Písmák Útěky
Když poušť se bojí sama sebe
když ocelová kopyta
podmračné osvětlí nebe
a útěk sotva klopýtá
Svědectví hříšného J.
… pak uviděl jsem černovlasý dým,
pustiny přes vyschlá koryta,
žízeň, již země uzavřela klín
a kováře žhavého nepokoje
Naivní jaro
Je kdesi smích a raší nová tráva
pahýly stromů s cáry lidských těl,
lahve bez džinů, bez elixíru
tu zlou kdy ještě horší stihne zpráva
Akolyta
Měl jsem rád pohřby. Tedy ty staré, poctivé pohřby z našeho kostela, s hudbou varhan a vůní věncových květin. Byl jsem fascinován pohřebním vozem s párem černých koní, čekající před kostelem a obdivoval jsem vyleštěné nástroje místní pohřební kutálky. Neuvědomoval jsem si smutek nejbližších pozůstalých v první řadě kostelních lavic, ani zvědavý šepot ze zadních řad, obsazených sousedkami z okolí.
Červená růžička
Pro sudičky vyleštěných bot
hřiště smrti s právem na porod
Ostny krajek velí hladovět
kde budoucností vzedmut klín
Vánoce na nebesích
Vyhasnul plamen naději co křísí
a závoj smutku čechrá přelet vran
i Bůh někdy zázrak odpustí si
výprodej času že je rozebrán
Hledáme se
Vtom týdnu otevřených zahrad
kde listí, ne láska opadává,
soumraky, v nichž krystaluje smaragd
za hradbami introvertních nálad,
Přej mi Pane
Přej mi, Pane, jasné cíle
loď víry s vizí lásky krás
plachty mysli ušlechtilé
bych v bahně hříchu neuváz
Dvojsonet jarního cvrlikání
tam v kraji chladu za přívozem
kde ryby šimrá dolarový prut
a sešlápnutý révy hrozen
váhá zda demi sekt či brut
Dobří holubi
na větev, kde prý uschly listy
a splihlá stuha říkanek
se stěží dala číst, jen místy,
kde ustláno je pro spánek
Balada ještě smutnější
Těla žen co po penězích žízní
když rozzáří se džbán a světla měst
hleď, tak první kalný med jen slízni
a vulgaritou nedávej se svést
Nezbývá
lásku uč se na ruletě
jen na lichou nesázej
při dvojkroku v chladném létě
zašeptej pak lásko hřej
Odjedeme
ticho dnes pohladil sníh
řad rampouchů na balkoně
na bílé se změní koně
odjedem na jednom znich.
Pán sněženek
Blesk neonů do mlžného kouře
za šera, kdy pečeť dne se půlí,
loudavá noc, přioděná spoře
městem bloumá po dláždění z žuly
Dna stropů
Pyšný Babylon k nebi pnul se stropu
Sodomy chtíč až po strop hříchy páše
starostliv, Noe, žádá o potopu
bič pravdy zoufalého mecenáše
Svítání
dvě nedopité sklenky, koktejl bez třešní
dvě figurky na prázdné šachovnici
bez šance na výhru a přece spolu sní
o dvojsvětí, kde stvořitel dávno spící
Nejen pranostika
Den k půlnoční mířil chvatem
cestou zkřehlou potkal blechu
v předkostelí nezavátem,
přidala se. Beze spěchu
Bez půlnoční
Světlo a mříž, je umně vykovaná,
nás ze zpuchřelých zas vyhlížejí vrat
opět čas, jejž kdosi nazval slunovrat,
noci půl do časného zbývá rána
Darovanému koni...
Tam venku sníh, zde teplá pec
kdys v domě strýce Blažeje
pak já a Milan, bratranec
v čas Vánoc, dárků, naděje
Bez svícnů
Bez svícnů a bez hořkosti kalich
na místě brány zrezivělá mříž
Tři od východu zamířili na jih,
zde plachá víra stěží najde skrýš
Hledání
pro příběh půjček
nevratných a ztrát
požatá louka
kde voní inkarnát
Kapitán Nemo
neprší, jen zataženo,
čistoskvoucí holubice
vrátila se z průzkumu
prázdný džbán od slivovice,
Dvojí tvář
Bez masky až dotkneme se těly
pod župan tvůj, šedivinu mniší,
zchromlé prsty vsunu rozechvělý
pro věčnost co pomíjivost tiší
Ze strnišť
svázany jsou klasy našich strnišť
tam zaseli jsme v čase šťastných jar,
podzim draky vychyluje z těžišť
a v dlaních křivky osudových čar
Pozlátkem mě nenalákáš
Pozlátkem mě nenalákáš listí
snad říjí jelení to příště zkus
Skanzen že jsi rozmarného léta
tučných hus hejkáním na tržišti
Chybějí slova
Ovce odešly a spánek nepřichází
chlad dlaně zdvih a můra na čele
modlitba hrách na stěnu hází
za skřípotu staré postele
Snář z peří
Jen pro vás ten motýl v dlani
zná příběh o snech, o stmívání
to pro vás v každé době denní
svou krásu nese, bez proclení
Slepý harfenista
neviděl.
oči skryté v tmavých brýlích
ponořeny do tmy strun
a krása, mince pošetilých,
(Ne)boží bojovníci
Ave, bratře, jsem setník z Říma
znám zbroj, pot, muže jako skály
moře, pouště i boj jak hřímá,
snad jsme v jednom šiku stáli
Dvě vážky na blatech
Je mlha na brusinčí, dvě vážky na blatech
jen kámen v gotik lomu, v sloupy vzrostlé duby
zde sklo již nezařinčí, nezazní zbožný vzdech
snad slza pro Madonu, kraj zemdlený, chudý
Bez světla
ze světla vznikl svět
ze světla meteorů
pod klenbou motliteb
vyslaných do prostoru
Babí léto
dívkám, ženám, babkám ba i
přeji časy jako v máji
květy, pyly, plané hrušky
s alergií na průdušky
Odlétám
Odlétám sčápy na vernisáž
portréty kde prázdný jsou jen rám
už možná vím, proč se nezeptáš
jak tíží stín lásky ramen trám
Prorok
Býval prorok s vlajícími vlasy
jak zdobí listy požehnaných knih,
s věčnými co živly povídá si
a Boží soud jej dosud nedostih
Pro Tonyho
Slyš,
zvu tě, znovu projdem se tím dnem
můj příteli. Vždy rozechvívá
mě ten čas, kdy rozkvétá jíva
Staré divadlo
Ze sbírky "Brněnská nostalgie"
Sbor vzpomínek sem vchází tiše
v řad křesel zodrbané plyše
znich každá už dávno ví, že
Mlčení
Je mlčení předzvěst bouře
němý souhlas, výčet práva
či pohody znak v klidném dvoře
chvílí, kdy růst je slyšet tráva.
