Písmák Kostěji
Možná, že kdybychom se neptali PROČ, bylo by všechno jednodušší a pro nás snad i jasnější. Možná bychom se měli ptát JAK. A možná, bychom se neměli ptát vůbec.
A přitom je vše tak jednoduché a jasné.
Slyším zpěv Háfízův
Slyším zpěv Háfízův.
Loutnu spojenou snekonečnem.
Vzlykající srdce rozpůlené vmilion částic.
Ty, který oslavuješ život, miluješ muže a ženy,
Sny
Lepsi je mit nerealne sny nez zadne.
(Ja, vcera a na jinem miste).
Děkuji...
S tekoucí vodou ze mě po dlouhé době plynulo tolik myšlenek. A teď jsem v krajině zapomnění a marně tápu v zákoutích paměti, o čem jsem chtěla psát, co jsem chtěla vykřičet do světa. Najednou nevím, nebo se mi to zdá nevhodné. Jazyk filosofů je vždy tak kultivovaný a sdělení na oko složité a pod povrchem… Sedli si někdy k tužce a papíru a psali, co je jen napadlo.
Konvičky-dvojičky
Koupila jsem modrou konvičku a dva hranaté hrníčky.
Já a On.
Jeden hrníček se rozbil a.
Prameny
Schovával jsi v sobě pramínek Života a snažil se mě chytit ve větru.
A já…
… neviděla
Stojím na Zemi a pokouším se přiblížit k živému pramínku -
Chtěli jsme letět...
Chtěli jsme letět do nebe a být staří. Teď jsme rádi, když chvílema stojíme na zemi a chceme být dětmi.
Modré oči. Hloubka.
Panenka
Jsi krásná, pouťová panenko, když mrtvolně bledá na studené podlaze, svévolně cestuješ do jiných světů.
Jsi šílená, jiskřící panenko, když vočích hlubokých za hradbami slz zračí se strach a ústa šeptají modlitbu Návratu.
Jsi sama, smutná panenko, když schoulená do sebe, objímáš svět.
Má krásná panenko, jak jen to děláš, že zvedneš se jako suchá květina, co dostala doušek vody po měsících vpoušti.
Děkuji
Sčajem nechutně páchnoucím po citrónu,
na židli shrbená,
jsem nám dala svobodu.
Už žádné nadávky,
ŠMoulijáda
Zvonek. Zabalená do deky jsem otevřela dveře a stanula tváří vtvář dvěma máminým kamarádkám a tašce plné brambůrků a vína. Sobvyklou větou: „Jenom na skok, musíme hned domů,“ si to šinuly do útrob našeho bytu.
Ono NA SKOK se začalo prodlužovat na skoky dva a můj bratránek byl vyslán, aby dokoupil zásoby vína, protože jeden litr je pořád jeden litr a ženským se to zdálo moc málo.
Odborník ví, co je pro vás dobré
Chytly mě zuby. To se stává. Natekla mi celá pusa a bolest se šířila tak intenzivně a tak rychle, že jsem za chvíli ani nevěděla, co mě přesně bolí. Jistý bylo, že mě bolí všechno od zubů níž.
Causa Bubák
Nejsi-li často vprdeli, nemůžeš být dostatečně na výši. (Core)
Bojím se psát, myslet, plakat. Bojím se být tím, čím jsem. Bojím se strachu (Nohavica).
Obrazy zdánvlivé svobody
„Do tvých očí já se dívat nebudu. Jsou vlčí. “
Možná jsem běžela zbytečně rychle, ale nemohla jsem se nabažit vlčích tlapek dotýkajících se země, hřbetu, který se prohýbal při odrazu od studené trávy. Jsem svobodná a je to krása.
Tlapky
Uzavřená vjeskyni těla a přece tak venku ve měsíčních paprscích. Zvláštní nesdělitelný pocit. Oči mám unavené od slz a nos červený od rýmy. Vhlavě – vmozku – guláš, ale vcitech vědomí, že mě doprovází velký, černý pes.
Vrba
PART I.
Strčím ti ruce do…
Strčil by jí je kamkoliv.
Stará („ukřivděná“) možná láska. Psí oči a pohledy Tygra do prázdna.
