Písmák COSI JAKO EXPLIKACE ((16))
Zápisek za den 8. 6. 2020:
Nejenom proto, že jsem se jeho výsledek nedozvěděl, ranní vyšetření v bílém tunelu ambulance CT frýdeckomístecké nemocnice nedopadlo nijak mimořádně, z tohoto ohledu žádný zdar. Ovšem prostředí bylo filmařsky báječné, s s malou úpravou filmového architekta pro sám začátek filmu přímo dokonalé.
COSI JAKO EXPLIKACE ((15))
Zápisek za den 6. 6. 2020:
Ono jeho pražské studium ovšem závažně narušilo dosavadní docela souladné manželské spolužití Leonovo s Ludmilou, důvodem byla po nějakém čase jejich v průběhu týdne odělená lože. On se studiu věnoval naplno, zatímco jeho žena se cítila opuštěně, a to natolik, že v době manželovy nepřítomnosti začala pořádat v bytě večírky, jindy navštěvovat svoje kamarádky, a nakonec vymetat havířovské noční vinárny.
COSI JAKO EXPLIKACE ((13))
Zápisek za den 4. 6. 2020:
Našel jsem jeho podobiznu.
Teď ještě dát dohromady jeho příběh.
COSI JAKO EXPLIKACE ((14))
Zápisek za den 5. 6. 2020:
Celé dopoledne jsem proležel na zádech.
Prohlížeje si ovšem s tou co možná nejvíce soustředěnou pozorností, které jsem byl po celou dobu schopen, na monitoru noutbuku rozevřeného na břichu obrázky ve středu pořízené v badatelně tamtoho bezpečnostního archivu stojícího za pražským Národním divadlem.
COSI JAKO EXPLIKACE ((12))
25. 5. Co jsem udělal:
napsal a odeslal 2 maily Žambošce,
odeslal 1 mail Nikol79,
odeslal zubaři mail ohledně Tikovského jako pacienta,
COSI JAKO EXPLIKACE ((11))
Milá Lído, milá Žam~boško,
dneska tě na úvod oslovuji takhle, s použitím velmi nečastého znaku ~, určeného možná v tradici pro vodu namísto krve uvnitř, jak by takovéto možnosti, že ti o večerech napuchají v kotnících nohy, nasvědčovala jedna z tvých fotografií na internetu – abych použitím této vsuvky ~ komukoli ztížil tvou identifikaci při případném příštím veřejném šíření následujícího textu.
Poněvadž celá tahle záležitost Leona Tikovského se stává, to kvůli mým (i možná však i tvým) neznalostem postupně víc a víc zamotanější, scenáristicky však každým dnem, co se jí věnuji, ovšem o to zajímavější.
Třebas hned ta moje včerejší otázka.
COSI JAKO EXPLIKACE ((10))
Letos, 13. dubna, zrovna na velikonoční pondělí, jestli se ovšem po těch pouhých několika dnech od tamtoho termínu v jeho určení nepletu, mi bylo třiasedmdesát.
Zatímco dneska pohledem narychlo k displeji napravo vespod monitoru již jen s jistou mimoděčnou netečností zjišťuji, že svou povídku začínám psát zrovna v úterý 12. května, když jsem se na tuhle chvíli chystal už někdy od února.
COSI JAKO EXPLIKACE ((9))
Milá Lído, která si teď říkáš Luďka,
na tvého manžela Leona se tě už ptát nebudu – a pokud jeho jméno padne, bude už napříště míněno nepřímo.
Zajímá mě už kdosi jiný, tedy jiná, mohla jsi i tuhle, alespoň zprostředkovaně, znát.
Zatímní můj postup je tento: ač doposud neznám scenáristický důvod,
COSI JAKO EXPLIKACE ((8))
Už nějaký ten den hledám jakéhokoliv potomka nebo jen příbuzného paní Alexandry Tikovské, která zemřela 7. srpna roku 2007.
