co mám

heh, jsem nečetl ty vyčerpávající kritiky... bych tě ušetřil dalších podobných soudů k tomuto textu...

Opět dobře vygradováno v pointě, položeno proti sobě... ale je to takové zřejmé, vyřčené na plná ústa... ani ne prvoplánové jako spíš bez těch dalších plánů, bez tajemství... jednorozměrnost, která v případě dalších čtení neumožňuje ponor, hledání a objevování... efekt pomine, text rychle ztrácí sílu.

Tím nevolám po složitosti třeba ve smyslu mých vlastních "nesrozumitelných šifer", jen mi přijde, že na to, kolik jsi popsal řádků, je ona komplexita zkrátka malá.

 

Ale stejně přidám za zásah z prvního čtení tip. Přeci jen jsem otec dvou malých kluků ;)

zdá se toho být nějak moc, co máme, co nám připomíná, že vlastně nemáme nic

*

tak strašně smutná a tak strašně krásná... ;-(  :-) :-( :-) tip

...***

krásné

máš toho veľa, keď vieš tak krásne písať...

no tak to je super :) *

Miluju Tvůj styl už roky. Úsporné, civilní, nápadité, působivé. Kdybys byl kapela, byl bys U2 nebo Beatles. Je úžasné, o čem ty básně jsou. Bravo, pane.

Jednoduché a přece chytlavé. *

krása....

w: Sledujeme diskutované pojmy každý trochu jinak. Prvoplánovost nechápu jako protiklad zvrstvení - právě zvrstvení třetí strofy, jak jsi je popsal, nazývám prvoplánové. A to proto, že ony vrstvy jsou asociovány ne básnickou imaginací, ale stereotypem. Jak říkám, i stereotyp může být v básni použit (viz třeba ti beatnici), ale záleží na konkrétním použití. Jak píšeš, siločáry básně se střetávají a vyhodnocují v jejím cíli - ten je ale přesto průběhem determinován. Nevadí mi zvolení motivu koše - v tom žádný stereotyp nevidím a chápu i význam tohoto motivu a potažmo celé strofy v rámci básně. Co mi vadí je až právě ta sekvence. Podobně například by mi vadilo, kdyby ho napadl motiv hranice a rozvedl ho stylem: hranice se přecházejí, zpět už nemůžeš a když, nikdy nejsi přesně na hranici, překonat své hranice. To vyjmenuje v nějakém pořadí skoro každý, koho se na to zeptáš. Bylo by ovšem možné strofu číst jako motiv, a ty to takto čteš, který jen nahodí rámec asociací kolem "koše" a toto se pak rozvíjí, byť nepřímo, tělem básně. Tak to ale v tomto konkrétním případě podle mne nefunguje - tedy aspoň na mne. Zejména zvukové prokreslení strofy klade důraz na strofu samu, podobně jako je to v dětských verších od hrubína nebo skácela. Jsou to takové malé zákusečky, ze kterých každý chutná sám o sobě díky svým rýmům se hezky zapamatovéva. za každou strofou musí následovat jeden úsměv. V tomto případě se nejedná o dětskou poezii a tak jde spíš o patos, který nutí zastavit se o otestovat interpretační zajímavost oněch vrstev košovitosti více, než strofa snese a možná i víc, než chtěla snášet. Zachránit tento bezprostřední dojem může následující strofa, ta to ale podle mne nedělá. "Třeba los, který nevyhrává " je verš přesně opět charakteru asociačního výčtu motivů k budoucímu použití, což na tomto místě vráží předchozí strofě kudlu do zad. Nahození asociací, které se vážou ke koši, bylo zahozeno. Pokud autor sáhl nejen k tomu, že zmínil motiv koše, ale rozvedl jeho asociace v prvním plánu, což díky zrýmování podal i se znělkou, čekal bych něco jiného než přihození dalšího, tentokrát už nerozpitvaného motivu "losu, který nevyhrává". A výčet pokračuje ve stejnm duchu, ale zároveň jinak. Není zřejmý žádný předěl, který by říkal ano: toto byly jen náhozy, které teď dostanou hloubku. Naopak se nám říká že to bylo už ono, že hloubku dostal koš těmi stereotypními aplikacemi, stejně jako los dostal hloubku nevyhrávajícností. Tento efekt stvrzuje následující verš "a místa kam šla schoulit hlava / když byla plná / prázdna dní". Stále jsou zde přítomny náznaky pouhé asociační práce, ale už je jasné, že toto již nejsou jen asociace, že zde se již mluví na ostro. Místa, kam šla schoulit hlava nás seznamují s vnitřní situovaností lyrického mluvčího, není to ani výčet ani obraz, ale jakási osobní nota (s tím nemám žádný problém). "když byla plná / prázdna dní" je pak verš, který se na nic neodkazuje, sebevědomě realizuje sebe sama a nebýt toho, že ve strofě dobře zní, je to jen docela jednoduché vytvořený efekt paradoxem ala řvoucí ticho, které použil už snad každý (ano, i já, bohužel). Chci říci, že pozice rychle zadrmolené asociace koše je těžko udržitelná. Co tato báseň ve svém středu dělá, pokud na čtenáře funguje, je že jej svádí do uvloňujícího, stereotypního výčtu asociací, který potvrzuje sebe sama a který ladí atmosféru bezzubě jako popový text. To je to kouzlo, které drží střed básně - nikoli poezie. Kdyby tam ovšem nebyla místa, která se tomuto pop-pohledu vymykají a vzpírají, tak bych to nekomentoval. Přijde mi, že je potřeba být zdravě nepřizpůsobivý, že by takové čtení mohlo guyovi pomoci v sebereflexi.