Zdi
Byla jsem za zdmi, které vběžném životě zdravého člověka mineme. Rozhlížela jsem se po krásném, pro děti vyzdobeném, prostředí a cítila pach dezinfekce, bolesti a strachu. Čím si malé děti zaslouží poranění mozku, řezy vhlavě. Čím si zaslouží bolest.
Ivanovi
Noc je hluboká a tajemná. Ve své temnosti vyjeví to, co je ukryto pod tím největším kamenem. Duše.
Smutky osvobozené od tíhy břemene vhánějí slzy do očí a nutí tělo schoulit se sama do sebe.
Ta, která čaruje z hvězd
Mágové utekli. Už bylo na čase. Zbyla sama, položená na oltáři, osvícena plameny svící a krvavá. Jak krásné je být ženou.
Jsme tam....
Bojíme se sami sebe a tak se schováváme do svých ulit a bráníme se při každém zaklepání.
Ťuk, ťuk. „Nechoďte sem. “
„Dobře, budu čekat přede dveřmi, mohu.
Indispozice
Na radu velkého mistra, který neměří ani metr padesát, jsem stím nešla na světlo boží. Místo toho jsem si začala psát hieroglyfy po rukou. Bylo to vdobě, kdy mi byla přidělena křídla.
Uletěla jsem i přes bolest ducha.
09.04.2004
Promiň, to bylo to, co jsem ti chtěla říct. Prosté „promiň“ bez ničeho, bez obalu. Vduchu probíhaly přípravy, ale nakonec byly zahnány mávnutím ruky. Nemá smysl kreslit si vduchu situaci, protože pak následuje jen zklamání ztoho, že vše probíhalo naprosto jinak.
Dopisy toho dne
Ráno bylo jiné. Jako každé ráno. Už týden jsem cítila, že mi něco chybí, jen jsem neuměla to NĚCO pojmenovat.
Cítila jsem, že kus mě chybí.
Automatika nejspíš poprvé
Byla jsem chycena do slov a odešla jsem. Není tmy, není prázdna.
Není…Je.
Píšu srdcem.
Pro Vás
„Dobrý den, je tu volno. “
„Určitě,“ usmála jsem se na mladého kluka. Usmál se taky, hodně nejistě. Pak se posadil naproti mně a prohlížel si mě.
Chlapec
Seděl malý chlapec na zemi a koukal do dáli. Přemýšlel nad složitostí světa.
NEOMEZUJ BYTÍ.
Nechápal jak to učinit.
Harmonie
Je toho dost, co bych chtěla napsat, nebo říct, jen to nějak neumím dát do slov, protože mám pocit, že taková slova ani neexistují. To se mi poslední dobou stává docela často. Připadám si jako někdo, kdo neumí odpovědět na banální otázku typu: "Kolik je hodin. ".
Zpověď
„Ruce se mi vždy netřásly jako se mi třesou teď. Taky jsem nebývala tak vrásčitá. Možná, že jsem byla dřív i hezká, ale spíš jsem byla mladá. Měla jsem svou hlavu a do všeho jsem se vrhala snadšením.
Psychoanalýza
Měla bych se konečně otevřít, tak nějak vyjít ztěla někam před sebe. Nebýt tak uzavřená. Tak nezúčastněná. Být sdruhými je strašně fajn, ale být sama se sebou je o něco horší a těžší.
Cesta
Každý přicházíme na cestu, kterou jdeme, sami. Nelze říct jednoznačně, zda je dobrá či špatná. Prostě Je.
Mám pocit, že jsem nedávno byla tam, kde jsi teď ty.
Tuším, že ...
Po tom, co jsem tě našla, zase jsem tě ztratila. Byli jsme spolu jen chvíli a já jsem si snad poprvé vživotě celým srdcem přála, aby ten okamžik neskončil. Mé realistické JÁ se však vysmívalo mému ubohému přání.
Pořád cítím tvůj dech na své šíji.
Bariéra slov
Slova jsou vcelku zbytečná, někdy až nudná.
Budeme vést diskusi.
A hlavně si vyslechneme druhé.
Přerušíme je jen tehdy, když se nám nebude něco zdát.
Pro Tebe
Drahý příteli,
jsem tak sama s touhou povídat si a tys někde v dáli. Žádný kontakt, žádný dialog beze slov. A tak tu sedím a píši dopis, který Ti nikdy nedojde. Nemám s kým mluvit, nebo spíš nechci mluvit s kdekým.
