a ta a taková

zatčená do slov vpolokrocích zmezidob
rozpukám, léta jsou daleka napřímení
a slova, slova má. vbezedění
chybí mi jmen obyčejných věcí

úzkost je pták pelichavých per

úzkost je pták pelichavých per
snídá sám
je němý
na krkavčí kosti nosí rána

Interpunkční znaménka

Zde máte prostor pro své dotazy ohledně obecnějších otázek interpunkce, ale i pro uvedení konkrétních vět a souvětí, se kterými si nevíte rady. Rádi se pokusíme nad nimi podumat spolu s vámi.

S/z ?

Diskuse je určena pro otázky po záhadách tvarů slov se soushláskami s a z. Prokousejme se společně jazyku na dřeň a zjistěme jejich původ a důvod ve vámi neproniknutých slovech.

Synonymie, opozitnost, polysémie a homonymie

Trápí-li vás význam nějakého slova v jeho vztazích, rádi se s vámi podělíme o své postřehy ohledně jeho dalších možností. Stejnou míru pozornosti si jistě zasluhují i vybrané obecné kategorie významových vztahů uvedených v názvu diskuse.

Se

hleděla jsemjak ruce mi usychajía křížem krážem možno byluštit ze hřbetů jejich skalse něžně obejmouta spolykat svá mrtvá slovasvé jáa přinést jej na dlaních--tvé oči vedly němý monologa dávaly znamení letcůmmyslivcům do polía běžcům o život"jen dál. za hranice těch sivých skalkde dýchat zabolí. ""jen dál. však jsme jen síla za ustání.

close closing

zdálo se mi
že jsem kdesi nechala půlku tebe
zprstů mi šel nad ránem strach
- kdy jindy -

Malá Próza

hledá v nebi vlny lemy nádražních věžía věřív obyčejné věci člověkahledá za pachem výstřihůmaně rozpjatých košilívyzáblých gestv davu průchodůhlesu hovorůskrze městonaskrz člověkasbírá z pocestí deštníkymašle tkaničky bota v odrazu slunečních brýlíhledá přítomné očipřítomného člověkaa dav. na dotek tuhne v expresitíhne očima co medjen cílíhledá večer spočíváa stále věřív obyčejné věci člověka.

-

-- panelové domy lampiony na skráni města planou Novým rokem--.

Janince

ty se nudíš v práci, já doma to mě trochu děsí naši koukaj šici na televizi. na nějakou blbost. českou. nuda to se snad i učit budu muset jít achjo norimberk byl super.

ze zahrady soch

ó, jak jsi krásná, přítelkyně máó, jak jsi krásná,mahulenotřemi z pokojů kráčím ti vstříctřemi doteky očí tě líbám, vícnicmahuleno,kol tvých střevíců my nicotníkameníme v zemtřeba mi postevřených rtů tvých z pola dechutřeba mi mlčení jichv echumahuleno,kol pasu tvého kradměobchází sebekradpředestře mi paží tvých jímání klidných ránpředestře mi dlaní tvých, kde příliš hranv sobě mámmahuleno,kol tmy tvých očí zračí se třemikrásky
tetě Věře.

pražce

pracuju přesčas na pozemním plánujak se vrátit zpátkydo svých vlastních kolejípracuju do úmoru- a někdy až k ránupouštím dech na volnoběh- na místa, kam se tepy ztrácejí.

manikúry

náruče dam prokřehlých rukouhřejísedí a sbohem šeptá letokruhůmstřiženým srpům za konci dlanía šepot roků se vznáší nad čaramia šepot po pokojiruce dam prokřehlých náručíse znajía spínají samotěa tichu po pokojispí a prach hrudi neposedně vzdycháletmostí nádechůbojí se čichatje drobná před stěnami a přejinak zní - jsme sami - a přejinak voní když - peřinami -vstávání pro stínající chlácholivé klínykam hlavy spočívají odevzdaněvýskává za skráněmii milované jednohlavé saněvrní a lehounce sípá nad snídaníspěchyhledá sýr, míchá zeleninu, hází úsměvya zpod očí vrásky dračí rozněžněle sčítávstávání stíná chlácholivé klínykde hlavy odevzdaně chybívajísnad pro milované dávnéa pro skráně hlídázda jípak sedí, sbohem mlčí letokruhůmprotuhlým prstů konečkům, stříháa ticho roků dusne nad čaramii ona se budídenně;denně za hlavami.