Bříza a dub
Smutný dub, jen on zná svoje stáří
a podzim, když sundává mu listy
Že vracívá se zeleň za předjaří,
to mládí kolem hlídá bez závisti
Jako víno
Já zkušenost mám spíše s pozdním sběrem
a barvě světlé raděj přednost dám
co na poháru dobře vypáleném
třpyt kapky oku nese drahokam
Tou dobou
Tou dobou nových zasetí
chladnou jezy řekám
strom pádem listu kyne ti
a léto volá: „Spěchám“
Až budu
až budu havranem, v ztrnulé tváři
vrásčitá osnova smutečních not
poslední stanu se nečestnou stráží
pro další jméno jen, bez klíče kód,
Odpověz
Odpověz,
ty znalče písma a zatoulaných not
kdy život vpouhá rozpadne se slova
světlo dnů vtemný přetaví se bod
Tabulka čokolády
Jíst či nejíst. Toť otázka
bitva na Martově poli,
síla předsevzetí vratká
ulétla kams se sokoly
Bez nadpisu
Svůj post za mísu šošovice
biblický Ezau jak směnil kdys,
ten čin šel vzorem do příštích dob
Pro vlasní prospěch jednotlivce,
Pravda těl
…a začne příběh, co měl začít vloni
však chudi elánem a v nedostatku dechu
převládlo míjení a kontakt bez úklony
stín nedůvěr a šelest odposlechů
Pro Aničku
Anna (a nejen svatá)
poetikou zní to jméno
jak lán polí vbarvě zlata
však léto má odzvoněno
Žárlivost a nedůvěra
Nezmění se ve větrné mlýny
obři, co marně vzývám na souboj,
v opojení, za presumce viny
vždy slovo, pohled, vítaný je zdroj
Tvůj portrét
Nehyzdí dosud prach a vrásek krakery
ten portrét, byť již stopy poznal nepohod
jak bouří vítr rval tvé bílé zástěry
a příval nejistot když kcíli ukryl brod
S tím heslem
vrak nejistot nad propastí ticha
a slova řadila se do zákrytu
zkřehlou tvář spěch vášně nezadýchá,
pod sprchou lží, polopravd a mýtů
Jen slova
Já toulal se v tom na nic čase
kdy štěstí odvrací svůj zrak
i Múza líná zatoulá se
a svaly měknou na omak
Zapomeň
než rozsypaným začneš psát mi čajem
při víně zrýže vyprávěj tu story
jak pandy honils bambusovým hájem
a šoky léčil kaší zrebarbory
Májová májovina
1. máj.
mnohá se o něm vede řeč
a básníci ladí svá pera,
nejeden vzdych vypravěč
Předmájová
kdysi jsem byl strůjcem ohně
i košťatářem, v kraji známým
kurs létání mám na Sorboně,
to chlubil jsem se ještě mládím
Mistr zlých snů
Strom v květu tísní pozlacené jmelí
co na zrcadlo zvolna dýchá jed
a kroky odbočit včas zapomněly
když kámen vlomu prach zved naposled
Vraždy
S poctou ke knihámRexe Stouta, významného spisovatele detektivních románů.
nejsem mlsoun, avšak rád si
lahůdkovou vraždu dám
i smrt děvky vdivém tanci
Naděje
Dětství list jak v obrázkové knize
známý kraj, proč připadá mi cize
a cize připadá mi dvojnásob
ten nápis zde, zanedbaný hrob
Zvesela
My, důchodci holých zadků
v neustálém žijem zmatku,
nejlíp na hlavu dát led
i důchod "zlevní" naposled
To téma
Dnes maluji tě vjarním šatě
byť o rok starší líbám ret,
kadeř, co sotva poslouchá tě
zlatavě vkládám na portrét
Nevyslovené
Jen o ničem ty řeči zněly
hrách na malbu holých stěn,
je repertoár vyšumělý.
Ne každý je básníkem
Zámecký sonet
Jen vejdi, vejdi bez klepání
kord zabodni v ten modrý dým
zde, pod všestrannosti bání
půvab tvůj snad ocením
Náhle
v letním tanci, syt a bosý.
stín oděný svátečně
dotknul se jej ostřím kosy
mnozí řekli: zbytečně
Kreslím na zeď
Pár bublin z lahve mívám rád,
ba mnohdy pravou neznám míru
pak občas blbnu na kvadrát
a s urputností mušketýrů
Požárem
Přes souřadnic stupně tajných map
přes křivý rovník starých příběhů
bez hříšných rouch černobílé krásy
co k vzletu rozepnou noci, dny a čáp,
Mrazí...
Zvláštní, i při absenci zim
polibky míjí, které mrazí
jak dopis, co psal anonym
bez pointy, v barvě sazí
Po sezóně
Masopustní roztály již ledy
z podia poslední zbyl trám
a konečně jsme svlékli
třpyt karnevalových maškarád
Mořský vlk
i já býval kdysi vlkem
byť ne mořským, pravdaže,
plouživým teď bloumám krokem
vzpomínka kam ukáže
Třetí křížek
Dozněla již přání zdraví, štěstí
pak mnohý bývá zapomenut spor
i zimní bouře snad se uklidní,
zhasnul strom, co zářil na náměstí
Silvestrovská romance
Opilec a básník v tuto dobu
zas setkali se pod orlojem
kdy dvanáctero svatých
lhostejně se řadí do průvodu
Tou cestou
Tou cestou mnoho prázdných zbylo stop
i šípů zlomených co nepoznaly kuši,
těch slibů mátožných co zapomenout sluší
byť při zpovědi požehnal jim pop
Sedmdesátka
Již popsána je žití stěna
i slábnoucí to chápe zrak
od dveří po kolena
co příběh, to kameňák
Zhasíná noc
Zhasíná noc na strmé estakádě
kde zkřehlý asfalt cvaká do podpatku
je příliš dlouhá, dlouhá na procházku
přes mosty dávna, poskládané vřadě
Reklama
Ať vbalíku nebo vatě
spílán jsi, či lidem ctěný
s úsměvemtvář na plakátě
O 2 zve tě do arény
Zmizelá ves
Jen stará hrušeň, trpký má již plod,
strážce dějů, co čas dal na závoru,
kde ondy život kypěl opřekot
kouř než zved se ze spálených dvorů
Nepohlazen
Přítel veršů, vzducholodí,
draků nad podzimním polem
v klobouku již vyšlém z módy
marně bádá nad důvodem
Meditace u okna
podzim již zní ouverturou
co vítr zpívá zpolí, měst,
za poslední sena fůrou
listí zdobí okraj cest
Ptám se
Znáš mnohé, mocný Evereste,
zvýškyco jde hlava kolem,
má dosud výstražný hlas zvon,
ptám se. Nad kamenným stolem
Pozdrav ze Šumavy
znám paláce i pýchou sešlý hrad
znám místa pravdy starořeckých bájí,
chrámové stupně kde pokleknu vždy rád
i skalní písma, vzkaz co dosud tají
Tou dobou
Tou dobou nových zasetí
chladnou jezy řekám
strom pádem listu kyne ti
a léto volá „spěchám“
Pražské odpoledne
V atmosféře předměstského kina
spatřit lze hvězdu v kouře oblaku,
právě dnes, když vrátila se zima
v dešti veršů, závoji mindráků
Eldorado (Zlatá hora)
Stará stezka
Indiánů
vbizarních skal kulise,
krok již ztěžka,
Záříjový vítr /Paul Verlaine, 1844 - 1896/
Do škvír, mezer rozpálených stěn,
žár léta kolem dosud praží ,
váhavě nahlédl, ustrašen
jak nesmělec zaskočen stráží
Stejná řeka
Zpřelivů od různě slepých ramen
za dešťů, bouří, přepadá mě stud,
ač holých pravd obnažen je kámen
kpohlazení tichého zvu smělce
Kde rodí se
Kde rodí se.
snad v seznamech dnes odrostlých již krásek
v sukýnkách copatých husopasek
s vůní oleje krakelových maleb
Dnes
Dnes do vlasů ti stuhu vpletu
z veršů a překřížených dýk,
ten znak nám lásky na paletu
vtisk zasmušilý heraldik
Campus Martius
To pole znám, znám i rozsévače,
při setkání proč tam byli tři.
Až malé zrodilo se dráče,
hrst jisker hned dýchlo vpovětří
Báseň v šoku
Buď vždy vlídný, dvorný k tomu
i úsměv milý přidej rád
uctivě se pokloň domu,
chval pole i vinohrad,
Dno
Vystoupat až na samé touhy dno
kde lásky probouzí se bůžek
hvězdám když povídat je nesnadno
o roji svatojánských mušek
Já, on a tma
Tu cestu chtěl jsem znát
kam ve snu odcházíš
bez přibouchnutí vrat
bez kliky z mosazí
Echinacea
Rozhoď perly lásky kolem
na dávném poli bitevním
sup kde se rval se sokolem
a země měnila se v dým
Útočiště
Život vymezil nám hřiště
kolem lajny, mantinely.
