Dračí dech
Dech ve sluji vši slepé rmutí
neb možná hnidy skutků tlí,
aniž nitro zvedá pěsti k bití.
Probodli kuře hrotem tmy.
Vánoce 2016
Měsíc ještě nešel spát,
napůl se dívá,
napůl usíná.
Před karavanou snů
Pověsti z Chrudimska nesou se nocí
Již druhá kniha Chrudimských pověstí vyšla v nakladatelství Oftis.
Její autor, tedy já, Martin Koreček, do knihy vložil 21 pověstí z obcí na Chrudimsku.
Autorem ilustrací a zároveň i obálky je známý Chrudimský ilustrátor, historik, sbormistr, kantor, zpěvák a spisovatel Jan Stejskal.
http://www.
Konec
Viděl jsem blikat maják v dáli,
štěrkovou cestu mezi poli.
Poštolku, co na oběť číhá
i ten moment, kdy jí skolí.
Kanystr
Osoby a obsazení : Sebevrah (40let)
: Smrt
Opona se zvedá. Objevuje se most a vedle něho keř. Na mostě sedí muž, drží se zábradlí a hledí dolů na hladinu řeky. Chystá se skočit.
Vrať mě zpátky
Na hřbitově se pohybovaly jen dvě postavy. Obě ženského pohlaví, s šátkem na hlavě a minimálně sedmi křížky. A potom já s mámou.
Protančili jsme se mezi hroby až k tomu našemu, kde odpočívala babička s dědou.
Obraz ve zlatém rámu
Stejný obraz, stejný rám
však často se to mění.
Kachny v mlze, na vlnách,
tma a rozednění.
Rudý měsíc
Usínám,
teplým deštěm zmáčená mám víčka.
Kapky tančí okolo
tak jako víly
In vino veritas
Tak jako verše v Baudelaireově zdechlině,
líbivá jsou slova klamu.
Pravda je prý skryta ve víně
a tulipány z Amsterdamu.
Vorvaň
Koupil jsem v Hradci vorvaně,
on sídlo má nyní ve vaně.
Teď je ta ryba vorvaná,
jak je v té vaně narvaná.
Hloubka
Kdekdo teď ví, že všechno ví,
co hned tak lidé neznají.
Čehož tak ví,
jen zůstat být
Jidášův škleb (TVAR ZE SÍTÍ)
Naděje,
jako luk, co nestřílí šípy.
Ve vzduchu
zápach hamižnosti
Sním
Usnul jsem a sním
a vidím tebe s ním,
jak spolu,
ve dni prohřátém.
Uprchlík
Cigaretu nezhasil v popelníku. Když žhavý konec dosáhl úrovně filtru, prostě ho jen tak jazykem otočil a vsunul do úst. Laskominu zapil zbytkem zvětralého piva a zvedl se od stolu. Trošku těžkopádně, pravda.
Královna (Báseň pro Kunigundu)
Na Moravském poli,
Přemysl Otakar II stojí.
Jde mezi lidem tichý hlas,
že zmizel mezi vojskem a již se neobjevil.
Nejen Bůh dovede odpouštět
Na barovém pultu se sešlo šest špatně umytých sklenek a v každé z nich pořádná dávka whisky.
„Proč si nevezmete rovnou celou flašku cizinče. “ ptal se barman muže, jenž si pití objednal a vzal první sklenku do ruky.
„Tuhle by vypil Frank Smith,“ řekl muž, sundal z hlavy černý klobouk a položil ho na bar.
Vesmír
Viděl jsem vesmír
na zaprášeném chodníku.
To kapky slaného deště
vytvořily hvězdy.
Uprostřed
„Píp, píp. “ Je to věc, tyhle čipy. Stačí zmáčknout a auto se samo otevře. Po druhém zmáčknutí nadskočí víko kufru a já do něho pohodlně uložím tašku, zaklapnu ho.