babysitter

mám ses otazníky. pohrdám cajdáky ve kterých se utápíma léto je dávno tady- zimně břečkovatíma nevycházím, za sebepouštím hudbu skrz kterou se neslyšímutíkám seutikám se- vteřiny. semestry. prázdno ze sestry.

brněcí pinknic p(r)odruhé

Takové malé růžové nic opět dostalo hlad.
– KDE . TUDYMA TAM ANEB PAPOUCHOVA BÁSEŇ V PRÓZE, KOLÁŽ ANEBO TAKNĚCO
– KDY . štyryadvacátýho máje a nevzpírejte se.

mezirána

narážím mezi dvěma protáhlými otazníkynarážet, narážet málo o něco víc- vždycky je to o tom dojít pro ten papíra tužkunajít tužku, honem, když hlava řičía papily svrbíocet – planý višně – cukr – sůla na nich pocit, že psát už nemá smyslpocit zezbytečněnía jestli není dnešek jenom grafomanstvísvět kde fraktury starých slov jsou cennějšísvět plácnutí do vodycennější aoristy metafor a vůbec časy páduantepozice interpozice a za čím jíta jestli psátjestli je moje ego školy silnějšía jestli psátkam snít.

Princezna Škaredka I

9, 2oo3
Část I. – Jak se to všechno semlelo.
Na jedné daleké planetě v jednom dalekém, nám neznámém ostrovním království po nádherném obrovském hradu se rozlehl umíněný křik princezny Deriny: „Ihned. Povídám, ať už je tu.

Bezaretační

Panáci kmitavých barevných obleků,šepotní davové divadel, pěnyzámořských parníčků, kláštery, bez lékůtaneční horečky, okaté ženy.
Sílící vědomí rostoucích odpadků,drzí rackové, pistole, patrony,slavnostní bankety zlomených podpatků,cizí, omšelá, svítící neony.
Praha dlouze letmých hodin,marnivá, houpavá panenka,Praha spěchu, horních spodin,
pečlivě leštěná skleněnka,Praha děcko vlastních zplodin,podivná proutěná slaměnka.

jírovec.rezaví., Kdesi

korábemze snuv tvých očích
řeka se rozlila a všemi pažemi roztáčela vír,proud sílil, přespalubní námořníci mávali nohamaa ztracený trup lodi klubko Ariadny ještě odvíjel
opustíš,zesnuv tvých očích.

brněcí pinknic

bylo by to takové růžové nic, takové brněnské odpolední posezení v trávě, takové klábosení, takové flákání se, takové požírání všeho, co kdo přinese.
co je hlavní – asi KDY, co. mno. tak jako v pátek, jo.

Někdy..

Sometimes I’m much too blind to see the damage I’ve doneSometimes I must awake to find that really I have no-one
Někdy. zahlédnu svou tvář v podchodu, jak zíráněkdy se zavrtávám do země a sama sobě vzpírám čekám odpovědi na hluchých linkáchněkdy když obsazená do ticha jen cinká
Někdy . moji měnící se strážníci s deštěm pláčouněkdy kropí mi plášť, když jsem hloupou káčou zas zní ulicemi dvoje podrážky cestou unavených botněkdy je poslouchám, někdy se blíží, když v cestě mají plot
when I’m not too deaf, dumb and blind to see the damage I’ve donemy body turns and yearns for a sleep that will never come

ukolébám

hřmíš a už přicházíš.
venku voní škobrtavé mokro
naťapu ti na bříška prstů šelestem listoví
jasný šlic moudrosti

3:0 prohrávám

ve tři ráno mě vzbuď nechci se zaspat až zas půjdeš hlavou proti ledničcevzbuď mě potichu aby mi nespadla víčkajak bříško moučníku raně uloženého do troubyvzbuď mě pomalu budu se ještě chvět sny o dekádách dek a prášku na praní -až mě moje poezie pohřbí a tříděný odpad nepošle kondolencivzbuď mě na noční hody ve svítání navozeném tou naší lednicízakryj si ústa že málo spím a našlápni vodu cos rozlil těsně před spanímmiluju tvoje otisky na linoleu a stinné na stěnáchvzbuď mě ve tři ráno abych věděla že tu není to ticho co teď.

