Písmák Vlaštovka druhá
Napsala jsem ten e-mail. Neodeslala. Snažila jsem se o ten lehký tón kterým, spolu komunikujeme (o sbírkách motýlů. ), jenže mám na to teď nějak strašně těžký ruce.
Fprdelní
Prej kloužu jen po povrchu,
říká Pájina.
Jsem děvka,
myslí si o mně Helča a říká, že nemyslí.
Vepři
Stojíme proti sobě. PROTI sobě. Je to sotva pár metrů. Pár kroků, které už nedokážu udělat a když už se k nějakému přesvědčím, tak jen k tomu vzad.
Před stavy a po citech
Začátek každého romantického citu je touha. na tu mrchu se jako sněhová koule nabalují další a další city (které často vznikají pouze jejím pozvolným štěpením za pomoci katalizátorů typu sex). To, co ale vztahu opravdu škodí, je to, co přichází po citech, nebo-li pocity. Pocity toho, zda jsme nebo nejsme dostatečně milováni, jestli si nás protějšek dostatečně váží, zda uznává to, co jsme pro společný vztah "obětovali".
Strhnout - nestrhnout, Přilepit - nepřilepit
Vadí mi bezmocnost kámošky, fakt, že nemůžu dělat vůbec nic. S ní, se sebou. Vzpomínam na jinou kámošku, co jsem si v podobnych situacích jeji vlasy namotala na zápěstí a pomalu ji bezvládnou tahala z moře slz. Vzpominam na jeji oči.
Každá láska je ke konci nešťastná
1. prosince jsme oslavili třetí výročí. Nemůžu říct, že celé ty tři roky byly jen zalité sluncem a srdíčky poletujícími ve vánku. Jako cholerika jsem si ho vybrala a jako cholerika jsem ho milovala.
Hádka o pravdách a kuřím oku
Většinou stačí ona fiktivní představa teoretické možnosti. Jenže já se musela opřít zcela reálně. Celou svojí vahou postupně se znásobující deziluzí, zklamáním a strachem. Kdesi na těle se mi udělalo kuří oko, které soustavně do krve rozdíral.
Na horský dráze
Asi jako na horský dráze. Dokud jedeš je to fajn, ale jen co se zastavíš, chce se ti blejt. Co se blití týká, mám za to, že je lepší si to odbýt hned, než se to snažit odvrátit strávit hodiny se žaludkem vdeliriu.
Asi mám kliku, že žiju rychlejc než ti druzí, ti za mnou, ti co za mnou chodí na rozumy.
Dokonalé štěstí
S Johanem jsem nechodila dlouho ani na čas ani na hodiny. Byl to báječný muž mých tehdejších snů. Starší, vzdělaný a připravený mít rodinu. Po čase jsem prozřela a zjistila, že jeho touha po rodině je něco jako pocit dluhu společnosti, že nemnoží své nadprůměrné IQ a já se mu zdála jako vhodná děloha.
SLANINA A VAJÍČKA - v Praze je mizerně
Hned na letišti mi opět bylo jasné, že tohle bude průser. Cikáni, smrdutí češi s ponožkami v sandálech a rozčilování nad tím, že jsou všechna hlášení v angličtině. Nenávidím nízkonákladové letecké společnosti a dost často se stydím za svůj občanský průkaz. Pozemnímu personálu ho podávám s omluvným výrazem.
SLANINA A VAJÍČKA - krize
Sama o osobě ráda a naprosto vážně prohlašuji, že jsem v některých oblastech spíše muž. Ráda si myslím, že mám schopnost hlubokého pochopení pro mužskou duši. Chápu, že se na ně nesmí sahat, když něco dělají a minimálně hodinu po návratu z práce se po nich nemá nic chtít, na nic se jich ptát a nedej bože vyžadovat pozornost. U většiny exemplářů je naprosto zcestné se ptát, co chtějí jíst, nebo co chtějí dělat o víkendu, pokud s plánem či přáním nepřijdou sami.
Studentka v pokušení
O inteligenci svojí Frndy teda vůbec nepochybuji. Před dvěma lety jsem svůj osud vložila do jejích. ehm. rukou (no to zní snad ještě úchylněji, než kdybych rovnou napsala "pysků").