Ovšem ve výsledku stejně tak mínusově se doptávám po pamětnících nebo jen známých Miroslavy Tikovské, která v roce 1978 bydlela ve čtyřposchoďovém domě s orientačním číslem 30 na ulici Leninové, to vše ve stotisícovém Havířově, v němž tatáž ulice se dneska jmenuje Národní, a v domě samém už po 40 letech určitě bydlí všech 11 partají jiných nežli tenkrát v těchže bytech s naprosto týmiž prostorovými dispozicemi.
Obě paní Tikovské, Alexandra i Miroslava, bývávaly ve své době švagrové, to vím jistě, dokonce znám tehdejší číslo telefonní účastnické stanice, jak se tehdy říkávalo, oné havířovské paní Tikovské.
COSI JAKO EXPLIKACE ((7))
Dneska je středa, začínám psát vzkaz, který odešlu v pátek, v co by lásky svátek, jenž bude slavit celý okolní mne kraj, aj, aj, aj.
S takovými výkřiky komentovával hokej rozhlasový redaktor Gabo Zelenay, a co já.
Já budu sedět, respektive ležet uprostřed svátku s rozevřeným noťasem na břichu, neschopen vydyndat zprávy nazpátek odkudkoli, poněvadž celý příští měsíc budou mít ještě v archivech zavřeno, a já si tak stále nebudu moci vyzvednout, co tam v nich uvnitř mám již dobré dva měsíce zajednáno, krásná panno, marné, věru, marné čekání.
A s ním se stále zvyšujicí rozeštelovanost z nemožnosti psaní, poněvadž kde podkladů není, tam ani zcela prázdná mysl invenci nesbere.
COSI JAKO EXPLIKACE ((6))
9:47
Dobrý den, děkuji za odpověď, která byla hodně delší, nežli bývá v současném tuzemsku obvyklé.
Dělám teď taky na jenom takovém zmizení – tedy kapitána StB Leona Tikovského, který zemřel před 5 lety. A nikdo vlastně neví, kde má hrob. Třeba ve vašem městě, stačilo by se zeptal mailem na hřbitovní správě.
COSI JAKO EXPLIKACE ((5))
Já už snad neumím psát jinak – nežli na 5 částí.
Kdysi, před roky, jako i dnes si stěžující, jak nemám téma, jsem však taková naříkání ze sebe bušil, a proto nebylo divu, že mi karvinští estébáci zcela za mými zády přiřkli označení Umělec, a posléze jen pro ně dostatečně upřesňující Spisovatel.
A zhruba v tamté době, v roce 86. , si mě do ročníku vybral Ludvík Toman, který musel vědět, že jsem veden jako Nepřátelská osoba, dokonce druhé výkonnostní kategorie protisocialistické nebezpečnosti, což sice nebyla disidentská první liga, ale na druhé straně pode mnou byly ještě dvě žebříkové šprušle opoziční významnosti, stručně vyjádřeno: něco jako krajské a okresní čutálistické soutěže.
COSI JAKO EXPLIKACE ((4))
3. 4. 2020 13:21
Dobrý den pane Lojkásku,
ano jsem to já, jak uvádíte, vzpomněla jsem si na Vás . na tu dobu, kdy jsem pracovala na NV Havířov a Vy v KDPB Havířov.
COSI JAKO EXPLIKACE ((3))
Onehdy, v pondělí, tedy před třemi dny, je-li dneska čtvrtek, jsem napsal následující odstavec:
Nejenom proto, že prozatím nemám k dispozici další rozvíjející podklady, třeba hned zítra, v okolnostmi vynucené oddychové přestávce před děláním příštích obrázků, se já ještě jednou, a to nejenom kvůli rozčeření nudy mého žití, zaměstnám psaním – poněvadž i tímto způsobem se nebude jednat nežli o ono intuitivní dramaturgování. Neboť filmová struktura obecně umožňuje, a nezapovídá, postupy jako je například autorský komentář, nebo kromě přímé řeči i jiná různořečí, dejme tomu vkládána prostřednictvím vypravěče.