Pojídání

Chtěla bych to vyjádřit v šesti krátkých větách, jednu na řádek – že 5 koček, pes a zahradní kbelík plný teplé, sluncem ohřáté vody ještě nedělají život a že štěkot je jenom otázka nedorozumění mezi šálkem a konvicí, když do rána vzdychá horký čaj a že tamtomu pánovi s buřinkou, kterého nevidíte, nebo spíš který nevidí vás, protože poledne uletělo do křoví, je moc málo zelených let a chtěl by víc, ale v kapse vítr a odvaha loupená, nebo loupaná jak pistácie z kabelky slečny, co vytvářejí cestičku pro Jeníčka a že mít narozeniny alespoň jednou do roka, děti z domova by byly živější, protože stropy by zmodraly a podlahy zhnědly a ten pes kočky pokousal, bál by se listonoše na svém ocase, a psaní by bylo víc, se všema těma pestrobarevnýma obálkama mezi zuby pouličních půlnočních ponocných, hlídajících noc, aby neutekla, vyplašená z odrazu v kaluži jarního podvečerního deště – ale nejsem na básnickou zkratku. Světe jsi dítě. Zavři pusu a nemlaskej.

za chvíli

čápe..

opouštíš měsvětlo se odráží od skelných očí a pomalu se tmívykotlaná, otáčí se s-nímožná že samamávám si a desky skel černých onou stranouodvracím, mezi malou pauzou na poslední vyvzdechnutíšeptám si do ucha ty hloupá, marnivá. některé šperky se nekupujíne ty žahavéhledáš a opouštíš mětady žádná taková není. žába. rtovatá.

posté co jste seli .. klíčím

--jinak než že jsem malá nedá se(v kolotočení se vyznám líp a na hřištích)přerůstám tě mlčeníma přece u tvých kotníků zdá se svět tak zoufale dalekýzníš z níž to ty hysterické touhy dávat teplo a žít tím druhýmsvedu se k tobě na blízko . a snímjestli se jednou utopím -skrz zdiskrz žalu-zie . zeje tma mezi odrazy ránaa nimby a cumuly a vítr nástupišť kam někam se míjímea sny a rozvraty a columelly háďat v Evině klíně se chvějíjestli je blízkost klíč žít tak chtíč rozdat sebe dopoblíž komusi je řešení -jsem malájsem mladáa přece u tvých kotníků se líp přemýšlíže leze leze po železe -že sebou znít v stenu záchvatech klíčení je řešenía blízkost chtíča jestli přerůstám tě mlčením---.

rozhledy

z mostu odrážím se ve vlastním stínuve vodáchuličky na hřbetech se lámou křížem kráža staré nádražní domy si stýskajídni v počest asi své tváře loupoupo stranáchje chladno-přechází koleje, vlakům příča znív mých očíchje chladno, všude se ztrácím.

6

srpky měsíce se ti v očích rozlilydo moří,tenké nitky šáchorů mezi rty -a znějí,znějí mnohem dýl,když se obrátímnazad a vpřed a šestkrát zpětv rozedněnímísto vprostředdennítvým linkám ránse ztratil stínnazad a vpředa možná,možná že zpět,když se obrátím. za seboucítím změndýchejnazad a vpředpro mě a teď,když nevíš.

do bloků

700 mil odložených auttvého městazavírá se do ulic těžko si vidímdo dlanískrz skleněnou tvář patníky cestsem a tampospávat v náručíchměnících se strážníků-jeden den jako životco to zkouším. do bloků. se snést.

mno, bylo tam sedm kroužků... a každý den od předtím, asi, do nich padal déšť

(mlhya šero studí chodníkystíny pod oknyranní růžové záře do černa) dny se mi krátíze stěn prázdného domu,mrtvých much, co už prostě umrzly,z kaluží pod prašnými tvářemi,z šedivých pohledů, lepkavých listů, vzdálených hlasů, z tvých starých kroků, co snad ještě slyšímu sebe tlouct- dýchám dny se mi krátí.

jiný pohádky

je mi smutnozavírám oknaohnivý ptáci evidentně nelítajkrál umřela pršíkyselí dešťové

časový linky, ale žádný emhádé

sedět uprostřed poválečných Čech,děsit se fašismu a čekat až nastoupí, ale nejdřív republiku, republiku nezapomínej. chybí mi pár stranasi tak náruč z Romea, Julie a tmyjo a dílek padající pavlače,-jsem Hugáč-(a moje svědomí Honzlová)ale zvednu se, protože můj skvělej stát je sám a chtěl by dětiovšem, má na to léta, zralých třináct-no v tomhle věku dneska přece každej mrdá vo sto šest. jen jestli už pro něj není pozděne všichni se k rodičovství odhodlaja někomu to prostěnejde.

mých dvacet stop

spočívám na mlhách-lítat nechtěně možná tak dvacet stop nad zemínení přece štěstí-mámvprostřed sebe sama šuměníšumění sama sobě vprostředek-chyby na příjimačích nikdo nehlásí-tak se svlíkám jednou tu a tamza rohyjednou tu a tam se svlíkám taknajdi cíl-a možná že tančímna mlháchkolem sedících.

