Písmák Upadání
někdy bych se ráda
vypařila beze slova
jako kdybych umřela a skály by utemnily příšeří
ještě by po mne zůstaly
Všední Letná
je den příliš dlouhýtak prázdný že neuroticky škrábeš lžičkou hrnku dnospolkneš ji oblou, kovovouvymyslíš kde jsi všude tenhle den byla a co jsi zažilakolik lidí se rozhalilo u rybníkakolik mladých podťal první delší déšť
obarvíš si vlasy aby ti jinak zněly kapky na střechunapudruješ nos aby ti po něm první sníh snáz sklouznulhlavně aby tě neušpinil pádpro něj pořád v představách sníš zemitou chuťa bolí tě štípnutý řezák
cítíš se nesmělá jako v prvních létech životakdyž ti na písku zbořili první letní bábovkustále bytem voní jídlo a domovinaláska se tě nikdy nestyděla i když ji neumíškaždou noc v blouznění po ní jak po kahánku saháš
nezapálíš jsoucno protože přednost mají studenébílé zdiráda se najíš a chutí chvíli zazdíš neduhyplné břicho otupí hlavu a vítr rozčeše Stromovkuchodíš si zbůhdarma Letnou a cítíš se svobodnájako už pár let ne - ty roky utekly do kouřů a třísek hnijících z kůžespousta slov nebude nikdy fér ale ublížit může
Život se nadýmá jak těstoviny
máš rádaitalskou kuchynia tak svá přání taháš jak nudle z nosu do nebesdoufášže se po nich sveze něco klikatéhoněco jinéhonež je tvá předem vybroušená cestaněco jiného než rovnábez kolemjdoucích pouť a štrekašeď bude vždycky to správné jméno pro nikdyna bezvýznamné pouti přesuneš ze silnice šneka
máš ráda svůj klida tak saješ brčkem mok který zatajíš před doktoryuvaříš buccatiniz nich budeš jak brčkem sátnovou chuťa koření si samo vzpomenejaké obzory přírody otevřítochutnej příval ze souostroví a nikdy se nebojkdo všechno se to dozví amaluj si paruky vlnité jako těstovinysaj zemitou chuť těsta mrvin kterých se nikdo nikdy nezastalnajdi se už, probohamnozí čekají až se roztajíš a řekneš jim AHOJ-
až budeš plakat a plášť ti bude malývzpomeneš na skálu v údolíkam rodiče tě bralia vůbec to pro malou duši nebylo příjemnýbála ses skal, bála ses medvědů a bála ses nejvíc sama sebeže to neustojíš, že se svezeš do horské hladinyže není s kým si právě hrát na dětstvíjen na stíny
a kolínka v rajské omáčce připomenou nohy v krvia trubka zatroubí rajskou chutí po domověmálokdy jsme se sešli u jednoho stoluuž dávno táta drobil koláč při zážitcích z hospod
Školní léta
najdi si mě kterýkoli pátek
ten den budu šťastnější
mít volnost
a u krku povolený šátek
Té, které jsem dala jméno na písmeno M
pár let se tu rozprostřelojakoby nic na bílý papírprvní telefonát mířenýna její proměnlivé jménoa moje nadějeco splynula s tím-a pak jsem ji viděla za mřížkou klíckya skoro brečela když mě pozdravila dětským hláskem ahojnapůl ukňouranénapůl zvědavé
a já dlouho nevědělajestli ji milovatnebo vyděditdodnes v mysli čechrám její bílo - zlaté vláskypihu kterou jsem jí chtěla kartáčem vyčistitret se zákrutem úsměvukterý mě zmátl při každé puse
-dneska už jsem stará na pubertální vinyale mrzí mě její dávná vášeň pro bolestbílé bříško kterého jsem se mohlakolikrát dotknout jenom jákolikrát jsme návštěvy zhasly cvaknutím klik
vesmír mi přinesla na jídelním tácenaučila mě polykat hvězdy při každé lžičce s krupicovou kašívidět dála dávat nevšední jména každému jevuvlnit se v časea tmě se nezdát tak svatá jak chtěla bych býtbyla tak malájá se nechtěně pomstilachutí ublížit
Houpavá zoufalost tajně sní o naději
I.
zoufalost je houpavávlaštovku vyvrhli z hnízda na šikmos jejím pádem vylili mléko k snídanitěsně nad zemí omdleladéšť ji uzemnilneposunulnevzkřísil
ten pocit jde vždycky nahoru a doluvidíš holku v lodžiijak si pálí jednu cigaretu za druhouupíjí víno - jedno jak kyselénic jiné ji neuspokojívíno ji chutná jak sám životkdyž dojde kapkanitro ochudí
o poslední malou špetkuchybí chuť duši
Kdekoli cokoli
kdekoli zavoníšeříkcítíš lásku s velkými brýlemiaby tě vidělaaby tě pro žádný budoucí či loňský sníhnikdy nezazdila
kdekoli klopýtnešzmodrášrozbiješ se polopatě aby tě kus ještě zbylbabička říkalas bolestí nedojdeš nikdy nikamnebo doskočíš co nejdál
kdekoli pláčeštam teče víno ráno ze sudůvyplavíš ráda sklepy těsně v předjaříkde kdo byrád vrazil korek přímo do srdceať si v tom plave ale netopíplíceani pod kotly
kdekoli se opiještam ztratíš obraz z hlavytam projdeš prsty tisíců replik -malíři těl občas zasviní podlahunejedné sošeukousli hlavu když sahali chtíčem k nebinebo do rezavých dívčích vlasů
Sním o něžné ruce
máš pokoj pro sebezávěs si pohrává s větremna vizi hladkého spánku ve vánkujak na houpačcehořké sny ti dmýchají míchu strneš strachy pod stolemstíny dětí pod oborouza okny stále stejné stromyukřičení lidé dávno spí v koutech našikmo zastřižených domůdo krabičky od sirekstrkají prsty pro malý symbolický ohníčeknepůjdu plačky k nimani kdyby mi celý obzor měl odstřihnout srdeční stehnikomu za zády nehoří jaropřiletěl hřivnáčholub s vlastním prstencem z teplých krajinobloha růžoví ptám se co za tím může být-
kouzlo se schováváv uzlu látkového kapesníku od babičkynosíš ho v kapse pro nikdy nepohřbenou touhu po láscetemné ulice zavyjí hladem po hladových lidechčervánky blednou pomalu pro oddálení smrtikostelní zvony rozechvějí kamenné chrliče
jednou najdeš čajovnu kde pustí ti z žil krevjednou zjistíš kudy ti tma rozplete copy aby se tě dlouhými prstymohla dotýkat chtivá ruka z pekla
brzy najdeš kouzlove vile obrostlé vinnou révou dáš si skleničku a jenom lehce zeskelnatíšnajdou si tě mravenci proštípou na dřeň dívčí snysama víš že lásky z dětství dávno neplatí pro vstup do lepšího světa
Tma kadeřnice
kdyby už nic jinéhosamota těna lehátko položítma tě zbaví strachu nedokonalé pletico peřina rozcuchá to čerstvá tráva učešea rozvoní bylinami
tma se na tebe položí jako kondicionérležíš a strachfoukne takaž nepotřebuješ féna nutkavé myšlenky upletou copánkyco zauzlíš to buď rozčešešnebo nikdy nezapomeneš
a měsíční svit je mléko na dušipeřina otlačí mramorna nespavé duši
prach vzpomínek na vlasech připomíná všisvědí tě nedokončené lstiodpusť všem kadeřavým láskámčechrají prsty a každým kroužkem hnětou do tebedávno zapomenutý cit
Vánoční dopis Járovi
ahoja promiňže jsem pro tebe nikdy nebrečelanemůžeš totiž- pro něco cos nikdy nepoznaljen jednu věc můžuvyprávětnarodila jsem se pomýleně těžkáa brečela takaž jsem se odsoudila k tomu být jedinábyla jsem z vrhunikoli z láskynaši se našli jen pro to abych se nadechlapak už se nikdy nepohladili-odjakživa zpíváma sním víc než lucidněbojím se prapodivných věcítřeba ledničkykterá se kýve jako člověk pod proudempodobný zvuk vždy vydávalasousedova pračkanoční můry až do devíti let-vím kým bych bylakdybychom se střetlimožná muzikantkatextařkaholka s ještě větším nápadembyla bych bohatá a všechnu tvou lásku nesla ráda na zádechpravdou ježe i tvé neduhy vyslechla jsem potajímáme je společnémožná jsem po tobě víc než bych mělapřipít si vodkoutajně ve sklepě - můžeš mě slyšet žízniti po smrti-babička říkala že zdál se jí senhledala mě v nekonečném vlakuty v županu vešels do dveří kupé a řeklvždycky ji hlídáma chytímkdyž se tak nebezpečně dětskyk nebi zahledí div nespadne-mohla bych inkoustem zahltit stovky papírůvzpomínkami, které nemámznám od jinýchnikdy jsem tě nevidělajen tuším tvůj hlasco řekneletošní slunovrat ti obzvlášť slušíkdyž tušíšže další nitky ke mně se možná už nikdy nedotkneš-nepřeji si tojenže babička umlknea skrz koho tě ještě uslyšímmě milovat i v tvém dlouhověkém bezvědomí. i přes špínu jsem trochu vojákbojovníkmnohdy lehnu hůř než si usteluchvěji vrbamisliny záplavouna ostří nože tíhnu k peklukdejaký čert mi olízl palecahoj a promiňještě mám svědomí a cítímjde vzpomenout na něco co jsme nikdy nezažili. i kdyby nebudu mít po celý život pocitže smím.