Ona totiž už zmíněná část zvaná krize je též čímsi jako intervalem nacházejícím se kdesi uprostřed celého celku zrovna vyprávěného syžetu tvořeného oněmi 150 obrazy. K dosažení jejichž počtu mi jich zrovna ještě 76 chybí, a naprosto netuším, z čeho je v jakémsi řádu poskládám.
COSI JAKO EXPLIKACE ((2))
Pokud si případní zájemci o ono vidět již opatřili mnou nabízený interpretační klíč, mohu už jim srozumitelně pokračovat, že dosavadní průběh konstrukce souslednosti blogů poskytuje k jejich čtení ještě jeden vizuální návod: onu barevnost, v níž jsem zrovna v oblasti (nebo období) škrtů barvou zelenou, a to po předchozích pasážích značených červeně a žlutě. Tedy, indikováno barevně, se nacházím v části třetí, podle zákonů klasické dramaturgie v tak řečené krizi – a žádnou jinou symboliku v téhleté dílčí praxi (vztahující se k dramaturgii klasické) netřeba hledat, neboť bude ještě k celku 150 blogů následovat část značená modře a na závěr fialově, tedy přesně jak postupně nabízí horní část dílčí barevné tabulky windowsáckého programu Malování.
Komusi jinému, nevidícímu, se může či by se mohlo jevit, že jsem předvčerejším dosažením mety (nalezením existence kapitána StB Leona T. ) splnil úkol.
COSI JAKO EXPLIKACE ((1))
Úplně na začátku musí být vysloveno, že bez případného klíče je, nebo bylo by zde, celé kohokoli příští čtení ve výsledku zcela plané, poněvadž i onen seriál blogů, na nějž se budu v následujícím textu opakovaně odkazovat, pro každého bez patřičného návodu prozatím vyhlíží jen jako pouhá jakási posloupnost jakýchsi obrázků halabala vkládaných za sebou.
Důvodem takovéto na pohled neuspořádané posloupnosti čehosi jako obrazkového deníku, a pro znalejší svého druhu obrázkového scénáře, je dán postupností příležitostí, které i mi takto stejně náhodně po mých pokynech anebo dotazech zvenčí docházejí, nebo si mě samovolně postupně nacházejí.
Přesto však i přes všechnu tuhletu náhodnost se jedná o cosi komponovaného, dokonce mnou do celku zdálky kočírované s jistým zvýznamňujícím záměrem.
Kterým ovšem není cosi jako prvořadý zájem o téma jako vyprávění – nýbrž příliš se nevnucující jeho postupný výstavbový vývoj nebo rozvoj, popřípadě (z mé strany) přímo prezentace toho, co jako dovednost by mohlo být nazváno intuitivním dramaturgováním, a co nezmínit jako ojedinělou hodnotu by bylo trestné.
SLOVO, KTERÉ NEBYLO POUŽITO, BYŤ
SLOVO, KTERÉ NEBYLO POUŽITO, BYŤ BYLO OČEKÁVÁNO (3)
Můj dnešní úkol bude napohled jednoduchý – pokusím se popsat půdorys třípokojového bytu, ve kterém bydlely Valsy se Sylvou ještě předtím, nežli se setkaly s Kamilem.
Dotyčný byt se nacházel ve třetím patře nárožního domu zbudovaného podle sovětského vzoru někdy kolem roku 1955. Jako celek je dodnes charakteristický zejména okny, poněvad plocha každého z nich byla architekty naprojektována zřetelně menší nežli v případě těch, která vídáváme zasazena ve fasádách zdejších činžáků postavených za první republiky.
Do jeho předsíně se vcházelo ze společné chodby, v níž byly nad schodištěm umístěny dveře do tří bytů.
