Písmák poznámka k neznámé knize
Volná, umělecká práce, vyžadující soustředění a souhru rukou se všemi smysly mě baví a naplňuje, přináší mi klid a pocit smysluplnosti. Po jejím skončení se však téměř vždy dostaví pocit zklamání, nedostatečnosti výsledného díla. Proto pokud jsem s to, ztotožňuji dokončení s darováním, završení tvůrčího procesu s vysláním díla na další cestu, neřkuli jeho odvržením. Hřebíčky se mi však vrací jako bumerang.
interpretace neznámé knihy
V knize hřebíčky rozpoznáme kompozici starého narativu oddělení mužské složky lidské bytosti od ženské, strasti jejich odloučení, překážky a nástrahy na cestě ke kýženému splynutí až k opětovnému sjednocení, nebo snad lépe obnovení vzájemnosti. Tato struktura může upomenout na Dantovu Komedii, která se začíná ve smutku a zmatcích a dospívá ke štěstí a radosti, nebo třeba jistou pasáž z eseje Vlastní pokoj Virginie Woolf. Proč jsou však hřebíčky tak málo politicky konkrétní a pohlavně netělesné.
Odpovědí může být jejich podtitul, psaní o smrti.
sen o stanislavu dvorském
Se Stanislavem Dvorským jsem se měl možnost setkat pouze dvakrát. Jediné slovo, které mi řekl, bylo: „Dobrý den“, když jsme se míjeli ve vestibulu metra Florenc. Toto docela náhodné setkání a reakce pana Dvorského na někoho, koho patrně viděl jen jednou (a kdo ho ve své nesmělé netečnosti pozdravil pouze jemným pokývnutím hlavy) mě upřímně potěšila, zahřála. Ono první setkání, vlastně zcela mimoběžné, proběhlo na večeru v kavárně Fra pořádaném Robertem Krumphanzlem při příležitosti osmdesátých narozenin Věry Linhartové.
relaxační básně
Viděli z cesty, když šli
západ slunce, jak se sklání
nad krajinou.
Viděli, jak se barvy
praha
Zem podél Botiče
Kosti lehlých travv korytech řek dávno odplavených. Na náspu z plastůkoleje rozechvěl vlak,který tu nestaví. Ve spálených trámech zdání pohybu.
Předvoj kopřiv houstne.
paříž
I.
přichází opilá když ji nečekámchválím prsty její kostrua ona opisuje tok mé krvevystupující na kůži jakona zažloutlém papířesáhnu jí do pupíku a hra skončíslova mě chtějí zabítmě taky ale neposlouchám jenaše malá rozmluvená slova
II.
naše slova reznou nepozorovaněproměňují povrch věcí tajným písmemrozklad portrétovaný na hodině kreslenínaše slova jako zkusmé čmáranicepřipomínají nejrůznější předmětyale pořád se vzdalují nikdy to nebude hotové
Nad knihou tváří
Nevlastní bratr
přechodně žili jsme spolu
v tvých příbězích o dětství
skočil z okna
V sále s maskami
DÍTĚ V SÁLE S MASKAMI (hříčky)
Sestra vánku dutou má hůl.
1. Bedřich, pohrobek
Droby z rakví jsou leda pro zhlodání
Dítě
S odstupem, kterému se říká život, si své narození představuju takto: muž se zrovna pokouší dostat úd do ženiny pochvy, když z ženy vypadne dítě. Oba se polekají, a muž, který měl zrovna výhodnější pozici, uchopí věc obalenou ženinými útrobami do kleští.
Kvůli křiku a tekutinám, které muž považuje za nečisté, ho na chvíli přejde chuť pokračovat v pohlavním styku. Oba se však brzy zabaví dáváním jména.
Na úbytech. Hněv
1. 1. Představení vypravěče, který promlouvá o svém bytě.
Setkání slunce
I.
Ze strun pomíchaných sutí
jde prach. Člověk, obalený
hmyzem, se sápe
Setkání noci
I.
Klapot v doupatech kostí,
ve tmě, listy paměti tíhnou k
jedné zemi. Prsty v lebkách
Na hvězdě. Těžkomyslnost
Potomek lidí se probouzí zimou
Vyhnout se bodu zániku / těsně / před jeho dosažením
Nepatrnost uvězněná / ve sprosté / zřejmosti
Škrábance kočičích drápů / jimž chybí kočka
Non liquet
I.
Přišla za ním, když otevíral dveře do místnosti, kam se týž den nastěhoval. Řekla mu, co studuje, a že přijela z Německa. Řekl jí, že je kuřák, ale nemá na cigarety, ale dozvěděl se, že ona nekouří.
Masky s maňásky. Pan a Syrinx
I. Výkaz křiku
Jazyk tvoří prostory, které všemu, co je má, oživené, naplnit, vtiskuje tvar: jako masku. Kdokolivěk v prostorech, které jsou obsahem jeho pohybu, vyhlodává prázdno ve slovech jazyka tím, co je v něm těmto slovům cizí: jako nevyslovitelné.
O místě, kde kdokoli zanechal stopu nepřítomnosti, mluvím jako o masce.
Narcis a Echó
I.
stojím v bodě / na libovolném místě přímky
vstupuji do prostoru ohraničeného touto libovolností,
kde ozvěna náhody dosud zní / jsem
Oslepený se plaví k východu
(Muž. Žena. Přecházejí, mluví nesouvisle, zastřeně a spíše sami k sobě. Občas vzhlédnou jako by si uvědomili přítomnost rozhovoru.
Svrab mlčení. Inannin odchod
I. část
Dumuzi byl nespokojený hejsek a mezi svým tělem a světem cítil propast. Po celé dětství se mu zdálo, že se o něco marně pokouší, až ho to přestalo bavit a zahalil se do netečnosti. Nějaký čas se potuloval a poslouchal lidi, pak si našel byt a chtěl přemýšlet nad životem.
Bod ryzího skončení. Marsyova kůže
I. O pohybu nahoru či dolů a o pohybu dokola.
Ve větě vražené do slov - ve slovech zcuklých v písmena,
v liteře vtlačené do vzdechu - za křikem úst která nebyla.
Prostorem zaduplým v ploše - barvou všech lomů světla,
Matka
"Pamatuješ se. "
Vzbudila se. Měla lehké spaní. Sebemenší šramot jí vylekal.
Časutok
Seděl za stolem, před sebou nějaké papíry, notebook; překládal. Dělal tuhle práci s menšími či většími pauzami už spoustu let. Nejlépe se mu pracovalo v tichu a tak si zabydlel noc, i přestože bylo těžké si nárok na ni udržet v běžném chodu života. Seděl za stolem, překládal, byl zhruba v půlce své pracovní doby, normálně by byl vydržel u stolu ještě několik hodin.
Strach z výšek
Vše je těsné, tlačí a svědí. Otlačené kosti, končetiny přeleželé. Těsno ve vlastním těle, řetězec myšlenek mě dohání k zuřivosti. Jistě je ti znám ten pocit, čtenáři.