Slzy hvězd
To se takhle touláte po hvězdách. Blízcí, známí a asi i ti neznámí o vás tvrdí, že chodíte shlavou voblacích… Hrajete si sideály, spřádáte plány, prožíváte své sny. A hledáte. Co.
Dva sloni u cesty
Ranní autobus stál v koloně - už zase. Ranní autobus mě vezl do práce - už žase. Koukám ven na domy, co by se měly míhat, a stromy, které by z rychle jedoucího autobusu měly vypadat jen jako zelené šmouhy. Hledím na zastavený svět venku, neboť svět uvnitř už jsem zkoukla.
Kde jsem já, když oni jsou tady
přišli - neklepali
můžu dál, ptal se první.
vezmeš i mě. bojí se druhý
měj nás ráda - říkají oba
Jako z vody - útržek první
Jsem sama doma, mírně se nudím, ale přes to děsné vedro se mi do ulic nechce. Armstrong mi zpívá Wonderfull World – zté písničky je mi vždycky plačtivo – a já vím, že bych mohla dělat desítky věcí, které stejně musím…, ale teď zrovna nechci.
Před rokem bych vtakové náladě začala hledat poklady. No, hledat není to přesné slovo, neboť za dvě desítky let mého šťourání už je asi všechno nalezené.
Ssss
Snad na tu Sněžku vylezeme spolu
Sněhuláka lehce skutálíme dolů
Svařeným vínem spít se bude snadné
Sněženka pod námi studem zvadne
Blondýna od přírody
Všechno odstartoval nevinně vyhlížející inzerát ve Staré Praze: Hledáme PRAVOU blondýnu kvědeckým účelům. Tel: 800 – BLONCKA. Zn: zaměstnání a ubytování zajistíme. Jelikož mi právě chyběla práce i byt, zareagovala jsem okamžitě.
Hřbitov duší
Co drží mikrosvět lidské bytosti, když má všeho nad hlavu.
Zparku, kolem kterého šla, vycházel podivný chlad – jako ze hřbitova. Hřbitov unavených duší, vyplodil pateticky její přetažený mozek. Místo, aby pokračovala dál na tramvaj, prošla křovím do parku ke kašně.
Sen
Ten holub měl lidské oči. Úplně obyčejný holub, kterých sedí na každé římse deset. Chtěla jsem ho vyhodit, protože si sedl na můj parapet už podruhé… Ale ty oči. Najednou nebyly ptačí, ale lidské.
Na odreagování
MILOVÍKŮM WOKEN:
Co dokáže MS Word:
1. otevři nový dokument ve Wordu
2. napiš tento text: =rand(200,99)
Démanty noci
Bože, Bože, slyšíš. Já se kTobě modlím, já, který jsem vTebe nevěřil. Ale co teď. Nezbývá mi nic jiného, než věřit a svěřit se stím, co potřebuji…
Shrbený muž stál všeru pod zhasnutou pouliční lampou, na tvář obrácenou knebi mu dopadaly sněhové vločky a němě pohyboval rty.
Záplaty
Záplatou na čase pronikla vzpomínka
- bezbarvá, bezpachá, beztvará -
Se slzou svezla se po tváři
Oči ozářené bolestí
Psycholožka
Vhlubokém křesle seděla žena neurčitého věku i rysů tváře. Zaklepání ji vytrhlo ze zamyšlení. Rozpletla prsty, vstala a šla otevřít. Za dveřmi nikoho nenašla, pokrčila rameny, zálibně se podívala na cedulku na dveřích (Mgr.
RoBEr_T
Pojmenovali mě RoBEr_T2 podle zákonitostí daných Velkou Matkou (VM). Bohužel tyto zákonitosti při mém zrodu zklamaly a tak nikdo neví, kdo jsem.
Biologické plození potomků už je dávno minulostí. Od zkumavek, výběru pohlaví a vzhledu dítěte, přes genetické opravy vrozených chorob lidstvo dospělo kVM – dokonalému biopočítači, který dohlíží na embryo od jeho početí po zrod.
Pražský déšť
… ON si sedí na okraji Prahy
tam, kde my říkáme Bohnice
A máčí si nohy ve Vltavě
zmožené hodně dlouhou cestou
Vztek
Chybí mi slova
Počítám
Jedna, dva, tři,.
