zkáza smyslu
chodím spát s přízraky vašich textůpři slasti čtení, kde zmateníjazyků není už trestto vy chcete po mně, abych vás četltak sneste důkaz, že i po mně touží:výheň příběhu, alespoň na úvodtoho co nikdy nebude napsánov skandální praxi četby uhranuté vlastní zkázou.
mezi námi
.
až budeš mě číst,
na horizontu vlastní přítomnosti obklopeném mýty,
kdo přijde mi na pomoc, neporozumíš-li.
Ajvazovská
zas tančí kolem rozostřené
přízraky tichých pošt, touž chvílí pohrdajíc
slovy v podhoubí hub a šelestů
větví se nekonečně - má nechuť
vratná
spletl jsem se, v tvém znění
slov co mohou znamenat:
fakta vzniknou náhle a neuváženě
a nelneš k nim jen tak pro cit
klíčová
díru co zbyla
vyplň tím, po čem zůstává
v množství se vracejících ztrát
je každý z duplikátů příliš přesným
snímek
jasné nálevy barev z aparátu léta
stárnoucí přehrávka, co každoročně
zavařuje slepotu míst
paměť má vždy v sobě cosi z půvabu
škeble
.
lež říká a vstane z lůžka
ženy ženina milence, věří též
že si předáváme jen omyly
návrat
.
skrz větvoví za okny prosvítáš mlčením
netečného, léta.
jak dávno otočený list, na zemi
když
.
kam padne tvé nebe dnešní
noci, kdy nemohu spát a píši ti, . lituji
vždy mizíš ve chvíli, kdy tě mám
vratká
.
otvíráš okna psaním z vln
neznáma, vně
plachtí papírové loďky významu, mořem
z ruky
.
nejde mi tak snadno začít rozhovor
s mým hlasem, ale ani gestem
ruky, její nemožností a zmatkem pouhého zrcadlení
sen
.
řeka se zařezává stále hlouběji.
v tom stejném městě, na které tak často myslím
a noci jsou zde dlouhé a ústí až dorán
v.r.
.
konečně ti napíšu: už
jako dospělý do všech klínů tich
soch čekajících na slova v rozích, bez pravých úhlů
mýty
.
země se neotáčí. to jen my
si předáváme mýty měříce čas
neurčitým psaním natéma z pramenů
pokaždé
.
opět ke mně doléhá
zvuk šálící smysly šumem vzdáleného
města, kde nocí rozkvétá volnost rozzářených
domácí úkoly
učíš svou dceru pády, vzory
skloňování, a tužka
je stále stejně černá a papír bílý.
včera zakopla a předstírala zlomeninu
být
přítomnost je nečitelná úmluva, líčícísmrt tvými ústy jako ztracenou
kontinuitu vracející se předem k touzeza dní počátku,- jako žena
vcházející do srdce je samou očekávaná a chtěná být.
na věčnoc
skutečnost nebyla nikdy úplnáasi jako střed slova co má velmi přesný obvod a žádný význam
existuji mluvením,- skandálem mých pozemských úst, které dokořán vyměřují jámy
na nebesích země, abys byla. naproti alespoň objemem.
on a
prodlévám sám mezi znakykteré nemohu ani pojmenovat, ani přinutitaby zůstaly.
vše je jen pár chvil, aby zmizelove svém spánku co trvá ještě silněji
ovšem jen takto by to mohla být ona.
neviditelná
už brzy mne zaskočíš matem černi - půlnoc, zazděného v pokoji
se stíny mých já a nekonečnem
slov, těch bílých monster plných blamážív prostoru mezi úvahami a činy – raději nicnenapsat,.
ale o to víc budu lpět na tvém neviditelném těle.
sítě
už nezvažuji co by bylovhodné ani nestavím druhou tvář v pamětinechávám jen mozek kreslit znaky které vadnou do vět
než jak pavouci vyčerpaní tkaním skončímezi sklyna cestě do tmy ptám se, zda se objevíš.
a mysl nepřestává .