Prostor, který sotva stačí
game by získali jsme celý
Sůl nad zlato
Že královské to bylo město
vlád tam král, co tré měl dcer
ač krize byla, nikdo přesto
v tom městě nežil na úvěr
Verše a trny
Tři dějství dána vahou tradic
dramatu lásky již v antice
Chlad smutku slyšet z pustin vánic
či smích zkropí dlažbu ulice,
Láska a setr
Fotka z mládí, s flintou, setrem,
vzdálen od rodného ranče
kulhavým jen hexametrem
žvýkáš rým a pomeranče
Ta jména
Josef, hrobník od lopaty
bez ženy žil, bez milenek
všichni říkali mu "svatý"
nevěříte. Já jsem svědek
Na okraji
Špičku nohy na okraji mám střechy
kde psány jsou mé prohry, neúspěchy
dětinská přání, zpěvy, vášní vzdechy,
polibky falše tenkrát od macechy
Prší
prší…
a Jaro schovalo se pod deštníky
Zima, ta pramalý má vděk
vzahradách studí trpaslíky
KLUB Tonyho BÍŠA
Slyš, zvu tě, znovu projdem se tím dnem
má vzpomínko. Vždy rozechvívá
mě ten čas, kdy rozkvétá jíva,
zas utápí mě všeru propastném
Na pláži života
Kresby v písku. Bez sandálů
mé srdce a vedle sebe
tři směry různoběžných drah
přepona co pálí, zebe
Opsaná
Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
na břehu řeky Svratky, roste nízká tráva,
chodil jsem tam denně, koupal se a snil,
na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
Kočičková
Do růžového naladěn dnes tónu
havranů odlet že příslibem je jar,
kočiček prut vkrabici od bonbonů,
linii houslí co přijal její tvar,
Veverka
Takti píšu o veverce.
Jak háček navíc v dětském slově,
jen čumil smutné při veselce
žila u nás na hřbitově
Valentýn nesvatý
Dosud věren stylu svému:
než picnout se do hlavy
raděj podat chryzantému
Panic že byl váhavý
Inzerát
ztracen
ve smyčkách slov lásky hlavolamu
vázne spoj reality metafor,
bledý portrét bez objetí rámu
Nepřísloví
Něžností zvonků drobné konvalinky
vyhaslých krbů chlad dosud na tváři
tak vtesán verš mramoru do vzpomínky
návštěvou stálou když vmém jsi skicáři
Píseň Orfeova
Kam odneslo tě vlnobití
planá růže kde ti kvete.
Píseň má tam sotva zní ti
tvých očí jas se nezatřpytí
Pokoj dobré vůle
Již zdálo se sníh že přestal padat
snad nultý rok po chladu marných let,
bílá bříza políbila akát
a spící procitnou co nevidět
Divná tradice
Snad zůstalo mi něco z dávných tradic
Bílý ubrus, výšivka na zástěře
se svící čtvrtou věnec u večeře
talíře čočky půl a postní krajíc
Taky pečeš?
S mlékem mouku smíchej v míse
rozinky, cukr (pokud smí se)
jen solimenší přihoď hrst
než mlsně olízneš si prst
Něco navíc
Co máme navíc. Pár letokruhů
a růži lásky. Nás do zahrady,
troufalost na erbu dobrodruhů,
přes cizí ploty nes, přes propady,
V piruetě
Je tajemstvím, co dosud bylo skryto,
v stvoření piruetě když vznikl svět,
že zmlknul Bůh a bylo mu až líto
co smutku seslal, zla do slzavých běd
Vzpomínka brněnského záškoláka
Nevěřte, věřte . , je mi fuk
v pavlačáku před radnicí
já v Brně bydlel jako kluk
Rozježenou měl jsem kštici
Červená a černá
Trpím někdy zvláštní chmůrou
že na hlavě mi roste strom
Sčerným listím, bílou kůrou
dále nic, až možná krom
Vlak času
Miloval jsem dětské vláčky
vagónků svět byl mi hrou
jak tlačily se do zatáčky
kdo dřív. Ať se poperou
Jak jsem začal psát básně
Byl to vpostatě hodný člověk, ten náš třídní. Mladý, nezkušený, působil poněkud nerozhodně až ustrašeně, přesto nebyl terčem posměchu a vtípků více, než jiní učitelé. A myslím, že byl i docela oblíben. Oborem mu byla čeština a dějepis, což vysvětlovalo jeho zaujetí pro literaturu zejména minulých století.
Bowling
Ač hrůzu, jak kdys, nenahání
pár švédských koulí vhradních zdech
jak oblina se slunci klaní
lze spatřit ještě vtěchto dnech
Bez falše
Po lanu kráčíš bez záchranné sítě
sonetů krokem, kolébkou zvonkoher
včas vyjdi ze tmy, jas než oslní tě
kde bez návratu jen přímý vede směr
Jen jednou
Jen jednou jsem pro vodu
poslal vnuka nezbedu
Že jsem raděj nešel sám
zbylo ucho kde byl džbán.
Moje slunce
obíhá kolem mě slunce
nebo naopak
to předsudky lidí
a občasný mrak
Hnědá
Tu barvu marně hledáš v duze
na zkypřenou spíš pohleď hlínu
vrch mohyly kde končí chůze
a pavouk tká svou pavučinu
Moje vina
Neukládejte si poklady na zemi… (Nový zákon, Matouš 6. 19)
Za oknem salon mokrých střech
a bílá čára na asfaltu
sbezmocí lítost berou dech
U přehrady
Bílé tričko ve stromu stínu
na liduprázdném parkovišti
čeká dobrou půlhodinu,
na setkání čeká příští
Má to háček
Osamění v pozdním létu
Přiznávám se bez vytáček
lovím muže na internetu,
proč v tom musí být vždy háček
Tažní ptáci
Ty, peříčko tažných ptáků
signál jsi co život vrací
do lesa i na zahrádku,
s jarem plachtíš bez ovací
Skleněný déšť
Ke konci cesty kus, my nedošli jsme ještě
kde poznání kvete strom co červené má listy
a šnůra roztrhne se skleněného deště
Mou loutnu hledáš tam, já nožku pro střevíček,
Ráno na Zelném trhu
Brány kov a průjezd tmavý
dávných show redut zastřel čest
automat kelímek kávy
odmítl vydat na protest
Pověz, mistře
Hej mistře snů,
kde je té pusté pláže strana
co vlny odnášejí smích.
Za vzdušnou brázdou kormorána
Šeptáš
proč právě dnes tak zvláštní ozvěnou
či smutkem zní mi krásněji tvůj hlas
byť vnímám jej jak času za stěnou
a slova letí noci na pospas
Síla zvyku
Byla mi kdysi za družičku,
ramínko zdobil rozmarýn,
pak shravostí co sluší lvíčku,
panenka z éry krinolín
Návraty
Tak vracívá se, po povodni
a sčítává se rozsah škod
již súlevou, to den jak po dni
další zas obesychá schod
Čas obutí
Dávná kněžka věštby zraku
vkyprý si dala ruce bok
a zatoužila po zázraku
lásky co přináší lok
Zaprášené hrany
Že prach dá hebkost ostrým hranám stáří
alergik v masce vítá karneval,
slovům až smutno bývá v kalamáři
když laserem lásky verše na zeď psal
Poslední rým
Času pruh zas utkán bez osnovy
v polibku stesk co přál něze prim,
ten pečeť na poslední vtisknul rým
vjinotaje svázanými slovy,
Balada o krásné blondýně
Dnes vím, moudrý jak byl táta
rozšafně když pravil: Synu,
zlouže bys nelez do bláta
pozor dej si na blondýnu
Turnaj lásky
Jen rytířského kdo je hoden stavu,
ten arény smí dýchat rozvířený prach
též přísahu složit Lásky na zástavu
že vládne ctí a cizí je mu strach
Láska z biografu
jak plášť odložil si v šatně,
dávno, vzpomíná jen matně
na lístek s číslem dvacet dva,
jej s gestem jako královna
Ješita
Nevěstince kol promenád
tam zbytek tvého jmění pad,
tak podleh jsi dekadenci
že lásku zval jen charitou,
Trnem v oku
Ty Venuše, zmořské nezrozena pěny,
já přál ti něhu, lásky drahokam
však nejsem vyvolen, ani zavržený,
jen do prázdna se zvolna propadám
Košťatář
Známý košťatář jsem v kraji,
od bab sbírej reference
ať chválou nebolí mě huba
Mě všechny břízy kolem znají,
Svatojiřská
I jméno legendu má svoji,
líc mince neplatných již měn
na koni a vplné zbroji
tam Jiří býval zobrazen
Nelži!
