Pod krunýřem
Sedím na zahradě v hlubokém koženém křesle, co přežívá mrazy a deště zázrakem. Jemně mží. Spočívám odevzdaně pod ne docela neútulnou, ačkoli šedou, oblohou a upíjím ze své číše.
Myslím na ledacos.
Jak to ty kočky dělají?
Do ticha za dveřmi pronikavě bolestný pláč dítěte. Tisíce maličkých jehliček pokryly povrch mého těla, uvnitř kterého se sevřelo snad všechno. Vyletěla jsem doslova bez dechu.
Uvolňující hlubinný výdech.
NA TOALETĚ V METRU
Vešla jsem do kabinky hned vedle.
"Slečno, ste tam už ňááák moc dlouho. " zaskřehotala splnou pusou stařena zpoza okýnka. Svačila chléb smáslem, obložený kolečky ředkviček, který si, ve chvíli kdy čekala na mou pětikorunu, přepečlivě solila restaurační solničkou.
LEDEN PERE MRAKY V LEDOVÝCH KORYTECH HOR
Přečetla jsem si tuhle větu a jako bych se ocitla znovu sama v naprosté samotě zasněžených hor. Podruhé už bych to nejspíš nedokázala.
Vyprala jsem svou duši vledově slunečných korytech lednových hor. Možná ne úplně dočista, ale proměnilo mě to.
SMRT
Pocit, kterým jsem byla probuzena do noci popsat neumím. Nebyl to strach, bylo to něco mnohem silnějšího než strach. Naprostá bezmoc. Z nebytí, které neodvratitelně přijde.
K.O.U.L.E. - zpráva
Když jsem se dozvěděla o těžké závislosti jejího syna na heroinu, byl to pro mě šok.
Vybavila se mi vzpomínka. Povídáme si, smějeme se, naši chlapečkové drandí kolem nás na tříkolkách, když si všimneme, že jeden chybí, že drandí jen ten můj.
Panika, křik, volání.
NÁŠ PŘÍBĚH
Myslím na průhledné ruce mého bratrance. Čítával v pokoji činžovního domu, jedl strouhanou mrkvičku s cukrem a citrónem.
Chodil na procházky s maminkou do městských sadů a parků. Hovořili spolu zvláštní, zjemnělou řečí.
NŮŽKY NA LÁSKU
Byl o patnáct let starší než ona. Žil se svou stařičkou babičkou, o kterou se obětavě staral. O ženy zájem neprojevoval.
Řídil tramvaje a ona je uklízela.
TRISKAIDEKAFOBIE
Tohle je teda zajímavý. To, jak na mě tohle číslo proti mé vůli působí. Jakou má moc i nad reakcí mého těla.
Odpověděla jsem komentářem na komentář a naskočilo tam číslo 13, prostě jen třináctý komentář v pořadí.
NA DNĚ
Ráno chvíli po páté. Přes mlžný opar nemůžu spatřit oceán. Ani zemi. Vdechuju slanou vlhkost, chvěju se raně oceánským chladem Normandie.
BEZ KŘÍDEL
Nechala jsem v komůrce zazdít okýnko. A pak tam to okýnko zase chtěla.
"Tak si to vykliďte, paninko," utírá si nos důležitě řemeslník.
Podávám malému chlapečkovi věci v komůrce nastřádané.
O BABIČCE A VAŘENÉM INDOVI
Babička odpočívala v prosezeném květovaném ušáku, tuhý polštář z vyrudlé plyše chránil její tělo před divokým pružným pérem. Na kamnech v měděné konvici z Tibetu vřela voda na čaj.
Babička vstala.
Ležela jsem na gauči, nasládlý vtíravý odér dával tušit, co je pod ním.
BEZMOC
Přišla ke mně holčička a podala mi plastový hrníček sčajem.
„Na, budu hádat, jestli piješ. "
Byla jsem ve školce nová, děti mě svými projevy uváděly do rozpaků. Nerozuměla jsem jim.
MARNIVÁ
můžu všechno
ve městě
kde všechno je dovoleno
zůstává ve mně ale
EFEKT SNĚHOVÉ KOULE
Sněhové vločky se snášejí z oblaků lehoulinké, křehké. Dlouhá cesta z nebe na zem vykresluje ledové krystalky do zázračných tvarů a každá vločka je stejně jedinečná, jako otisk lidské dlaně. Najít dvě stejné je nemožné.
Stojím v bílém teplém županu na zahradě, vločky se snášejí zlehounka do smrkové a břečťanové zeleně, dopadají na houpačku mezi meruňkou a třešní, na stříšku zahradního altánku.
ZÁVRAŤ DO MINULOSTI
Stačí zahlédnout barvu. ucítit vůni. pocítit dotek zavanutí. spatřit paprsek.
