Písmák Sněhojení
Venku padá
světlo rozbitých tónů
jako jehel
ve spáncích tahám
Beránkuu
Rozedrané sny a cesta bez konce
Vločky listí
zbytky tvých rtů a paměť na pohádky
mezi červení podzimu a deštěm zpřáníček
Veliká holčičko,..
Najít zrnko lásky
neumím
číst mezi útržky
asfaltu
Zašiješ mě?
Hrála jsem si
vtratolišti úsměvů
na hadrovou panenku
co ti neodpustí
Nikdy nevím, na kterou stranu se odemykám
Čítávám vaviváži,
že moje tvář se už nenosí,
ale koho volat na zatejkající rty,
když náruč není doma
Na skřítky bez úsměvů..
Víla skamennými křídly
mi sedla na dlaň
mezi sněhové vločky
a zbytky rtěnky
Snědla mi tě kobylka a že mě nebaví čekat..
Vidím tě
zakletého dogumičky
na víku rozespalých popelnic
jak zpíváš.
Nesněž už, vždyť nedýchám
Zevnitř a ven
stichoučkým syknutím
já a tvé sliby praskají
štiplavým štěstím
Šeptáš mi z marcipánu
Šeptáme si
polibky a doteky
jarních sněhů
do dlaní
Skla prodýchaná světluškami
Lžičkou od úsměvů
rozbředl jsi mě
do vln oceánu
mezi námi
Zašlapali listy do polštářů..
Vpohádkách mezi námi a svítáním
otevírají světlušky
náruč na nesmysly
Pod nohama nám rozkvetly javory.
Stay..
Slunce se utopilo
a hudba už nezní.
Šimral jsi
jako kotě
Sedmi-kráska
Roztál mě.
hudbou
těch třesavých rukou
Rozehřál
Přišla zima
Rozstříhal jsi
křídla pavouků
na mých rukavičkách
prý aby neutekli
Cliché
Ležíme mezi bolehlavy
sprsty nahými
od důvěry
doufáme
Kdes neměl nebýt..
Zebeš mě u nohou
jako mládě naší kočky
co se nenarodilo
ani nemňouklo
Jak to neumíš nejlíp..
Chytím tě do úsměvu
vlastních zábran
abys mi nemohl po anglicku
ochutnat znáručí
Lucernova můra
Zamačkám tvůj ostych
křídly zlidských otázek,
jen abys mi odpověděl
a pokusil se zasvítit
Asi jo..
Zeptám se tě zpříma, jakože oba víme.
Znáš ten pocit, kdy se ti vůbec nic nedaří. Kdy všechno, co zkusíš, nedozraje ani dorůžova, natož pak že by až červeně. Pochopíš, když ti nikdo nedá další konvici útěchy, abys zasytil svoji žízeň po neustálým štěstí.
Zapovězeno
Rosteme pro sebe
už od semínka,
kdy nás zalévali
abecedou,
Deštivé vzpomínky
Stékáš ztváří dlaždic
jako dítě bez díků,
zmačkané
růžovou
Černá smrt
„Věnec, věnec růžiček,“
na stěnách, co shrboly spí
Štítem rtuťovým
kouzlí a malují
Když pláče harfa..
Hrála
jako lék na sebe
samotnou
Kmeny se prohýbaly
Nechám tě jít..
Nechám tě jít,
svobodnou
Překlenu pouta
těch mlžných hranic
Půlnoční valčík
Za zvuku hodin
svlahým ciferníkem
vnáruči solné
krvácím
Víla vodopádů
Ve vlnkách hor
se královna vznáší,
nebem je svázaná
Nad lůnem skal
Zraněná víla
Soumrak vduši,
popel těla
Zmatek lásky
neviděla
Ledová víla
Vločkami oděná
hvězda
na večerních váncích
Létá mezi havrany,
Válčím..
Válčím světrem ve vlasech duhových,
hádám slova ze rtů bláhových.
Mylně.
Válčím snatvrdlým vlkem o přízeň,
Listová víla
Mezi spícím listím
dívka tančí,
křídla můr ve vlasech
má
Krvavý slavík
„Příliš vysoko jsi letěla,
rudá vážko, na cizích křídlech.
Do ukradených perutí dnes
tvůj tanec zapadl,
Můj anděli,
Můj anděli,
nahá před tebou, klečící,
stojím u záře,
cos odhodil, nevidíš.