Představa o platonické lásce
zkusme si všechno představit živějako kdybychom seděli v čajovnějen tak mezi řečí ležérně říct jak to vidímeale přesto jinakjá první nadbíhámvidím sestát v tunelu jako němý soused šmouhy vlakuv něm lidé s marnotratnou dušís oparem a s trhlinkami na tvářilímečkem ušpiněným od potuňadry od snídaněa vlasy jak se patří za ušinikdo z nich neví kdy kolej přeteče do řekykdy kaňka zvítězí nad linkamikdy nějaká čarodějnice nechá myslí položit výhybku nízkoa nikdo nepojede už nikdy nikammusím vždy tisknout záda na graffiti v tuneluabych se znovu lekla životaabych viděla uprostřed noci vlaka ve tmě tunelu stříbrného smrtihlava blíž než blízkoa jestli ne k blouznění a poeziik čemu jinému má platonická láska být. -oči jak lucerny vejdou se do obzoru černé kočkyschoulené u krbuvůně hřebíčku, skořice, rozmarýnu ováže jak šálou do krku domovvůně sychravých rán mě rozkolísá už s prvním tahem hřebenuaž se chutí po teplu skácím na podlahuto není déšť jen nevím co vzít za trable do podpažía které nechat doma ať si pro mě za mě na hlad uhynouto není sníh jen ještě nevímkdy nebát se a kdy bez výčitek zapomenout doma hlavu-sednu před tebe do koženého křesla zbrkle a rychlešvitořím jak kosice které přistřihli křídla ale ráda se ještě smějehypnotizuji dva tlusté prstenyjdou s módou, nebo je v tom nějaká jinávlasatá a životem zkoušená ona. obléká se lépe, chodí prosit Boha v lodičkách a saku. zatímco já v ošuntělých kalhotácha tričku s dírou podpírám zdi.
(ne)naříkání
I.
je pozděráda si na mne ulehne tmachutná po lékořicia trochu po banánuzhnědl jak dřevonepůjdu do chalupybyla by mi zima
II.
v hlavěněkdo na mě mluvítoho hlasu se stydímbála jsem se že přehluší citumlkl paknic mě nenaučil
Dobrý den
před pár letybyla jsem tak dychtiváže spojila jsem lásku s frází "dobrý den"ta dvě slova stačila miabych se zauzlila v něčem nevšedně všednímta dvě slova byla vzácnost a jediná věckterou jsi mi většinou řeklajinak bylo nickvůli tobě jsem si koupila tričko s růžemi v černé tmě-včera jsi přede mnou zamkla zasedací místnosta řekly jsme si náš oblíbený "dobrý den"a ve mne se nehnulo nicani pár mravenců mi nešimralo břichojen prskavky své nařasené vlásky tiskly na betonmá pomatená planeta byla dávno ukotvená v červí dířepokud ses nikdy nechtěla na nic zeptatproč bych se trápila chutí odpovídat. -dnes jsem trochu jinde - v mlzea patřím si jinak - více něžněvlastní koště se mnou vymetlo všechny zaprášené rohyrespektujivlastní život kohokoliobrazy malých velkých ženobčas se jedna z nás najde v obrysu růžové planetya nepochopíproč cítíš něco co tě sune dála přitom se to nikdy nemůže stát. bylas prvnív této mystické nevšední krasojízděod lásky pěšky šla jsem v mlze opilá černým stínema tak jsi mě přesvědčilaže někdy jsi člověk tak velký milovánímaž nevejdeš se do životaa tak vzpomínám - ráda jsem se nevešlaráda jsem nedovolila oknům s dvěřím průvanráda jsem se kabonila když jsi mi řeklaať se jdu starat o rodinuráda jsem ti bez jakékoli odezvy poskytla"dobrý den"řeklas mámě: máš báječnou dcerua několik měsíců jsem z té jediné věty žila-zažilas ze mějen smysl pro humora po každé hodině jsem poslušně odešla"naschledanou"s dalším obydleným oknemdát si svařákpsát básnězískat chvilku pro kterou bys křísla kamenemdneska spolu nic nestvořímedvě na provázku zavěšené planety jejichž dráhy se nikdy nepotkajíleč silné vzpomínky mě nikdy neopustíže jsi tak nenápadně ke mně přišlazůstáváš navždy i když jsi uklidila síňvytřela a vzdychlapro jedno zaoblené velké nic-snad v příštím životě si přiťukneme na zdravía řekneme si"dobrý den"i vícpokud jsi nikdy nechtěla odpověďproč jsi mě přiměla se ptát.
8.12. 2023
chalupa chrastí kostmitma pojídá kořenbude nás méněčas vydlabe další cihlu v základech
-i dítě poznáže chtěný vzlyk někdy nemůže přejít přes horunáruč místo objetíse otevře na znak světovým stranámmá příliš prostoru pro dechmálo kyslíku pro cithruď by se nezvedlanež aby nádech zabolel
a měsíc nad komínem vzpomíná na dvě ženské tvářev okně si spolu špitalyo kostelíku na kopci a hlavě loveckého psakaždá viděla to své v kráterech mléčné misky
chalupa sténá jen její zdi ještě hřejítma přidává na hlase postupněbylo nám máločeho měli jsme nad hlavunechali jsme toho příliš mnoho spát když bouchla kamnašly se opít červeným vínem
Blouznění kurzívou domova
Nalej mi drink. Napíšu ti náznak básně o děravém domově. Dneska je každá sobota dlouhá a vlastně mi přijde - nevznikla náhodou od sabatu. Ale jo, je mi divně.
Moje láska se zatřpytí než umřu
někdy se zasmušíš pro vzletnou chvilku
a stydíš se za to, že ji máš
už dávno jsi vyrostla z růžových šatů
v deníku píšeš první - poslední o svém tajném princi
Ve jménu té, co hřeje
kdysi
jakoby sem tam můj dech
klopýtl o zpocenou
křečí zohyzděnou ruku
Nevadí
u psychiatra mi jednou řeklivy si možná myslíte, že už z vás odvála ta svěží brízaže ta vymyšlená paníse na vás už ani nepodíváže její vlasy jsou půlměsícem kroků v šerua ze všech těch věcí navícbude vám nic .
