Písmák Rozmluva
Má milá, lásko, jsi-li ještě,
pokrop mě jarní sprškou deště.
Můj milý, jsem tu, skloň se níž.
Až u země mám svoji skrýš.
Po zimě jako by se slehla zem
Tichounce zlaté paprsčení
Zašeptá zjara – zima. není.
Pošimrá zlehka vzátylku
Už roztál jsi, můj motýlku.
Za polární noci
Lední medvěd s medvědicí
tulili se pod čepicí.
Nechal ji tam Yetti
před dávnými lety.
(Záb)Lesky
I.
U Nil á
Na došky kukaček usedá prach
a do proužků peřin se zažírá strach
je ráno
A rána jsou zde tichá
Když sněží do polí
Jen u srdce to píchá,
Říkej si cokoli
Tanečnice
Tančila sama - s tóny ohebnými
spirálu krajky, čardáš kastanět.
Ve změti pohybů si hrála s polostíny,
od Carmen nach a čerň, ty měla za námět.
Prosba poesie
Schovej mě pod křídla, můj sivý Pegasi,
já ve tvém úkrytu porostu do krásy.
Schovej mě pořádně, chvilkami prší tu,
zplihla mi košilka, teče nám do bytu.
Přání suví
Houkám vám srosou ranní zdálky
Vlétě vám houkám na sandálky
Vzimě vám houkám na bruslení
Velmi tiše - se setměním
Nedůvěře
Dům sklizen, světla zhasnuta,
na plotě visí sen:
v lodi staré to skřehotá,
jsem starým havranem.
Dalajláma v Praze
Výtah z veřejné přednášky J. S. dalajlámy v Praze, pronesené 3. 7.
Impozantní chaos
Rezavá roura rozžhavená do běla
na stole poklice obrácená hlavou dolů
konvice důstojně trůní na hromadě talířků
hrníček od kafe s čokoládovým vzorkem krajek
Pravé poledne
Pravé poledne
Hhoulím se jako kotě pod babiččiným plédem
viděla,
kam nalévám sřív než ho rozleju
Podzimková
Listí je shozenotrnky už zrajía s touhou zrozenoucity si hrajíOčima pluju nabarevných polštáříchzlatavý sluníčkohladí mě po tváříchVoní tu zemězvoní tu lesdojdeš-li ke mněs šaty i bez
Fuga s otazníkem na konci věty
Každá vteřina se rozpíná v nekonečno
Na báni nebeské uslyšíš ozvěnou hodinky pilota času
Holubím peřím sypu si dlaně
abych alespoň trochu nakrmila ty póry tolik toužící po hlazení
Zvonu...
Jsi zbronzu, však ze zlata své srdce máš
umíš rozeznít duši - rozjasnit tvář
pohladíš v podzimním odpoledni
do studny házíš tóny po poledni
Ztroskotanci
Svých duší samozvanciSvé trable v jednom ranciNáš smutek - příliv hořeJak černé kávy mořeNa dna se propadámeSobě se vyhýbámeJak útesu, co ční tuJak zlověstnému mýtu
Propast propasti - slastíLhostejnost kapsy mastíKrademe cizí ženyLáska je na dvě směnyVěrnost se nepočítáDoma jen pes tě vítáHrst polopravd namísto lžíNa polojasno drobně mží
Krutě se mstí ti rozpolceníJednota v tvojí moci neníVrcholem plané mamoněníJsme chamtivostí provoněniCo zbude ze šanelu pětZa pouhých 10, 20 let…Koule se párkrát pootočíZůstanou jen červené oči
Ne moje nebo tvoje snadDětí, co staví z písku hradTo jejich slzy zaplavíPouště, co po nás zůstalyChce to řádný kus kurážeSnad lidskost v nás to dokážeProlomit v našich srdcích ledyPřestat si do žil pouštět jedy
Ro(zlo)(žena)
Nejraději bych se někdy jen tak, pro nic - nebo třeba pro tu podvečerní náladu, pro pohled na zapadající slunce, pro chvíli mlčení uprostřed čajového obřadu, pro pár tónů, které nikdy nikdo nezanesl do notových osnov, protože na to nebyl čas. nechala rozkrájet. A už by mne nikdy nikdo znovu nesložil.
Barevné říkání
Žlutá je znamením naděje,
Plamenem ohně, co zahřeje.