SLANINA A VAJÍČKA - rok první
Tu ideu, odstěhovat se na starý Albion, v sobě nosím od velice ranné puberty. Bůh ví proč. Snad pro to, že ideální vzdálenost mezi mnou a mojí rodinou je 1000 kilometrů. Rodince jsem tedy zamávala maturitním vysvědčením a sedla do letadla s vidinou popíjení čaje u krbu na květované pohovce každý den o páté.
SLANINA A VAJÍČKA - prázdniny
Právě jsem se na Facebooku dozvěděla, že jsem blázen. Poslala jsem tam odkaz na svoje fotky, na svojí novou webovou stránku s e-shopem. Komentář spolužačky se tázal, zda mi připadá normální dělat „školní“ činnost i během prázdnin. Ano, připadá.
Na starý kolena
Je to relativní. Vobčance má naprosto neuvěřitelný letopočet, kterému sám nevěří, lépe řečeno věřit nechce. Už moje přítomnost, vkombinaci se stříbrným Bavorákem, by mohla leckomu evokovat učebnicový případ krize středního věku. Faktem však je, že někteří lidé prostě stárnou pomaleji.
Fontána krve ve tvaru dívky (2)
Vzal mě k jezeru. Jen tak, že se mu stýskalo. A že si pamatoval, jak jsem říkala, že miluju vodu. Chodili jsme spolu na procházky a drželi se za ruce, pili spolu víno ve vaně, milovali se.
Fontána krve ve tvaru dívky
Zdá se, že mě muži rádi pozorují. A to ne že bych byla kdovíjak pohledná. Spíš naopak. Většinu času vypadám jako opice.
Uvidíme co se stane (až opravdu zestárnu)
Stárneš. A jak ti na obličeji přibývá vrásek, zcela pateticky se mi chce napsat, že chci vrátit čas. Ale ve skutečnosti nechci. Stárneš, a mně z toho loupe v kostech.
Skok přes
Fascinuje mě ta něha, se kterou mě odmítá. Na tváři mi vytváří debilní úsměv a obrací mi žaludek. Měla bych být vzteklá a uražená, nebo se cítit trapně, ale já mám jen strach.
Mívala jsem ten pocit, když mě ještě bolavopu od pádu nutili znova přeskočit kozu.
O Martinovi na bílém koni
Cosi jsem přetla. Cosi, co se ani nikdy nedalo nazývat vztahem. Byl to čtyřletý stav, kdy nad námi visely otazníky. Včera jsem zatáhla za nitky a ony nám spadly na hlavu.
Juliette
Mám prázdný ruce. Nebo v nich aspoň nedržím nic, co by stálo za zmínku. V uších mám zvuky ze skla a točí se mi hlava ze samoty. Nevím, kterejma očima se koukat dřív a tak je přepínám a s nima i jazyk, kterým na tebe myslím.
Růženka
Usínám -
pod šípkovým keřem
a naschvál se nabízím
jeho trnům.
Nejsi
Jdu po jediné lince,
která mi po tobě zbyla.
Jdu po ní
a je mi tak úzko.
COLD
V uších mi doznívá
a ani mi nebolí, když si zas vzpomenu
na studený ruce a chodidla.
A těžko se to přiznává,
Večeře při svíčkách
Leželi jsme udýchaní vedle sebe. V pokoji nad námi příšerně chrápal nějakej chlápek a za oknem pršelo. Vzpomněla jsem si na Andulku: "Here comes the rain again, rainin' in my head like a memory, rainin' in my head like a new emotion. "
"Mám hlad.
HOTMEAL
Seděla jsem vedle Pájinky na první lekci. Můj mozek ještě nebyl schopen překopnout do angličtiny. Do třídy vrazilo jakési individuum v příšerné tmavošedé bundě a s koženou aktovkou. Bylo nás tam asi tři.
Tolik řek překročit...
Máš mě jen do postele...
A tak si při polibku
za zavřenýma očima čtu
z každého svazku
mých i tvých nervů.