Ani dnes
Staletí
vokvětním lístku
planou dechem růží.
Léta je zalévala
Catch the falling star
Na rozevlátém šátku
nahá perla otálí.
Objímá měsíc
hořkými hlasy
Vzpomínáš?
Hrávaly jsme si na písku,
vzpomínáš.
Já měla červenou lopatičku,
ty tyrkysový kbelíček.
Jestřáb II
„Je fakt, co se povídá. “ vyzvídal dlouhovlasý skrček přepásaný ohromnou zlatou sponou snezaměnitelnou vůní rumu hluboko pod kůží. Vrtkavě se nahnul nad maličký stolek připevněný kpodlaze a hlasitě říhl. Sotva se držel na nohou.
Air
Vůně dřeva a dotyk sonát
vočích mi zní
při vzpomínkách.
. tančili jsme,
Strážím mrtvé
Dělávala jsem povyk
kvůli ozvěnám
bolavého dřeva
ale zbytečně
Jestřáb
Vzdychal tam vdáli, zapomenutý kus země. Ptáci nad jeho čelem dávno nelétali, jako by zapomněli. Všichni zapomněli.
Nebe protnul oslnivý blesk a jeho nedochvilný doprovod otřásl pobřežím zmítaným vysokými vlnami.
Královna odchází
Ve stínech radosti
čechrala vlásky
princi
Věděla, co přijde
Zbytečná
Nad odrazem svým zakaleným
do myšlenek se hroužím.
Chvátám přeci kratolesti,
co na konci dávno není
Pohřbené sny
Na okap mé duše
se vrtkavě klátí
zbrklé slzy
buclatých zajíčků
Noc se smrtí
Pod klenbou výkřiků
šedavě prší.
Naslouchám krokům
v bělostných košilích,
Před spaním
Vypůjčenými polštáři
trpělivost provázím,
němáknejistotě,
v níž hřmím
Lesní zapomnění
Pod střechou z kapradí
mlčím a sním
o světě bez lidí,
kde živá se zdám
Zklamal's pravdu
Jak prudce
nebem cloumá
čeho dotknout se nemůžeš
Kolik slz kašpar prodá
Smutný pekelník
Včerav noci
na ulici
tiše plakalčertík
Prýpořídil si pytel
Pláču
Včera vnoci při svitu tmy
hledám loďku srudým kruhem,
aby mne odnesla daleko za duhu
vkaluži
Hradní stěna
Věším erby dní
prodaných na trhu let
vedle chocholů rytířských
Z prvního letmo setřu žal
Dvě tváře
Máš dvě tváře, pane můj,
dvojí mlžné ráhnoví.
Jedna září veselím,
tančí tichým dotykem
Takova normalni dovolena :-)
"Si děláš srandu, ne. " vyjela jsem na rozjařenou maminku právě ve chvíli, kdy si už po šesté pečlivě upravovala svůj havajsky hnědý make-up. Jako vždy stačila ještě pročísnout kadeřnicí naondulované vlasy ošoupaným hřebenem, než mi(jak jinak) dala najevo, že reagovat ani v nejmenším nehodlá.
Skvěle.
Odcházím..
Vězní mě lano neviděné,
zevnitř tak zprudka natažené,
svírá pravdou víc a víc,
vráží slzy na můj líc
Úsměvátko
Jako slunce vzlyká nad obzorem
A konejšivě hladí mraky.
Není záře marnotratnější snad.
I ta se však baldachýnům noci
Zklamaná moudra
Tisíckrát řečená lež
snad v ovečku se promění
slovo však anisvědomím
v mlčení nezakleješ
Večerní kolébání
Tančíme waltz
na polštářích pěn
obejmuti větrem nad strání
neslyšícesudýhřmot jehel
Při svíci..
Klubko nití srázem valí
vlnu prachu zapomenutých časů
do náručí usínající švadleny
Moderní milování
Na dálku sbírám vzorek lásky
laicky odstřihnutý od sítě
plastovým kelímkem bez víčka
a divím se
Zachránce
Bála se
bolesti hanící tvář,
kamenů krvavé cesty,
schoulená pod křídly zdí,
Optikova barva
„Tak byl to na tý fotce teda herec, jak jsem ti ho jmenovala. “
Ø „Ježiš, já nevím. Ti říkám, že ho neznám jménem. “
„Aspoň mi popiš, jak vypadá.