ještě bych se pobavil o 3. strofě, když se zdá být tak příznačnou. - mně "koš" do obrazu nepadá jako echo nějakého stereotypu. - tím, jak se mluvčí rozhlíží kolem sebe (a už toto umístění a toto zaměření pohledu je příznaková situace, která nese význam, statický subjekt vs. pohyblivé objekty, vypovídá o situaci, kterou báseň tematicky rozvíjí), jeho zrak padne na koš - a k tomuto motivu se v rychlosti, beze slov navíc navážou hned 3 nosné asociace (nenávratnost, ztráta ceny, vyprázdněnost), které spolu vytvoří zvrstvený obraz (jehož centrem je, nezapomeňme, mluvčí). - mně tedy nepřijde plochý a průhledný. ani dopovězený, protože v setkání těch 3 asociací zůstávají implikace, jakkoliv to nejsou závratně objevné motivy samy o sobě. (a spíš bych jim ještě přiznal rys přirozenosti - možná jsem se nechal napálit, nicméně, prožil jsem je tak.) - v tomhle setkání pro mě míří do středu, a to je hlavní. dotýkají se v básni, stejně jako ostatní obrazy, té situace, z níž vyšel hlas, v níž trůní subjekt, která není označena přímo, ale tím, jak se k němu okolní pohyblivé předměty vztahují, a ve které vidím zdroj poetického napětí - obrazy nejsou cílem, ale prostředky, jejichž hodnota se doplňuje až v tomto cíli. ten na nich sice závisí, ale zároveň je i mimo ně - jestli ti rozumím, ty jim tuhle hodnotu upíráš, a proto jsou pro tebe prvoplánovitým kýčem. - (?) k tomu celému je možné se ptát, jaké samospasitelné zvrstvení (opak prvoplánovosti) do textu obecně vnáší metafora. - já bych na to odpověděl, že metafora a významové vrstvy samy poezii nedělají, že důležitější je ohnisko za obrazem, ve kterém se střetávají jejich prodloužené vektory, když to řeknu nadneseně. - to nepopsatelné a nezjevné energetické, (někdy světelné, někdy magneticky temné) jádro. - takže i na pohled prvoplánový obraz může za sebou mít takové prodloužení (viz např. Bondy, Jirous, Bukowski, K. H. Borovský). co se týká konceptu originality, můžeš mít pravdu, protože nepoznám, jak je tato báseň v kontextu guyových dalších básní odvozená, nebo ne. - jsem si jist, že mu prokazuješ dobrou kritickou službu, pokud o tom víš více.