Hoď mi úsměv, okem značku
či dotyk sukně je mi přán,
plivnout chceš mi na žvýkačku.
Jen mi nelži, povídám
Psával jsem
Vím, četla jsi, co napsal jsem ti kdysi
co možná zdráhal bych se napsat dnes
při vetchém lanu věku nad převisy
či klopýtaje přes spálenou ves
Cestou kolem
Západ si Slunce připlo na zástěru,
schválně, že blížil jsem se k zbořeništi
cestou, jíž loňské ozdobilo listí
v tom chladném jarním podvečeru
Vojenské Velikonoce
Tak převlékli mě za vojáka
hned zima přijala mě vklín,
perspektiva nízkotlaká
jen zeleň zná a naftalín
Velikonoční sonet
Jarní svůj úsměv dnes mi přej
vždyť právě rozkvétáš, jívo
jak vzkříšení je obyčej
co kraslic zná oběživo
Karlovarská růže
Růži vruce, malé dítě,
vdlouhé sukni žena mladá
ve střehu je ovčák pes
Kdo byli a kde jsou dnes,
Krátké vlasy
Don Juan, znalec k slovu vzatý,
byl mistrem, byť ne ze Sorbony,
tak zástup žen mu líbal paty
(prý ohled nebral na kondomy)
Bezdětná Múza
Bezdětná Múza, hledajíc matky štěstí
v místech, kde hrubost a síla hrají prim
políbila toho kluka na předměstí,
a snostalgií, co spíš sluší na podzim
Čtyřlístek štěstí
Já miluji tebe
ty miluješ jej
on miluje ji
ona miluje mě
Primitivní
Prosté gesto má své kouzlo
tov pamětiměj častokrát
by dlaní ti neproklouzlo
nic, co štěstím dá se zvát
Čtrnáctého
Pod mostem na konci města
kde nikdy žádné není příště,
soumraku hodina šestá
dva bezdomovci u ohniště
Kniha
Až poslední mi zbude cesta
prchne mládí a přejdou šprýmy
potěší kniha pohozená
Tam na posledním listu ze sta
Brněnská nostalgie
Na marnost věcí příštích ptej se mne,
po hladině sotva zvládnu kráčet
za vůně trav a písně dojemné,
to vlál tvůj vlas a mně bylo dvacet
Inspekce
Čas důchodu mě sundal na zem,
dík, přistání proběhlo hladce,
že topení jsem bakalářem
školníka dělám na základce
Marná rada
Hej, příteli
mám na spěch, tedy, jako vždycky
když nevolán se vetřu, drze
na chvíli zvolním, sporadicky,
Nový příběh
Ten nový příběh ať je o naději,
o svítání stálem, bez tmy o noci
co vládnout zná snad za polárním kruhem
jen havrani kde ostražitost pějí
Proč, Williame?
Proč k lásce mícháš jed, proč Williame.
Zklamání snad z karet zbortilo ti dům
tvých veršů tok, co jevištěm se klene
jen osnovou k soucitným je úsměvům.
Podivná stopařka
Soumrak hlídá křižovatku
a sníh všude kolem ní,
špatné místo pro stopařku
zdenikdo nejel řadu dní
Vánoční prázdniny
Byl absolventem malotřídky
Tam nemálo perných prožil chvil
ač s humorem bral všechny výtky
doškoly nikdy senetěšil
Tříkrálová 2010
Přišla jsem k vám v den Tří králů
jak černý vzadu, žádný div,
to pro vás a boží slávu
mě úvěr tíží za přeliv,
Přání Vám...
Vám, dámy, dívky, přítelkyně,
snad nevzbudím nevoli a hluk,
když přát chci ať na vašem klíně
má místo milenec i šťastný vnuk
Báseň o básni
je báseň jako mince zlatá
rolničkami zimy zvoní,
s duhou se klene do kulata
rozpukem když jara voní
Nepovedený Mikuláš
Cíl že nemá právě svatý
dí lahev sektu jako dárek,
by neožeh vousy z vaty
šláp cigára na oharek
V údolíčku
Při milníku stopadesáttři,
vpůlce trasy zhruba,
cestou, co po slepu bych zvlád,
čtyři stojany a krátká myčka
Sonet s ostny
Víš, jedenkrát polož bodlák vkvětu
na jedno z míst, kde o tobě jsem snil,
až ztichlý, skryt času za roletu
můj verš ztratí lesku a vášně styl
Říjnová rekonstrukce
Šedobílou na smokinku
stopu vtisknul prachu mrak
rány, šok jak KO v ringu,
trubky, drát se mísí s pivem
Zkrátka ne!
Machrovsky se kámoš chlubí
v hospodě drží
přednášku
jak ženě vyrazil dva zuby
Hřbitov bez květin
Tak zmizela jsi, bez loučení, v noci. :Trajekte věčný, hrobe pro tonoucítvých antén kříže směšně klopýtají nad korály,co hladí bez emocí
náhrobku z oceli, zbavený zábradlí,to zoufalci a vlny dávno ukradliv nerovném boji žití na okrajia čas, zaskočen, již trhnul kyvadly
Útulku bez oken, prázdných dveřních děrrozpadlých salonů s leskem na úvěr,dechem průvanu tam dudy vyhrávajík pochodu do mrazuvzdorných hemisfér
zde zapomnění ruka rozechvělásetřela vrásky z blednoucího čela,tvé oči (možná setkáme se v ráji )voda, jen voda navždy uzavřela.
Z cest
Stín podezření, políbení letmájak déšť co zlobí na počátku května,tak vítána jsi po návratu z cestTu zaskočené skřivánčí jsi mládě,nalezneš úkryt v šeříkovém saděpřed šípy pohledů, překvapivých gest. Úsměv či škleb, ten trapný manifestdo bezesné vyšumívá noci,pachuť vzpomínek a po ovoci,absence květů co zapomněly kvéstže něco vytrhlo je ze skicářeTak vítána jsi mlčky, přímočařeaž lehce poznat úskok nebo lesta život dávna, zchromlý, schýlenýzas usnul. Neděs se té proměny.
Trója a ti kolem
Mám, pardon, profil válečníka,
taktika obléhání Tróje
kdy krev, pot, ba i víno stříká
po deset let marného boje
Veselá dieta
Přijeď k nám na zabíjačku,
pašík má jistě přes metrák,
lokálnímu svěř se vláčku
pěšky je to cesty flák
Zbloudilá Múzo
Zbloudilá Múzo, hledej lano, tyč
jak dřív tanči, plachá, obnažená,
ktěm sálům zrezlý sotva padne klíč,
lhostejnost, tu vtvář si kreslí žena
Na Hrad
Vzpomeňme co píše Kosma
jak předci naši sopozicí
(strana asi dvěstěosmá)
zatočili na Libici
Neustláno
Rudá půlnoc bloudí venku
času stroj v smrtelném smyku
lože zjedu, ze špendlíků
pro fakíra. Pro panenku
Beze svědků
Beze svědků. léto zvědavě nahlédlo přes ohradu podzimudvěžidle odmítly vydat svědectvía Láska žaluje Slova(prý ji odmítla vzít do průvodu)
Soudce trpí bezradnostíjen obhájce vede řeč:
vzpomeň si Lásko na defilé slovkdyž rozzářila světla promenádz ponorné jak řeky příval vodco zastavil se u kostelních vrat
vzpomeň si, Lásko, to oněměly zvonyi akrobat by propad závratiřímsou jak vznášíš se nad balkony,těch slov vzpomeň, co význam neztratí
Inzerát
Jsem kocour všedi vlkodlaka
u Arabely bývám host,
ozdob jizva křivolaká
blesk jak polechtal mi chvost
Nádherný den
Dík, podzime, dík za nádherný den
To vlnou špíny jak unikla by splavu
nevděčně slunce sraženo do kolen,
jej míjím sposměchem. Bez pozdravu
Bájný lid
Od východu, dle dávných pravd a mýtů
my překročili řeku zapomnění
tak u cizích hledáme identitu,
svobodu, jak svět kolkolem se mění
Prosím, Jakube
Dnes skrylo se slunce před nervozitou, zmatky,
čas polední nahlédl v gotické kružby mříž,
jen déšť. Střechy měď poslední olízly kapky.