Polštářová bitva
Drahá Šarloto,
myslím, že je na čase Ti vysvětlit svoje divné chování. (Omlouvat se za něj nebudu) Předem Tě ujišťuji, že s tím klukem tehdy ve Stirlingu to nemá nic moc společného. Byl to prostě moment, kdy jsem si uvědomila, že ve Tvé hlavě žiju pouze jako stín svých vlastních písní. Mohla bych třeba vyvraždit Tvoji rodinu a Ty bys mě stejně za ty songy milovala.
Múza sama spřádá své sny
Mé jméno je EN,
můj domov je Albion –
křída porostlá lesy,
tělo obra
Samy Dvě
Se mnou jsi v mojí samotě
a když tu nejsi
slyším jak o mě zpíváš,
co mi kdysy znělo v hlavě
Zabij mě... Ale něžně!
Zabíjíš mě - to dávno víš.
svými slovy, svojí písní, svým hlasem
tak dlouho již.
Zabíjíš mě - jde ti to čím dál líp.
VÁŽKÁM podruhé...
Zející je prázdnota,
co na křídla vážkám
usedá,
tlející je mrtvola,
Vlaštovka pro Jamese...
Je ti už padesát. Vypadáš hrozně. Jako Číňan bez šikmejch vočí a žlutý kůže - šedivej jako všichni ostatní. Na hlavě máš plešku.
VÁŽKÁM
ZEJÍCÍ JE PRÁZDNOTA NA PAPÍŘE,
KTERÝ JEN MIMOCHODEM
ZÍSKÁVÁ BARVU
A LESK
CUBE
Jsem kostka ledu.
mrazivá.
Jsem čepel nože.
nabroušená.
Po pěti letech (a pár měsících dýchání....)
Exli jsme už dávno. Teda aspoň mně to připadá dávno. Stejně jak mi připadá dlouhá každá noc bez tvého těla v mojí posteli, bez tvé paže pod mojí hlavou, kterou se mi pořát nějak nedaří nahradit žádným polštářem ani jiným mužem.
Exli jsme a já ještě pořát nevím, kdo jsem.
T O U Ž Í Š
Klávesy na tvých křídlech
jenom černé
nebo bílé
v hlavě
Na otázku "Kam?", existuje jen jediná odpověď...
Kam až tohle všechna zajde. Spala jsem se dvěma muži najednou.
Jeden z nich, ač hluboce zamilován do chladné a zdrženlivé Daniely, mi sdělil, že jen se mnou je schopen zestárnout a nezešílet. Ten druhý pro jistotu opustil všechny své přátele, aby se nemusel koukat, jak žena jeho života, tedy já, flirtuje se všemi okolo, krom jeho.
Osamělost
Osamělost je místo které dobře znám. Je to vzdálenost mezi námi a prostor v nás.
Byla to slečna z davu a já se na ní koukala přes sklo jako na zvířátko ze zoo. Byla strašně normální.
Zamilovaná
Vráskami okolo očí
mě hladíš v duši
pohledem vykřešeš
jiskřičku v srdci
Sténám
Dotkneš se mě
když ti slíbím, že se nerozplynu.
Dotkneš se mě
když ti slíbím, že neuteču.
Alibismus je má víra
Kdybych nebyl alibista
byl bych křesťan
a ne buddhista.
Milostná píseň pro upíra
Vstup do znova do tohoto náručía polož své tělo. Rytmus toho tlukoucího srdcebije jako buben.
Bije pro tebe, krvácí pro tebeneví jak znípro něj je to buben bubnůpro něj je to píseň písní
Jednou jsem měla tu nejvzácnější růžico se uráčila kvést. Krutá zima spálila poupátkoa ukradla mou květinu příliš brzo.
Viktorka u Temže čeká na odliv
Stála jsem u postýlky svojí dcery. Holčička se smála natahovala ke mně ručičky. Do pokoje svítilo střešním oknem slunce. Škádlila jsem jí plyšovým medvídkem.
Nic než silný
Proč si ubližuješ.
Děláš to velmi dobře,
děláš to tak zdvořile,
že bys to ani neřek´.
Tančit v hoři
Nesmíš mě nechávat samotnou, lásko. Nesmíš. Můj největší nepřítel je totiž můj vlastní mozek. Náš nepřítel.