ZÁHADY FOBIÍ
Nebojím se myší ani hadů. Mám fobii na knoflíky.
V dětství jsem jimi byla mučena. Byly všude.
OTĚHOTNĚLA JSEM JAKO PANNA MARIE
Jarní prázdniny. Odjely jsme v ošoupaných džínách, s tričky ustřiženými nad pasem, s dřevěnými běžkami a zakázanými elpíčky. Čekaly nás bělostné, sluncem zalité hory jak z pohádky o Mrazíkovi.
Večer u krbu a laciného vína poslouchaly jsme Kryla, měly hlad a žádné jídlo.
CELNÍK HRDINA
Navrhl, abychom před hranicemi do východního Německa přespali u jeho příbuzných.
„Je to celník. “
Zaznělo to hrozivě, Rousseau to nejspíš nebude.
Večer seděli jsme u celníka na chalupě poblíž hranic, na nepohodlných křesílkách překrytých svítivým leskymem a upíjeli slazeného turka.
PRAHA VZRUŠUJÍCÍ
Někdy, když nemůžu usnout v podkrovní ložnici nad Prahou, představuju si, co všechno se vcentru nočních živlů právě téhle noci odehrává.
Možná ve stejnou chvíli, kdy noční bary a pokoje tajných vykřičených domů žijou své chvíle rozkoší, perverzností, smutků a veselí, sedí vedle Marie Elekty vkostele sv. Benedikta na Hradčanech novicka, na bílém útlém prstu nasazen po tuto jedinou noc prsten mumie. Přijímá rituál řádu bosých karmelitek.
PODOBAL SE KLAVÍRU
Prošlapané sukovité schodiště. Sedm let jsem po něm stoupala. Za učitelem hudby, který mě hudbě naučit nemohl.
Rukou sdlouhými prsty si uhlazoval černé, dozadu sčesané vlasy, do lesku už uhlazené.
VRAŽDU ZREŽÍROVAL HRAVĚ
Večer.
Zapadající slunce zbarvilo jeho svázané vlasy do stejného odstínu jako pivo vnašich sklenicích, jako spadané listí kolem nás.
Do pěny mu spadla maličká muška.
Koukám na něj a nemůžu jeho hysterii uvěřit.
FAUX PAS
Koupila jsem si slepici. Zmraženou. V kantýně fabriky, kde jsem fotila nejlepší pracovníky, prodávali všechno.
Po pracovní době nesla jsem si v letním parnu slepičku v úzkém proutěném košíčku domů.
ZDĚDILI JSME KAPESNÍČKY PO TETIČCE
Jen rozhovor.
- André, podej mi utěrku. to není utěrka, to je kapesník.
- Dyť je to hadr.
ČERNOKNĚŽNICKÝ PARFÉM
Vešla jsem do jeho pokoje. Na pracovním stole mě upoutal neobyčejný černočervený flakónek.
"Co to je. "
"Dárek pro Valerii.
UKRADENÁ HISTORIE
V parku za mostem, za tím mostem, který původně nesl jméno Františka Josefa I. , alelid ho lidověpřejmenoval na most Eliščin, protože pokračoval v ose bývalé Eliščiny, dnes Revoluční třídy, za tím původně řetězovým mostem, který pak přestavěli na kamenný a přejmenovali ho nejdřív na Štefánikův, pak zase na chvíli na Janáčkův a pak na dlouho na Švermův, za tímhle mostem, který se dnes jmenuje zase Štefánikův, v parku, kde ještě nedávno stávala socha Švermy, jak sype ptáčkům, bydlí muž v krabici. Když prší, přehodí přes krabici igelit.
Řekla bych, že historie je mu ukradená.
RUMOVÁ VÍLA
Vypila láhev rumu brčkem a napsala o tom. Hodně lidí tím svým textem pobavila.
Já ale „věděla, co na té cestě viděla“.
V té době zahlídla jsem v televizi ukázku z filmu.
BEZBŘEHÉ ŠTĚSTÍ
Ležela jsem na smrtelné posteli a ta postel se mi podobala. Obě oslizle nafouklé, vycházel z nás podivně teple nasládlý odér.
Čím dál vzdálenější život se zpomaleně vytrácel.
Nemohla jsem se pohnout.
DOBROVOLNĚ NA PRANÝŘI
Nikdy jsem nezatoužila stát se mužem. Právě naopak, vždycky jsem byla ráda holčičkou, dívkou, sličnou slečnou, ženou. Na rozdíl od všeobecného mínění jsem totiž přesvědčená, že muži to mají na světě těžší.
Před pár dny jsem ale přišla na to, že jednu výhodu muži před ženami přeci jen mají.