Má poznámka o tom, že rým zvýrazňuje kýč, znamenala pouze to, že pokud je verš kýčový, rým tento efekt zesílí. Nikoli že rým jako takový spěje ke kýči, naopak právě svou choulostivostí je předurčen k tomu, aby v mistrovské ruce byl kýči na hony vzdálen. K té mozaice nevšedně poskládaných všedností. S tímhle u tohoto textu právě nesouhlasím. Nemyslím, že jde o konstelaci motivů, ale o konstelaci stereotypních konstrukcí. Je něco jiného použít samostatně lásku a pásku a něco jiného je použít lásku pásku. Samozřejmě s trochou umu mohu použít v básni i lásku pásku, ale musím se dokázat vědomě vyrovnat se zátěží, kterou láska páska nese. Nejsnáze asi ironií, ale šlo by to různě. První strofa, ke které mám výhrady, je strofa třetí. Takto doslova použít motiv koše, to není poezie, to je krasoslovectví. Prvoplánovost škodí a to i prostým textům. Vůbec neříkám, že bych chtěl něco komplikovanějšího. Dalo by se možná i říci, že přirozenost v poezii je protikladem prvoplánovosti. Vezměme si takového Skácela nebo Seiferta - balancují někdy na hraně kýče, ale neupadají do prvoplánovosti. A díky tomu přes tu hranu nepřepadnou. Většinou. "Se sluncem smíšená hlína voní / až za hroby a horko nemá dna. / Tak blízko vinohradů poletují racci, / tak blízko hřbitova.“ Přirozenost, pokoru a krásu tohoto verše realizuje v plné míře originalita. originalita není něco, co je třeba upozadit, chci li mluvit ze sebe, upřímně. Umění je právě v tom, že to nemusím udělat - zatímco jiní musí, protože nenacházejí slova. "Stůl s židlí co se trochu točí" - to je až dojemný verš. Proč do prčic po něm dumat o tom, jak do koše se dávají nepotřebné věci a mrkat okem, že je to jinotaj. Netřeba sahat po Skácelovi, autor sám svými lepšími verši usvědčuje své slabší. Toto ber guyi prosím i jako odpověď na soukromou zprávu. Ještě k tomu pocitu z textu. Ano, skutečně i já u guye skoro vždy cítím jakýsi vnitřní poetický tah, který svádí k přehlížení i takovýchto slabších konstrukcí. Autor ví, co píše - obsahově. Je mu to věřit. Ale já nehledám víru, já hledám poezii. Že autorovi báseň věřím ještě neznamená, že je dobrá. A to přesto, že tento pocit sám o sobě je jednou ze sil, která guyově poezii svědčí a dělá ji zajímavou. Jen to není samospasitelné.

Jinovata: nechci polemizovat s tvými jednotlivými nálezy, ty jsou tvé a jejich výklad. - zastavil bych se u označení "kýč", pro které ve svém čtení nacházíš opodstatnění. mně báseń kýčovitá nepřijde. - kýč je jev, který skutečnost (prožitek, výraz) předstírá. bere si nějaké její poznávací prvky a vytvoří z nich povrch, pod kterým nic není - viz malovaná porcelánová panenka z pouti. neznám autorovy dřívější básně, takže nemám kontext pro srovnání, ale když čtu tady tu, jejímu prožitku věřím. - možná už to někdy takhle guy zpracoval a potom by se dalo říct, že je to nápodoba. - já v tomhle textu předstírání rozpoznat nedokážu. cítím, že hlas je ve slovech plně, že tady není předmalovaná jedna vrstva, za kterou by ještě někdo čekal a kalkuloval co přidat. - proto nemohu mluvit o kýči. to, že báseň využívá tzv. obyčejné obrazy, je jiná věc. - nemá ambici nějak se vylepšovat metaforami, něco si vynucovat (což mě nejednou dráždí u jiných, když to dělají neobratně), a to mluví spíš v její prospěch. jsou to takové známé, dobře stravitelné, lehce použitelné motivy, ale vzniká z nich jedinečná, nová situace - to je právě důsledek položení hlasu, prožitku, který je za básní. - kdybych to chtěl vzít co nejpřísněji, řekl bych že z "užitkových" předmětů vznikl panelákový pokoj s vlastní atmosférou. zkrátka, něco zvláštního zde vnímám, i když to může být podpořeno i tím, že autora tolik neznám. - v každém případě, pro mě to bylo setkání. vím, že mám jako čtenář sklony někdy propadat líbivému, snad až omalovánkovému stylu, ale jen když v něm je vnitřní konflikt. kde není vnitřní napětí, u toho se bezpečně nudím, pokud mě nezaujme jiný prvek- a zde napětí vnímám, takže asi proto mám z výsledku lepší dojem než ty. Eli : volný vs. vázaný verš se v poezii přetřásá stále od počátku moderny. - nemyslím, že jde dnes říct, že vázanější forma je neaktuální. - stále se to střídá. - např. koncem 90. let min. stol. tomu bylo naopak, než uvádíš. - kolem Víta Slívy, a nejen na Moravě a nejen kolem něj, se vyrojilo více autorů, kteří se vraceli k pravidelnému metru a strofice a volný verš se jim v tu chvíli jevil jako vypotřebovaný. - (anebo co takoví J. Krchovský, J. Veselský, I. Jirous? - i když i u nich by se někdy o kýči a odvozenosti od své dřívější tvorby dalo diskutovat) ze synchronního hlediska nelze říct, že jedno je současnější než druhé. - dnes, kdy je i v jiných uměleckých druzích charakteristické paralelní přebývání různých stylových postupů, různě oživovaných z různých období, nelze určit, co je vývojově nejdál. - raději bych řekl, že se postupy tím, jak se vyskytují vedle sebe, navzájem ovlivňují a mohou se aktualizovat. ani guy zde nepoužívá pravidelné metrum, takže nezní jak z 19. století, což je jistě vliv moderny a jejího uvolnění veršových schémat. souhlasím s tebou, že rýmová pravidelnost nemusí vést ke kýči, i když k takovému čtení možná více svádí, protože tíhne k vyšlapaným cestám. - ovšem i v pravidelnosti a nepravidelnosti existují vyšlapané cesty. nemají si co vyčítat.