je pravda že z tý lásky jsem už vyrostlastále však držím respekta vlasy s chutí bych jí zaoblila za uchemmodrý oči má - a proč je má když jsou tak studenýa proč studna ze který jsem pila je najednou tak jasnozřivěsucháa já se nemůžu napít i kdybych pro to tisíc dětí potopila
vytírá vlasatým mopem schody a já jí vždycky pošlapu podlahuomlouvám se, ona se nečílí jen řekne : nevadíto vy si tady v tom všem budete šlapat střevícea tak mi nezbude nic jiného než plaché přání z minulasama se jí zaoblím za uchem a budu žebrat o plnou sklenkukde se trpká chuť s přáním vtiskne do písnía trochu si i odpočine
ta jedna klavírní sonáta bude určitě o ní i kdyby nechtělata píseň mě zauzlí dokud ji nezahraji a nezazpívámno co, bože, všechno za námi si hrabe kopec hlínymravenci nás polechtají a já se zasměji- dokud tě něco bolí, neumřešznáš mě v časech kdy kokrhal kohout na návsinestihla jsem si dát ani make-up, nestihla jsem vyběhnout z chalupyje úplně jedno, co se zrovna dneska nosí za city při malém zemětřeseníje úplně jedno, co oblékneš si z chudobyjednou se vrátíš z koliby a budeš sťatý
Bára sní o lásce
Bára sní o lásce na modrým polštářia pro sebe si povídá:najím se dobře ze vzduchubudu do dnes náměsíčnábledá a naivnízkus mě pak přejít - životem vyždímat, přetnout, zauzlitzkus se v námaze opřít o mý stehnamaso se lepí na kosti jen když zapřu dýchání
dodnes její masood kosti nikdo neoddělilčistě pro záchovu sama sebea tak sobě povídá jen aby neusnula v úplným tichu
až se po mně projdeš, prosímzavolej na hvězdyřekni ženikdy ti nešlo po tak hebký zemi zakotvitolízneš-li hlínu něco se v tobě zapouzdříčerv - kukla a možná z tý larvy vyletí mý malý vzdušnýjáz hlíny jsem se narodila a občas mě studilave snech bych nejradšiuhnětla celou Itálii a přitiskla srdce na utopený ostrovynejsem už nejmladší a stejně jsem si ve snech novákéž on to ví
Báře ze sna kručí v břiše a hledá kůstky slov:tíha mě nutí polykat modroušpagety lovím očima, kloužou po zemiv ulicích špínamezi kočičími hlavami mě lechtá lehká obrnachci tě znovu do svých dlaní vzít - v San Gimignanu -objednám ti tu nejlepší zmrzlinupookřeješ na dušipoučíš mě o místním víněochutnám tvůj vkus a jazyk mi štěstím zacinkábyl to jen mžik před mýma očimauž ho nezachytími kdybych snědla celej rendlíkkterej na sporák zapřáhly tvý osvalený paženasytím se na půl úst - pak umřujídlo mě nikdy nemůže vycpat a žádná chuťmý duševní sklíčka napodobittřesu sea někdo se zdá pod křídlem sovy širokej stínem jako jámám potřebu něčemupřivyknout, přitakatjenže nejspíš se nestanenikdy nica odhalenou napřaženou ruku poštípají komářizápěstím trhnu za lanko lucernynebe se třepetá bujnou hřívou od mořskejch řas
Jít ulicemi
zhasla kamnateplo stočí se mi k noháma já své sny houpám zrakem - kam duhovkou tam plamenemjdu po Praze ven a cinkám mincemive tmě si dokážu představit sama sebejako zimou zasněné svraštělé dítěnechtělo fouknout pro jiný pocitnechtělo se pro svět znovu nadechnoutmáš narozeninový dorta nic si nepřeješprotože všechno co by sis mohla přátuž máš-vždycky sama a jedinádáváš bezdomovcům namazaný chleba od matkys citem ti zapletla do housky salát- vyrobeno s láskou, samostatný příběh do školyoni tě prosí - ty nemáš hladpodáš jim ruku a vyslechneš příběho životě na Moravě a rakoviněk vánocům dáš jim pár stovekpřed kostelem svatého Antoníčkacelá v bíléma chuligáni ti popřejí krásné svátky a dobrý dencikánka řekne: Vy jste po dlouhé dobějediná sympatická holka. A za rohem si za tvou dvacku koupí krabicákžije ještě. -než usneš sama si přihneš a tak se ptáškonáš dobro nebo je ženeš do peklakterý sama už znáš.
My
byl jsi jen obyčejný starý mužmilovals historiia psal dopisypo tvé smrtipřál sis abychom tvoje tužby nezazdilypřesto se občas naše oči točilyjak mlýnské kolobělmo a obočí ve střetu tolikrátco sis to jen myslel, abychom udělaly-tvé myšlenky jsme rozprášilyokolo kostela tak jak sis to přálspí tam tvůj kousek - za tohle jsme se ještě neomlouvalya další kousek tebespí pořád u plyšového psak mým druhým narozeninámmezi pohledy které jsi psal do Vacovaa stříbrnou holubičku mezi všemi kresbami v památníkuta malá holka co šlápla do hovna a tys jí nadávalzapálí si u patníku na sídlišti taky jednu ze svých rakví-ani nevím, kolikrát proklels rakovinucucala šťávu z babičky a já si toho ani nevšimlazatímco umírala já jí spala na klíně a vlastně je těžké říctco všechno si z ní pamatujuje podobná mámě, když i ona stárnešaty zašlou červení lovila vždycky z naší skříněohrádku ze dřeva slepila gumičkou z mých vlasůměly jsme jeleny, srnky, vlkyvšechny jsme léčily a věřily v cestuvrásky jí hloubily tvář daleko dřív než toběa kdykoli hrdlička zavrká na balkoněs láskou vzpomenu si na ně-a teď po letech si píšu sama a rukou rozcuchávám mlhujaká ironieco zbylo mi z nichprázdná krabice se zvířecími figurkami- rozdala jsem je dětemohrádka dávno proleželá smetíma tisíc vzpomínek - máma nevěří že ještě znám jejich hlasbylo to dávnoaleurčité minuty co dotkly se dítětese nedají nikdy zapomenoutjsou tu pro násabychom navěky mohly dýchat-zkrátkapro mě bylzcela neobyčejný starý mužřeknětemálokdo dožije devadesát jedna let bez chyb pletibez vrásekbez bědování na stáříříkají, snad aby mě utěšiliže sledují mě z nebeale já doufám, že tohle se vážně nedějeurčitě nechciaby mě vidělive všech každodenních dobách mého umíráníprostě ať jdou dál a už se neohlížejíať si mě uložíněkam dozadu takovou jaká jsem bývala v jejich snechbát se nemusí, že bych přes všechny neřestiutopila vzpomínkyprotože zrovna onise narodili pro tonebýt v druhých pohřbeniobčas na mě mrknou podivný cukrbliky když lidi řeknouže mám po něm tvář jak z první republikya emoce rozhárané po jeho kučeravéživotní láscea jestli jsem po nich zdědila i dlouhé ráhno tmynikomu to nepovímto všechno navždy skrývám v soběať už navazuji na to co sráží mě dolůjá se nezlobímdokud jsem tady - jakákolivv zádech hřeje mě ne zcela mrtvé My.
Dětství se zapouzdří do hlíny
jízlivost zapouzdří se do jívybachratá vzpomínkaomluva na dnešní vyprchaný zoufalstvíjo, řekla bych ježku ať mě nosí na bodlináchbudu se cítit zrovna takmám jizvy na rukách a často mě svědíco že jsem to jako malá dělala. sbírala žaludy a červy z nichnapichovala na jehly z borovicsolila slimáky a babička mě učilaže sůl v očíchje dokonalý obraz smrti v obezřetných krajináchpísek mezi prsty taky drolí kůžiobrost pod bříšky chodidelbolela cojsou jiní na tom zrovna tak-milovala jsem Moniku i Martinanáš dřevěný vláčekprojížděl napodobeninou perského koberceprojížděl podkrovím každé ráno a při hlasu výpravčích jsem dokázala vstátje nevědomost kdy věříš věcem živý pohybje vědomí kdy nevíš proč se ještě hýbeš-to všechno zavinilo dětstvípůjdu kolem obrubníku hřiště a spadnu na kolenos pláčem dojdu ke dveřím domutak pojď se mnouchceš-li mě vidět ufňukanouzapláčeme si spolu a pak schováme pod sedadlo auta broučkypo vší lopotě usnu a v noci je místnost fialová s tajemstvímpíší mi do života sudičky příliš strachu a poddajnostipíší mi že pokud obletím půlku světastrach udolám a smetu všechno smetí-nejkrásnější vždycky bude větrem načechraná zahradatunel železnic obrostlý květinami - vzpomínka na stiskmáma, vnučka a dědeček - krása parku sebeklamvidíme se v těch květinách v tom vybarveném příšeřía pak přijde zimavýslužku musíš vysloužit na sáňkáchobčas se podetneš a kutálíš se sněhemhladce a obracežiješ dětství tak jak se má. a kterákoli smrt tě potká časem bude chlácholiváse vším popereš se neb tvé dětství nemá koncestejně ji necháša budeš se smát a naříkat a brečet a trochu se bát při otázcevážně prosíš budoucnost tak vroucněaby ti šila střevíce.
A pak se to stalo
Prologne že by mě to neboleloto bych zastíralaracci by vyletěli z dráhybyla jsem ráda - že vidíš ostrov mýma očimaA PAK SE TO STALOden před tvou smrtíbrečela jsem ve vaněoba jsme věděli že přijde ta víla prostoduchá s náručí otevřenouudělals to fikaně - než nemohoucnost a cizí podpírající dlaněto radši spánekštěstí je v tomže měli jsme sebe vždy a všude-pamatuji si tě čerstvě a ostřekostkovanou košili, podivné kalhoty, pach papírové taškyusínals při mém dětském zpěvu - a já tě tak milovaladaroval jsi mi vatou vycpaného klukatancovala jsem s ním tobě na očíchobčas jsem bývala zlá holkato když jsem radost přepísklabrali mi krev mnohokrátjá tobě při hodu kostky taky pár kapek vzalabyla to radost"tohle že je nemocná holka. " řekla mámaa já s tebou tančila po parketách dál-vzpomínáš si. pohádal ses s Evouukázala jsem ti pak plyšového oslatvůj hlas se změnil, řekls: Je to krásné. mučila jsem tě hrou na schovávanouuměla jsem to tak že ses báljako kdybych nenávratně odešlaa mezitím ve vaněspadla na mě ze šňůry ponožkaa hodinové ručičky se proměnily v netopýralekla jsem sezakřičela-Epilognikdy ses nezměniltvář bez vrásek a klidný hlasnikdy nic nevyčítalhledala jsem odvahu ve stínu šedých budovv Krči bloudilaa ležel jsipoprvé usnuls než jsem promluvilabála jsem se ti tehdy lhát a naříkat co všechno by se mi mohlo státbylo toho už trochu mockdyž mluvíš ke spánku, strnulá je každá větao dva dny později jsem odletěla za mořemposlals mi kámen s mozaikou bareva tichým nápisemzmizelo trochu světla z oblohy nad Opatovemzmizelo trochu lásky z mého světa.