čitelnost
můj text se nikdy nevysloví skutečně o mně,
černou na bílé, ani o jiném
co je pryč je pryč - vysloveně
ale někdy dlouho trvá než je pryčskutečně aby mohla zbýt; bílá
Jak číst Jinovatu? - Od začátku dál..
Zamýšlím –li se nad autorovou poetikou, a snažím-li se nalézt její východiska, její „základ“, vůli či důvod, nemohu mé čtení zachytit jinak než subjektivní metaforou. Podstatné na básni je to , co nejde říci jinak než básní, v každé „objektivně“ pojaté kritice či interpretaci nalezneme jen to nepodstatné.
Proto se snažím v této reflexi postupovat při hledání skrytých nevyhnutelností Jinovatovy poezie obdobně poeticky, pomocí metafor, podobenství a technických figur, které užívá sám autor. Dost dobře možná, že skutečné téma mojí úvahy je právě mýtus objektivity.
chceš-li tomu věřit
tato slova jsou možná, stejnětak jako ne, když budu pryč.
i za tmy je stále vidět horizont: hvězdy a měsícse stříbrnými prstenyv jamkách
po očích a chceš-li tomu věřit, pak tam končí země.
ZoOm 02/2008 - "tichotam pod lupou"
Zdravím,
dne 28. 05. 2008 plánuje kritický klub Zoom uveřejnění kritik na autora působícího na netu pod nicky "Jinovata", "poletik"či"tichotam". Zvu všechny členy klubu a ostatní kdo si chtějí zkusit napsat literárním kritiku, aby se k akci připojili uveřejněním svého textu.
mandát
možná místa mezi tvými slovy končí v prázdnu. -- jako i můj mandát číst
zde v krajinách bílých řádků
stop tvých textů mezi odsouvaným smyslem a plání nicoty
rozumět znamená nutnost přejít hranicí.
Druhý hlas
volal jsem ozvěnu ve mně, co vrátí nevyjasněný žár loučení v druhém hlaseale smyslům se nelze přiblížit jinak
než tím NIKDY doslovně nepřiléhajícím.
figurativní
měsíční voda píská v měděném kotlinoci, -- čas mne netíží, to jen k ránu jsou světla kyselá
doufám, že jsi to i ty kdo čte mé noční řádkykdo přibližuje své nachové rty k mým slovům z nichž každičké
spočívá dokonale v ústech, ale přitom jsem chtěl něco více abstraktního
tah
jistě, všechno se dá popřít
mezi průhlednými vlákny přítomnosti, labyrint
smazaných stop
nevrátíš se. Žádný odjezd ti nemůže vrátit lásku, lampa v předsíni žhne a nebe je rozparcelované
Jak číst "zuzuzu" ?
Motto:„děti se potřebují mít pořád čeho chytit bůh se ztratil tak našli slova / myslel jsem že se budeš dívat výš / ale ty tam nevidíš“
Detailně bych rád své dnešní zamyšlení nad autorem publikujícím pod nickem „zuzuzu“ směřoval k otázce „významu“ a jeho (ne)komunikaci s tradičním chápáním jazyka, informace, větné stavby a úlohou novotvarů.
Při bližším pohledu autor užívá víceméně historizující a akademický slovník (včetně vysokého podílu archaismů), který je však často kombinován s neobvyklými slovními novotvary: např. „přelepkávajících“, „dřevoštpe“ „ojezeném“ „ lůže“. Jsem si vědom, že u značného podílu čtenářů se tato nová slova budou setkávat s rozpaky.
Poetická akce klubu Zoom 01/08
Vážení čtenáři, autoři a kritici
dne 28. 01. 2008 plánuje kritický klub Zoom uveřejnění kritik na autora "zuzuzu" publikujícího dlouhodobě na tomto serveru. Zvu všechny ostatní kdo si chtějí zkusit napsat literárním kritiku, aby se k akci připojili uveřejněním svého textu reflektujícího tvorbu "zuzuzu".