S L Z A
Krvavá slza mi stéká po tváři.
Na bradě se zastaví a skočí.
Padá stále níž.
Stále blíž zemi.
IKONA
Jsem jenom ČLOVĚK
přímo bažící po porozumění,
které nepřichází
ani z jedné ze stran,
Podle nosa poznáš kosa
Ne všechno, co napíšu v depresi , musí být nutně geniální. I když by bylo fajn, kdyby bylo. Aspoň bych si pak mohla říct, že jsou k něčemu dobrý. Že jen tak nevyhazuju čas.
Ráda poslouchá Beethovena
Andulka Šafářová, coby mladá slečna, seděla za klavírem a dlouze monotónně, téměř v transu, hrála Měsíční sonátu. Vedle ní na židli leželo pouzdro s Flórou - její flétnou. Měla slzy v očích. Byla osamělá a doufala , že odsud bude moci brzo zmizet.
Ráda poslouchám Beethovena
Vezměme dívku jako je tahle a dejme ji do přirozeného prostředí - například do kavárny…Bylo mi třináct, ani ne. Seděla jsem u počítače, právě kulminovala moje obsese v chatu. Na obrazovce se objevilo : “Uživatel Střelec vstoupil do místnosti“. Hodila jsem na sklo obligátní “Ahoj.
Pájince
Nevím, proč mě o těch pár slov o tobě tolik uháníš. Slova slova slova slova slova…. A co z nich, co slibují, co ti zaručí. Myslíš, že nebudu lhát, když ti to napíšu na papír.
samota
Když volám tvé jméno
vykřikuji hlasitě.
Řeknu: "Jsem tady, stojím na střeše. "
Ty řekneš: "Pojď ke mě, s otevřenou myslí
stará - mladá
Jedný bylo dvacet a druhý téměř táhlo na šedesát. Stará učila mladou stárnout a Mladá jí za to připomínala, že ještě není všem dnům konec.
Měly se rádi.
Ne jako dcera s matkou - na to mezi sebou mluvily příliš bez okolků.
Unuseableness
Chtěla bych napsat něco úžasného. Teď. Raz , dva tři - kluci napíšeme hit. Or something like that.
Andule
Když jsem se sama bála žít,Tys vyprávěla příběho tváři tak bledé, o dalším pitía vlaku co ujíždí,že někdy je putna, jestli se díváš,nebo zrak klopíš a všemu se zapíráš. Stačilo pár slok a zvonů v dáli a jedna zoufalá holka se přestala bát. Pak příběh se zhmotnil v maso a kosti,ale nebylas ještě člověkema já váhala jestli ti začít ruce líbata nebo ti plivnout do tváře. Bylo tak těžké jenom tě pozdravit,bavit se o počasí, minulých láskácha dětech.
My play list
Nic. Nic. Nic. Včera přicházeli přívaly slov,a dneska nic.
Můj princi
Jsem zakletá princezna, kterou zlý osud zavřel v desátém patře paneláku v Modřanech. Stojím za oknem a uplakaná vyhlížím svého zachránce - prince na bílém koni. Nevím jak vypadá princ, na pohádky jsem si nikdy moc nepotrpěla. Většinou jsem toužila aby nějaký černokněžník konečně prolomil monopol dobra na vítězství, aby alespoň nějaká princezna byla sežrána drakem a nejlépe i s Bajajou… Toužím po tom, být sežraná.
Tečky
A moje srdce... ono fakticky bije!
Kolik lidí má potřebu psát o smrti. Dílo kolika lidí končí tím: “Jsem mrtev. ”. Jak bezstarostně se dokážete zabít, co.
Píseň o hlase
Když jsem byla malá, hloupá, uzavřená ve svém světě, malujíce obrázky beze snů. Když jsem nepřemýšlela o svém okolí, protože jsem ho nepovažovala za svůj problém. Když ještě neexistoval problém, ale už existovala ta hrozná bolest uvnitř. Když jsem seděla v obýváku na zemi a cosi kutala, z kuchyně se ke mně dobývali jakési tóny, které ač odsouzeny k odsouzení a ignoraci jako všechny jim podobné, proudili přímo do mé prázdné hlavy.