Ty, Jakube, vím, že v prostoru tu s námi dlíš
Pro ten dnešní den
Oprav na jeřabině budku
sádrového zavěs ptáčka,
pnoucí růži vysaď k plůtku,
nad bazén, tam kde je značka,
Jen devět
Last minute. Nabídka skvělá
jen za pár euro kmoři let,
Však víčka se mi pozachvěla
kufrů právě do troj-triptychu
Přejte mi
přejte mi kapku oceánuvy tiché vlny rozšuměléať v sluncem pozlaceném ránuhladí po znaveném čele
přejte mi kapku oceánuv šumění co neustávákdyž do zlatého jitra vstanuať ochlazena je má hlava
přejte mi kapku oceánuracků když zaznívá smíchslunce se houpe na břečtanua v myšlenkách mých opilých.
Ach, vodo
ach vodo, vodičko
voděnko studená
o tebe andělé
zchladí svá ramena
Veverka
Tak dnes píšu o veverce
Jak háček navíc v dětském slově,
jen čumil smutné při veselce
žila u nás na hřbitově
Ejchuchu
Tam chcípl pes, akáty voní …V naší chajdě za potokemstejná parta každým rokem,starší že jsme nežli loni. Hopsa hejsa ejchuchujsme přec holky s tygřím okem,zlatý kruh mám na uchuSex ten v každém věku kvete…Kdys pod čepec jsme měly spěchteď cizích vyjet po chlapechdí zkušenosti mnohaletéHopsa hejsa ejchuchuzůstat plonk to byl by pechtak neseďme na suchuTaková „šou“ jednou vroce…Svlíkli jsme se pro legracikdyž nás fotil "paparaci" (na fotce se nešupoce)Hopsa hejsa ejchuchumanželům se humor ztrácíprůšvih visí ve vzduchu
Bez oliv
Rád rozprávím shračkou zplyše,
šeptálehounce, ažhebce
jak skláněl bych se ke kolébce
marným zdáním mládí říše
Balada výročí
Veselo je při dvacítce,starší brát si za přiklady”zkušenostmi” sršet břitce,s džusem rum se kamarádíDívky, poodkryté vnady,měsíc tančil, zvracel splav…Dnes bych raděj zašel hlady,blažen, kdo stárneš bez oslavTo tenkrát při padesátcešarm znalců vtipem zahýřil,v radničním je sklípku akceplná ostud, trapných chvil,
tam průjezd hlídá krokodýl
než karty rozdal Bolehlava Infarkt sázku znásobilBlažen, kdo stárneš bez oslavJaksi zběhlo, znenadání,mládí, ta veselá kopainteres už nezachránívous a vrásky zlatokopaholá hlava, břicho popa,vášně v stylu zchladlých láv,snění opilého Lota . Blažen, kdo stárneš bez oslavPoťouchle již stáří klepea není málem koho zvátbez smokingu, bez kravatna mejdany velkolepéTak na výročí křičím: Plav,blažen, kdo stárne bez oslav.
V tuto noc
Právě vzbudila mě víla,
říká, že je moje Múza
krásná, pravda, je až hrůza
a ráda by mě políbila
Sonet o básni
Vy, krásky v písmu básní zběhlé,
co na dračku jdou i těch nečtených,
kde vodopád slz hasí lásky vích
a vášeň stěží udrží se v sedle
Na konci náměstí
Kde davy tuhly v gestu adoracei vítězství se skryla za chorál,je schodiště. Tam s nadějí jsem stála historie vešla do paláce
Kamenným je svědkem s kopím vládcemé vzpomínky za kružbou balustrádTen vrátit čas, pak žití vzdám se rád,květino, stíněná na zahrádce
kam radost slunce zrak svůj neobrátípřes paravany zakázaných herV soumraku slov žití běh se krátí
jen planý země pruh při úvratijsi, vzpomínko, můj stálý cíl a směrmarných jízd s fábory na oprati
Želví sonet
Je v nezvyklém vytvořen tvaruten košík, má vzhled želvy z proutípro úkryt vzpomínek a darů,těch střípků ze života poutiTam fotky jsou co nezarmoutí,stopy kroků přes žití čáruze slibů věž, sama se zbortíbez hněvu, bez výčitek zmaruZdematná brož je, parte mámy,ty úsměvy co rostly s námitak vzácnější vždy s každým rokemi lásky poklad, sotva známýco sbíral jsem jak stébla slámyVše odchází tím želvím krokem.
A přece se točí
Znám výrok mistra Galilea
ze soudní, jak vyšel, síně,
bez pochybností o nevině
nevěřím v ta slova smělá.
Rozsudek
Obhájce spí, soudce dřímáto předem prohraný je spor,za delikventa paní Zima,zápis ved Jiří senior
Divné se řeší propletencepranostik i dávné mýty,pohled z kosmu nezakrytýna překročení kompetence,vliv času relativity
Špendlík slyšet padnout na zempo znalce fundované řečiProč bílým se chlubí ránema v červnu zahrozila mrazem,na přímý dotaz Zima mlčí
První vždy že stává v řadětak nepřístojný vnáší chladpři Jara autogramiádě,či lobisty a úplatkářenaivně padla do tenat
Podivný ráj
Podivným jsem poctěn darem
proč já, to ví jen sen a bůh
Věčným ten dar kyne jarem,
svit klidu zmatků nad oparem
Píseň vřídelní kapky
Znáš mě, jsem jedna z milionůkapek z horké mlhy parshluk protonů a neutronůjak soli krystal dal mi tvar
Z neznámé přicházím dáliod srdce Země kovadlinco čas tepou a minerály,kde vulkánů mě houpal klín
Perla co jiskrou duhy blikákdyž na tvých odpočívám rtech,jsem balzám duše alergika,pláč nitra Země, její dech
Něžný herold hlubin žárudám znovu vlát tvým korouhvím,tak pij, pij z číše mojich darůve vřídlovec než zkamením
Vzpomínka na 1. máj
Odstup mám od pranostiky.
Pod třešni květy obloženou
staří, mladí pro polibky
vtento den se všichni ženou
Silentium
Tak ticho vstupuje do zjizvené tváře
zpola zničené, opuštěné sochy
jak chmýří semen zlých, lehce, přímočaře,
závoj netečný, cesta do epochy
První absolventka
Díky příhodnému místu,
holý kopec v pusté pláni,
na živnostenském mám listu
„Kurs na sabat odlétání“
Také růže
Měla být žití mého růže,
v očích něha plachých srn,
však málem vylétl bych z kůže
znát když dávala svůj trn
Divné zrození
různé moudro v lidu žije,
tak šarlatáni dí i vědci
na svět jak přišli naši předci,
zda slepice či vejce dřív je
Jarní
Jehnědů houf roztančil se s břízkoušmouh zimy dosud straší na oknechstín laškuje s nedopsanou knížkouS úsměvem slunce v mlžných oparech
a louka čekají na fialkyAž stěží bráním se bych nepoklekto zvon se vzbudil, zní kdesi z dálky,snad vítá první hejno vlaštovek
Oknem tiše sleduji Tě v přítmí. ať jarní noc mi vlahý přeje dechzákrytem sladí srdcí našich rytmyOdvanou zbytky listí na schodech
spánku čas, visící nad záhonemZrození zas otvírá se bránapřírody. Jen letmo projdi kolemTy, lásko, jsi k bdění vyzývána.
