Moje první láska

Moje první láska

Jako vždy jsem šel já pro ni. Až k jejímu domu. Zazvonit přesně dvakrát a čekat než se Martina oblékne, navoní, namaže olejíčkem, namaže krémem a než se podívá do zrcadla – pak konečně vyjde. Je krásná a tak jí řeknu „Kde se couráš?! Čekám tu na tebe jako blbec. Příště půjdeš ty pro mě a ne já pro tebe!“

„Se nečerti,“ řekne s úsměvem a já vím, že zítra zas půjdu já pro ní. „Tak kam půjdem a co budem dělat?“

„Nevim,“ odpovím i přesto, že vím přesně, co bych s ní chtěl dělat. „Ale můžeme se projít na kopec.“

„Už zase?“ otráveně zavrní a mně přijde ještě krásnější. Chytnul bych jí za ruku a vyběhl ten kopec, ale místo toho trhám listí ze stromů. Chovám se v její přitomnosti jako debil.

Belháme se na kopec a smějeme se našim hloupým vtipům jen proto, že se smát chceme. Je nám dobře a příroda voní. Pak si lehneme do trávy a já doufám, že dnes bude mít rozvernou náladu. Když je hravá, pere se a škádlí. Jen tehdy si k ní mohu přivonět a dotknout se jí.

Dnes má ovšem „depku“, jak často říká. Nevím přesně, co to znamená, ale tak trochu tuším, že tím myslí nějaké malicherné problémy. Já jí vždy naslouchám, vraštím obočí, jako že jí rozumím a v přesných intervalech souhlasně kynu hlavou. Ale ve skutečnosti se jí dívám do očí, nebo na rty a napadají mě romantické myšlenky. Ty nemravné myšlenky kupodivu přicházejí až před spaním, kdy na Martinu vzpomínám.

Dnes si jako obyčejně stěžuje na svého nového chlapce a já jí jako obyčejně ujišťuji, že ten pravý ještě přijde a myslím při tom na sebe. Ona mě obejme a řekne tu nejhorší větu na světě „Jsi fakt kámoš.“ Jsem okamžitě nasraný, mám sebevražedné myšlenky, svět se mi hroutí a stále se mile usmívám; slyším se říkat: „Však ty si taky dobrá kámoška.“

Stmívá se a my si jdeme koupit krabici vína, protože chceme přijít na jiný myšlenky. Ležíme v mechu, je skoro noc a já nechci plakat. Martina pije a tančí mezi stromy. Tančil bych s ní, moc rád bych také tančil a tak se jen dívám.

Tančí dlouho a krásně. Pak se zastaví - svět se jí točí - a spadne. Je opilá a směje se. Jdu jí zvednout, ale nakonec skončím vedle ní. Je noc a nevidí mi do tváře. Řekne „Honzíku,“ a políbí mě. Mě Tomáše. Je mi divně, ale krásně. Hladím ji. Začíná se svlékat a všechno, po čem jsem vždy toužil se přibližuje. Jenomže já se vzdaluju. Nakonec uteču a nechám nahou Martinu v lese.

Miluju jí ještě víc, když mě nechce.