28.2.2023
bez chuti ublížit
řeklo mi hedvábným hlasem zimní slunce
probuď se tak
jako vždycky
Průduchy samoty
I. tenkrát v listopadumě okouzlila křehká dámas fialovou blůzkoua fantazií co má za níjsem naslouchala kopřivám - pálily víc než tohle střídmýcitově rozčeřený bohatství
čechrala mi snyaž změnila jsem ošacení
chtěla jsem se líbit vyprahlé vdově z ulicjak malá holka přemýšlelao čem si budem v tmavých chodbách povídathrála jsem to na knihy, básně a humorný příběh o kostlivčí dlanitou chlapec na mě mával když bál se zkoušeníškola je životem holoubat na okoralý dlani
uběhly listy a větry o dům hrálys desítkou básní zakopla jsem o patníka vědělaže tahle dáma pro mě není - je krásná ve své každodenní šedia asi ji budu naivně vždycky milovat
Nech o lásce vědět
stydím se
pár veršů o tobě dnes napsat
snad že stulená ke svým kolenům
večer s tvou myšlenkou vzlykám
Myšlenky po cestě sídlištěm
nemáš vlasyjen očihnědé jak můj hřebec co ržáaby nepolkl stéblo mé usoužené trávyoči hnědé takže tě nezastaví kolovrat vody ze studnyzastydíš se když tě láska zcáká blátem-jdeš po cestě sídlištěmjeden dům právě opravilijeden dům právě spravujívýtah dělníků tě ruší ve spánkumáš má milá v uších spousta hlukuromské děti milují tě a ptají se"Paninko, vám není zle, že. A pokud není, pomozte mi. Má milá, vzmuž se. a jdi tou cestou dělníkůcihly mají obratle plné obrazců - chyť jeco vidíš v cihlách, to poznáš ve světěodpusť mi, že ječím když bolí mě tvůj hlas-úplně nerozumím úpatím betonových světůale i játam žiji něco ze snažába klopýtne o výmol blátapulci vymřeli pro půlku lživé louženech mě tu spát v blátě a k ránu na betonnemám mince v hloubce pro které by vodník šláplpřes půlku rákosového ráhnaasi mě miluje-no a tak co se mi to vlastně dějeasi nic vícnež co bych zaspala a zuby skřípalatvá dívka ospalá by pro kus zpěvu pookřálato nic neznamenáv příkrovu vlhkém a plném uměle postavených sklepůmodlíš se k nádherným láskáma buď si čím chcešnemám ti to za zléprotože své hrdlo nadnáším s každým džbánem levou rukousnipříroda tě nezazdía nezklame a neprozradí-tak aby to bylo v celkuasi tě milujia nemáš vlasyjen oči hnědéjak telátkomáš všechny dveře otevřenév důvěřivé něžnostizteřelé a milovanézatímco tvá milási trhá v gestu němém řasy
Odvržená
pán úředník s kufříkemšel parkem domů z prácesvázaného synanašel u stromu - ten lelkoval - jen vzhlíželrozvázal hozuřil
zajedli to spolu párkem s hořčicíjakási útěcha nebude nikdy slabáje málopro malého kloučka otcův vzdechpoklepání prstem na čelo
nechme to být
vedl syna domůvzteky blekotal a napřáhl bičsestra málemsmetla pravdu pod chmýřímodré oči čekal trestblonďatá
Chlapec a moře
Jonatán miluje velrybypíše jim do vln mělkým písmem vzkazymaluje písčitá korýtkatajně myslí na mámuna její vlnitou suknina dotek s rozsahemvětším než velryba
nikdy se nedotkla víc než letmá vlna
Jonatán veslujeu nohou v dřevěné kocábce má dech svůj vlastní hvizdhoupe dopis v láhviťuknutím o dnonevzbudí svou milou na zpocené posteliví tomyslí na sdělení
třeba až cinkne láhev o frak ústřicesvitne oblohamoři se přece po lidech stýská
Vzpomínky
jednou se ze dvoraozvalo ostréklapa babičkalapala po dechuvnučka plakala - právě jsi dědo zrušil kouzlokulička tancovala po drátku - natáhni nitkua zastav - uvolni a klop -kdykoli řekneš stůj - zastavípadala dlouhopod okap-omluvám se, že jsem plakalav dětství je rozbité kolenonapůl rozbitá duševím žes mě nikdy nechtělazvedat z pískua mokrou vidět žalovatbyla jsem tak maláže z oříškuby mě vyhmátl a zmát-možná si pletu barevnés černobílou tmoumožná mi životzkreslil světna tyhle dvapůjdu s mrtvými do zoobabi, měli jsme ohradu a léčili srnku bez nohouslona bez ucha - stejně slyšel cinkot tramvajemáma řekla - měla jsi ji už dávno zapomenoutale jsi tady - červené šaty s bílým vzorkemhlas staré milosrdné panítak ráda je se svou vnučkoujím s tebou naposledychleba se žervédneska svět nemá nic z tvých skiczdá se mijak se ve výtahu vozíš a na mě nečekáš-vímbyla jsi kučeravá a hnědovlasávrásčitá tvář - symbol vlídnostitakhle se samašidím o slovomá babičkopřežila jsem tě o strašně dlouhoa děda šel za tebou teprve nedávnobílým vlasem vlát a hledattvý tvrdohlavý snya já pořád naživumnohokrát vyschlázapomětliváptám se v třesu tělakampak cestujete. radši plujtea vůbec se nepokoušejtemě vidět, chápat, znátstydím se, to vítenapůl s vámi spíma život je do plátna strž vymalovaných luktak kdybyste řekli něcoco už nezjistímpromiňtevšechno je lepší než studuzamykání se do těladokud se ptášodpovíš sia všechny dnyna které jsem si vzpomnělaje moje těžce zbarvená dětská rukaosamělých muk.
Zbylé myšlenky
nejen tyi spousta předmětů z tržiště které si koupíšpředstavují život
jeho barevnost mlhu i citjenže mizímizím i já
hlavní je tma
na špičkáchsama olíznu věž kostelauvnitř mi zacinká - to vše v mých představách
Dopis lehkého vlátí
máš příliš malátnou
bledou ruku
raděj nic neobkružuj
raděj nemysli
SNY III.
skrz černé brýle zdá semám doživotní vězenív posteli snídám přebytečný spánekdýchám nahlasstejně mě nenajdou-musím tě jednou provždy zazdítmá milá Sylviejednou tě zaspat pro nějakou vyzrálou blondýnujednou provždy ukotvit loď- vrhla mne připoutanou k židli na břehjako kdysi ztracenou měsíční jiskruji našel rybář - mně nenajde nikdy - nikdo - nicz lásky mi praskl sklivecvidím tě ve zdi s pavouky a sklempřilnavá síť k třepotu muchlehce mě lechtá promarněný časasi to vážně udělámsepíšu listnechám ho olízat plamenemdám ti do skříně tesknou důtku za nevšímavostať přečteš si řádkynad jimiž si stírám z čela pot a že mě bolíje tvoje marnostže nepřetavíš inkoust na můj hlastak moc jsem se zbláznilaže Platón by nade mnou tleskal-přes všechnu čestse za cit k tobě stydímdržím ho ztichlý aby ti neupadl knoflíkaby ses nemusela na kolena kátsrkat brčkem zbytky mého zmateného snuomlouvat se - že to se nemuselo stát-víš já bych křičelanesluší se tokřivka dechu je moje vlastnístísněná galaxiedýchám prchavěnikdo mě nechce po dechu hladitpo dechu hladhory se neomlouvají za rozpáraná břicha mrakůani tyzjizvilas malé holce světšedivíš navenekdobře uznávámdokud tě vídámtak si mě klidně pohledem ničzas tak moc nebolíšdokud žiješ-spím v průvanu tvých siluetzdá se mi lehkým tanec lišaje s pitvořivým stínemšeptá -už spadniholčičko, utři prach z křídla můryfoukej do ochrnutých vesmírůdlouhý je tenhlenekonečně usoužený senpro mlhu stejně usnu zasv prchavém míru proti všem.
Po čase
blázínku, tohle sis zvoralado nůše lepíme perníkya trochu naivních přáníty sis už vybralaa cokoli lesklého nic neznamenávzdala ses dopisů a přiznávámchvíli mi z toho bylo špatněale na dnešek jsou kočičí hlavy čistéjá půjdu vzpřímená, neb musím k šikmé věži kostelaprostě tam půjdu a ať si ďábel sliníať si mi oslintá prsty a řekne hulaláač nejsem si vědomapořád trochu stíním a mžikám očimajsem ztracená jen nejsem z těchkterá by to přiznala
-bože, jak můžeš netušit co všechno bych pro tebe zazdilarůžová blůza je kolíbkou pro očiknoflíčky dotek poznánídrtí mě nemožnost, nikdy se nedotknu všední vílyzlomila bych ji v pasea zavázala jazykaby neřekla jak moc mi zarmoutila dechjak moc mi chutnalapromiň, nechci být necudná-slůně tě zastíní - co na tomdotkneme se společně jeho břichaměkké až do výskánínekřič mi do dlaní, žiješ sama sebesvou dceru, své syny, já nicnic - jen myšlenku - kyne do nebea kdosi mi zpívá před spanímpředstavy staví most a může být kdokolistín který nic nezazdístín který nevíjak se láska otáčí v tmu a poznání.