Moravská koleda
Kdybych byl píšťalkou
se čtyřmi otvory
před vaší zahrádkou
pod oknem tvé komory
Návštěva
Zde skryta Múza za hradbou čtyř stěn
ji odraz monitoru zahnal vkout,
pro hostinu byl ubrus vyšňořen
však Múza zdráhala se obejmout
Zahrada snů
ta zahrada měla svoje jméno
a dosud snad to jméno má
sem přání smělé bylo zasazeno
pak živila je touha bláhová
Zamilovaná smrt
I já mám právo k milování,
můj krok se vznáší tiše, lehce
ty neznáš mě, nevnímáš ani,
jak stuha vlaji na kolébce
Je v tom háček
Osamění v pozdním létu
Přiznávám se bez vytáček
lovím muže na internetu,
proč v tom musí být vždy háček
Povzbudivá
Na prknech rád že zpíval bys
však pro kumšt pramalé máš vlohy,
či soutěžní jsi prohrál kvíz,
kam vetřít chceš se bez zálohy
Už nikdy
Tak marno, marno svírat v pěsti
starý mobil z dob "klacka krále"
jen čekat, věřit neustále
zda signál dojde na předměstí
Sarkastická
Starý buk sestříbrem jinovatky
těla schyl, smutný pohled zpátky
Na pilu čeká, na sekerku,
ve větru potácí se líně,
Prosím, Valentýne
Já uctil jsem Tě o Tvém svátku,než nade mnou vyřkneš soudtak Tě prosím, na oplátku,zkus mou prosbu vyslechnout
Co se data svátku týkáto snad v Tvém kraji nemá vliv,já zvolil Tě za zpovědníkajenž vlídnost staví na obdiv
To pro tu vlídnost, pochopeníjá rozhod jsem se v tento dena věř, že to lehké není,o hříchu lásky mluvit jen
Jak víš, svatý Valentýne,pro mnohé jsi mi srdce dal,i dnes nemám přání jiné,to ne, že bych žertoval
Pro zapomnění
Odneslo košilku havranů sedum…Na naší zahrádce ji složili před dům,na naší zahrádce, na keřík růžíjak dárek ji složili od ženy muži,jak dárek od ženy, co ženou už nenítu košilku pro lehčí zapomnění.
Tvůj věnec
Snad včera, snad půl již století . Začátkem jara, nejspíš v březnuposlední právě roztál sníh,my hrát si chtěli na princeznua prince, jak snímá prokletíDosud, když vzpomínek rej svištív denní jas či šeru svíčekkdy Chronos bdí a kraj již ztich,já sklánívám se pro střevíček,co ztratilas na pískovištiČas půvab dosud nesetřásjak blížíš se, tak osamělá,a hejno špačků v oblacíchkol věže krouží u kostelaSnad srdce zdolá žití srázTvůjvěnec z básní. Jak padnou Ti ty verše, ač mnohdy bez květu,až cynický i vzbudí smích,elixír mládí, dar k životuprinci, co nesejmul prokletí .
Nad obrázkem
Král Leden,snad naposledy,
by výtáhl se před Únorem
svolal vločky, mráz a ledy,
sníh rozprostřel za svým dvorem
Úsvit
Je každý úsvit jako perla nová
lesk příslibů pak svitne přes rolety,
to i mráz se rozpustile chová
na oken skla když maluje své květy
Náves v zimě
I já byl kluk, stavěl sněhulákya jen z vyprávění znával lyžeo Vánocíchvzpoměl na pastýře,to za nehty mrázlez přes palčákyZ komínů kouř stoupal křivolakýnechyběl pes, kůň či jiné zvířekostel, věže dvě a na nich křížekluci, co hrají si na silákyZ těch dob dávno odvezly mě vlakyZas půlnoc zrození, blíž je k ránu,s lítostí houf minu narkomanů,symboly nových předvánočních zimtisíce světel, na návsi teď zřímauta, kde stávaly žebřiňáky.
První sníh
Zežloutlý list, co dosud neopad
v parku na osamělém keři,
té představě se musím usmívat
jak jeví se mi právě za příšeří
Pod sklem
Proč vracíš se mi, lásko dávna,ve verších skryta sonetů,hlas hodin znído vzduchoprázdnaproč, lásko, živá nejsi tuSnad trápit mě chceš žízní, hlademproč pravdu skrýváš, nechápu,mám sama bloudit listopadem,na obdiv čekat otrapů Že nejsem ta, co znal jsi z baladjen iluzí že planu žárem,jsem bílou paní smutných náladstopa v sněhu za kočárem. Ne, lásko,další si najdi hitzkus sítě vzdát se omylů,pod sklo se nedám přišpendlitdo sbírky vzácných motýlů.
Sbohem, Léto
Sbohem Léto. V kraji oroseném
záblesky šťastné lásky ech
mávám ti, jak stoupám po schodech
k zenitu, co přisouzen mi věnem
Kněžna básní
Ty kráso vzácných slov, kráso bez závoje
kněžno básní, knimž skláním se vždy níž
oheň co rozdmycháš, však za něj neručíš
plameny slov ztvého když vyšlehnou zdroje
Nebyl jsem tady?
Tak po staletí již tu dřímenerovný kámen dlažební,čí stopy nese, sotva víme,vždyť každý den se rozedníŽelezo v bráně vykované,kdo za kliku tu kdysi brali legendou se možná stanetrubačů zvyklý na chorálMat okenic a římsa rovnávýhled do dálek mnohých stran,tam Teresie cisařovnaprocitla v jednom ze svých ránBez povšimnutí, bez kobercezas jiný prošel línou zdí,na znavené dřímal herce,záhony růží v pozadíSnad já to byl kdys v dávném žitíbych erb přizdobil houslí klíčemI dnes se v kašně voda třpytí. (nepříjde zas ta rána bičem. ).
Je perlou
Proč vedete mě kroky unavenou chůzí
v ta místa, co znával jsem, vy též, moji druziUž nechodíme spolu, i to přeboleloSměr řekou času zpět, kde její prameništěv kraj trav a močálů. Tam žádné není příštěa slepý čtenář zavře žití leporeloTu v paletě šedi se květem pozaskvělopět lístků kališních, ač pouhý jen byl to mžikPři slatinných tůních host, kvetoucí rozchodníkco něžným nachem svým mě sklánět nutí čeloSnad sudbu zániku má psánu na listině,zde dosud perlou je, jiskrou v archivním víně.
Nesahej!
Vdobách zašlé slávy páry,
a těch let nebylo málo,
cilindry se mávávalo
film jak dokazuje starý
Odpusť, zdi
Lesk medailí jen kovu nese chlad
netoužím po uznání a slávě,
k smíchu tváře, vavřínové věnce
stará fotka za sklem u kredence,
Klišé s námi
léta s „klišé“ žiju celkem hravě
vkusu "klišé" já málokdy se smál
účes "klišé" nosil na své hlavě
a s "klišé" gesty vulici se rval
Staré písně
Tvůj smutek nechci přikrývat svým smutkem,úsměvu jiskru nech mě vyžebratk večeru když před zahrádky plůtkemna violu hrávám u tvých vratTy staré písně. Při nich jsme v mládí snilinež pouta nasadil nám život chorýJen úsměv prosím, jen pro tuto chvílizmění se písně v pouhé metaforyna lásku z parků a školních lavic,z tanečních hodin se znakem motýla,na tisíc polibků, ač měl jsem na vícpod lucernou, co se nerozsvítilaVím, že objevíš se, někdy nad ránem,let podpis v tváři, oči něhou jasné,v místech, co stala se nám románemJá budu tam. A lucerna, ta zhasne .