Nepolapitelní
U plápolajícího ohně, provizorně obloženého kameny, se při právě vyšlém měsíci, ohřívala čtveřice mužů s vlasy prošedivělými a tvářemi plných vrásek.
V dobách mládí a největší slávy se jim říkalo divoká čtyřka. Podobizny jejich zločineckých tváří, pod nápisem hledá se, zdobily značné množství stromů. Bývaly časy, kdy šerifům a marshallům tuhl úsměv na rtech, při pouhém vyslovením čtyř jmen.
Haiku z okna mlýna
Kachny na řece
vlnami rozhýbají
bolavá záda.
Dřevěná bouda.
Zlatý klíč
Anička byla sama doma. Nebylo to, ale poprvé. Už vícekrát byla sama doma. Však už nebyla malé dítě.
Stín
Sedím
a v dlaních držím stín.
Sevřu ho pevně,
až prsty zabolí.
Zbabělec
Osoby:
Milena, třiceti pětiletá žena.
Peťan, její muž.
Marcela, jeho plnoštíhlá milenka
Až
Až bude teplo přečtu ti báseň,
Slunce tě pohladí dlaní.
Jak hebké pírko ve vánku zdá se,
jako tvé rty k zulíbání.
Návrat
Zbytky sněhu na hnědém poli,
kolem jde cesta dlážděná.
Mateřská láska dva body spojí,
by sto roků po cestě šla.
Dvanáct
Jsi dvanáctá
dnes ve dvanáct.
Dvanáct růží tobě dám.
Jsi dvanáctá
Pravé štěstí nepoznal
Kmen má bílý bříza v dáli,
starý lišák zůstal sám.
Bílé skráně těžké hlavy,
pravé štěstí nepoznal.
Myšlenka
Hluboce zamyšlen,
přemýšlím o básni.
Přemýšlím hluboce,
co v hlavě mám.
Nádech pláče
Nesnáším podnikové večírky. Rok co rok je to stejné. Nejdříve jsou všichni největší kamarádi, pak si vjedou do vlasů a je po zábavě.
Letos to nebylo jiné.
V Kleštích (Křesadlo)
V kapse je zapomenutá knížka,
zas jedna doba se vrací.
Dálava, hlubina, výška,
naděje modrá a ptáci.
Otužilá
Domeček u řeky mladý
obrostlý zlatým deštěm a květy.
Koupe se dívka s bujnými vnady,
nevidět, snad byl bych slepý.
Šifra básníkova
Ruka je nástroj, ukáže směr.
Tak napiš verš
a báseň celou.
Hlava je cesta,
Báseň
Napiš o mně nějakou báseň
a budu tvá.
Tvá už navěky.
Tak jsem psal.
Peklo na zemi
Kde od krys a potkanů výkaly leží,
stonožky, červi po zdech lezou.
Kde cesty páchnou jak nory tchoří,
váhavě vstoupím jistou nohou.
Vánoční let
Vítr skučel, sténal a mlátil s dveřmi od hangáru, za kterými stála tři letadla. Starý a vysloužilý Čmelák, supermoderní Vosa a ultralehký Švihák.
Blížily se Vánoce a pan Kubát, co je měl na starost, je umýval a leštil.
„Uvidíte, že letos budu létat já,“ řekla povýšeně Vosa a zvedla nos ke stropu.
Bílý vlk
Bílý vlk v mlhách,
za ním muž zahalen v plášti.
Stromy vypadají tak podivně,
krkavec v zášti.
Kaluže pod korunami stromů
Pláče a naříká to listí vdešti,
javory, lípy i hlouček jív.
Že zjara mohli nádherně kvésti.
teď kaluž chladná kolem nich.
Čarovné boty
Starý brašnář Poluda miloval zimu. Bruslíval každý den na zamrzlé řece Olšince, která protékala jeho rodnou obcí Roháčovicemi. A to mu bylo už sedmdesát let .