Svítí ti v podobě úplňku -
A co má na sobě doplňků.
O dětech
Chalíl Džibrán: Prorok
A jedna žena, která držela v náručí nemluvně, řekla: Promluv k nám o DĚTECH.
A on pravil:
"Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Čekání
Kdysi jsem chodila domů po špičkách,
abych neroztřásla stěny spící sopky
a zajídala své sny hrozny hněvu
posypané sírou.
Malinká duše a slunce
Byla jednou jedna Malinká duše, která řekla Bohu: „Já vím, kdo jsem. “ A Bůh řekl: „To je skvělé. Kdo tedy jsi. “ A malinká duše vykřikla: „Jsem světlo.
zmoklý poeta II
šel zmoklý poeta
šel tiše do světa
na duze stál
o mne se bál
Idiomatické hříčky
Na špacíru
Beru pusu na procházku,
vedu si ji na provázku.
Kdyby ona líná byla,
Echo
Echo
Jak nazvat touhu po setkání ,
která chce vlasy laskat dlaní.
Kam ukryješ tu touhu těla,
Láska?
Láska.
„Někde přece musí být. ” vykřikovala babizna v károvaných bačkorách před domem a zuřivě šťourala holí v otevřeném kontejneru.
Pod rozkvetlou třešní se plaše líbala mladá dvojice.
Blátivá nálada
Venku se déšť se sněhem
pleskají do bláta
a mojí hlavou bije
pomalu Devátá
Zdání… a skutečnost...
I.
Která z těch svící
je nevěřící
která tu stojí
Kupředu se dívej, anděli
Neřekli jsme si nic, co bychom předem nevěděli. Jen jsme spolu, každý sám za sebe, ale vlastně i z pozice toho druhého, definovali naše vzájemné pozice. K sobě navzájem, k našim láskám i neláskám, sami k sobě. Zapíjeli jsme slanost opečených brambor a matesů, zprostředkovali jsme si přímý přenos našich zdánlivě vyšumělých, ve skutečnosti však čerstvě zjizvělých emocí.
4:13
Na cáry hebkého papíru
pohodím své city na(d)míru
Můj pohár touhy se rozbíjí
v polštáři noci, v Utopii.
Pro námořníka
Vztahy jak perly se rodí
některá láska jen chodí
některá vznáší se nad zemí
některá trucuje v přízemí
Oidipův povzdech
Posteskl si Oidipus:
" Mám to ale divný vkus. "
A nabídl rámě
svojí vlastní mámě.
Malovat na sklo
Kdyby tak ještě dalo se
mluviti s Tebou o kráse
o něze toho okamžiku
mizícího jak vločka v mžiku
antidepresívní pro Papoucha
Deprese se na mě řítí,
myslím si, že vše je v řiti.
V řiti, v té to není, věru.
když se na vše nevyseru.
pro nespavce :c))
Nejsladší sny vždy kynou
u mámy pod peřinou
jak borůvkové koláče -
kdo ochutná, ten nepláče.
mayday
Má duše bíle lakovaná
teď oprýskává do noci;
něha je hřeby pokovaná -
té lásce není pomoci.
***?"?***
protože bydlím v ulici rozkvetlých jabloní
a víc nic jak hvězdy a knižní p(r)ach nevoní
vyhlížím mezi tištěnými řádky
jak najít cestu k sobě zase zpátky
Smutným papuchalkám
- a taky mám čas na padrť, kníratý Dalí zrovna snídá na bříšku mladé krásné dívky a já večeřím tvoje smutky
Houslovým klíčem si odmykám dveře,
za nimi samota do dřeva řeže,
posunu ručičkou na šikmé věži,
Na hrášku
Klečívám na hrášku
když křičím na brášku
Klečívám v peří
po prásknutí dveří
Duše
Tolik. Ach tolik. Ach tolik by chtěla
uniknout skulinkou z hříšného těla:
než dosedne do sedla - touhy se nají,
na cestu přelibě skřivani hrají.
Roztržitá
Nečtu ti pohádku -
ten vlak jel pozpátku.
či na místě stál
ten železný král.