Úsměv z Thessaloniké
Jako dřív, při cestě příštído míst, co stala se mi Mekkouluštím nápis na letištivyvedený alfabetou
Spočítat znám tangens arcusi když zapomenu brýle,vím i kdo byl Anton Marcus,s omegou skončil nahodile
Jistý Alfa během řeči(nikdy jsem ho neměl rád)že Alfons je, mě nepřesvědčí,na deltě létal akorát
Beru, že je ve psí mládígama záření snad vlivem,občas že mě Beta hladína místě léty nedůtklivém
Hold Vřídlu
Snad s mořem snoubíš se, solí tvůj voní dechtep srdce přírody, sevřený v okovechplamenů podsvětných a sopečného žáru,ospalý vulkán, dující na fujarupři cestách staletých provází tvůj spěch,pěn závoj zavlaje v mystických obřadechbych odhalil tě ve třpytivém čarujak vězeň z temnoty, toužící po pohárujasu, v nějž budíš se s elánem a svěžíkdyž vítr čechrá tě, vanoucí od nábřežíZnáš moudrost hornin prehistorních věkůty kněžko Hygie, nutící do pokleku,tu v trysku divokém koně bez otěžíúnavou klesáš zas, že zhlédnout lze tě stěží,jak víla, prokletá láskou ke člověkuZa rytmu, co dálnou připomíná řekutak v tanci svíjí se jen žena nedůtkliváco dotyk odmítá, vzteká se i zpíváTy nejsi démon, ač země tě vydal klín,byť šepot tvůj zná lákat do hlubintvé duhy stříbrné, když vtáhneš do předivanáručí par, jimž něhy neubýváAž v chladu jezera, to pouhý již jsi stín,tvým kouzlem pokořen, skrývám se za leknín.
Procitlá
Procitlá Kráso, dlíš se mnou u snídaně,Tvůj černý, splývající šat, slušivý s podivem,šeď, tuším, černí Tvoje kryje skráně,ta bílá skvrnka, nejspíš noční krém,k dotyku láká, že zůstal nesetřen
Snad temné oči temně zdobí stínco zkamenělých snů přivál sem prach,či zrající odstín černých jeřabinjímž vzorem háv je, visící na máráchMiluji ten odraz bledých stěn
co propůjčen Tvé tváři, zpola spící,v níž gesto pýchou nezraněných sochje výzvou, po níž pranou smrtelníciať moudrý muž či studem zrudlý hochTé touhy, přiznávám, též nejsem ušetřen
Že jako tvář i srdce nosíš sněhobíléco dosud pomníkem dávných stesků,Tvé oči šťastné i vlahé rodí chvíle přec, Kráso, kámen jsi, nepodlehlý bleskua bez hysterie póz příští čekáš den
Seznam
houpací křeslo a seznamvšech lásek, co mně zbyly,v něm pramálo je dívčích jmen,jen prázdné dvory bez bran,kde staré lampy dosvítily,tam dávno nejsem domovem
politý stůl a seznamčinů, co něměly se státmarná je mince na modleníby časem jejich zbledl význama ponížen byl výčet ztrátkdyž volat chci, že tak to není
ztichlá knihovna a seznammoudrostí, dobrých rad a knihi veršů znějících dojemnějak trubadůrské zpěvy kněžnám,je pochopit jsem sotva stihtak marně prošly kolem mne
prasklé sklo v rámu a seznampřání, co nikdy se nesplnila,je odnesla již lhostejnostkams do temnot, či k hvězdám,jen jedno přání - postel bílá,ať provází mě na věčnost.
Vděčnost
Daruj život, pokrm, lásku
noci v stálém prožij bdění
i své zdraví polož v sázku,
štěstí vypros na modlení
Zvoník příslovečný
zlato měl, rada mu scházíjaký pytel, stejný fleklhal, tak lež ho doprovázítak klouzal se, až sebou sekv jámu pad, co kopal jinýmza tři chtěl mít bez šetřenípeřím chlubíval se cizímkdyž dva rvou se, nad to neníozvěnou volával v lesslova z chlupaté bral dekyrůstem dral se do nebesdo téže dvakrát lezl řekyjarem mu vlaštovka mávlake stejné vždy sedal vráněčertem vyhánět chtěl ďábladvě při jedné tloukl ráněmoudrý byl už po setměníze džbánu mu ucho zbylos očí sešel v zapomněnívšem zvonil, až mu odzvonilo.
Ochranný faktor
Ty barvy.
Červená a ta bezelstně bílá,
jak pohádek čet bys knihu
když bělostná v růž se proměnila,
V aleji
Bez lásky jdeme za svítání
alejí, v srdci smutku hrot,
baletka malá na mé dlani
a já, nesmělý Pierot
Poslední most
Snad znám ten most a znám i jeho brány
vždyť dlouho smýkán jsem již času lavinou
i místa znám, kde osudy jsou psány
v roletách, co jarmareční klauni rozvinou
Místo zázraků
Zde u skalního pramene bylo to místo požehnání,
kde poutníků zástup od nepaměti
s vírou nacházel uzdravení a klid,
sem matky přinášely neduživé děti
Hudba času
Před oltářem vonný rozplynul se dýmpod kůrem propast, téměř bezedná,ji chorál varhan naplnit se zdáhudbou, po předcích dědictvímJen vzpomínka již věkem zavátá,čas dětských očí, utkán ze zlataTa hudba, co nehrává se denněod gotického odráží se zdiva,dvojice šťastných do očí se díváa čas, jako by šel obráceněVšak nešel. A doba láskou bohatázapovězená je náhle komnataHluboko pak skryl čas pod zemtváře těch, co bývali mi drazí,jich hlasu list mi v partituře schází,v té hudbě za pohřebním vozemI smutku akord padne do bláta. Ty cesto životem, jak býváš klikatá. Zashrává se po sklizni na vinici,
hudba zní z otevřených okenjá osudu se opět stávám sokema struny lásky ladím, zpívající.
Syn
Jen Čas a Věk jsou mými atributy,
mám Moudrost jmenovat. Spíš ne.
Kdes v začátku mě matčin laskal klín,
život prostý byl, však nesehnutý,
Cestou kolem
Západ si Slunce připlo na zástěru,schválně, že blížil jsem se k zbořeništicestou, jíž loňské ozdobilo listív tom chladném jarním podvečeru
Pýcha či lhostejnost předcházely pád. Zbloudilá vločka při dotyku taje,vítr s ostrostí meče samurajena osud vzpomíná římských kolonád
Ráj negace, vraků a panelových ker, mozaika z ložnic, a zasypaný sklep,koberec pampelišek nekryje tu stepjen z cihel květy, slzy marnotratných dcer
S modlitbou co psát znají futuristiza branou pro emoce a pro hormony,kde "For sale" zářívalo nad balkony,rodí se vzpomínkyna život příští
Mimo obraz
Znám obraz mistra Schikanedra,jen světlo lampy, jinak nica stěna domu černomodráněmě zírá do ulic
V té ulici jsem Tě potkal,gotika nám hrála rock,z krčmy drsný zazněl vokálstrach měl zrychlit vágní krok
Oba dva jsme vyšli z rámu,káva zavoněla z bistra,myslím, že to bylo k ránua mimo obraz toho mistra.
Společníci
Nad stolem lucerna. kol SAMOTA, já, NOC a KLIDTi dva mě přišli pozdravit,jen SAMOTA dotěrnási ruku žádá políbitLucerna nad stolems úšklebkem potměšile blikákdyž záclony se chvěje lem,snad ne v úmyslu zlémplaše zaskřípěla klikato NÁLADA ZIMOMŘIVÁa SMUTEK. Nejde o návštěvu,jen svoji přivádí si děvuže stálým tu hostem bývá
Pět věrných je se mnou společníků,každý dal něco, však dohromady nic,tak hořkost slz leju do sklenic,spíš kletbu než dík mám na jazykuA MÚZA do zavřených tluče okenic.