Dialogy

v poloze ležmo kladu chodidla po stěnách jedenáct proroků a sedm věrtak jako moucha do stropů a před jarem sebe zastínípřicházím nitky praskají dešťové celých pět oblak a jeden směrkroupami ztěžklé –ony– už bouřky se chystajíkam dál. je chladnoa bezvěří.

BARVY

rozneseněmlhou zmoklá místa na chybykrapání (a jestli vůbec snad že protožesesedat v zatáčkách- za vlastní vzdálení asi můžem si sami)
jedním slovemse štíty zvedají, lásko, . meče
šepot ve tmě, ženaše slepoty nejsou samytvoje moje splývající a zdání
Pane, odložte prosím ostré předměty letová kontrolamožná směrem na sever

we are leaving

sevřít se uvnitř
a skrýt se před sojčími zraky
nežli mě stráví moje já a moje my
a než se propadnu tam někam

světe...

dvakrát tři páry sedmi lichých vět
to je jedno moje slovo a stovky tvých mlčení
a když si stoupnu na špičky
a uvidím víc než jenom obzor

determined

a že nemáš slov bude se tě vítr ptát proč mlčíš
a že sočima dokořán objímáš svět, slepý
a že prsty svíráš si nic křečovitě do dlaní.
měla jsem sen kde všechno bylo modré

procitnutí

- dřevo ztrouchnivělé pod prsty těžce sípá
ta tma se probudila kdesi uvnitř ticha ,
mami.
- pavouk pěti noh se na stěně tak jemně kývá

Jinotaje

leč
no/já
bych/se
s/vámi/ta

5

a zpod řasama rozmazaný dekyvylezlo svítáníchce se ti křičet. pokoje s něhou za dolarpárek v rohlíkuzmrzlej nosšelesty na srdcico trápíto tichodo pokojůdo p o k o j ů . . .

Můry v bodláčí

vzpomínám
tak malá bylas
a tak moc chtivá
já tvým okružím,

NOXAE DOMNATUS

až pukne obzor
ve spoustě vrás
až rozlehne se
za clonou řas

korouhvičkám tance začínají

nad hlavou mi vzplály spodní vody
a špičky větví se barví krví listů za oknem
cítím mluvit rozbahněnou zemi
a stíny obzoru už bývají mi prorokem

Den za dnem-

Den za dnem
v tvých rukou spočívám
a tisknu se ktvému bytí,
vpeřinách ostnatých

až dnes bude tenkrát

až budu opotřebovaná
a z práce vrásky jak oraná zem
mě na tvářích budou objímat,
až oči živé jiskry pozbudou

krůčky po špičkách věží se vzdálit snad

křídla ti roztrhám až budeš vzlétat
a skývou chleba udám směr hladovění
zavřu tvoje ruce do konce léta
a dokážu jim, že nebe dávno není

zoufalé vítání

za malou úplatu velkými ústupky
sešedlým bublinám dne
tě tuvítám
obejmi mě,

za všechno nepotřebný

sešívám si jehličí do malých korálků
abych pozítří mohla hrát kuličky
smouchama za okenicí
prosím

Svetr

stojím ve vitríně
v poušti pannen,
co nedosáhly pokory skrz
vlastní

4

rozcuchané zítřky
mi svítají na pozdrav
a stejně nechce se mi
- vpůl čtvrtý ráno

Hana

mám beznaděj
mnohých řečnění
vtesanou do skrání
a rukou smývávám

Ať vím, že žiji

zkousni mě.
Slyším hřmění
a obilí,
doteky prvních hvězd

Noční déšť

Padají skleněnky sperlovou náplní,
nastav jim líc a nechej se bičovat,
tříštíc se o chodník pak vzduchem rozvlní
vůni, co skrz listy budeš vdechovat.