Na sobě měl snad stokrát zašívané kalhoty, omšelé sako a šedou čapku.
Ptáčník
Byla jednou jedna vesnice a na konci té vesnice stála malá chaloupka. V té skromné chaloupce žil muž se ženou a těm pánbůh nedělil jen jednoho syna. Ale za to, to byl chlapec silný, odvážný a čestný. Rodiče mu dali jméno Jakub.
Královna Gapó
Bylo a ještě možná je jedno království a vtom království krásný zámek. Vtom zámku je král a královna a snimi jejich pět dcer. Nejmladší znich bylo právě osmnáct let.
Vtomtéž království, jen trochu níže pod zámkem, byla a snad ještě je chalupa.
Žaloudkova čepička
Na konci září, kdy ještě sluníčko příjemně hřálo a vzduchem létaly pavučinky topolů, spadl zjednoho vysokého dubu malý žalud.
Když dopadl na střechu nového auta, které stálo zaparkované pod stromem, odrazil se od ní do vysoké trávy těsně vedle pole, kde už zůstalo jen strniště po zlatých kláscích vznešené pšenice.
Žaloudek se rozhlédl kolem sebe a viděl spoustu brášků, tetiček a strýčků.
Zaujalo ho, že někteří mají čepičky a někteří ne.
O pomalém Honzovi
Na samém konci jedné vesnice stála malá chaloupka smalým okénkem ve kterém kvetly muškáty. A právě vtuto chvíli zokna vyskočila myš a za ní vylétla oknem dřevěná stolička. Stolička se vletu setkala skvětináčem a nádherné muškáty se ocitly na zemi.
„Tak to vidíš, co děláš.
Zůstává
Není strom, co větru nemá,
kývá se a nezlomí.
Není cesta jenom šedá,
není rub, co nemá líc.
Společenstvo fíkusu
Herbert seděl jako každé ráno na umakartové stěně vkoupelně panelového domu, když tu kumyvadlu přistoupil rozespalý muž a Herberta spatřil. Vztyčil prst a pomalu se jím kHerbertovi blížil.
Nepozorný Herbert si ho všiml příliš pozdě na to, aby ulétl a tak to zaplatil životem.
„Tak Herbí to má prý za sebou,“ bzučeli komáři od řeky při táborovém ohni.
Čertovo štěstí
Byl nádherný letní den. Ptáčci si prozpěvovali. Pilné včelky létaly zkvětu na květ. Slunce svítilo na rozkvetlou louku, když ta se najednou otevřela a na zem vyskočil mladý čert, oblečený vkostkované košili, plátěných, černých kalhotách.
Omšelý život
Je pustý den
slunce svítí
Je tma
prázdná představa pije se mnou vodku
Zimní píseň
Byla tma, dva tuláci se prodírali sněhem. Oba halila hustá kožešina a přesto pociťovali chlad. Stoupali stále výš a výš do hor. Cestu jim zkřížilo trnité křoví, které se tu znenadání objevilo.
Pan Vávra a tiskařský šotek
Panu Vávrovi se při čtení denního tisku mnohokrát stalo, že narazil na chybu nebo na překlep. Nikdy tomu nevěnoval pozornost. Až do chvíle, co sám začal přispívat do novin.
Psal fejetony, povídky, ale také básně.
Jak mlynář Franta zkrotil čerta
Kdysi dávno žil, byl, jeden mládenec urostlý a statný. Dostal jméno František. Narodil se vobyčejné chalupě, chudému ševci.
Jednoho rána se Frantův otec probudil a na tváří měl hlubokou vrásku.
Ztracený trpaslík
Vtrpasličí vesnici na mýtince u lesa běžel život vždy poklidně. Trpaslíci pracovali, hráli si a tak různě. Jenže poslední dobou panoval ve vesničce strach. Dva trpaslíci, kteří šli do lesa pro dříví na oheň se nevrátili a už byli pryč několik dní.
