledy očí studentek v upjatých vyšisovaných džínsách a přiléhavých svetřících s provokujícím výstřihem, hlasitý šepot těch dospělých oduševnělých dětí a jejich poněkud cynický výraz, stočený v koutcích úst. V hlavě mi hučelo pianisimo trapnosti a neopouštěl mě pocit marnosti z právě uplynulých minut, kdy jsem se pokoušel všechny ty intelektuály v rozpuku života motivovat k poznávání tajů mechaniky. Přesto, že jsem používal vlastní tělo a přirovnával vlastní rozbolavělé klouby a jejich funkci k mechanickým částem strojů, posluchači jen nevěřícně zírali na můj způsob výuky a nevnímali, co se jim snažím sdělit. Před jejich zraky jim propiska jejich představivosti vykreslila jakéhosi podivína, na první pohled odlišného od ostatních přednášejících.
Přibijte pláč můj..
Postavím vodu na čaj,děti už u stolu hačaj. Ve tvářičkách snědých leskne se hlubina očí,strach se v ní znenáhla jízlivě stočí.
Nalévám horký čaj,dej Bůh ať dětský jinotajukrytý do potlučených hrnků,nestráví rachot kol vražedných tanků. Nabízím vůni černého čaje,dětský pláč mým nitrem trhavě vlaje.
Peristaltika
J ÁDosedl jsem na chlad bílého porcelánu a s úlevou pocítil odlehčující pohyby svých střev. Dotírající přetlak byl vystřídán nespoutaným podtlakem za doprovodu orchestru archaizmů. Jejich kličky se rozvlnily pravidelností zdravé peristaltiky a vyměšovací proces se dal nezadržitelně do pohybu. Píseň útrob přeplněných produkty 20.
Myšák
Cosi mě probudilo. Pomalu otvírám oči a snažím se upamatovat, kde to jsem. Bože, já usnula zase u stolu nad knihou. Ale co to bylo za zvuk, který mě tak řízně probral k životu.
Ice age
Chlad vztahu a zastavená láska.
Výsměšné jiskřičky vočích Člověka, touha po stříbrném zvonění úspěchu uzamkla Svět do chladu ledových skořápek bolestné samoty.
Horkost slzy vté mé krustičce z ledu rozpustila okénko pohledu a já jím uviděla ten okolní mrazivý svět.
Polekala se a schovala zpátky do chladu své skořápky.
Jen sen
Jsou tři hodiny ráno. Vnejlepším se má prý přestat (to se mi kdysi kdosi pokoušel vštípit do paměti a něco ztoho tam i uvízlo) a tak se zvedám a odcházím se pohroužit do náruče milostivého spánku. Otřu si jen tak vrychlosti žínkou obličej, vezmu do ruky peprmintovou žvýkačku, ušklíbnu se a zase ji položím na stolek. Rychlostí blesku shazuji oblečení a stojím tu jen tak.
Touha
Probudila jsem se vkatedrále snů. Touhou mi narostla křídla a já vzlétla až do síně pocitů Života. Sladké vábení hvězdné oblohy ve mně rozehrálo smutné nokturno samoty. Má hvězdná Galaxie je tu právě teď.