NA BULOVCE
Dvanáctiletá Týna splývá s bílým nemocničním lůžkem. Za zavřenými víčky sní své holčičí sny. Ale ani nejfantasknější snové představy nezaplaší úzkost jejího osamění. Nikdo za ní nepřichází.
O FASÁDÁCH
Ten dům jsem znala téměř intimně. Při nočních procházkách Prahou dotýkala se mnohokrát dlaní jeho zdí. Desítky domů pocítily na svých zašedlých hrubých zdech dotek tepla mojí dlaně.
Po horkých letních dnech, kdy kamenné středověké zdi nasávaly do sebe horkost slunce, zase na oplátku cítila já, při nočních toulkách, odcházející teplo z jejich kamenů.
TSUNAMI
1. leden 2005
Časné ráno, první vroce.
Město po silvestrovské noci spí,
neprobrané ještě do rána kocovin.
POHŘEBNÍ STROM
Háje uren. To mě děsí. A taky nechci, aby na mém hrobě tlely řezané květiny. Až umřu, nechci ležet na hřbitově mezi mrtvými, napospas, vchladu.
BLEDĚMODRÝ PODVAZKOVÝ PÁS
Dědila jsem po sestřenici zdruhého kolena. Vkus sestřenice ani zdaleka neodpovídal vkusu mému, což pro mě bylo dost traumatizující. Cítila jsem totiž povinnost plnit přání svých milovaných předků ještě dřív, než stačili svá přání vyslovit. A tak jsem oblékala „krásné šatičky“ a snažila se zapomenout, že je na sobě mám.
ZAPOMÍNANÁ KŘEHKOST DĚTSKÝCH DUŠÍ
Dostala jsem panenku. S dlouhými vlasy. Dlouhé vlasy byl můj sen. Mě pro mé pohodlí stříhali.
NEVINNÝ ŽERTÍK
Po dni stráveném na pláži seděli jsme na terase a tiše pozorovali rybářské lodě, vyjíždějící na oceán k nočnímu lovu. Jako každý večer nikam nešel. Nikdy nikam nešel. Byl to náš host a já se k němu jako k hostu chovala.
VIBRUJÍCÍ MILENKA
V potřebě rychlého občerstvení, riskla jsem smažená křidélka KFC.
"Udělám vám meníčko s nápojem zdarma," nabídla mi prodavačka.
Postávala jsem pak dlouho před čepovacím pultem, než jsem si do kelímku, rezignovaně,jednu z těch limonád načepovala.
Okusovala jsem kukuřičný obal z kostiček, nabírala příliš velké kousky překyseleného salátu bez možnosti překrojit je a divila se, jak všem kolem chutná.
UTAJENÝ POKUS O ZNÁSILNĚNÍ
Spartakiádní Praha. Nechtělo se mi radostně cvičit, navlékat se do šatečků sčervenými pentlemi. I když byly vlastně docela sexy.
Cestou na Bertramku zastavila jsem se U Anděla na dva chlebíčky a koupila si Míšu na dřívku.
OUZKO
Polednice nejsou. Tak jdu polednem žhavého léta a nebojím se, maličká.
Jdu jemným prachem cesty lemované usychajícími rudými máky a nechávám za sebou droboučké stopy dívčích bosých chodidel.
Hledám barevná sklíčka.
U ROZVAŘILŮ
Ulice Na Poříčí má na mě přichytnou past. Pokaždé se nechám polapit.
„Nepudu tam, ani hlad nemám. " ujišťuju sama sebe, jak se ktomu vchodu blížím.
JAK JSEM O VĚNEČEK NEPŘIŠLA
Když jsem poprvé vibrovala na své erotické pavučince, nemělo to nic společného s muži.
Hrála jsem si, nevinná, na paloučku U sedmikrásek a ztěch sedmikrásek pletla věnečky.
Nevinný pohyb, nevinná myšlenka, zatajený dech…a já provinilá.
‚Jak si povídaly o té hrozné couře, co přišla tak strašně mladá o věneček, nevěděla jsem, o čem mluví.
MŮJ PŘÍBĚH S NĚŽNÝM POPELÁŘEM
Jela jsem tramvají, podvečerní předvánoční Prahou. A vzpomněla si na ten příběh horkého pražského léta.
Vzpomněla jsem si na toho muže, protože on se podvečerů bál. A taky se bál předvánočního času.
HAVRANÍ RÁNO
Přes všechna volání jara probírám se do krákoravé zimy. Ostré chladno proniká oknem, které nikdy nedovírám.
Neprobouzím se v embryonální poloze, která mi dává každé ráno pocit znovuzrození. Probouzím se v poloze Ježíše Krista na kříži.
Stíny dětí květin
Jdeme po nábřeží za jedním znás. Nikdo se na nic neptá.
Secesní činžovní dům. Komůrka pro služky.