Tulák
Ocelové kroky
deštěm opilé,
pod závojem peří
satisfakce
Stále se mnou..
Světlušky kouře čechrají kůži
palčivou melodií
Znovu Tě cítím ve spáncích,
jak tančíš na zkamenělých závojích,
Sliby
Co slůvko významem stojí,
nikdy neskotačilo s věčností
Snad je jen mou vinou,
že někdy už dávno splývavě tančí
From the inside
Jsi zvláštní, víš to.
Rozevíráš šněrování svého srdce,
ačkoli mne vlastně neznáš
Jsi asi šílená, víš to.
Bez inspirace
Ten otravný tikot už mi pěkně češe nervy.
Zažili jste někdy ten pocit absolutního zmatení, kdy mlčky sedíte nad netknutým papírem a civíte do prázdna zcela vyvedeni zmíry, asi tak jako dítě před výlohou cukrárny. Nevíte, nad čím dumáte. Vlastně si ani nejste jisti, jestli vůbec přemýšlíte.
HLEDÁ SE elfí autor!!!
Dokážeš-li projít větrem,
dýchat oheň smíš,
tvoříš-li rád elfy perem,
v Středozemi dlíš,
Cesta jde pořád dál a dál..
Cesta jde pořád dál a dál
kupředu, pryč jde od mých vrat.
Daleko už mi utekla
a musím za ní pospíchat.
Soucit
Tančila na křídlech soumraku,
zaříkávala déšť
Němou písní ovíjela vrásky života,
potřísněné zemí
Říkejte mi..
„Slepče. “ křičí ševelením
„Přes vysklená víčka nevidíš naše náruče,
čekající útěchou. “
Tedy jen vychladlá okna
Už nejsi vším
Na mostě snů vzdor nadějím
svoji víru utápím,
šeptajíc tichým peřejím
příští kdlaním ostnatým
Co slova neřeknou
Pověz mi, vidíš Večernici.
Jistě že ne, nedíváš se, nemůžeš.
vždy tolik starostí, tolik zmatku
Mladá tvář vráskami zprohýbaná,
Odlesky chvil
Dech zimních dní mi líbal líc
pod střechou spícího listí,
kde sny větví se zračily
vzapomenutých sluncích
Snad si nemyslíš, že ti to řeknu?
Nehodlám si zabít hlasivky
pro Tvou potrhanou nejistotu
Nemíním ani zorat cévní pole
kvůli nevyřčeným vzdechům
Čas marnosti
Dech loučení víří dýkami snů ,
ač sivá zlost pláče tunami skla.
Marně volá útes bělostných švů ,
hvězda domova naposled bleskla.
Kde je pravda?
Příběhyse klanístatečnosti reků.
Písněsvazují sejmény hrdinů.
Města chráníodvaha polobohů.
Proč však už tolik hradeb padlo.
Pomíjivá věčnost
Sbohem buď, stíne zvadlých dnů,
zpráchnivělých nocí
Kdesi vTvých myšlenkách
dosud bloudí mé nic,
Střípky vzpomínek
Stíny kulhajících slepců
kradou lesk světlušky dne
jako už tisíckrát.
Stojíš nad vlastní propastí
Jazykuzel
„To mě chceš zabít. “
„Proč myslíš. “
„To tvoje jméno. Trvá mi hodinu, než ho vůbec přečtu, a další hodinu, než ho ze sebe vykoktám.
Loučení
Vykročím.
až půlnoc skryje žhnoucí déšť
Naposledy.
ovinu tvou hrdost rozloučením
Kouzlo zrady
Smrt zjeví pravdu.
Když umírá slepec, splétá lana zcárů duhy
Vposlední nahořklý den i vrah zalituje
Led svému viníkovi odpustí
Bláznivá..
Stojím bosá vkaluži,
snažím se dohlédnout pod zem,
na vzpomínky.
Nachovou láskou v mlze ovinu Tě.
Přísahám..
Přísahám při dešti,
jenž mé slzy mísí.
Přísahám při vichru,
sic utěšit nesvede.
Králův rytíř III.
Jeden zvás zaplatí, ten, jenž zpřetrhá pouta života a pozbude všeho, co jej pojí stímto světem. Veškeré naděje jeho srdce pohasnou vzáplavě pomsty a běda každému, kdo vmysli jej chová, neb v poslední chvíli roku ztratí vše, co mohlo být, vpropasti nicoty. Slyš, rode lidský, že kdo vraha skrývá, stejně tak vrahem jest, kdo kývá ke krveprolití, sám zrukou smývá život druhých a kdo spravedlnosti na odpor se staví, ochutná hořkost mečů osudu, lesknoucích se vsametové tmě, kdy slunce shoří vhanbě a nový den už nenastane.