Zlaté království
Tam kde se hory dotýkají nebes a jejich vrcholky jsou pokryté věčným sněhem, zatoulal se mladý kníže Igor.
Narodil se vmalém knížectví, otci Ferdinandu a matce Leoře. Ferdinand ani Leora už nedoufali vpotomstvo. Roky jim naskakovaly stejně rychle jako vrásky na čele.
O nespokojeném zámku
Vjednom malém městě, byl malý dům a ten dům měl dveře.
Docela obyčejné sobyčejnou hliníkovou klikou a obyčejným zámkem. Za těmi dveřmi bydlel pan Lajdák. Ten chodil každé ráno do práce.
Když vysvitne slunce
Malé městečko, Laskavec nad Stříbrnou řekou, si obléklo deštivý plášť.
Pršelo už několik dní vkuse. Bylo chladno, nevlídno.
„To je počasí jako vříjnu, viďte paní Spokojená.
O štěstí
Starý Chazael byl bohatý obchodník, každý den vysedával vhospodě svého přítele Taussiga. Spolu sním tam sedávalo jeho štěstí a také mladíček Petr, který si na své živobytí vydělával vlese, kácením statných dubů a buků, také jedlí a dolováním pařezů.
Jakmile něco vydělal, o peníze přišel vhospodě při karetní hře právě stlustým Chazaelem.
„To přece není možné,“ probíral Petr včerejší hru u práce.
Kuchyňa
Kuchyňa moja malá asúkromná.
Vhlave mám zmätok
avsrdci meče.
Tanierom papier biely ačistý.
Rybářská
Jak pomalu proud řeky plyne,
vítr vstromech nezašumí.
Myšlenka kráčí trochu líně,
ticho si brnká na své struny.
Květomluva
Nejprve narcis nesu ti súsměvem,
koho by neupoutala tvá krása.
Zůstaň stále taková.
Obrázek pomerančovníku,
Zamčený v duši
Stažené žaluzie
tma
Jen samota hraje na klavír
a prázdné očí zírají do stropu
Ztracený klíč
Jsem klíčník,
v rezavém zámku rachotí strach.
Odemknu někdy třetí dveře.
Klíčovou dírkou tajně se dívám
Kalendář (K.O.U.L.E.)
Do tváře hledím papíru,
je plný čísel a stáří.
Do tváře hledím a on do mé.
Jedna vráska za druhou,
Milovat je nebezpečné
Vzali jsme si slané srdce,
hleděli si do očí.
Padlo pár milých slůvek
a já miloval tě.
Jsem vodou
Voda mě něžně omývá,
kapičky chladné po tváři stékají.
Chladí, chrání, jsem to já
a rozteču se po kraji.
Čtvrtý oříšek
Srdce máš jak severní pól,
zledu a vzdálené.
Já nejsem Amundsen, ač piji ho rád.
Nejsem Scott, jde ztebe chlad.
Zrcadlo s černými květy
Tam vjedné zahradě,
tam u starého mlýna.
Altánek vdřevě, víno povadlé.
Tam jaro píseň zpívá.
Ráno mezi kapkami deště
Kapky deště probouzí oči,
ošklivý sen šel spát.
Noc, ráno
svět se točí.
Poslední milá vzpomínka
Už mnoho dní tomu,
co písek vláhev tekl.
VTuniské poušti,
žluté turbany.
Matička
Tam vdáli lesy,
nádhera,
Když pominu továrnu a
benzinovou pumpu.
Blbosti za cesty
Psát básně
Proč by ty všechny básně,
měly být hezké,
milé,
Prober se, vole
Uprostřed pole stojím.
Jsem strašák,
nebo ksmíchu.
Kolem je pusto
Zoufalcům
Být bohem mocným,
schopným všeho.
Stvořil bych zemi,
zbav ' ji zlého.
Příboj (K.O.U.L.E.)
Příbojem nese se,
hlas racků
a tichý pláč.