Vánoce II
VÁNOCE II
Jen vysloví se tohle slovo,
začnou se děti tetelit
a nedočkavě ptát se budou,
Haiku pro hladový čas
Šperk
Ledový květ slét'
Ze stromu podzimu spad'
Ozdobil tvůj pléd
Pohár pro vítěze
Ztrnulá šíje
ve znamení říje
mlhou se brodí
laně, co hodí
Sedmé nebe
Na dřevěných stupíncích sedmého nebe
schůdeček od schůdku trochu to zebe.
Neumím vznášet se tak jako andělé
přibití na stěnu nad hlavou postele.
Vae mihi qui cogitare asus sum. Běda mě, který jsem se opovážil přemýšlet.
Jaké to bývalo krásné. Sedět, nohama kývat, pískat si a poletovat z květu na květ. Nemusel(a) jsem přemýšlet, který je ten správný. Z každého jsem se s chutí napil(a).
O pravdě a o lži
Když pravdu o lži věnuje mi,
co lze už chtít víc, zde na zemi.
Bude-li pravdě v oči lhát,
pak můžete mu teprv lát.
Po siestě
PO SIESTĚ
Zeptej se bronzové ženské na kávovém talířku,
co pro mne znamenají Tvoje ústa:
horká a sladká jako nápoj dovezený z exotických krajin.
Písnička
Horko až k zalknutí
za očními víčky,
pak náhle to zastudí
jak při pádu z výšky.
Demokracie
DEMOKRACIE
Stejně jako člověka přepadává neodolatelná chuť
na něco dobrého k jídlu,
nepopsatelná touha po krásnu k fantazírování, ke hmatání.
Mimochodem
MIMOCHODEM:
Dobře si hlídejte svoje děti,
aby se netoulaly po skládkách.
Nemusí to dopadnout dobře.
Together
Nečekám,
já nic vážně vůbec nečekám,
žádné souznění, truchlohru trápení
nečekám.
Kajícnice
Do růží se oblékají
ty, které se tolik kají.
Co v těch dívkách
(hříšně hříšných)
Archivářka citů
Nechci tě vůbec změnit,
ani den za noc směnit,
s úsměvy, co nám sluší -
nebuďme k sobě hluší.
Podvečerní
Povídám povídám říkánku
pro pár spletených copánků.
Jsou až po uši v červáncích
když sní sen lásky v heřmáncích.
Nekolikero limericku prevazne nadraznich
Na Smíchovským nádraží
anduláci doráží
nebo to jsou andulice.
Kdo mi o tom poví více
Chladnokrevna
Těsně vedle mne dneska
uhodil do tebe stesk,
já, mramorová deska,
odrážím citový blesk.
Novomanželský dýchánek
Řekni mi jestli jsem podobna obláčku,
který má na klopě koprovou omáčku
anebo spíše jsem zahrada rajská,
co plody chutnými ve švech už praská.
Až po sto sedmé
Stokrát si vzpomeň, jak chutná ta tůň,
po sto sedmé vzepři se jak žíznivý kůň.
Stokrát mi omotej myšlenky pápěřím,
až po sto sedmé ti teprve uvěřím.
Svítání
Falce
Tak tedy jdeme
předsálím vesmíru
cestou kamenitou a zrosenou
Co je to NADĚJE
"Co je to naděje. "
Vyrýváš duší
na ztracené drahé kameje
co vítr do uší
Tak blízko
Ticho jak v kostele
a zavíraj' se víčka
když tančí na stole
jen dohořelá svíčka
Odjezd
Tenounkou tužkou na papír z čtverců
píše má ruka a nestudí.
Ráno jsi zaspal, dobře teď vím to,
hřeje mě tlapka medvědí.
Sny
V tom moři dnů mám tisíc snů,
o nic v nich nejde.
Zdá se mi, že jsem večernice,
k obědu že jím slunečnice
Hříměždická
Dotknu se kamene chodidlem bosým,
pak zchladit žár poledne ve vodě zkusím.
Armáda vážek střeží pár leknínů,
potapěč noří se pod hladinu do stínu.
Kompromis
Nechytá hvězdy do kapes.
A vůbec -
není to můj ideál.
Co sideálem.
Vánoce
Vždycky když z koutů pokoje
vymetám stíny pavučiny
vzpomínám na zrající jeřabiny
a táhlé tóny hoboje
Snad někdy
Možná jsem příliš nesmělá.
Též vím už, co se nedělá,
tak halím hávem halenek
pár příliš hříšných myšlenek.