Báseň se mi líbí, ale přesto (nebo právě i proto) bych řekl, že je z větší části kýčová. Ta svolnost, podbízivost, s jakou jsou jednotlivé části uvozovány rýmy, je přílišná. Jako bych požádal dívku o ruku ve fraku zpívaje se slzou v oku. Je v tom něco nelidského, příliš vhodně se vyšňořit a přitom nebýt vtipný. V místech, kde jsi důvtipný vše sedí a umocňuje obsah. Jenže jindy jen kombinuješ klišé. Nesouhlasím s tím, že by šlo o nějaké objevné konstelace - jsou to samostatné zlomky, které neobstojí. Abych nepaušalizoval, projdu zběžně strofy po sobě. První strofa popisná, navozující atmosféru, vzbuzující očekávání, fajn. Druhá má vtip, nenuceně a přitom docela přímo nastoluje poetiku, nevzbuzuje už jen očekávání, začínám báseň interpretovat. Třetí strofa klišé jak z rozhovoru s Honzou Nedvědem, takhle prvoplánově upotřebit metaforu koše, to je slabé. Koš, dáváme tam věci, které již nepotřebujeme, dosloužily, smutně a zmuchlaně na nás civí - a všichni tušíme, že nejde o zbytky jogurtu, ale o vzpomínky, co nejdou vrátit zpátky, tolikrát jsme to všichni zažili. Tady zcela chybí důvtipnost, rýmové zvýraznění umocňuje kýčovitost obsahu. Nemyslím si, že podobné strofy jsou nutnou daní za existenci poetiky tohoto typu - jde to bez klišé. Nevyhrávající los (výrobek s prošlou lhůtou), plná prázdnost... zase jedno klišé za druhým i když to s tou hlavou rozvíjíš a vcelku to samo o sobě nevadí. Jenže jsem podrážděný předchozí strofou a tak mám abnormální citlivost. Předposlední strofa nebije do očí nějak moc, ale poezie to taky není, jen se vrší příklady, které se nijak zvlášť navzájem nepodporují, budí to dojem táborákového textu. Ze závěru nezamrazí, i když první dva řádky znějí slibně, mít syna v dálce je pěkná a jaksi ponoukající formulace, ale prázdné místo na obálce... dramatická pauza... na adresu... všichni víme. To je obrovský symbol toho, jak se dostat k někomu, klíč k srdci atd. Zkrátka klišé jak vrata, obraz těžící sám sebe. Máš talent, máš svou poetiku, ale z nějakého důvodu sis ještě nebyl schopný vypracovat vkus pro to, co je klišé a co sedí jak prdel na hrnci - ačkoli dovedeš napsat obojí. Posílám avi kritikům, kdyby někdo měl náladu na diskusi.

jsou básně, které dokáží rozplakat, které dokáží povznést ducha nebo otevřít kouzelný svět a taky jsou básně, které dokáží zasáhnout. Ta tvá k těm posledně jmenovaným patří. *

***********************

Je nádhernáááá moc T

smutné ... T***

Děkuji Vám za návštěvy a čtení, opravdu mě hodně potěšily, a především děkuji za vyjádření Vašich názorů, které se hodně trefovaly tam, kam měly. Opravdu jsem moc rád.