šum
myslím že některé věci mi nepůjdou už tak lehce popsat. Co říkají
tvé oči. ale za každým slovem je něco nezměřitelného - věčně pohyblivý šum nejisté
skutečnosti - co trvá ještě doteď nebo alespoň chladný vánek
zpět
teď píšu už jen do vzduchu a ven spolu chodíme jen málokdy
jakoby se kotouč filmu zasekl a my stále jen přicházíme a odcházíme – rozleptané obrysy
v černobílé
jen ty jdeš pevně tak, jak jsem tě cítil kdysi když se vracíš zpět
gamblerská
nakonec si vymýšlím i tvůj pohled a slovami stejně řeknou co chci
fígl je v tom uvěřit - v cokoli třeba, že východ slunce může nastat i po druhé odpoledne
vždyť bílá je černou, stejně jako stín a já jsme jeden a týž
"terra incognita" aneb jak číst HESTER
„terra incognita“ - známá, neznámá.
Autorka této sbírky Hana Hadincová působí na zdejším serveru pod nickem Hester.
Kniha vyšla v nakladatelství Dryada v roce 2005. Počet stran 63, 31 textů, cena 280,-KčPoezii v knize formátu 100/175 mm doprovází fotografie od Elzbiety & Michala Barteczko a grafický design Vlasty Králové.
ostrovy
občas se vracím k této řece - číst i když raději už jen v duchu, mezi proudem řeči a modří co rozdvojuje
můj obraz v očích vod
-- možná, to nic neznamená
ale o kus dál za živými ploty zahradz hromad kamení při březích vznikají ostrovy
dávná partie
psaní, říkal
prý Sokratovými ústy Platón„je nelidské“, protože předstírá že mimo lidskou mysl ustavuje něcoco může ve skutečnosti existovat pouze v ní
já usedám k počítači, abych předstíral že něco existuje uvnitř, zatímco text čte mě.
kdesi
ano nakonec bylo i bílé přespříliša stopy přestaly být čitelnétak už nelze říci zda směřovaly dovnitř / nebo ven
naše jistota má domov v jazykukdesi na cestách mezi vnitrozemím a oceány
slovale jak vlastně zní tvůj hlas.
hříšná
jako písmo je černé jen na bílé stráncetak ani tysi nebudeš nikdy jist zda ano či ne
to až tělo obléká jakýkoli tvarmezitím co očekáváme slova z úplně opačné stranyzažiješ znovu totéž
s bohem.
jarně letní
i když už ani není třeba co tajit: je jaro a jádosud odmítám vzdorně všechna pozvání
zatímco dny bezelstněhladí děvčata s krátkou sukní i jejich rozpustilý smích
ještě jednou napíšu – když už i mlčení začíná ztrácet svou sdělnost
jako znění dálky v níž jsou dva víc než smělost osamělých písmen být letními jablky cítit.
jak číst G_B_SHOW ?
Vážení čtenáři internetové poezie, pokusím se v krátkosti subjektivně dotknout poetiky autora G_B_Show publikujícího na serveru Písmák.
TÉMATIKA:
U významné části textů sbírky „Dobře utajené slunce“ nacházím tematicky velmi často výrazný generačně laděný antikonformismus. Autor cítí potřebu vymezit svůj svět proti okolí. Tento přirozený a legitimní poetický princip dle mého soudu vyznívá v autorově podáníčernobíle a ploše.
nepřípadně letní
Zatímco tvé oči lijí v mou tvář plavé podvečerní světlo tajně toužím po noci
kdy ulpívám v netečných sítích mezi dobrem a zlem
ne není třeba se bát ztrácet co je
věčné ostatně i tráva ve vyprahlých dnech je pod severní stěnou nejhustší.
Jak číst ALIMRU?
Jak číst Alimru.
Motto: „obvykle mě neokouzlí pouhý balík přes sebe nakladených slov. ani teď“
(z kritik písmáckých čtenářů)
Když jsem se zamýšlel nad tím, jak nazvat tento můj příspěvek, uvědomil jsem si, že autorčina poezie se skutečně dá „číst“ různými způsoby. Sice příspěvek publikuji v rubrice literární kritiky, ale raději následující zamyšleníuvozuji jako své čtení Alimry.