Moravská koleda
Kdybych byl skřivanemnad lánem ječmenezapěl bych nad ránempro tvé srdce zasněnéPak lavečku ukázalna stráni pod lesemkde básník sedávals popsaným notesemAž jednou do těch místtě vzpomínky povedou,ztracený najdeš lists moravskou koledou
Kdybych byl píšťalkouse čtyřmi otvorypřed vaší zahrádkoupodoknem tvé komorybych zapískal nesmělejak hudebník toulavý,však zněla by veseleta koleda z MoravyZnízvonů hlasz kostela,již vrátily se z Říma,má koleda doznělaTěžko se zapomíná.
To nejzrádnější
Pouhý šum, deska obehraná,pot osychá již z našich těla vášně prosta osidel zůstala postel neustlaná
Teď prsty bořím do piána,proč starý šlágr nevyzněl. Jen lesk snad křivých zrcadelrozjasnit smítato rána
Pohledusměr do neznáma,kdotyku dotyk našich čelten klín, co právě osiřel,
žeZLO, jímž váže mě ta dámak návratu, než jsem odešelTonejzrádnější ze všech zel.
Pod pokličkou
pod pokličkou za bariérou hesel a kódů za oknem, kde sklo s luminoforem při dodržení bezpečnostních norem s času pohrává si smyčkou, při nechtěných reklam doprovodu, s rozsudkem o vyhoštění z davu a vyloučením nežádoucích svodů co mlží inspiraci, v desainu nevhodném pro výstavu ukryta je láska pod pokličkou u krbu, kde oheň praská jak na cimbálu mrtvá struna, ve vzpomínkách, co chladí hlavu při ohňostroji vášně blesků kdy maličko jen chybí do rozbřesku a první v sadu ozývá se trylek, ten realitu odloučení vrací ranou přímo na zátylek, z krbu již odlétli plameňáci, jen pod pokličkou utajená ukrývá se láska.
V bludišti
V bludišti antických soch a sloupů kolonádplouží se Láska, muž a dvě ženy, jím sledované,tam barvy květů hladí slunce žár a vítr nezavanepři absenci symbolů, k nimž modlívám se rád
Jen kroků pár a halas města z dálky ztich,tma nerozžehla svíce u prostřeného stolukde Láska, muž a dvě ženy setkali se spoluTam spleť osudu čar, co psány ve dlaních
do sítě sladkých slov halí se pavučinyv níž Láska houpána, že sladce usnula bytak řadit zdál se nadějí průvod chabýa citů bez poskvrn, jak šaty nevěstiny
Pak dotyk zastaven před nejistoty stěnoukdyž reality voj pozvedl své hledí,to muž a dvě ženy dle strohé předpovědiopouští Lásku, sotva probuzenou
Sonet o lži
Mou dívku upřimnost až k přísaze když ženejá věřím jí, byť znám to, lže již létajak přisoudí mi mládí nezkušenéco naivně zří na faleš mazaného světaTak v mládí masce, snad z marnivého zvyku,ač vím, že ona ví, která hodina mi bije,rád poddám se té lži, co má na jazykua pravda skryta je. Jaká ironienepřiznat, že upřimnosti zavíráme dveřeže marně tajím sešlost svou a věk,jak krásně zdát si dáme o důvěřea přiznání jen špatný byl by lékTak s vlastní lží se neustále rvema chyby kryjem lhaní saténem
Dítě Zimy
Ty Zimo. Jsi matkou co jen další Zimu rodíbyť Jarem zvem tvé usměvavé dítěse sněhu mateřským znamenímJak pohrává si se hříšnými svodya v lásky jemné polapit zná sítě,až truchlivec přestává být lhostejnýmJak zraje v krásku svůdných bokůs nástupem veder zná se práva svého,tak v Léto změní se pro dožínek slávuK své dospělosti velí do útokuby síly a vzhledu došlo vysněnéhocož uniká, zdá se, veselému davuPod maskou, co brává na Podzima pláštěm deště cudně zahalenov závoji mlh vlajících při potoku,tvář kryje jak zádumčivý mimPro nové zas přichází si jméno,královny, co ortel vyřkne rokuV Zimu dospělo, dítě počaté Mrazem,žezlem vládne z ledu křišťálového,tak bylo a má být po všechny věkyŽivota věčného to předobrazemjak Bůh vložil do záměru svéhoJen nostalgik reptá prostořeký.
Pod orlojem
Opilec a básník v tuto dobukdy dvanáctero svatýchse řadí do průvodunáhody snad dílemzde pod orlojemjejich sblížení se skutkem staloa zastřít nemohou ten dojemže v očích jejich plachýcha úsměvu rozpustilémje střízlivosti málovždyť půlnoc právě bijedo řičícího davujak starce 07 již vedou na popravupod zářícím ohňostrojempyromanů fantaziez dvanácti úderůzaznívá již třetíkdyž ti dva si padli do objetíTak kumpáni od hospodi od klášterůsmějí se a neví vlastně čemurozsudku tvoříce tak doprovodmladík 08 že je v právuvítězným když prošel bojemten fakt jistě příjde vhodi muži učenémuco rozhodně nevsadil by hlavuneb rozpoznat nelehká je věckdo básník je, kdo opileczde na náměstí pod orlojem. a záleží na tom.
Svědectví pastýřovo
V tu dobu býval chlad a v ohni hasly jiskrykdyž naše stádo střežil jen pes bystrý,já v plášti zahalen a několik druhův dřímotě kol ohně seděli jsme kruhu
Tu náhle ohěň vzplál a větru svisti zář kol podivná a jsem si jisthlas vzdálený jak tíše zašeptalco právě děje se u betlémských skal
Kdos zrodil se tam, chud a nevinnýna slámě spí teď v chladné jeskynikde trub nebeských se vznáší ozvěnyže Láskou již svět bude spasený
V paláci královském, z doslechu jak vím,se zloba strhla nad zrozením tímSám Herodes na lůžku s baldachýnemza zpěvu děv a vzácným zpit vínem
Polární noc nedůvěry
Podezření klamná co neštěstí jen vítá,jak jurta ledová, jsou stejná absurdita
Jurty samoty, tam měsíc s vlkem vyjea strach do duší čenich strká mstivý,ty jurty smrtelník moudrý nenavštíví,polární záře jenukázala mi je
Tam rozum střízlivý vždy nastavuje hřbetproudům lidskosti, v domnění že mrazí,netečnostk pravdě co je doprovází,bludný fantazie duch do temnoty vzlét
Vnánosu sazí a mlhavého dýmui srdce zatrpklé se rádo chystá k vzpouřejak holátko, ztracené v okapové rouřeco křikem zoufalým vybočuje z rýmu
Ta lepší tvář
Jen zůstaň v pohodě, až zmizím do žalářeco východ nezná a pohltí mě vkrátku,pak smyslem žití verš zbude místo tváře,ať věčným stane se Tobě pro památkuSnad tato tvář, tváří mou je lepší,spíš duše má, co je Ti zasvěcena,ač světa kal a hlína jsou v tom veršii spravedlnost, jež bývá zaslepenáŽe ztrácíš mě. Ty neztrácíš přec nic,tos prachem země můj se smísí prachaž vysypán ze smutku popelnic,mě, bázlivce, když dostih s nožem vrahTvář marnosti. Jen verš co chtěl být Tvůj,hodnotu jeho, tu si pamatuj.
Nezvyklý automat
Tam, na křižovatce vlaků,vystoupil. V bludištisvětel, nadějí a stínůatmosféra táborákůs poukázkou na kocovinuSnad stanici měl vyčkat příští,počkat týden,den, hodinu. Holý krk bez víry znakuzebe při zvednutém límcia nejistotou pod kabátemS ohmatanou mincíunaveným zrakemv němž déšť se blyštíhledá cíle dům,(možná na tržišti)snezvyklým automatemNašel. Není co závidětVzdor všem návodůmv řeči, co nelze znát,s výsměchem hlavolamua nedůvěrou ku cizincimince se vrací zpětJe marmost ji vhazovatSrdce má v piktogramuten lásky automat.