Vyvážená

nádhera

dá se to dobře číst. drží se svého racionálně řemeslného stylu. - žádné velké objevy, raději řád, familierně známé věci, prožitky a motivy, a přesto nějak nově uspořádané, takže báseň má dostatek svěžesti. načrtnuté konflikty jsou citlivě dodávaným kořením, vyvažované uklidňujícím, jemně (sebe)ironickým pohledem na svět. - nevypadá to úplně samozřejmě a mechanicky. - a v závěru přeci jen proběhne mrazivá linka - ukazuje se, jak tvar básně dokáže unést a oživit i tíživé téma. - čtenář se má o co opřít. - jak je možné, že někdy se to podaří a jindy ne, bude asi navždy tajemstvím. - nelze to úplně naprogramovat a chtít. - tady účinkuje zpočátku jakoby nezaujatý až netečný popis, který postupně odhalí intenzivně prožívanou emoci v pozadí pohledu. zůstává potřebný nadhled, který udrží to, co by jinde hrozilo sklouznout k sebelítostivému tesknění a čtenářské otravě. - rád jsem si to přečetl. *

pěkně! *

Nádherná! Co se vázaného verše týče, jsi skutečný mistr, což ti, co tě chodí číst, dávno vědí (a taky proto tě čtou). Tahle patří k tvým majstrštychům, guy! ;-) *t

Umíš dát slovům sílu, věru, jsou mi moc blízká, protože mám také někde v dáli dceru, na konci světa, za mořem... T*

Krásný, musím Tipnout*

*

taky to na tebe občas padá :o) akorát že Ty, o tom umíš tak pěkně napsat, je mi to blízké. *

Pekne.

Paráda

také pochválím, přirozenost tvého vázaného verše je zesilována přechody, kdy z jedné sloky otevíráš dveře do další a přeskočíš a pak, a to není u tebe poprvé, celou řadou drobných skutečností ze života, které jen pojmenuješ tak, jak by to pojmenoval každý, aniž by byl básníkem, nemáš potřebu na ty všednosti svítit, poněvadž jsou samy o sobě živé a ty to víš. A závěr? Zde tak trochu váhám, zda není zbytečně vybičovaný, zda nehraje najednou prudce na city. Ale také vím, že je to moment, který je ve vnímání sama sebe hodně silný, že prostě musí zaznít, jen při tvých kvalitách, kdybys ho někde nenápadněji umístil či vyjádřil, asi by to chytlo za srdce trvaleji, ale ta báseň je natolik šikovně napsaná, že mi nezbývá než výběr.

Pekne napísané, záver vygradovaný. Fajn :))

Líbí, forma i obsah.

první půle, mohu-li se dotknout tvé formální dokonalosti, zdá se mi živější a více svébytná. gratuluji *

Tohle je vážně super, má to styl :) povedlo se :)

***

Pěkná... moc*

Jo, je super!*

Ta je!!! Jedna z nej.

*

!!! * neuvěřitelné.

no, je to tak nějak dost reálně smutné, těžké, ze života..mít syna v dálce je největší kámen.. někdy nestačí ani mít kam napsat, někdy je dálka prostě konečná a nejede už nic..

*

pěkná *

Ty jo ! verš super, obsah taky.. moc se mi líbí TIP!!

..radost ta citat - krasne obraty - hltal som kazde slovo - verim ti to! pre mna si proste kral! ..dakujem za krasny zazitok! .. *

/*

kouzelně napsané

Báječné.

ta šmakuje!*

hustě! tip! /*

Jednoduché a lehké a přitom o složitosti a tíži... Smekám... Marek

krásná, taková životní, odžitá, je to z ní silně cítit*

guíkova melancholicky vykouzlená... :)

Mám ráda, když básním rozumím...čistota, jasnost obrazů, to je to, co z Tvých textů dělá umění.*

ufff... smutná krása*********

Jako vždy, klasika :-)*****

...ja teda mivam ty nejvetsi "poklady" v kosi....jinak text pripada mi moc "definitivni", esi mi rozumis....vytribenej az moc...ani nevoni, ani nesmrdi, no, ale urcite stoji za to si ho precist, to zasejc jo...))

n*á*d*h*e*r*n*á

Konečně po čase jedna báseň s celistvou myšlenkou. I když celkem depresivní. Teprve ve dvou prvních řádcích posledního verše náznak kladu (dům, strom a snad i syn)- který však v těch dvou posledních vyznívá do dvojsmyslu. Přijde tam adresa: "Nebe", nebo "Peklo". Buď ty, čtenáři, nebo tvůj vrtakavý osud si už jednu z nich vybere. Ed Tip

Dobré! :)

jo, *

skvele zviazaná a vygradovaná