Ptáci za mě štěbetají
pohled na luka nikdy nevyfotíštak aby mluvilsedící na veranděmlčímptáci za mě štěbetají o čemkoli by lidé chtělijak se mění za života listjak jsem dřív chtělavlát vlasy pro vodusměješ se pro pár sojčích pírekpro chmýří pampelišekjednou kýchneša po čase najednou - nežiješčajové oči slídí napůl spící po světěústa dávno němánikdo mě neslyší i kdybych si po větru v nitkáchrvala vlasyJosefe,ty mě asi jako jedinývidíš a pláčeš-snad ještě dýchám pro kyblík rosyneboj se prosímještě mám chvíli času věřit na jasnostvytřídit šuplíkypřemýšlet až do usnutístalo se to z ničeho nicnechtěla jsem se tolik třást ženajednou nedokážeš spolykatani slabý záchvěv snujaro se ve mně zapouzdřilonemá jak téct - pro všední životmám příliš suché očipředstírat sbírání not z hrdel kosůa cokoli o poeziije malá matná strana dnebásnířka napadrť to nepřiznásama uprostřed roje voskaždá by kousla - jen aby sama přežilana mně si toho ukousneš dostzkus na dřeňráda zapláčuJosefe, řekni- já se snažila.
Tudy jdu já a slova tahám z paty
tudy jdu jáa tady je můj světsídliště na dlani a brýle s fialovým sklemvšechno je dokola - řekla jsem sivšechno je dokola a ty budeš výhybka v každodenní šedinajednou beru chuť prohlédnout dýmčichat výlohyvoskové figurky hladit pohledemúsměv a sny/jednou si koupím páva s duhovým břichemusnu zmámená na secesní lavičceta ostuda mě nerozpiježalovat lásku do oprýskaných stěntady si lehnu jápotkan by rád kus mého nehtumluvím k soše andělíčka pod stromemto se mám stydět milovat hlasitěsvůj mlžně matný vjem. je ve tvaru ženya při vůni dřeva lehce spímmávám hvězdám jen ať zpocené rucetisknou šmouhy před souhvězdím /pak si to vyčistímvůbec netušíšco si to všechno vymýšlímmožná jen krátce zatrnuloco miluji, to si i při večeru sním-jdu z kopce po MiladěU Svatého Antoníčka chvějí se mi rucemluvím na Bohapři tom se ze zvykupošklebuji sama soběBůh dává zelenou zatímco na oblakulíže kopec zmrzlinyjdi si kam chceš, řekl mijenom mi tady nezmrznia tak si zase vymýšlím,že dáma miluje lesy víc než lidinezkřiví jediné myšce fouszatímco padám na kočičí hlavya někde v dáliskřípou prsty patiny-tudy kráčím jákaždý den s myšlenkou, že tě potkám na půl vteřinyněkdy tě zapomenu, někdy milujiobojí úspěšnětady už nenícopro fantaziiobě jsme nohama pevně na zemiskrz vše co jsem stihlaposlat do nadoblačných skicslova, básně a promrhaný citasi jsem měla mockrát špatný snyjdu po chodbě s rozpitými vlasymatnou šedí ve tvářiDobrý den,řekneme si slušnězeptáš se:mohu už uklízet, jdete sem ještě. řeknu: Ne, klidně můžetea zbaběle zmizím do ulic.
Pluješ zimou
napořád zády ke mněse svým vlastním životemnikdy se nedozvíš proč ve mně žiješdruhý svět-občas tě přinutím vyblednoutsvážu tě v představách do suché kyticedám vylisovat do lékařské knihyaž se trochu polámešpak bude znovu zimavesmír se složído oblé hladiny v kelímkuv medovém nápoji utopím představu dvou dlanípofoukám tváře který napůl oka tušímpod sladkou vůní vanilkyaž mý těžkopádný tělouvnitř zazvoní-já vím má miláuž se opakujuna svátky odjedeš vlakem daleko za polní výhybkunikdy ses neptala zda znám tu krajinudodnes tam skrývámkousek ostře vyřezaných skicmuže ve vojenském obleku-vím že nemáš pro mě nicco bych vnímala jako slibužiju si sníh i bez něčích ramentak jako všechno ostatníbez jediného slova při procházce noční Prahouulovím krásnosama se sebous úsměvem připiju kelímkemsiluetě kterou tušímv dálce mezi komínykde se dotýkámebříšky prstů jedné mlhyjak plujeme noční zimou.
Sny II.
má milá Silviezašla jsem ve snech sama do nočního městačichat ke svíčkám a obdivovat markýzy, výlohy i dlažbuspílají mi - že ztrácíš se a vyšeptáváš možnostikam jinam máme v husté šedi jít-už pro mě nejsi poslední marný přáníknoflíčky máš stále stejně fialovýa letmo na chodbě si o mně myslíšprvní poslednínejsi už postříbřená - nevídáme se takabych si pro tebe vrstvila sny v kapsáchabych autistovina kolotoči řekla : ty skořicová liško,přemýšlej jinak o lidechjá si tě bududo smrti pamatovat-měla jsem tě plný byta oči dalo by se říctbláznily za bílého dneviděly krba nás dvě protnuté na kostní dřeňza ruku táhla bych těklidně za polární kruhnebylo nicco bych si o tobě nevysnilavážně jsem tě milovala-pak se probudím v tomto světějdu známým parkempotkám dvě sochy pod stromema svět se mi úží na jednu cestuv cíli tě pak, Silvie, letmo minuautista zeptá se, zda si ho pamatujujistěže ano, odpovím a úsměju seletmo se zahledím na účes mé milovanéa napíšu dopisjako bych to nebyla jámá milá Silvietuto báseň jsem ti dala-vždyť sama víšže mimo sny si nemáme co říct.
Pro zhýralou mladou slečnu
přece neumřeš pro jeden pokles v kolenou přece bys nestydla pro jedno zákoutí v mysliřve v tobě děvka co ještě ráno pásla květy ve větruvečer už punčochy brázdí pod světlem zcela křivá rukapřes všechny touhy zdáš se být dítějen tak si na chodník čáráš snysobecky bereš cokoli - i když jinou ruku často musíš odepnouttřeba - heletámhle ta paní má taky city a možná jí domapláče dceramožná jsi právě rozbila půl roku její krásymožná jsi v jediný večer rozdrtila něčí půlku světalouka je noční obraz pro udusané lidi tohle si říkáš před spanímobhajuješ bláto a roztrhané punčochyasi to bolí - nechceš vídat hvězdu zcuchanou mrakyaby snad řekli - je oteklá strachy, vidíš ji. ani se nevejde do ručně pleteného svetruzdá se že k ránu zvláštně bzučí městoŽižkovem tančí pitvořivé mouchyv baru tvrdili: jsi jako panenkakaždý ti může česat vlasy - líbat tě na pusu - nos a mrkat tvými víčkykaždý si může půjčit tvé teplo - každý ti může dát do pití ledtak vřelá je obloha ty důvěřivázastav se než propůjčíš své nitro k vyhoření opile propadlému stínuk půlnoci ani nemrkneša kterýkoli milý si pro tebe právě trhá řasyaby si z tebe mohl kousek přátpije gin - nejí a skoro ani nedýcháomlouváš se však sotva rovnou čarouspojíš za stěnou dva protichůdné břehy.
9.7.2021
A pak mi došlože mám být dospěláblouznění přikrýt diagnózouchovat se solidně - aby mě nezavřelipochopitže půjdu-li sama po městěnepotkám nikoho kdo by mi osudově čelil
nikdo mi neřekne "Pro vás bych vymyslel linky inkoustu""Jste křehká a strhaná velrybí písní ""Za rohem čeká váš osudový momentjak milovat tmu"
Vše je moc dalekonedošlo miže se jednou ráno rozbiješa už se nepostavíš že něčí domov se snadno a rychle zabalí do pytlea rozneserozdá za odvozhlavně ať se nenadřeme
A zůstanou sošky svatých,dvě biblevázabotníkkamenykonzervy které jsi nestihl snístkrabička s obsahem barvy tvých vlasů
Údolí bláznů
Hovor s Jeronýmem o kočkáchJílové u Prahy, náměstí
"Co. Pižmísek a Bruncvík. Dobře, Bruncvíka ještě pochopím, ten je alespoň na tom pilíři, ale Pižmísek. ""Pižmísek pro to, že má pihu u čumáku.