Literární klub Zoom
Drazí Písmáci ,
spolu s několika kolegy z redakce jsme se rozhodli založit klub, který by vytvořil kritickou opozici stávajícímklubovým pseudozcénám pochybné kvality - ad SENIOR a pod :-). Cílem klubu bude podpora a rozvoj „literární kritiky“ na zdejší půdě. Možná je na místě zde na Písmáku raději použít termínu „psaní o psaní“. , nebo „literárně kritická dílna“.
Září
Večerní slunce zapaluje byt.
Vodorovně.
Knihovna doutná,
zasklená podobizna nad křeslem
jen chvíli
teď na jaře jsou skla zašpiněná
ačkoli výhled je tentýž
v oknech rodin večer spustí ohňostroje- když vzpomínám
slyším divný zvuk
vražda
dnes v noci měsíc vraždil
prostovlasý
jeho podvodné světlo zprohýbalo skla a naplnilo místnost hučením
moře
odvrácená
opět stojím před oknem a vidím klesat nebe
pořezané
hranou tmy
tak že chladnokrevně rozkrojí místnost
skřípění
v noci slýchá skřípění štěrku
drceného kroky
mezi počítáním úderů
vln, ačkoli pro něj moře je už jen pojem
bezradná
dokonce i sníh za oknem je bezradný, odráží jen smluvené
odlesky
připadá sám sobě
mráz drží pole za vlasy, poslední
lhostejné
daleko za námi se noc co noc rozsvěcí :
světla
prázdná jako sám čas
ale vidět prý znamená věřit
na okraj
nahoře nad vlnami antén
přešlápl měsíc
probouzí řeku podivně matné modře
zase další večer který nebudu mít možnost pochopit
vnitrozemí
kreslím nohou na písečné břehy soumraku
tvé tělo
nežpřijdou řeky úsvitu a odnesou ho do moře
přesto tě poznávám i dnem
svítání
milost tmy po zhasnutí
je bezhlasá
koneckonců zde, je jakákoliv srozumitelnost na úkor čistoty
nakonec si představuji tvou noc a nalézám tě
v intervalech
teď v zimě chybí slunci síla - poleháváa stíny nás tiše přerostly
žádné požáry, jen orosená horečnatá skla a kousance
ve rtech
když mluvíš, oči zůstávají v prázdnu
noc
popelavá můra soumraku plní můj pokoj
neklidem
svolává horečnaté sny
zatímco já se pomalu hledám
La terre est couverte de gens qui ne méritent pas qu´on leur parle
nechce semivám už svěřovat co si myslím teď, tak pozdě v noci
když právě dočítám Voltaira.
je skutečně tím nejhorším společnost.
když sám tento společenský Francouz, musel jednou říct:
o žízni
vzduch je nehybný a teplý
nejspíš si na chvíli lehnu na koberec
a zavřu oči -
vedle v kuchyni je lednice s pitím, kdybych snad dostal žízeň
o tichu
nakonec jsem je našel, tedy skoro všechny
tvé básně
ale mám už dost této řeky i hvězd
jimiž je poseto nebe i toho těžkého, hrobového ticha
PŘEJEZD
trhlina v obloze se už zase rozevřela
mohu se teď dívat přímo z křesla (nemám záclony). jsem náhle dojatý
pak hledám ponožky
mezitím co s nimi zápolím
POZDĚ
teď pozdě v noci byt pluje na západ
prohlížím si fotografie
v černobílých albech
jsme tam všichni v bezpečí, obličeje přitisknuté
pod víčky
letos poprvé křupnul mi led pod podrážkou
jako bych na chvíli zestárl a zatoužil
po pustošení lásky, zatímco pamětí projíždí vlak
a okna ozařují papírové tváře,
ZTRACENÝ OBRAZ
Ne, už asi nenajdu ten obraz
vlašťovky ve větru nad. Domy
strojovnami měří nebi
puls