Na břehu vpísku sedí
Desetník
Slavný to den.
Ztemněla tma.
Skrásou snoubí se bolest.
Prsteny plamenné zažehly lásku
Vzpomínky z chodníků
Chodím ulicemi
sám
Svázaný červenou stuhou.
Tma ostře zabolí,
Návrat nežádoucí
Vzepřel se lev,
Proskočiv ohnivým kruhem
Opustil cirkusový stan.
Vhubě má ruku krotitele
Bestie
Probodnu bestii.
Zabiji růži.
Vynadám očím prolhaným.
Useknu hlavu hadovi
Album plné slz
Plačící podlaha,
rozsypané perly dívek,
zrazené vlastním rozumem.
Dlaň ještě od krve
Lednová
Sněží
a snad jenom víly pláčí.
To leden pere mraky vkorytech hor.
Sněhové pápěří snáší se
Poezii
Jak voda ze studně tryskáš,
chladíš moji duši.
Stříbrné kapky stékají
zokapu porozumění.
Padlý sokol (K.O.U.L.E.)
Peří znebes
dravce šat.
Hromada něčeho,
co sokol byl.
Rzeczywistość
Lekki jest dzień
w stzcyniowzm skwarze.
Słońcu podziekować
za miłości trochę mam.
Báseň pro bráchu
Neznámý konec,
tajemný začátek.
Čekáme na vlak záchrany.
Kouzelnou hůlku
Akát nad splavem
Bezkorý akát,
do pole hledí.
Zatím má pevné kořeny.
Havrani, kavky,
Píseň starého námořníka
Těším se na všednost.
Mám radost zpovinnosti.
Mé uši neslyší
nářek slepých úst.
Jablko
Čisto je vduši,
klidné jsou hromy.
Jablko rudé bez červů.
Nahlodat slupku zákeřnost chtěla,
Obraz neživota
Slepý rytíř
odvaze hlavu stíná
Krev po ňadrech stéká
do matčina klína.
Obrana
Tančím na tenkém laně,
nad propastí skrokodýly.
Troufám si mluvit a říkat lež.
Sladké jsou velké otazníky,
Vánoční 2010
Vánoce, pak Nový rok,
ať se to vše povede.
V roce novém pevný krok,
ať hodní jsou sousedé.
Dobrou noc miláčku...
Zlato se třpytí jak luna nad městem.
Sen hladí duši
jako tvůj úsměv.
Větřík laskavých úst hraje si svíčky.
S úsměvem
Tak tedy úsměv
a kde ho vzít.
Za stromem závist.
Ve větvích pomluva.
Mrtvola líného blázna
Opřený o myšlenky,
(jsem vnich sám)
hledím do svého nitra.
Nový rok klepe na svědomí,
Vítr ve vlasech
Ztracená loď,
mlhy houstnou.
Větry si šeptají tajemně.
Ve vlasech vánek,
Past
Vůle je zlomená,
naděje chcípla.
Zkušenost moudrých pod zemí.
Potoky slz,
Pozvolna
Zděšená minulost
bojí se zítřka.
Rozjetý expres vykolejil.
Stařičký strojvůdce dívá se zpět.
Nedokončená věta
Přes zuby cedím hněv,
snad jenom vmyšlenkách.
Na zádech krvavé šlince,
na stole nedopitý čaj.
Mosty
Signál se ztratil
za krvavou zdí.
Bubínky praskly hnusem.
Kreslím za sebou kostí kříž,
Děkuji, nechci
Nechci mít vkapse šváby,
nechci mít šváby vtruhlici.
Krvavý papír
spodpisem ďábla.
Ztracená cesta
Zděšené oči,
ústa dokořán.
Netopýr, potkan, štír a
had.
Zlatoočko
Jsem pavouk lapený do vlastních sítí,
lepkavá vlákna mě spoutala.
Jsem brouk,
co valí zhoven hroudu.
