Nevýhody moru

Snažil se otevřít oči. Nešlo to. Chtěl se pohnout. Nešlo to. Co se děje? Kde to jsem? Myšlenky zmateně pobíhaly v hlavě, ne a ne se zastavit, ujasnit. Pak ucítil tu pachuť v ústech. A nejen pachuť . Hlínu. A zápach. Čerstvá zemina, vápno a tlející mrtvoly.

Ale ne! Už zase!

Zkušeně si odplivnul, aby zjistil jak je to s gravitací a pak se začal pomalu hrabat nahoru.

No jasně, dali mě až naspod. Klasika.

Hrabal se a hrabal, hlínu měl v očích,uších, nose, puse, prostě všude. Zakuckal se, když narazil na vrstvu vápna, pálilo do očí. A ti mrtví k tomu. Fuj.

Konečně vzduch! Vylezl pomalu z hrobu, otřepal se, aby se zbavil vlhké hlíny a uslyšel zaječení. Promnul si oči, zakousnul smrtelně bledého hrobníka, lačně se napil jeho krve a lokl si z láhve rumu která tomu nešťastníkovi vypadla z ruky.

Nic proti moru, ale jednu nevýhodu má. Rychlé pohřby. Člověk se trochu opije, usne a když se probudí, má na sobě dva metry hlíny a dvě stovky těl.

Uškubnul hrobníkovi ruku v rameni. Kocovinu je nejlepší zajíst.

Byla bezměsíčná noc. Hrob byl hned za branami města a tak bylo dobře slyšet poplašné zvonění, praskot ohně a nářek nakažených, umírajících a pozůstalých. Přesto mrtvý za sebou uslyšel nepatrné zašustění. Otočil se a uviděl postavu v dlouhém černém plášti. Havraní vlasy ostře kontrastovaly s bledostí obličeje, z nějž žhnuly dva rudé uhlíky očí.

“Je to smutný čas.” Pravila postava.

“To ano.” Řekl mrtvý a ukousnul hrobníkovi nos.

“Smutný čas pro nás, prince noci.”

“Jo, jo.” Řekl mrtvý chroupaje přepážku.

“Přesmutný čas, pro ty, jejichž žízeň je věčná, stejně jako oni sami.”

“Mám tu lok rumu, jestli se neurazíš.” Řekl mrtvý a jednou rukou sáhnul po láhvi, zatímco druhou přidržoval třetí, kterou jedl.

“Chmurný, přesmutný to čas, kdy mrchožrouti slaví hodokvas a děti temnot, lačnící po krvi, nemohou se nasytit…neb všechna krev jest zkažená!”

“Kdo je u tebe mrchožrout?” zeptal se naštvaně mrtvý, hodil ruku na zem, otřel si svá hnilobná ústa a ukázal na hrobníka. “To, že je mrtvý, neznamená, že ještě před chvíli nežil. Říkal jsem si, že bych ti mohl dát z kolegiality cucnout, byl zdravý a ještě bys z něho pár kapek vymáčknul, ale kašlu na tebe.” Vstal a začal divoce mávat rukama.

“To je typické, pro vás upíry, vždyť vy jste normální rasisti! Našinec vám není moc nóbl, co? Zahalujete se do těch svých plášťů, vedete existencionální hovory a jednou za čas vysajete opilou žebračku nebo třínohého psa a myslíte si, že jste bozi! Aristokrati! Pche!”

Upír se nadechl, z očí mu sršely blesky, ale mrtvý ho nenechal nic říct.

“A vůbec, pakuj se odsud! Tohle je jenom pro mrchožrouty, ale pro mrchožrouty, kteří si jsou vědomi toho, že jsou mrchožrouti a jsou na to patřičně pyšní! Někdo musí být mrtvý a jsem rád, slyšíš, jsem rád, že jsem to zrovna já!”

Mrtvý odškubnul jedním trhnutím hrobníkovi nohu a napřáhl se s ní po upírovi.

“Neslyšels ? Jdi do hajzlu, než jednu schytáš!”zařval na něj.

Ale rána nedopadla. Upír se ztratil.

“Jo, správně, zdrhej! Upaluj a už se sem nevracej! Nikdy!” Volal mrtvý a zubil se nad svým vítězstvím.

Upír utekl od hrobu, vysál opilou žebračku, pozvracel se, protože měla k večeři česnek a šel domů.

Ten večer neměl štěstí.