Vítr vlídným pohlazením všeptal vrudé rty rozloučení a tichou prosbou zahalil křehká ramena sněhobílých křídel snící princezny.
Tulácké klání aneb Boj o Poutníkův pohár
Tato skromná událost tkví pouze ve vaší aktivitě. Úkolem je vybrat jakékoli dílo zde na Písmáku (pouze jedno) a vložit ho do klubu (pod kategorii "Tulácké klání I. "). Následně bude toto dílovyhodnoceno (zde) ostatními členy klubu a to, které z nich bude mít nejpříznivější hodnocení ,klání vyhraje.
Králův rytíř II.
Jeden zvás bude ztrestán, jeden. až včerném dešti hvězdy zhynou, temná křídla snebem splynou, záře denní stromy zláme a vlůně noci vítr vzplane, pak jedna duše konečně shodí břímě zramennou světa. A zahyne. Ten, kdo projde branou řeky a stane ve stínu kamene vposlední noc století.
Králův rytíř
Jeden zvás zaplatí. zaplatí svým hrdlem, sic oči Bílé rozhledny oslepnou ve stínu kruté spravedlnosti a Nižší lid bude vymýcen ztváře tohoto světa. Každý muž, žena i dítě budou potrestáni. Řeky zrudnou vaším životem, neboť z lstivých dlaní, krytých přetvářkou věrnosti, kane krev, krev chlebodárce.
"Zbyteční" lidé
Kolik je dnes duší ,
které smutek tuší ,
slzy cizích suší.
O své svahou „muší“
Umírající..
Městem vláčně kráčí přízrak.
„Kdysi býval andělem ,“
chraptí letní vánek touto chvílí
a znovu
Proroctví
Jeden zvás zaplatí.
Ten ,jenž se nevrátí,
když moře hory pohltí
a lesy vichrem shoří,
Vichřice aneb Co nám vítr přinesl.. (Diskuze ke klubu "Poutníci")
Zde je možno vyjadřovat své názory.
Rozvázat duše
You told me once this day would come.
Vpluješ dlaní v zlatou řeku
naposledy.
The bonds are cut ,the wings broken.
Gondolin v branách skal
Mlžným oparem krytý sen ,
orlími křídly zahalen
spatřil jsem.
Vhorách jas pevně zaklíněn ,
Neplač, děvče..
Plakala.
večerní vichr jí políbil slané skráně
Zkrvavenýma rukama vzývala svítání
ač slétlo se na ni jen hejno vran
Otrok starého světa
„A teď se hni, líná kůže,“ strohá slova jako věrný pes doprovodila třesk koženého biče a zaryla se hluboko do utrmácených ramen, hojně orosených chladivým potem, jehož osvěžující dech počal pomalu vyprchávat se stupňujícím se vzrušením v okolí. Vzduch jako by se byl náhle ohřál na dotek ohně a slunce, dopadající na olovem obroubenou hlavu skrz oka dřevěných trámů, oslepovalo orlí zrak chlácholivým dojmem přívětivého odpoledne. Jednoho zmnoha, které už minuly, znespočtu těch, jež nenáviděl.
Skřípění cedrových vrat ohlušilo nepokojnou mysl a první čisté paprsky dne mu rozryly zachmuřenou tvář.
Kdo jsem?
Ve světě šírém ,širokém ,mnoho hlasů slýchám , jeden tohle ,druhý tamto ,jiný to zas říká.
Přítel kNoldor patří ,
má mě ,zdá se ,rád.
„Vzpomínky mé ubírají se do posledního našeho setkání a stále tu krásu zjevují. Krásu duše Tvé, jež čistá jako sníh na Taniquetilu jest.
Pýcha
Až do nebes noblesu vyženou ,
pýchu vulicích rozzáří ,
dějiny osudem propletou ,
obavu dozemě zahloubí ,
Tvé oči..
Proč se na mě mračí
ty tvé oči dračí.
Co dnes se vnich zračí ,
co ta tma tam značí.
Společně..
Společně jednou duší ,sami ničím.