SLOVO, KTERÉ NEBYLO POUŽITO
SLOVO, KTERÉ NEBYLO POUŽITO, BYŤ BYLO OČEKÁVÁNO (1)
Na vyprávění příběhů záleží.
Na vyprávění příběhů možná záleží především v tom smyslu, že, vyprávěny, postupně ze sebe vyvinují slova, která jsme před jejich začátkem naprosto netušili.
Takto zkategorizováno, nabyté stanovisko ovšem oprávněně vzbuzuje otázku, zdali případná dovednost vyprávět příběh je v případě filmového scénáře zásadní.
DOPIS
Dobrý den, pane Vališi, zdravím, když se vzápětí pokusím o prosbu,
která vás možná nadzvedne.
Začnu zeširoka – u prokurárora Vaše.
O němž jste mi kdysi poslal nějaký rukopis.
POKUS O ESEJ (1.)
Dobrý den pane Lojkásku,
přijďte v pondělí do mé kanceláře (č. 113 nalevo na konci chodby v přízemí) nebo za paní Renátou Czylokovou (č. 104 napravo na konci chodby v přízemí). Abychom vyhověli postupu stanovenému zákonem o evidenci obyvatel, připravíme Vám písemnou žádost, kterou vlastnoručně podepíšete a my ověříme na základě občanského průkazu Vaši totožnost (naštěstí Váš občanský průkaz, který jste před lety odevzdal, ještě do prosince letošního roku platí).
FIKTIVNÍ SVĚT 84.
No nic…
Aniž snad jsou moje depresivní chmury pryč, tak tam zase zítra jedu, vduši víc jedu nežli medu, koupím si tentokrát jízdenku až do stanice Babice-Huštěnovice, což je třetí štace pod Otrokovicemi, jestli se nemýlím.
VOtrokovicích svou trasu přeruším a poobhlídnu se po hale nádraží, nato s kamerofoťákem pořád v ruce prospěchám městem, abych letmo navštívil místa, na nichž jsem již minule nebo dokonce předminule zanechal vzkazy, byť nevěřím, že kdokoli ztěch, kteří slíbili, by se jakkoli zajímal.
Ale úplně nejdříve projdu podchodem pod kolejemi a potom prošlapu zhruba 2 kilometry ktamtomu domovu Senior, poptat se tam sobrázky našitými na maskovacím triku zpovzdálečí nenápadně kolem, jakož i uvnitř budovy případných vrátných, jestli neznají tamtu paní črtávající propiskou do řádků linkovaných sešitů formátu A4 nutkavé posloupnosti řad grafických symbolů, po níž se vOtrokovicích slehla zem, celého déle nežli půl roku, co jsem ji v hale otrokovického nádraží zastihnul zcela náhodou – poprvé, a naposled.
FIKTIVNÍ SVĚT 74.
Jak jsem již včera naznačil, pokud si je svedeme představovat jako svého druhu tělesa, pro mnoho zdejších slova nevystoupí z plošnosti a jejich existence nenabydou prostoru, prostorovosti.
A hned pro tuto první dnešní větu může jiným připadat, jako bych se vůbec nezajímal tématy té otrokovické paní, jejím realizacemi v sešitech, nebo jejich hodnocením nebo intepretacím, popřípadě dalším rozvíjením možností nebo metod jejího hledání.
Ale jsou to slova, nikoli skutky, co nás, nebo jimiž, nás odsoudí.
Pokud se zasníme, mnohé naše prožitky všedního dění vnímáme v představách jako prostorové, dokonce svým způsobem majestátně prostorové, zatímco jiným osobám se tyto či obdobné skutečnosti při vší snaze nevybavují jinak nežli stroze plošně, a to i třeba pokud jsou jimi pociťovány i barevně.
FIKTIVNÍ SVĚT 73.
Významy slov obecně nějak souvisejí se zbožností.