Sny
ve snech mám domy, Silvie
vysoké
špinavé a bez oken
s markýzou ulepenou od piva
Haló, jsem na drátě a mám Vás učit!
I. Tum tum. Du da dum dum. tum tum.
Barborka I.
Přišla na svět potichupaní stiskla matce břichočekala za sklem - nedotkla se dechuřekli - skloňte se k voděsoustřeďte se na očimožná je to naposledykdy váš zrak hoří opravdu něčímholčička místo pláče zpívá-další a další skleněný déšťbuší do prsou a hlavyleží jak želvička ve výlozebabička trhá dveředoktor přešlapuje"myslel jsem že jste rozumnáa vy se tu celározpíjíte žalem"holčička stáčí na babičku hlavumísto zpěvubrečív porodnici spletli váhuprý se narodila těžká Barborapsst, ne - je křehká - spí - nezemře - nesvět ji dlouho bude motat hlavu.
Zadržená v ústech
ani ses nedotkla mlékasaješ kouře z trubek ulpíváš na chutích a nikotinu
časem pod vlivem chemiezrezly tvoje vlasy
část tebe rozpůlila vůněcukroví a tepla
na pólu z mouky
Jen tak na okraji dechu
odpusť mi zimní spánek
bývá melancholickýa dlouhý
sním o jiném světě
přespříliš bílém na velkoměstský strach
Minulost
nejspíš umřespoutaná ústymlčícími v tomto dnuke stolu s židlí tančícími stínys buřinkounechá jim drobky od snídaníaby ji nelechtaly a necvakaly zubyaby ji nenutilyrozcuchanou s koštětem ztrácet rozum v síníchsoukolí myšlenek cvakneona se neleknev ohbí noci je šílenství rovnomilostnému snu-do konce života bude vzpomínat a psátna dřevěnou ohradukde s babičkou třídilyzvířata na zraněná a silnástarobylá tramvaj ve městě jezdí do kruhuhrajecinky linky linkvážně jí nesmí vymyslet jméno. pro její šátekvznikají básně malé slečnybabičko, slibuji, nebudu plakat ani řvátspolečných máme jen pět letcitům je to jednoděda už nikdy nemilovalbyl za tebe vděčný-pán oblékl župankytarua tišil uplakanou ženuvidím ji - řekl, chráním jí před soukolím ženoucích se vlakůnikdy nebudeš tak jako jáhřmět akordem a laditdotýkat se mraků a bát se těžkých mrholímůj smích znají sousedé a toulavé kočky hladíbudu vždy ten co mohl cokolivmá vnučkotvůj věk nestíhám a nejspíš nikdy nedoženuza to jsem viděl celý světkdyž cítil tvoje mládí-stará žena si přeje amnéziia kdosi jí to vymlouváuměla tančit, žít jak vzletné chmýříbojovat s vnučkou zapomněnímléčit a čistit potokytoužitzatímco slábnesvět jí stejně věřívnučka sílí a cítí se svásnad že by šlo dnešní dobusložit do láhve a okolo ní spátpřeje si ještě babiččiny rokyačkoli každý sten ji do bažiny táhnekamkoli jdetam se člověk cítí sám-matka tolikrát lhalajakoby nestíhala milovat světdceru rarášci nenechali dýchatmísto pláče kňučela - sama odsouzená k hadičkámopuštěnámnohokrát jí byla zimapřežilaalkohol hádky a křikani jeden z nich se nerozčtvrtilcelá se nějakzocelila-otec v Umagu zakoupil sítěnejspíš pro rybya zpod řas táhl svou napůl utonulou dcerujeden den bylo krásnědruhý žil s pocitemže umřelo mu dítěpředstavy umí vyvolávat změnupssst - vždyť nevíšbylo cokolivrodina a maličkostí plný důmkámen, písmo, květinynežalujbude mi křehkouvidíi ti co dávno zapomněli.
Blues pro starého pána
na okrajiještě vařícího hrnkustarý pán zachytil svou nečekanou smrtv něj otiskla ji rtynechtěněnaivní malá holkas neumytou hlavou a dvěma culíkybylo jí dvanáctkdyž poznala poprvé pána v županuvyděšená z emocí starého člověkamu od té doby neříkala paneale dědo-pojďme si po létech postavit hrad z kostekaž uslyšímechrapotem vykotlaný smíchsejdou se panenky na hradbách stavebnicholčička sní pudingušpiní ubrusschová se za dveřea pak možnáotevře srdce světu nahoře v letenském parkudokud věříme na sny přijde za námi i babičkapřevlékne se do šatůzatímco prohlídneme pohledy ze všech koutů světanejvíc nás zaujmetěžce zasněženágrónská krajina-roky klapou v rytmu mlýnských kolještě nepřišla samotaholčička podává ouško hrnku chvějící se rucejemně fouká do průsvitných piruets malou kapkou vinytajně si sama vychutnámalou sklenku vínarázem je nebe stříbrné a klidnéjak dětskou rukou malovaná zima.
Mléčná
kočka se směje ze spaní - sní o křiklavě duhových kuličkáchhrabe do trávypřekousne žížalu a zlomí křídla vážcevedle ní točím v kole sukni - zpívámo kolik modřejší je obloha než lenpozorujijejí mléčně sladké jáz letité borovice stále teče smolakdyby jen vědělao kolik let s nísi říkámmoje vanilko, moučníku, sirotečkunež si tě vezme Měsíc zpětkaždý den hřeje nás pecen chlebatvář bývá plnábílé moukynikde se netoulej - je vykotlaný světkterý jsi celý zhudebnila.
Skrz minulost
leckterá píseň pomáháoživit tě v mrtvém snujdu v parku s myšlenkou na vzdálenou chvílikde by se ještěmohl sen státkdyž prosím umřeš dřív než jádrž nám místona Saturnově prstenutoč se a sledujjak bojuju a tančím v Zemipak až zemřupoletím s koloběžkou napůl pěšky přes vesmíri on to vímáme se potkatdávno někde u nádražíse rty zmazanými od kávyco na tom že minula nás dobajediné co mi říká senježe nebojím se smrtiale zapomnění-stejně mě předejdeš a možná si necháš dlouhé vlasypotkáme se v ghettu na rozpukaném sídlištinajdu pod posledním stromembáseň kterou jsem napsala v minulém životěskrz ní tě najdua podáme si ruce.
Na druhém konci světa
tam někde přes půl světaje den a vítr dotančilmořská sůl hloubí ďolíčky tvářímzlátneme společně ruku v rucepřikryté bílým plátnem
slunce doposud nechává oponu hvězdámnad hlavou sají šťávu z fíků okřídlené liškyříkám jim ryšaví rarášci s nekonečným hlademnetuší že na ně nikdy nezapomeneš
tam kde voní svět potem a kůží bez ohledu na stínbez rozdílů otlaků v kolenoumodliteb kde a komuzemina hoří barvou chilli
nikdy nepotkáš tak velké ryby v jediné kapce vody
Pomalé vlaky
vzpomínáš Jáchyme
zem byla koberec a kvetla
měkká; přívětivá k nahotě
hřebínkem z pěti prstů
Chůva na baterky (Úvod)
Chůva na baterkyÚvodNedávno jsem dokončila střední školu, obor vychovatelství. Byl to dlouhý boj, studovala jsem tak "důkladně", že jsem si čvrťák dala dokonce dvakrát a ani po jeho absolvování nebyla připuštěna k maturitě. Aby toho nebylo málo, v létě jsem onemocněla zápalem plic, což mě na měsíc vyhodilo z provozu a o šprtání nemohla být řeč. I obyčejná chůze na toaletu a zpátky byla nadlidský výkon, při velkých záchvatech kašle jsem se několikrát počůrala, nemohla spát a znala jsem nazpaměť akorát televizní program.
Květa
Moje prateta Květa měla vždy usmolené hrnce, zaprášené skleničky, v okolí své chatky nejméně čtyřicet koček a ve skleníku jí bydlely malinké žáby. Babička z Květy doslova kvetla, hlavně z jejího zvláštního smyslu pro pořádek. Ale rozuměly si, prateta byla kromě mého táty poslední, kdo z babiččiny minulosti zbyl. Květa často jezdívala k nám na chatu a ačkoli jsem byla vždy plaché, zakřiknuté dítě a dospělých se bála (nezáleželo na tom, že byli třeba vzdálení příbuzní), měla jsem pratetu docela ráda.