Vítr 21.století
Zvedá se vítr zasfaltu cest,
zvedá se vítr dnešní doby.
Vovzduší létá
smog, strach, sms
Nemôžem
Videl som tvoju tvár
i jazvu na duši.
Chcelas´ byť šťastná naozaj,
smútok ti veľmi nesluší.
Souhvězdí láska
Měsíc ozářil noční nebe,
obklopen mraky
jak lahodnou šlehačkou.
Pak náhle vystoupil.
Modré sklíčko
Ve čtvrtek zdomu vyšel jsem.
Nebo snad pátek byl to,
když všechna světla ztemněla.
Vté nastalé tmě,
Tlouštíkův alibismus
Až jednou nemoc sebere mi kila
a doktor přikážě, co mám či nemám snídat,
bude pozdě litovat těch chvil,
kdy jsem mohl, ale neokusil.
Betonová zeď
Bojuješ marně
sbezhlavou Medúzou.
Pohledem do očí,
zkamení naděje.
Úsměvy noci
Přichází svítání,
tak hledím zokna,
kterak černá tma prohrává svůj boj.
Mám rád tmu.
Oko Hada
Kamení vezeš,
žebřiňákem bez koní.
U cesty had sjedním okem.
Slunce se nesměje,
Babí léto
Smáčíš si vlasy vpaprscích slunce,
vánek je hbitě vysouší.
Smyčce léta chápou se konce,
ve vzduchu létá pápěří.
Nosím černý brejle
Nosím černý brejle
a poslouchám Kirkeny.
Slunce pálí stejně,
v pondělí i v úterý.
Naposledy
Smrt je jen pojem,
umírání jev.
Tomu čeho se bojíš,
nemůžeš rozumět.
Poslední noc
Poslední u moře noc,
já nemám smutek ve tváři.
Zde týden byl jsem jako host,
odjezd mi radost nezmaří.
Píseň o přikrývce
Tak po dni perném, hrbolatém,
spočinout chci vté náruči.
Ačkoli nejsi lesklá zlatem,
ztvé krásy srdce poskočí.
Moudré a krásné výroky neslavných
To víš, každej jsme nějakej.
Někdy máme náladu a někdy jsme hnusný.
Marie Hrstková (švadlena)
Čím víc člověk pracuje, tím víc na něho šéfové řvou.
Zasaženi láskou
Vyšlehl plamen zočí tvých,
jak zpušky Vinnetoua.
Na rety navrátil se smích,
do srdce vklouzla tvoje střela.
Šepot v korunách stromů
Večer je mladý ještě vplenách,
tma na flétnu ticho píská.
Vánky si šeptají vkorunách stromů,
vyplouvá láska jak čistá pěna.
V lese
Uprostřed lesa krmelec,
křižák vpavučině spí.
Kmen stromu mechem obrůstá,
sojka mě vítá zpěvem svým.
Píseň rodného města
Jsou schody známé,
kde holub plaší vzduch.
Žula, vzpomínky a ticho,
jen kostel bije devátou.
Vlastní krev
Obraz 1
Na chatě v Krkonoších
Noc
U vyhasínajícího ohně se choulí 8 lidí.
Labyrint nenávisti
Už zase kvetou máky vlčí,
se svou barvou krve rudé.
Nevinné oběti dávno mlčí,
tak to je a tak to bude.
Z ráje nevyhnáni
Po stromě leze zmije či kobra,
zla pán si podobu zvířete dal.
Jabloň má dítka červená, dobrá,
a Adam sEvou u stromu stál.
Paní noci
Je strašidelná, černá,
jen tři písmena jí spojí.
Každý den je stejně obyčejná,
přesto se jí většina bojí.
Trochu opožděná láska
Starý strom své větve sklání,
plné jsou tvé tváře vrásek.
Nebyla jsi nikdy mojí paní,
ta vrba už má snad stý zásek.