Postřehy I.
Hned před obchoďákem se mi utrhlo ucho na jedné ze dvou tašek. Samozřejmě na té těžší.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak poblíž stojící pán odvrátil zrak. Roztrženou tašku jsem hodila do náruče a druhou vzala do ruky.
Tak jako Cháron...
Tak jako Cháron doprovází na poslední cestě,
I my jsme si byli průvodci.
Jen já jsem tě nedoprovázela až na konec,
A nechala tě uprostřed,
Hovory
„Nemůžeš zavřít oči. Spát…“
„Netrvám na tom. “
„Sama …“
„…jako vždy. S nimi i bez nich.
Čistá jak lilie
Čistá jak lilie, která upadla na špinavou podlahu.
Dívala se nahoru – kBohu.
Pošpiněná, ztrýzněná, zklamaná.
Neplakala.
Co lákavého je na ....
Co lákavého je na SMRTI…
Půvabná je vtom, že tu JE (pro každého).
Tajemství se skrývá vnevypočitatelnosti.
Půvaby zakryté závojem tajemství.
Růže...
Růže dopadla slehkostí víly. Ozval se tichý, lehký zvuk. Malé cinknutí …
„Cink“
Vtu chvíli se čas zastavil.
Ne pro všechny, jen pro něho.
Hledání
Plakal, ale věděl, že slzy nepomáhají. Nevěděl proč. A proč vlastně ne. Není nad malé slané moře.
Myšlenky
Seděla jsem ve vaně a snažila jsem se zahřát vlitrech teplé vody. Vzhůru stoupala pára a já jsem měla ramena studený. Třela jsem si rukama nohy.
Do života přicházejí různí, cizí lidé.
............................
Nepřipoutávej ksobě lidi tvrdým poutem
I ty chceš být volná
Vzpomeň si na to
Milovat znamená mít roztáhlá křídla a volné ruce
Pro Polly
Od mládí vím, že smrt je něco hrozného.
Od mládí jsem na ni byla „připravena“.
„Je to nevyhnutelné. “
„Je to jediná spravedlnost na zemi.
Příroda
Je mi na blití. Hledala jsem ve své, řekla bych bohaté, zásobě dost slov, ale žádné jiné můj nynější stav nevystihuje. Zvracet se mi zdálo až moc bez náboje.
Jak je možné, že veterinář, který bez umrtvení odřeže motorovou pilou krávě rohy, je téměř osvobozený ještě před soudem, jenom proto, že tento případ je vrozporu se zákony na ochranu zvířat.
Fotografie
Mnoho lidí prochází našimi životy. Přijdou, pobudou, odejdou. Někteří nás i minou, jako bychom pro ně ani nebyli. Jakoby nebyli oni pro nás.
Přání
Každý by prý měl sám za sebe bojovat se svýma nočníma můrama.
Když má dítě strach, že má strašidlo pod postelí, musí samo v sobě zlomit bázeň a jít se pod postel podívat a přesvědčit se, že tam nikdo není.
Ale co když má ta můra konkrétní tvary a jméno.
Jak s ní bojovat, když je na kilometry daleko od vás a přeci je tak blízko.
Přátelství
Přemýšleli jste někdy o tom, kdo je to přítel. Je to snad ten, kdo vás vyslechne vnejtěžších chvílích. A nevyslechne vás váš „kamarád“ jen ze slušnosti. Prostě jen proto, že je mu hloupé vás poslat pryč.
Milovala jsem ho
Milovala jsem ho. Myslím, že to byla opravdová, velká láska. Taková, která vás drtí, rve vás na kusy a přitom všem se cítíte krásně.
Měla jsem ho ráda zcelého srdce, celou duší i tělem.
Podvědomi
Vrátila jsem se zpátky do minulého roku, do tohoto času. Proč. Asi pro vzpomínky. Vzpomněla jsem si, co jsi mi hrál.
Moudrost
Oči nejvyššího zasvěceného hleděly přísně.
Viděl lidskou duši, viděla lidská srdce.
Viděl znamení ve snu.
Rozříznutý bok muže připraveného k mumifikaci.
Andělé
Andělé
Viděla jsem anděla. Vlastně to byli andělé dva.