Ztohoto ohledu je zajímavé, že Ludwig Wittgenstein začíná text jeho FILOZOFICKÝCH ZKOUMÁNÍ dlouhým citátem úvahy svatého Augustina, jinak též pilíře katolické teologie, o nazývání slovy jakožto pojmenovávání.
Nazývání slovy děje se, či je prožíváno, aktem magickým.
Taková otázka, a nutné představy a zkušenosti sní spojené, a takový dnes již všedně běžný bezmyslný akt podmiňující, bude asi dnešním tuzemcům nesrozumitelná, poněvadž tito používají slova pouze instrumentálně, vyjímají je jako ploché předměty bez jakéhokoli s nimi souvisejícího prožitku.
FIKTIVNÍ SVĚT 72.
Soudruzi, jak říká náš velebný pán, nechcu vám tu krájat žádného čerta na zeď, ale naša situace je už vážná.
Obsah tvoří hodnotu jména, ne naopak.
Tož cosi takového vyslovil onehda jeden slovutný profesor ze zlínské univerzity, a to se potom má snáď jeden divít, že pár krokú trolejbusom od toho Gottwaldova Zlína si vnedalekých Otrokovicách jedna taková ještě o měsíce dříve nežli tamten profesor usmyslela, nebo jenom uhádla, že slova okolo ní přestala mět, nebo že dokonce jakýmsi náhlým kúzlem poztrácala, jejich významy.
Že sú to cosi jako ty vypité prázdné sklínky, které se povinně učí malovať vhodinách kresby tvarú děcka na hradíšťské úmprumce.
FIKTIVNÍ SVĚT 71.
Zbraněmi se na ty bolševiky musí, jejich vlastními zbraněmi.
Tlouci jim vlastní vůlí obrněnými palicemi po těch jejich totálním komunismem zglajšaltovaných palicích jak nějací žižkovci, až jim hlavy uvnitř přileb budou pod útoky, bratři, chroustat jak nějaký ty virtuální vořechy.
REKAPITULACE 1.
Kvůli sviním, co mi už šestnáct roků hlučí každou noc za zdí, spávám každou noc po celou tutéž dobu vtraktoristických sluchátkách, dokonce jsem si onehdy koupil vOtrokovicích 4 kilometry za městem vMountfieldu nová, ve slevě ze 120 na 90, červená.
FIKTIVNÍ SVĚT 70.
Po mé předvčerejší otrokovické návštěvě je jisté, že moje vlastní představivost i tu dosáhla další své meze, a že kromě zázraku, jenž se však nedostaví, mě od neodvratitelného debaklu skoro roční mé snahy může odvrátit toliko případný zájem příslušníků tamní komunity Svědků Jehovových, třebaže vprůběhu mých několika investigativních expedicí jsem žádnou dvojici jejich delegátů vokolí nádražní budovy postávat neviděl.
Bydlí včinžáku přes ulici, jmenuje se Mirek a je vedoucím jejich českotěšínské komunity, a poněvadž spolu vycházíme lidsky nadstandardně dobře, poprosím ho tedy e-mailem spřílohami, zdali by vmůj prospěch neoslovil stejně nehmotně elektronicky Svědky otrokovické, kteří jsou při jejich misijních pochůzkách vybaveni tablety.
Takže by, nacpanými mými obrazovými přílohami, jejich prostřednictvím mohli případně naskytlou se kohosi letmou podobu velice snadno porovnat, a vpřípadě obzvláště příznivé náhody či dokonce shody mnou nenalezitelně neznámou identifikovat.
Neoslovovat, netázat, určit pouze její situaci jako věcně fyzikálního bodu vdílčím místě a čase, abych já případně někdy příště mohl na jejich zjištění při obchůzkách navázat.
SOUDRUZI, PONĚVADŽ UŽ TO VYŠLO VE SLOVÁCKÉ JISKŘE,
tož teda už to začalo.
A netřeba se nám žádnému dlúho připravovat, každý znás přece celú tú dlúhú dobu čeká, nachystaný, kde sa má na podobnú výzvu postavit.