Chuť moře

Na molu stál vkalužích přílivové vody, blyštících se několika paprsky, co pronikly večerními mračny, zatoulaný pes. Huňatou srstí se mu proháněl vítr a na tlapách ho pálila sůl. Ta malá holka se mě zeptala, kde se tu vzalo moře. Byla mi protivná se svými copánky a s úsměvem zpohádky, pokrčila jsem rameny a toužíc ublížit jsem řekla: "To jak lidi celé věky pláčou.

Strávená

Čechrám si vzpomínky
jak vlny bolesti
sopájejícím chtíčem
po zvuku vlastního

Nepřítel pirátů

Pouze potajmu se cítí sám,
elegantně opouští vše,
tak se ve strachu vyhýbá opuštění,
rozum odsuzuje pro stáří, skoro

Shrben

Malíčkem vyťukává
každý déšť
tvou vůni na
parapet

Trouchnivějcí sípky

Slabika lačných mlh lká
umrlčím brumendem ruměných hor,
vjarně nahých korunách
hostují hejna otrhaných vran.

3

vrukou si hloupě schovávám vítr
vchřípí cítim syrový pach borovic
a smůly
je to jenom obyčejnej pocit

-naději-

Vsrdci oheň
a prsty zpopela
oharky co
nikdys mít nechtěla

Ticho Tvých nocí

Připadám si hloupě. Noční šero obklopuje mou kůži a vtírá se do ní jak hojivá mast. Temnotou léčit temno. Přišla jsem za Tebou.

2

Skrz kapky vrstvené do duchen
dere se záře tvaru blesku
vdálce zkroucená zelenavě,
zde zlatavá jak jiskřivý pruh netušených změn.

A lonely stupid body

Hořce si zoufáš
dechem zhrobu vzešlým,
hořce se otáčíš
za svící znaděje.

1

Děravý nohavice
opuštěných snění
na skládkách kolem cest
volají od prvního

Saze

slzu na horkým jazyce
nechat si lačně vypařit
polykat hrsti hřebíků
rezavejch nánosem času

Zpuchřelých provazů zdí

Stíny stop zanechaných
návštěvou zminulosti
dupou mi po vnitřním
světě ze zažehlených záhybů

Objetí

Kzemi se snáší sníh, vpomalých piruetách dopadají vločky uléhající na šedivé, chladné chodníky. Přestal dout vítr a uklidnil se vzduch, ledová vůně dýchá na všechno živé a halí tmavé domy a zamračené postavy do mlžného oparu.
Už dvakrát jsem dneska odklízela sníh. Než jsem stihla odházet několik desítek těžkých lopat, byla cesta za mnou zas bělostná a neposkvrněná.

tlak

ve stavu bez duše
bezduše bloumat zdí
proplout jen bolavě
oči pak odvrátit

x-x-x-x-x-x

Za jednou loukou mnoho cest…
Zasnění andělé prý
smutek odkládají pod polštář.

Rozpoznávejte šetrně

Rozpoznávejte šetrně:
Čtěte pozorně:
konečných pár sedmidenní zakouším svízel kreativního strašidla se zřetelem k všednosti
posledních několik týdnů prožívám krizi tvůrčího ducha ohledně prózy

Už i milenec léta

Podíval se jí do očí. Modrých. Průzračně smutných. Vzala ho za ruku, svými ledovými prsty se dotkla jeho tváří.

Já - - -

se sedmnáctkou na křížku
s úsměvem z nevyspání
s pocitem, že nepatří
nikomu a ničemu.

Zrychlený tep

Každým svým dotekem
šeptáš, že přijdeš zas.
Vrytmu uzardění
lapeš po dechu a

Lucie

Cítím se tak sevřeně, úží se mi hrdlo a vplicích to píchá, když dýchám, hlava třeští, ruce mě zebou, ale lije se znich pot. zespoda pryčna, ze stran to bodá, ze shora na hrudník tlačí.
Maminko, kde jsi.
Byl tu pan doktor, ta paní odvedle ho zavolala.

T'sert

Na rukou krev mají, vočích zášť
-čeká věčnost vás a temný plášť,
vduši zloba, vsrdci jen zrada
-smůla vpatách a msta se vkrádá.

Lajmilhuli

Křičí míli, sílí vílí víry býlí,
roucho roků orlů kulo obrům
léta léna, němá, ženám vsetá,
spící slzy slzí líci tichých chvílí.

Část IX. - Probuzení myslí

Hned druhého dne se Daniela vnořila do přípravy lektvaru. Četla ji tolikrát, že ji nakonec znala nazpaměť. Rozdělala oheň pod kotlem a nanosila do něj vodu. Pak ji podle receptu nejdříve osolila a pak osladila.