Představy utopené v čaji
po jednom nebo druhým čajijdu v představách s motykou rázným krokem proti zdividím tvoji fialovou vestu a půlměsíc pramínků stříbra za uchempadá omítka z mý upravený tváředávno máš komu dávat ke rtům medkoho držetlíbat i koho nepustit
líbil by se ti světkterý by šila pomatená ženská ruka. nebo bych si tím akoráttroufla chytit orla do klece.
býváš schovaná v zažloutlých stránkách knihmává na mě tvý sečtělý, sežmoulaný srdcekdyby tu byla možnostže se ti zalíbí mý botyoči nebo ležérní kontrast vlasů s klíční kostínebo si budešpřipadat stará a já ti okořenímzimu vůní pomerančůbylo by všechno co děláme spoluzároveň příběhem i o nás.
takhle jednoduché to může býtneníhraju si na velkou dámua přitom myslím na tebe u zaplivaný pražský stanice u popelníkukouřím ten den pátou cigaretunení mi už dávno patnáct a stejně mám city který lelkují mezi mouchamipoletují jak chmýří z pampelišek a nedají se zachytit
Krátký sen o cestě k horám
po dost dlouhý době si byla v mým snuspalas mi v autobuse na klíněhladila jsem tě po hlavě a z recese zpívala balady o vynechání dechupřemíře slin o tom žes byla všechno /všecičko a nikdy si za sebou nezamkla důmv tom snu bylas klidná jak dlouho nejelas se mnou mezi hory dobrovolně a s důvěrouspojem bez čísla- krásně jsme to ošidilyřidič nic nechtěl kromě slibuže se hned nerozpustím nadšením/jozase tě vidímplnou a kulatou a nic tě nebolíkocháme se výhledembenzínkadžuspak znovu složíš hlavu ke mně do dlanípřesně takhle si pamatujumnoho starožitných dníspíš pořád stejně s úsměvem na celou půlku tvářenezlob se ale vrtáš mi v hlavě už pár letteď už se můžu ptát jsi teda šťastná a víš kam máš jít. už držíš znovu pohromadě tak jak jsme těs mámou a tátou znali. už tě nemusím sešívat a sbírat tvý polámaný nohy z prken podlahy. už se nemusím bát tvých očí.
Nic
jsem udýchané těžké nic
schované v listí slunečnic
přetnuté nití v půli pasu
ze tmy si loudím kapku hlasu
Potom
to bude všechno. - památník. v polici mezi Jihem proti severu a Malým lordem Fantleroyem skoro ho nepřečtu mám mlhu bábovka tisíckrát spálená - ty víš vzpomínám na Svárov žáby ve skleníku rybník kde plavu s tátou ve stoje držel mě - já kopala ty žáby jsem milovala - kopu dodnes nevidíš to nechám si tvou zlatou slzu luka neprodám - jsou taktéž moje komíny vyčistím spravím plot přivedu vodu a pak už jenom cokoli .
Vzpomínky ze dna studny
-všechno to začalo žíznídral se rubín i sláma k rtůmnajednou máš spoustu citu pro lidiza jejichž jinakost se stydíš-stačilo pár jarz postele vstáváš místo nohou rukama nebo roztřesen na špičce brnícího jazykaudusíš se / probohaudusíš se pokud rozdrtíš v sobě všechna slova-nejsem blázenco ryje urputně do zdi snyjen jednou mě ruce obešly chtěla jsem splácet daně létem(víš že když opadáštma začne růst) jsi sámmáš čelo ucouraný jak sto let starý neckyvšechno se zaseklokdyž klepals na mý rameno a mechanicky sdělils:vem si nářadía teď mě sprav-nebojím se práce ani tmymám dostatečně ukotvené nohy jakmile kdokoli umře na myšlenkyslibovals cokolitroufalé honit se za věcmi které nás stvořilyjako by nikdy nebyly-kdykoli je mlhalovím svý vzpomínky ze dna studnymám otázkybrzdí v pohybu mý svalynetušíš aspoň o kapičku víc jak zní v tunelu zatmelený dechjak hebkou soutěsku rtů mášv okapech místní nemocnicetečou sliny ze střechtopím se ve vlastní šalvějiv ručičkách hodinleukoplast plyne / jemná hmotavšechny ty údery a klap úží srdceztratil ses ve zdech mlčení a já mám strach-vídám tě jak se miluješpřed kostelem svaté Anny - Magdalény - nebo třeba Jakubahlas ti přeskakuje s každou další promile zakopáváš o schody troufalá připiju ti na druhém konci městajako bys dávno neleželna dně mých plic a nechutnal zeminevadíže pro nás nejsou osnovyznám všechny doby tvý každodenní smrti nejvíc děsí když padají mi pod nohy-poslouchámrtuť vytopila nebe mrakům - ty rozlehly mi ramenaz peřin pachuť nevyvětrámani doteky rámu dvěříke rtům earl grey a neodžitý chlebastrnulá úzkost strhává dolytoliko křemene skrývám pod domemslyšíš mě uklízetzametat dvůrpst. křupe křehko v podrážkáchnení kam odkopat bláto z nohoukde zašít sekde spát-nebe je žlutézdi žadoní o krevmince vtisknuté do blátaty jsi už menší o celou kašnu štěstíkoupu se v ní jen pro pocitže zbyla mi po toběalespoň zima spousta prostoru po hladové snětimezi prádelní šňůroukde polámané prstyhladily má kolena stydím se do prázdných šatůřvát.
Obyčejné ráno
přes všechnu depresi bývajíněkterá rána legračnívyjdeš ven a před sebou máš nebe - skoro ho slyšíš téctvšechno i vzduch je v protipólu k představědnešního světa
do zimy trčí rozkvetlá třešeňjeví se na sídlišti drzehřivnáči na ní před létyvystlali hnízdokdyby přišlo tornádo - my už tu nebudemale to hnízdo je tak kvalitní stavařská práceže by tam zůstalo i po konci světa
na balkoně stojí rozcuchanýsotva probuzený pánšklebí se tak až je roztomilýprádelní šňůry zežloutlyv duchu mi určitě někdo nadáváže žiju jak strašák do polí
nemám kam jít a tak jsem si stvořilakrálovství mezi panelyvšechen nepořádek mi bude svědčit u souduže ač to nevypadážijutřeba i špatněale žiju
Všechno je dnes trochu jinak
nikdo tu neřve a nedrásá mi nervy to ticho že mluvíš s pilíři respirium má svou vlastní modrou mši za rohem nikdo nekouří známý chlapec stojí před vrátnicí mává hodinám. mává budově která nás vyvrhla a spí. stojí tam každé ráno sám a pak když se rozhodne navštívit knihovnu zjistí že tam už taky není kudy. chápe proč nikdo nepřijde .
Já a moje kočky
tuhle byla diskuze v kočičí skupině na fejsbukuzda jsem svých kočekpanička nebo maminkajste padlí na hlavu. psala jsem jimnevím jak vy
ale já svým kočkám dávno řeklaže jsou adoptované
moje první kočka mi kradla tužku na očitajně se po nocích malovalanikdy jsem ji nepřistihlaale bylo mi to jasný
v minulém životě pracovala v hutnictví hutná teda byla. a střídala i jiné práceměla výuční list ala elektrikář a večer chodila do účtárny na brigáduna rozdíl ode měrozuměla ekonomické problematice světa
Pod zámkem ztráty
mělas vyhlížet vzducholoď s pány námořníky kde jsi. holčičko s pihou u nosu čekalas na rohu před ovocným krámkem kde prodavačka - starší paní vlila v tebe důvěru /jedno želéa co jiného si dáš. kopala jsem se ve frontě za tebou do špiček bot s touhou po želé a pročísnout ti cop už je to dlouho taky mi chutnalo mělas vyzdobit okna aby i bez větru našli námořníci kliku ptá se mě na tebe váš dům nelze tě vymést zázrakem zpoza kredence či kamen. hádám se o jméno ulice kde že tě zradil svět je ticho - a rty pod zámkem ještě se bojíš pavouků a stydíš holých stěn.
válka - muži - luční kvítí
nos vydřel strouhu do hlínyzavanul doušek mateřífialku nosilasšikmo za uchem- tohle ti nikdy nevezmouviď že ne. bylo ti pěttáhlas za sebou koníčka na polejakoby nic - za dne pod nebem se vznáší roj lodí a hvězdodkud je brali když ne ze dna láhve.
štípala do prstů jinovatka včeldrsný zvuk žihadel - táhl za klasypozor dejdýchej zeminuběž pospíchejvlasy splav v trávěo krok dřív padni a bzukot ti nevezme fialku za uchem
drž koníčka - holčičko
nedutej
Hranatý výhled z okna
pojďme na víno přes skype všechno ti povím bez příkras uvidíš na dálku mý kočky - ptají se na tebe ještě si vzpomínaj jak jsme je vyděšené nesly k nám jak v nich hrkalo v tunelu metra jak se sobě navzájem nechtěly dívat do očí "a s tímhle cvokem teď mám žít. " Bruncvík kňoural a bál se změny bojoval na mém rameni o delší pouť má náruč ho ještě nehřála nechtěl se mnou mít víc než pár chlupů které vyperu tenkrát netušil jak moc se ho naučím milovat prý se dá žít v 3 + 1 sám stačí hranatý pohled do kraje ten pohled teď musí stačit všem ale já si přivleklasvé kočky a taky Tomáše máme sebe a tím pádem zatím nehnijutak pojďme na to rozmazané víno přes ten pitomý skypeještě pracuješ a tak bys mi mohla říct kolik světa tam venku ještě bojuje o jaro - o večeři - skákacího panáka pro děti o čem si vypráví milovníci zvířat který zákazník se zase bezostyšně ztrapnil neznalostí propíchla zase nějaká ryba akvaristovi pytlík ploutví. - nejvtipnější přece bylo že to ten pán myslel vážně víš já teď nemám výhled dál než na stavbu a parkoviště v noci ale jezdívám k moři nebo do pralesa pořád někam jedu a tankuju a slibuju že se nikdy nevrátím dneska mě třeba navštívil pán s obříma ušima a cestovaly se mnou ženy všech věků a národností nerozuměla jsem jim ale všechny jsme se smály padaly jsme na sebe když řidič prudce brzdil jely jsme daleko pryč od suti pryč od pána s velkýma ušima no a teď až mi zavoláš a já ochutnám svý víno a ty svoje promítnu ti výhled na odpudivou panelovou věž na dělníky jejichž helmám se chichotá jakákoli myšlenka bubnují zajímají mě co cítí. kam se vracejí.