Na naší straně teda nebude žádný, kdo neumí číst, co se především pozná podle teho, že si dotyčný zadá https://www. facebook.
PŘED ZÁKONEM
[04. 10. 2012, 17:14]
Hleď, před Zákonem
paradiktum. „Co umíš.
4/// NEEXISTUJÍCÍ ŘÍKADLO
NEEXISTUJÍCÍ ŘÍKADLO
Bum, bum, bum.
Kdo mi boří dům.
Paradiktum.
3/// WITTGENSTEINE, WITTGENSTEINE - - ŘEČOVÁ HRA
Mám dojem, že se původně jedná o dvě z vět filozofa Ludwiga Wittgensteina, i když je vzápětí zřejmě nebudu citovat v původní autorské přesnosti:
1/ Myslíme jen ve slovech.
2/ Co nelze myslet, nelze vyslovit.
Když v souvislosti s první větou rychle odbudu případnou námitku kohosi, že myslíme (i) v obrazech, souhlasem že ano, a že vždycky záleží na následných řečových schopnostech nebo jazykové zběhlosti mluvčího, kolika a jakými slovy svede dotyčné obrazy i v oné latentní (předvyslovené) formě vyjádřit. Popsat.
2/// 3 HAIKU O PARADIKTÓZE
[05. 09. 2012, 17:12]
PARADIKTÓZA.
Slovo neexistuje.
1/// UŽ SE ZASE TĚŠÍM NA TY KRDELE ZDEJŠÍCH BLBEČKŮ, KTEŘÍ,
nezváni, zase vlezou odevšad sem dovnitř, a opět spatří … nic, tedy nic, protože zde na ně opět zeje jen SLOVO, slovo, slovo, a je nikdo cosi takového nenaučil číst.
Ale nejdříve ten podivný sen z dnešní noci, vypíšu ho tady jako takovou škodolibou past jiným zase blbečkům i blbkám, nechť jsem jimi podezříván z dalších ještě z mých fetišismů, začínám hned záběrem mých vlněných žlutých ponožek, po nichž jsem se sháněl a ony visely na pelesti bílé kovové postele. Pak jsem ještě viděl práh, který jsme v rukách skládali s jakou mi neznámou milou holkou, podobně jako onehdy v úterý odpoledne mi Láďa Stibor pod přístřeškem zahradního domku předváděl ten jeho prožraný červotoči; od dveří záchůdku zahradní chatky.
S tou milou hovornou holkou souvisí to slovo, které jsme si vzájemně vyměňovali, a jemuž jsme jako jakési konkrétní zprávě rozuměli úplně samozřejmě oba, ještě předtím nežli jsme se začali pohybovat ve složité akrobacii našich těl, ona ho mělá krásně pevné, opálené, ňadérka tuhá, vyholený klín.
ŘEŽBA V KOMENTÁŘÍCH NA BLOGU:
http://megnautika. blog. cz/1208/muj-domaci-mazlicek#komentare .
Nejdříve si ovšem nejmíň třikrát bedlivě přečtěte následující varování, dámy, páni, nežli dál dovnitř příštího vyprávění vejdete, je to ve vašem zájmu, mi už se snad nic ještě horšího, nežli co již následovalo, státi nemůže.
CO SE NEDÁ VYSVĚTLIT JINAK NEŽLI NÁHLÝM VHLEDEM
Poněvadž s těmi mými povídkami je to sice pořád lepší a lepší, i přes tú překážku, že stále méně zájemcú je chce číst ještě za mojeho živa, proto se už do čehosi takového oplácá vrážat prachy, a tak sem si včera u nás v konzumu na městečku kúpil novú prúpisku, abych dneska hnedka ráno jako první napsal, že už to se mnú vypadá tak, že mě všeci začnu osahávat až za mojeho mrtva jako klasika.