Ale stačí mi čísla.
Třešně
Ležel pod stromem, břicho měl nacpané třešněmi a nic mu nechybělo. Sledoval kýčovitě pěkný den – zelená koruna stromů, ve které červené čepičky špačků ďobaly do červených třešní, tyrkysové nebe, žhnoucí slunce. Víčka mu začala trvale překrývat oči. Zvuky fauny a flóry splývaly vjedno.
Kouzelná rodinka
Holka, já ztebe jednou zcepením. Zalomila rukama matka Sůva nad skloněnou hlavou své nezdárné dcery Holky, učnice vřemesle čarodějném. Co na to, provýra, řekne tvůj otec, až se probudí. Holka bořila hlavu stále víc mezi ramena a toužila se proměnit vbílou myšku a utéct.
Neplač už, maličká
Janinka byla uplakánek. Stačil křivý pohled a spustil se slaný vodopád. A když na ni náhodou někdo křiknul. no hrůza.
Bla, bla, bla... a pořád dokola
Prý vypadám jako vamp a úsměv, aby ze mě mámil. Co, kčertu, myslí tím vampem. Když mu kývnu, přestane si moje ucho plést scumlem. Přestává být podstatné, co po něm chci.
Šašek a Blázen
Šašku, vrať mi korunu. Poroučí Blázen povýšeným hlasem.
Kčemupa ti je. Co si za ni pořídíš.
Zbytečné obavy
Bojím se, Lásko, o tebe.
Nějak tě kolem sebe málo vídávám.
Proč by ses měl bát, človíčku, o mě.
Mě je všude plno a je to pěkný fofr - to mi věř.
Karamelky
Zvon kostela odbil – osmá. devátá. desátá – pojedenácté. Seděla na zábradlí a vyhřívala se vměsíčním světle.
Pro Marťany
Seděla uprostřed noci na louce a čekala bůhví na co. Opodál přistál létající talíř a zněj vylezli dva malí zelení mužíčci. Slušně je pozdravila a oni hned, že když je tak milá, tak ať si něco přeje a oni, že jí to splní, bude-li to možné.
Chtěla bych být jako Slunce, alespoň pro někoho nepostradatelná, dávat život, světlo a radost.
Zeď nářků
Stojíš tu zklamaný a cítíš se poníženě
Plazil ses kamenitou cestou
Odřené břicho budiž mi důkazem
Copak chceš ode mě - lítost, rozhřešení, či snad.
Kukaččí hnízdo
Sotva si zobáčkem proklovalo cestu na svět, bodlo ho ostré světlo do očí. Slunce nádherně svítilo a ono zlobně zamávalo křídly. Matka jej krmila nenávistí a potom ho vyhodila zhnízda na zem. Milovalo ji.
Oddanost
Seděla pohodlně zabořená vkřesle, nohy na taburetce. Dolévala si další sklenku vodky. Nenáviděla tvrdý alkohol, ale ne všechno vživotě je příjemné. Vpopelníku dokuřovala cigareta, dlouhý oharek prozrazoval, že na ni ani nesáhla.
Houpací kůň
Každá půda ukrývá nějaký poklad - předmět shistorií a příběhem. Stačí se podívat a občas odkrýt zaprášený přehoz. Pod jedním takovým odpočívá už mnoho let houpací kůň a tiše vzpomíná. Barvy na něm už dávno oprýskaly a sčervotoči už přestal bojovat, začal je brát jako společníky ve své samotě.
Snídaně
Nenípej se, kluku, vtom jídle. A vypij to kakao, vždyť ho budeš mít studené.
Kluk vpyžamu sautíčky sedí nad tousty, podpírá si bradu a lžičkou honí škraloup na kakau.
Babí, půjdeme se podívat na mašinky.
Poutník k ránu
Noc pokryla svět za viaduktem
Zhasíná a zve tu dívku dál
Ale ona nejde
Láká ho ven – do své moci
Kdo se směje naposled, ten se ...
Madam Krysa a frajer Potkan se tahají o kousek ementálu, roztomilá Myška je zúkrytu pozoruje. Přetahují se opatrně, aby náhodou sýr nerozlomili.
Potkan: Dej ty pracky pryč. To je můj sejra.