Část VII. - Temnými lesy do hradu ticha

Na mýtině poblíž kraje lesa stály tři postavy. Jediná znich byla žena.
Daniela balila na cestu. Všechny její magické schopnosti zmizely, odešly spolu se zakletím.

Část VIII. - Nejedno zakletí

Nebyla by se probudila, kdyby ji něco nezačalo olizovat. Víčka otevřela jen stěží. Myslela, že se jí to zdá, když se dívala velice zblízka na psí čumák. Zvíře tu však doopravdy bylo.

Pro ruku vílí cest

dala mi úsměv pod polštář,
prý: ať víš, jak použít svou tvář,
vzít si ho, když je správný čas,
vždy, kdy uslyšíš můj tichý hlas.

Část V. - Tanec meče

Daniela se rozhlédla po útulném pokoji. . Takže mág, ano. řekla nakvašeně.

Část VI. - Dopisy

Hrad jí už zmizel zočí, když se odhodlala poprvé ohlédnout. Trochu ji to zamrzelo, ale nezastavila se. Fernb jí na cestu věnoval tolik věcí, až myslela, že omdlí. Plášť, rukavice, veškeré oblečení měla v černé.

Část III. - Setkání

Vzbudil ji už za svítání, ale podařilo se jí vzpamatovat ztvrdého spánku během pár minut.
. Mluvil jsem o tobě včera smanželkou. Jsme jenom obyčejný hostinec, i když jsme přímo na hlavní cestě do královského města, tedy na místě největšího ruchu, a tak bych tě chtěl požádat, aby ses při své práci opravdu raději neukazovala lidem.

Část IV. - Změny v hlavním městě

Zpoza koní, kam nedohlédla, se začal ozývat hluk. Její meč znovu vibroval. Nemohla se téměř udržet, aby její vědomí nezavalily podivné myšlenky. Když se přiblížila knic netušícím strážím natolik blízko, že je mohla spatřit, jak bojují sFrykem, její hlava již nevydržela nápor zaříkání.

Část I. - Jak se to všechno semlelo

Na jedné daleké planetě, vjednom dalekém, nám neznámém ostrovním království, po nádherném obrovském hradu se rozlehl umíněný křik princezny Deriny:
. Ihned. Povídám, ať už je tu. Co mu tak dlouho trvá proboha.

Část II. - Učení se býti tvorem

Toho dne ji nečekalo nic pěkného. Prakticky celý jej strávila pochodem pryč zlesa. Několikrát zjistila, že chodí dokola, jednou prchala před podivným zvířetem srohy a modrým čumákem, které se jí nezdálo ani zpola tak milé jako samota. Kdyby nebylo té strašné únavy zchůze a nesnesitelného hladu, byla by snad i Jerdánovi vděčná, že ji oprostil od všeho toho shonu na hradě a od všední nudy všech dní.

Dopis na rozloučenou

Nebudeš snad věřit, ale bude stačit, když budeš naslouchat.
Byl podzim. Trochu podivný čas na výlet, trochu podivný cíl. Nevěděla jsem, kam či za čím jedu.

O Vrtáčkovi a Vrtačce

To si takhle žili, byli vjedné bedně na nářadí Vrtáček s Vrtačkou. Byl to šťastný pár, na zdejší poměry – haštěřivé matky i podložky nevynechaly den, aby si pouhým hloupým rýpnutím nezačaly předlouhou hádku a šroubováky sváděly kruté boje o necudné šroubačky…
Vrtačka každé ráno budila manžela do práce, připravila mu snídani (nejraděj měl dubové dřevo, pěkně proleželé, asi tři roky staré) a neopomněla mu vyčistit nástavec, aby se hezky lesknul a vrhal prasátka. Vrtáček byl však pěkný mrzout. Obzvláště brzy poránu.

Vrah

Zrcadla zkřivená, stíny a mihotání,
cítíš ten pach, to smrti zalykání-
střepy vzpomínek, bodají,
zavzlykáš potají.

Vysvobozování

Přes vodní příkop kradu se,
nemůžu dostat khradu se.
Pomozte, vážení,
mému snažení,

Brát život

Byl pryč. Po lese se rozhostilo nepříjemné ticho. Přemýšlela jsem. Zvenčí to muselo během té hodiny vypadat podivně.