Co sem já sám věděl přece už dávno, dyť ne nadarmo sem onehdy dojel do Hradíšťa, a vešel do pohřební služby, abych jim tam hned na prahu řek: „S Pánem Bohem tu ňa máte, dobrý deň. A že je mi pětašedesát a sem na světě sám, peníze mám sebú, došel sem si u vás předplatit pohřeb, mám rád svoje věci v pořádku. “
Chvílu se na mňa ta paní od stolu dívala, a pak mi řekla: „To ste si, súsede, asi splet dveře.
MODLITBA K PETRŽÉLI A DVOJNICI MEG RYAN
„Taková modlitba na odpuštění, Edo, v žádné víře není, co vím, a sú jich tisíce, aby ses moh z tohoto svojeho tak strašného hříchu pouhým pomodlením vykropit. … Rozumíš mi, ty už teď zaživa sa pálíš v ohňu pekelným. … Právo na Tělo Páně ti pro tento tvůj strašný skutek odepírám, otoč se teda, a vyndi nazpátek, jak Adam s Evú tenkrát z Rája, tamtěma hlavníma dveřma našeho chrámu, ať už tě tu mezi náma už víckrát nikdy nevidím. “
S těmito slovy ve hřbetě sem teda vyšel tuto nedělu z toho našeho kostelíčka na kopcu nad dědinú, sám a daleko nikdo za mnú sám, v hospodě sem sa nestavoval, poněvadž i v pouhém pomyšlení na pivo to mi zhořklo, svatý chleba mi teda byl zapovězený, aspoň že toho vína z letošních pampelišek mi trochu na dně demižónu zbylo, bárs chutná jako brčál, nebo cosi od močála, brr, až sem se při tým pomyšlení vprostředku dědiny roztřepal.
NEVIDITELNÝ ZPŮSOB BYTÍ
Předloni, 3. května 2010, zřejmě v kterési z olomouckých nemocnic, zemřel jakýsi František Bílek, možná někomu připadne jako cosi nadbytečné něco takového vůbec zmiňovat.
Dva roky nato, ve čtvrtek 3. května letos, jsem se na jednom z rožků ústředního olomouckého hřbitova před náhrobní kámen s vytesanými nacionáliemi pana Bílka matky a babičky postavil já, k poledni chyběly dobré dvě hodiny.
NÁVRH NA VÝLET ZA DUCHEM
Fotograf Miroslav Tichý zemřel loňského 12. dubna, zhruba v poledne, dozvěděl jsem se nazpátek od jeho pečovatelky z jeho posledních let, když jsem se v rámci příprav před pár týdny zajímal.
Za živa všem kyjovským smrdíval, vyhýbali se mu, pokud je míjel na městečku ve vyplandaném svetru, s fotoaparátem schovávaným pod ním. Jiní pisatelé by se zastavili při popisu drátků, jimiž míval seštopovány cáry děr na kalhotách, nebo by neopomenuli vypočíst dlouhé vlasy a vousy, které si stříhával občas, dokonce ještě méně častěji nežli se třeba koupával.
8 www.barbusina-dokumentace.blog.cz
www. barbusina-dokumentace. blog. cz
Onehda, když sem zrovna neměl opravdu nic na prácu, tak tamtoť navrchu na Suchým řádku mezi sklepama sem našel ležat takové stvoření, že si zaslúží pár písmen, pomyslel sem si hned, abych se o něm zmínil, poněvadž je docela možné, že už nedýchá.
7 NĚCO K WITTGENSTEINOVI
1. SCÉNKA
Na obrazovce noutbuku Světelná show, avi.
Před ní vskočí loutka DUCKRABITTA.