Líná
Můj osude, myslím, že v Tebe nevěřím. Přes všechny nenáhodné náhody, nikdy jsem v Tebe neuvěřila. I když je to tak snadné. Nemůžu tedy svalovat na Tebe svoje viny.
Zapomenutý příběh batolete
Jako každou neděli, podle rodinného zvyku, navštívili jsme pradědečka. Měl bílé vlasy a veliký bílý zakroucený knír. Moc hezký pradědeček. A hodný.
MŮŽE ČLOVĚK ŽÍT ODTRŽEN OD REALITY?
Vidím sebe. Vnímám sebe a svět kolem. A vnímám ten svět optimisticky. Po svém.
STARÝ ZNÁMÝ
Zase jsem házela do kontejneru prázdné lahve od vína. Jedna za druhou tříštivě dopadaly. Ten tříštivý zvuk mám ráda. I když rozbíjené ladnosti lahví je mi líto.
KDYŽ BUDEŠ CHTÍT, MŮŽEŠ VŠECHNO
Prohlížela jsem si pohlednicový obrázek nedostižně snové krajiny. Maličkým prstíčkem dotýkala se vrcholků hor.
„Chceš tou pohlednicí projít. Umím to.
Z GRUNTU
Začínám od podlahy.
Odstranit všechno prašné, prohnilé, zpráchnivělé. A umělé. Dostat se k podstatě.
LESBICKÁ SVATBA V KOSTELE
Stála jsem v závoji z pavučin, vedle zhublé Liby, v obdivu zástupu užaslých.
Vlhkým teplem se rozezněly zvony.
Liby umírala.
Vybrala si mě, věděla, že se o její ošklivé děvčátko postarám.
Nůžky na lásku
Byl o patnáct let starší než ona. Žil se svou babičkou. Staral se o ní. Ženám se líbil.
PŘISTIŽENA
Od blízkého člověka dostala jsem ten přístrojek. Elegantní. Snad někomu může připadat perverzní. Není ale.
ZAMRZLÉ SLZY
Učitel francouzštiny zatočil mým světem.
Když jsem vešla do učebny, stál opřen o kraj psacího stolu. Kolem do půlkruhu na židlích s připevněnými sklápějícími deskami moji budoucí kolegové studenti.
Odlepil se od stolu, vyšel mi s úsměvem, s tím úsměvěm, v ústrety.
Kocovina
Pokaždé na podzim, když spatřím na poli hejno černých ptáků, slyším jeho chraplavý hlas:
„To nejsou vrány. Jsou to havrani. "
Chladné podzimní ráno. Prolezla jsem neznámým oknem neznámého domu na neznámou zahradu.
O NÁRODNÍ POSPOLITOSTI
Jela jsem příjemně proteplenou tramvají, čtrnáctkou, jak vyhlídkovým vláčkem. Nade mnou mladý francouzský pár obdivoval Prahu. Taky jsem ji obdivovala, i když tu trasu znám už léta nazpaměť.
Přejížděli jsme most, panorama Hradčan, a vjížděli do Revoluční.
ŘÍŠE DIVŮ
Stála dychtivá ve frontě na autogram.
Helenka se na ni zářně usmála. Jenom na ni. Usmála se tak na každého z téhle frontičky polykačů hvězdného prachu.
Smutně vetchá sukýnka
V zimě místo mých boků obtáčí lustr v kuchyni. Je kusem mě samé. Stala se svědkem mnohého. Zakrývá mé boky už mnoho lét.
WILSONOVO NÁDRAŽÍ
Hlavní vlakové nádraží.
Seděla jsem u kulatého stolku maličkého stánku s nápisem FAST FOOD, paní za okýnkem nabízela klobásy a české bramboráčky.
U vedlejšího stolku seděla krásná štíhlá dívka v nakrátko střižených vlasech. Trhala naslepo z tácku bramborák a zasouvala sousta do něžných úst.
JAK JSEM OPILA I MOTÝLA
Přilétá motýl. Zvětšuje se proti slunci. Obrátím dlaň směrem k nebi. K mému, jen lehkému překvapení na ni motýl dosedá.
Sex na Staroměstském náměstí
Zapomenutý stánek od vánoc. Přilákána vůní, dala jsem si horký punč a navzdory chladu posadila se na jednu z laviček. Ve tmě působilo náměstí magickým kouzlem. Zas a znovu mu propadám.
Večer melancholie
procházím vilovou Libní v kopci
ze sloupů na mě mávají proužky telefonních čísel
hledám podnájem
hledáme reality v této lokalitě
Erotický sen
Procházela jsem snovou krajinou. Ne krajinou malebnou, ale ponurou. Vlhce teple ponurou.
Vmlhavých parách rozpoznala jsem muže včerném.