Jsem-li měsícem ,ty jsi hvězdou , Jsem-li sluncem ,jsi červánkem ,
vplétáš své dlaně v mou osamělost obejmeš mne ,když svět hasne
Stebou neznám samotu. Stebou neklesám v zoufalství.
Kdo nebojuje, nevítězí
Smolná rouška umíněných slz líbá skřípavé skořápky bledých očí Čas špitá. . Vzdej se. Šilhající úsměvy hvězd uvazují kulhavé myšlenkyuzlem písníPrázdno šeptá.
Život
Život je ohněm.
Na počátku plamen
slzy
na konci popel a
Naděje
Naděje se podobá nočnímu nebi ,tu čerň ,tam prázdno.
Přesto však není soumraku ,v jehož závoji by vytrvalé oko nenalezlo.
alespoň jednu zářící hvězdu.
Smích a pláč
Směj se
tvůj smích zní zhor kúdolím ,
hvězdy se culí všimravé záři ,
celý svět se směje stebou.
Tvé sny mými
Soumrak svítá
„Rozestřel jsem sny pod tvé nohy ,“
šeptáš
Úsvitem se smráká
Bílá růže
Až tělo vichřice vzplane věčností země ,
na jitřním pohřbu léta okusí sen něžně ,
rty potrhá nekonečnem zimy ,
pohladí slzy pouště.
Přítel
Přítel jako hvězda na obloze přízraků je ,
na tvou krušnou cestu světem září.
Až však jeho svit zhasne.
Tehdy poznášjeho skutečnou cenu.
Posel osudu
„Ale copak to vidím. “ zvolal posměšným hlasem. Stál proti ní, třímaje vhrubé černé dlani špinavou látkou ovázaný jílec zrezivělé šavle, a vysmíval se jí do očí. Jeho ošklivá tvář se při neustálých úšklebcích zle pitvořila a žloutnoucí zuby trčely zpoza rozpraskaných rtů jako chladné ostří nejvyšších hor tohoto prokletého světa.
Mrtvá..?
Podkorunou marné noci
nadivokých slzách
spím. štítem tvým
práchnivějícím
Blázen
Každá bouře skrývá duhu ,
prší barevnými pásy
zdětských tváří.
Každá prosba tíhne k pohlazení ,
Jeden marný život
Kolem tmavý les ,šedavý a ponurý ,
vysoké stromy jej stráží.
Nebodnou jehličím ,nehladí listovím ,
jsou holé.
Dívka ze snů
Noc spřádá sítě zhvězdných švů
a objímá rty rudavé
Soumrak ztrácí vládu
a skoncem přicházím i já ,
Čas
Jitro tančí po listech zkamene
mrznoucím sluncem korunovaných.
Záře soumraku rychle vzpomene
duhy kvil a žhnoucího sněhu chlad…
Poslední záblesk
Slepé hvězdy korunovaly černý měsíc neprostupným hávem bídy.
Sevřela vkrvácející dlani drsný jílec zářného klenotu minulých dní, jehož nezměrnou krásu zahalil zuřivým bojem prach zoufalství, a pozorně se rozhlédla po ztemnělém nádvoří, opuštěném veškerým životem. Ticho a chlad ji objímal nehmotnou paží, aby po jejím zkřehlém těle, z něž již téměř vyprchal tolik vzácný život, znovu a znovu rozhazoval mrazivý závoj smrti.
Naděje ztrácela dech, vyprchávala ze zdravé mladé hrudi společně se slábnoucím dechem.
Déšť
Den mizí.
Tichý žal kane po zasmušilých sklech minulých dní a mlčky obkresluje záhyby povadlých květů , dlících na prahu noci. Šlahouny kol útlých lístků bělostného okvětí za vrcholu soumračného tance rozvinuly svou náruč do nedozírné dáli a nyní sahají po slunci ,životadárnému kotouči jitřních nadějí ,těch ,jež už nikdy nepřijdou.
Nehlasný nářek spílá dřevěnému srdci a hladí jej tušenou paží protkanou nejkrásnějšími melodiemi tohoto světa ,aby ochablé kadeře nachových pramenů záhy svou vznešeností zanikaly vnicotě prázdna zkrápěny nekončící bolestí.
Půlnoční dech
Šeptá ti ,šeptá tisíckrát ,
tím nejdražším ,co v světě máš.
Zpívá ti ,zpívá napořád ,
ty však zpěv jeho nepoznáš.