Největší lež
Seděla na hromadě sněhu, slunce zářilo studeným zimním světlem. Byla vkraji, který důvěrně znala, i přesto že zde byla poprvé. Vzpomněla si, jak tátovi vyprávěla sen, který měla těsně před odjezdem na tyhle prázdniny. Zdálo se jí, že odjeli do hor a ubytovali se vchatě a ta chata vypadala úplně stejně, jako ta, ve které teď bydlí.
Děti moje
* * *
V černém koutě pod Měsícem
hladím tmu proti srsti
aona vrní.
Skoromonolog "vyšší bytosti"
Nazdar červe, pčík, zase děláš pitominy.
Kdo jsi a co je ti do toho, co já dělám.
Stěžoval sis, pčík, že jsi sám, že tě nemá nikdo rád a že řeči tvojí babičky o strážných andělech jsou jenom, pčík, kecy. Tak jsem tady.
Trpajzlik
Probudilo mě vzteklé drnčení zvonku u dveří. Po mohutném zívnutí, jsem se vypravila směr dveře. Drnčení nepřestávalo. Vážně mě to štvalo.
Autorovo dilema
Do srdce se vkrádá chlad
Obral lidi lásku krad
Toužil duši jedné dát
Rozum ale velel stát
Čaroděj
Ocelově šedá obloha sypala první sníh do večerních ulic. Rohy, sloupy veřejného osvětlení i slepá okna prázdných baráků “krášlil” plakát zvoucí širokou veřejnost do varieté Hvězda na nevídané vystoupení kouzelníka Čáryfrnka, který má předvézt své umění bílé magie.
Před jedním takovým plakátem stál drobný mužíček a vztekle nadskakoval.
Jakýpak kouzelník, no.
Ozvěna
Uplynuly celé věky. Udiveně stála a pozorovala povědomou krajinu kolem sebe. Jako by ji nohy nechtěly dál nést. Usedla na ohromný balvan a pozorně sledovala tyčící se skály.
Na hřišti
Co tady sedíš shlavou vdlaních. Dal jsem ti snad málo.
Zrovna teď mám pocit, žes´ mi víc vzal než dal. Ale to není tvoje chyba – za to si můžu sama.
Světlo stínů
Mamí, mamí, dětský pokojík se začínal otřásat pláčem chlapce ležícího vposteli.
Copak, broučku, vrátil se mu ozvěnou chlácholivý hlas a za ním do místnosti vklouzla maminka.
Tam, vidíš. Tam vtom koutě je strašidlo, vysvětloval mezi vzlyky klučina.
Noční pohádka
Noc vzala svět do dlaní. Uspala děti vlahým větrem a těm, co nemohou spát, svítí na cestu miliony hvězdiček a jejich pán – Měsíc.
Na posteli spovlečením posetými kvítky sedí taková střapatá holka, kinklá nohama a marně volá spánek. Možná ani nechce spát, protože se bojí, že když usne, tak svět vté tmě zmrzne.
Nebe, peklo, ráj
Ta ponurá mužská postava seděla zhrouceně na barové stoličce, vruce držela skleničku snezmámou tekutinou. Skelný pohled napovídal, že o sobě příliš neví. Nebo možná věděl o sobě, ale nevěděl o světě a třeba o něm nechtěl vědět svět.
Přisedl si kněmu chlapík vperfektním bílém oblečku – nikde ani skvrnka, ani faldík – a soucitně na něj hleděl.
Make A Wish
Co se to stalo. To je zvláštní pocit. Jako bych nic nevážila a zároveň měla na nohou závaží. Na nohou.
Víkendové drama
1. Dějství
postavy: máma, táta, dítě
Máma a dítě jsou vkuchyni. Máma cosi míchá vhrnci u plotny, dítě sedí u stolu, před sebou talíř spolévkou a jí.
máma: Stačilo ti, nebo si dáš nášup.
Zázraky na počkání
Prodával pestrobarevné balónky – na poutích, posvíceních a třeba i jen tak na ulici. Procházel městy a vesnicemi a skaždým balónkem dával dětem i dospělým smích a splněné přání. Vždycky říkal: Balónek ode mě ti splní přání. Nevadí, když ti uletí nebo praskne, to přání stejně zůstane.
*o*
Očima upřenýma na duhové nebe se ptala – asi někoho tam nahoře – má-li ještě cenu věřit. Uvnitř vpokoji umírala (vlastně ne, jak by ona sama řekla, odcházela) její matka.