Šli po ulici a mluvili spolu.
Nerozuměla jsem jim, ale jsem si jistá, že byli šťastní.
Vzpomínka
Přála bych si zase prochatovat celou noc,
jen tak bušit s cizincem do klávesnice,
smát se a probírat různé věci z různých úhlů.
Snad i trošku se škádlivě pohádat.
Něco
Schoulená vrohu toužím po obětí,
když se mi ho dostane rannou jazyka ho odkopnu.
Vbolestech vzívám Boha,
zatímco nechavám místo Satanovi vmém těle.
Drahý příteli
21. června 1424
Drahý příteli,
píši Vám a svíce již dohořívá. Mihotavé světélko hladí zdi svým stínem a přeskakuje ze strany na stranu.
Píši Vám, aniž bych věděla, co Vám vlastně napsat chci.
Chtěla bych
Chtěla bych být písek pod nohama Farao
Chtěla bych být Hathořinou kněžkou
Chtěla bych být samotnou Sachmet
Chtěla bych samotnou Sachmet zkrotit
Žhnoucí písek
V mučivě kráse obličeje žhnou smolné oči.
Polibek královniny tváře umocnil vzájemnou touhu a hlad.
Prsty bloudi po těle posypaném zlatým pískem.
Ruka pronikla pod roušku.
Bubákov aneb velké pády
Bubákov aneb velké pády
Všechno je jednou poprvé. Poprvé říkáme první slova, děláme první krůčky , poprvé se učíme básničku, poprvé souložíme. Naše poprvé nás provází každý den. Vždy děláme něco nového.
Nedostatek sexu?
Máte nedostatek sexu. Když vidíte chlapa nejradši byste se po něm ihned vrhli, protože ten váš je proklatě daleko nebo vůbec není. Mám pro vás jednoduchou radu jak nahradit sex, která se ukázala být nad božskost zvířecích pudů. Bohužel tato rada je jenom pro dámy, nejsem si jista, jak by působila na pány.
Brusle?! Už nikdy!
Brusle. Už nikdy.
Krasobruslení je moc pěkný sport, znáte ty krásné piruety, ladné dopady a ještě krásnější jednotlivce nebo dvojce, které to předvádějí. Tohle jsou faktory, které lidi jako já strašně klamou.
Pavučinky sloganů
V žáru měsíčního svitu pluli na loďkách.
Veslovala, svaly se jí napínaly, pot stékalpo tvářích.
Vesloval s přehledem, věděl, že závod vyhraje.
Nechtěla si přiznat porážku a veškerou svou sílu soustředila na vesla.
Slzy
Slzy padající na polštář za hromového rozbřesku noci.
Slova vyřčená do tmy pro jedny uši.
Slova . snažící se neděsit.
Vůz
Chorý na lůžku co vozem mu je,
dech trhaný, ústa bledá šeptající modlitbu.
Duše ví, že sen v zítřky je marný,
zrak je unaven a odmítá vzlétnout výš.
Pocity
Vté atmosféře se dalo umřít a žít zároveň. Zmítající těla na place žila energií zhudby, moje tělo umíralo vtónech melodií. Vtažena do světa hrůz a krásy zároveň, sedíc se zkříženýma nohama na opráskané sedačce, jsem se oddávala okolnímu světu smyšlenkou, že i tak musím zůstat nezraněna. Pořád si krýt záda.
Boj slov
Ticho. Šum větru, šeptání listí, zpěv ptáků tvoří ozvěnu ticha.
Slyšíš. Tíživé ticho.
Pro Něho
Ty schody by mohly vyprávět.
Schody ve staré budově. Zažily mnoho.
Není to tak dávno, co jsi na nich stál a šklebil se na učitele.
Psáno tam
Tikání hodinek, únava na víčkách,
bolest uvnitř, pohledy při svíčkách.
Lidé jsou jak mumie,
neznají, nevidí, neslyší.
Nedokončená
Ďábla vposteli, peklo na zemi, city vpilulkách,
Tohle budu jednou vsobě mít.
Před hradem, vprachu nádvoří,
Vslzavém údolí budu se snažit žít.
!!!!!!!
Nejsem básník, psát tedy neumím,
ani píseń zazpívat nemohu,
jsem jen to, co jsem,
jsem člověk, jsem to já.