racek v palačince

 

 

 

Konec karnevalu, řeklo srdce a zabouchlo za sebou léta

dřiny, nekonečného držkování, krve jak z vola.

 

Město bylo potemnělé a dobré jako boží dárek. Na nábřeží

se srdce s brbláním posadilo, kinklalo nožičkama a házelo prasátka

toho, co v něm zapomenuto. Občas jen ještě fouknout do podpaží,

tam přece je jisté zranění:

v tom místě, kde se svírají všechny sbalený sakypaky.

 

Trochu zábla prdel, ale prasátka náhle rozsvítila celé krásné město,

byl klid. Všechno se pohybovalo líně jako ze záznamu.

Tu a tam explodovala loď, pán ukradl paní

kabelku, voda vydala lidskou nohu nebo shořelo divadlo,

poškoláci házeli ptákům svačiny – i celé palačinky!

Jedna z nich obalila v letu racka a padali tiše spolu,

odevzdaně.

 

„Ty vogo“, na to srdce flegmaticky. A tak si teda něco

přálo, načež odfluslo poslední prasátko, které mlčky žvýkáno bylo

jako stéblo, jehož se tonoucí chytá.

A šlo domů.

Někam domů.