Její maminka odcházela, protože měla víru. Byla přesvědčená, že stejně tak jako nad jejich planetou nikdy nezapadá slunce, tak ani lidé nikdy nezemřou.
Prostě musela
Pochmurný večer se plížil za okny. Vítr omlacoval větvě o plechový parapet a první dešťové kapky rozehrávaly svůj plačtivý koncert. Seděla vezšeřelé místnosti a bledé rty mumlaly zmatenou modlitbu.
Vstala a zoufale přecházela pokojem.
Vrátím úsměv na tu tvář
. Rukou od ranní rosy
Polibkem měkkých rtů
Míháním plamínků vočích
Závojem zkřídel motýlů.
Netrhej andělům křídla
Netrhej vzpomínky na malé kousíčky
Zmuchláš je zahodíš nezbydeš
Schovávej krásu tichých chvil pod víčky
vbudoucnu stejně se rozplyneš
Pozpátku?
U řeky tekoucí pozpátku sedím
Do vyslých vln chci se potopit
Němá ryba pohádku mi vypráví
Mrtvá labuť žadoní o housku
Paranoidní
Nedá se nic dělat, musím vstávat. Máma už je naštěstí pryč, nadávala by, že se pořád válím a já bych ztoho měla akorát průjem. Ten pokoj je ale odporně cizí. Co když někdo je vtámhletom koutě nebo třeba pod postelí.
Pusa od zmrzliny
Zase. Zase stála uprostřed kruhového sálu a měla pocit, že ji sledují tisíce párů očí. Místnost osvětlovaly louče a všude kolem byl chlad, který ani ty pochodně nedokázaly zaplašit. Byla malá a ještě menší, jakoby klečela – za něco prosila.
Třetí klíč
Ploužil se po domě a hledal klid. Chtěl si zdřímnout – tak na dvě hodinky, možná i jedna by stačila. Byl udyndán z práce, zrodiny, zlidí. .
Zvony odletěly
Na louce u lesa seděly dvě postavy - jedna drobná, druhá ještě drobnější. Malá Lucinka vzala svoji maminku na piknik, protože milovala polední honění ještěrek a motýlů. Nádherný denzalitý barvami a vůněmi babího léta laskal jejich tváře. Maminka láskyplně sledovala blonďatou hlavičku skloněnou nad nějakou havětí.
Tři přání
Potkala jsem skřítka, trošku šišlal (vlastně víc) a tvrdil, že umí splnit tři přání.
“Naždárek holšiško, šlyšel šem, že ši byla hodná a netrhala ši motýlům kšidýlka a dokonce ši i pomohla štažence snákupem,” pravil, “tak čo by šiš pšála, já totiž umím plnit pšání. "
Nadmul se pýchou a celý se zapýřil. Potom povytáhl jedno obočí a šeptem řekl:
“Ale jenom tši.
Poučná pohádka
Ptáčekspokojeně letěl. Najednoupřišel mráza on zmrzl a spadl na zem. Šel kolem ohromný pes a ztuhlého ptáčka pokálel. Lejno bylo tak teplé, že ptáčka rozehřálo, Bylo mu dobře a tak začal zpívat.
Vyznání
Zvedám hlavu, pohled stoupá vysoko a ještě výš.
Chci být hvězdám co nejblíž nebo je zahlédnout.
Ale je bílý den, přes který nejsou vidět.
Tak alespoň oblohu pohladit – měkkou a modrou.
Vybrala si
Něžně svými prsty objal její hrdlo. Nevěděl, zda je noc či den. Ta chladná věc vjeho rukou vracela vzpomínky. Před jeho vnitřním zrakem přebíhaly různé obrazy, vznikaly, míchaly se a zase zanikaly.
Dopis otci
Ahoj tati,
píši Ti tento dopis, protože nemůžeš vědět, co jsi způsobil. Nebo možná.
První den:
Den začal úplně normálně. Samozřejmě, když připočteš to, že Ty jsi byl už téměř dva měsíce vnemocnici a já jsem Tě už ty dva měsíce neviděla.
... A tak došla do koupelny ...
Žila nádherně přepychové bytí. Obklopena peněžitou láskou rodičů a majetnickou svého perspektivního budoucího manžela. Byla šťastná. Byla šťastná.