DUCKRABBIT Dobrý den, dobrý den, to jsem se nejdřív lek, jaký tady bude ticho, a ono ne,
6 INTERMEZZO: MILÁ BARBUCHO
INTERMEZZO: MILÁ BARBUCHO
Pokud snad mímí kdokoli pokračovat i nadále v tvrzení, že, například, špekovou kůži nejde (popřípadě nelze) stříhat manikýrovými nůžkami, tak: snadno. Před chvíli jsem si to ze zcela náhlého popudu tvořivosti zkusil. Moje stříhání předuzeného koncentrovaného vepřového kolagenu se dělo zcela samozřejmě zlehka, naprosto samozřejmě přirozeně, jen ten experimentální materiál jsem si (a dokonce původně ze zcela jiného důvodu, neboť v polévce) zhruba půlhodinu předvařil.
Ve včerejším mailu jsem dívce s rudou hlavou Barbuše naznačil, že bychom se mohli pokusit o cosi, co jsem ihned nazval korespondenční kinematografií, tedy dát pospolu autorsky dohromady v systému víceméně kolchozní spolupráce několik minut (prozatím jen čehosi) – a přihlásit to jako zcela vážně míněný artefakt do přehlídky výtvarného bienále v Cieszynie na polském břehu řeky Olzy.
5 29.01.2012 21:43:17 STVN KRITIK
29. 01. 2012 21:43:17 STVN KRITIK
MUSIM RICT, ZE JSEM SE ANI U JEDNOHO TVEHO DILA NECHYT. JSEM TOTALNE ZTRACEN.
4 MOC JSTE MNĚ POTĚŠIL
MOC JSTE MNĚ POTĚŠIL - A DOKONCE TŘIKRÁT.
ZDRAVÍ S DÍKY JIŘÍ FIALA
Milý pane Fialo, vzápětí sám nejlépe posoudíte, jak se i z vašeho mailu dalo pokračovat jiným wittgensteinovským směrem; a aby bylo příští i pro představu jiných co nejzřetelnější, ihned jsem z něj, mailu, udělal vzhledem docela slušivý titulek. Téhle další wittgensteinovské tautologie.
V pořadí čtvrté.
3 WITTGENSTEINOVA OLOMOUC
WITTGENSTEINOVA OLOMOUC
Jedním ze záměrů tohoto filmu, jak již bylo možná řečeno, je ono cosi jako znovunávrat Wittgensteina do města, v tom smyslu, jak se obojím (oběma) vůči dějinám náleží.
Proto pro účel natáčení filmu bude v Olomouci inscenována socha, realizována v řádu wittgensteinovské tautologie, a to nejlépe samým Mistrem (o němž bude zmíněno podrobněji v příští scéně) na hlavní ulici, opodál kteréhosi mostu ve všedních dnech co nejfrekventovanějšího pěšími.
Socha vprostřed řečiště řeky Moravy, zevlounům jen zčásti viditelná z mostu, ovšem pokud se vůbec v jejich spěchu u zábradlí na nutnou chvíli zastaví.
1 FILMOVÁ ANEKDOTA
FILMOVÁ ANEKDOTA
Předpokládám sice, že jich je mezi zdejšími hodně, kteří neznají tuhle Wittgensteinovu kresbu tvora duckrabbita (z knihy FILOZOFICKÁ ZKOUMÁNÍ), natož její původnější předlohu psychologa Jastrowa z konce 19. století.
Případným zájemcům nebo (dokonce) zvídalům jsem je s malými změnami původních vzhledů zařadil pod sebe, s připomenutím ovšem, že v případě Wittgensteinova komentáře k ní, se mu nejednalo zas až tak o způsobovanou optickou iluzi, ale zejména o precizní ilustraci k popisu zkoumání (vyšetřování) procesu vidění jako nazývání.
Sám jsem snad ještě postoupil v jeho úvahách o krok, ono částečné jeho zřené (v angličtině nazývané the “dawning“ of an aspect) jsem přeložil jako “zásvit“ určitého vzhledu – a pracoval v tendenci onoho zásvitu, jenž je jen jakousi dílčí vrstvou nebo závojem vidění námi viděného celku dané věci, a snad jej/ji rozvinul ve formě optické iluze do jakéhosi zásvitu zásvitu.