Všední den
učesala sesa odpoledne ti to vážně slušelona tomhle sídlištiv tomhle světěřekla jsem ti akorát "dobrý den"město syčelo a utíkalo do strano dva bloky dálzahřmělo auto až srdce hrálo jivepřivezli písek dítě ulice se vrhlo k lopatě a holubi svačilibabičce u nohouzatímco pár výrostků tetovalo svůj otisk na beton drobné jsem nechala trafikantce v kulichu-na hřišti před školousedávám na levé straně lavičkyz kelímku doutná vůně révy zahlédnu bosého muže s pytlem pečivadala bys mu mincisen nebo jablko. zítra bys teoretickymohla posedět na pravé straněa plést nám šálu na prodlouženou zimumůže se podařitpřimět žasnout ženu která po večerech uklízíaby nemusela domů. ani okem nekřísla něha o rameno-byl to ten den kdy autista na chodníknačrtl křídou mapu svý touhy po láscetaky to neuměl povědět lípa mně se zdálo že v dálce umřel listopadmžiloa modrou jsem na tobě viděla prvněvážně ti to hodně slušelozlobíš seže si tě maluju tak naživo. v mlze utonulého městského světa.
Básníkův smutek
čím to že dnes již nemám slova. panenko moje sametováduše se halí do olova a já stůl prostírám sám
večeřelas, moje milá. nebo jen tělo utlumila.
Trochu mne děsí že jsi jiná jiná než si vzpomínám
jsi uvázána k roklinám když košilí tvé nebe stíráma zázrak.
Střípky vzpomínek
celé dětství s ní vejde se na víko hrací skříňky už dvacet dva let nikdo nemává mi šátkem ještě ale vím že každé odpoledne přišla k nám vklouzla do šatů a zdála se v nich mladší patřily k ní tak jako já - pak jsme společně den co den stavěly plot a staraly se o zraněné hračky sedávaly na balkoně - ona v rukou cigaretu já chleba s troškou másla a než nás vyrušila máma poslouchaly jsme tam stromy a napodobovaly hlas ptactva - pak jsem vymyslela že po celém bytě rozmotáme klubko jedna z nás zatahá a druhá ji podle niti najde dodnes si o tom vyprávíme u vína - jako by jen tleskl čas místo šatů oblékala župan zatímco sedávala u stolu já z legrace mnula a ohýbala její prsty pravý malíček jí nešel složit do dlaně smála jsem se mu a pokaždé zkusila to znovu - v pohřební síni zpívali něco o děvčátku uprostřed květin dávno nebyla našli jsme tam jenom dřevo a věnec s mým jménem zpopelnili s ní ten den svítilo slunce ačkoli spala čelo mi nevrásnila bouře ani mililitr deště jsem pro ni neměla vím že takhle si to přála .
Dopis pro Lesanu
Lesano je pozdě na má přání dýchá dřevo i léta po smrti stepuje nocí a šepotem něžně olizuje ucho srny tu dušou po stráni víš to moc dobře Lesano žiju jak holčička s velkýma očima která nechce z copánku pustit ani jednu nit občas se bojím zalézám pod prachovou zeminu se čtyřmi cípy k tulení nejsem tak naivní jak bys mi mohla přičíst před spaním to dříví stejně nikdy neumřelo jako tobě má krásná drobná ženo mu daruji svá vyznání - kdyby stačilo Lesano dotknout se tvé siluety stalo by se to v místnosti kde občas vybuchuje topení kde mi babička četla Padesát pohádek pro nejmenší kde jednou málem umřela máma na spaní a lhostejnostkde se přízraky s lidmi střetávají nazíťukla bych do tebe jen malíčkem a stalo by se všechno klidně dej pít své oči laním já dávno bouchám do sazí - Lesano trhám květiny může se žena jen tak poddat vůni jedovatých lilií. ironie že vídám myši na polích zdravím je - ahoj vy moje malé pampelišky nesměj se tolik - mluvila bys stejnou řečí víš vůbec že češu obilí a vídám v něm plody rozmarného dětství. taky představu tvých jílovitých vlasů a okopaných šlépějí bývalas pro mě jako ty myšky Lesano odpusť mi že jsem neviděla barvy co nosíš pod košilí kdekoli tě v sobě chytím žasnu nad city které vzňaly a přitom se nikdy nestaly.
Na předměstí
nedopadlo to podle osnov nadoblačných snůi já žiju tady na předměstínení to místo pro veselý a něžný povahy- přiznej si tona to už nemáš rty ani chuťaby z úst létaly zpěvné historické střepykvětiny či duhou lemovaní vraníci - to přenech věčně romantickým dušímten světnení vůbec pro křehký nafintěný dámyje plný špínys cigaretou v koutku úst se občas poddám šedibdím mezi panely a povídám si s potkanyjestli jsi nóbl tak se tu v noci nezjevíš
potkani mluví a vyprávíjak nejlépe využít kartonyjak chutná mrkev z posilovnykterému smolaři lze jednoduše ohryzat lem deštníkukomu sníst rukávy které si předtím daly rande s kávouco se dějev hlavě nočním můrám a za kolikjim prodalo vetešnictví plášťkolik kapek deště se tváří jako starý hodný pán s lékem na žízeň
proč mi to povídají. z tolika řečí mě občas bolí zuby a zaléhají ušiv okenních tabulích hledám prasklinydůvod pro vzlétnutí
potkanům se takový svět líbí mně nikoli tak si tu bdím a nesu ti knihycigára, Morgena a prášky na spaní
Nadoblačný svět
už jsem se rozhodla odlétám do pouště srkat černý čaj a spát tak daleko jsem ochotna vléct své nadoblačně pomatené sny neskromná změť pachů citu se v daleké zemi morálně soudí v tom je ten vtip nechám za sebou Prahu, tmu i omlácené domy všechno co s tebou souvisíschodyšeříkholubicesivý stíni rolák co ti nesluší ať budu kdekoli jmenovat stromy povezu s sebou společnost tvých vůní vyznala by ses tu líp já ani nevím o kolik mouder tě chci předejít a kolik jich znám už z domova a nechávám je v tůni - běda jak mezitím zhubneš o jediné stéblo trávy je tady horko - zlátnu s kůží sem by se hodily tvé nohy spolu bychom očichaly čerstvě natrhané plody houpala by ses v rytmu kávy s knoflíkem u krku divila se pouštní růži bojím se o tebe tam v dáli každou noc cinká o zrnka zima těžší olova kouzlím do písku obrys a zákrut jména nic není na stálo bývají chvíle kdy sotva držím kolena přemýšlím co by mi tenkrát stačilo a co bylo by mi málo - samota v ráji ženám nesluší nemyslím že si tu oblíbím místní muziku nebo se zamiluju do opálených tváří namaluji tě ve všech koutech tržišť a vytesaných měst i v moři vlčích máků tak budu moci česat očima tvé vlasy a záda brodit prstem kam ukápne mi barva vůbec nic netušíš - ten svět je můj hvězdy mlčí a nebe prý dávno nemá uši dávám přednost obzoru zoraném křídly ptáků celé dny čekám že pochopím jak můžeš být všude i vším .
Cítím se trochu jako strom
hladový člověk naslouchá bluesovému rytmu vlaku věř les není temný jen část světla prostě ignoruje v tenhle moment hloubavá mysl dostává tolik času přemýšlet - člověk je studánka a z mnohých nikdo nepije trochu jsem uletěla svému daru víc znamenají borůvky - jehličí - děti - tma nelituj mne že miluji víc louku cítím se jako bříza které osekaly vlas bujná koruna ještě neznačí správně žitý letokruh mám zkrácené ruce zbývá drásat nebe jazykempromiň nevidím horizont tvé hlavy nemohu suverénně vlát to se nesluší pro nízké stromy - ticho není důvodem udusit se modlitbami kdyby se všechno stalo dřív plná bych přivykala vůni odkojena včelami lačně bych dýchala luční pothospodářinemusíš mě kácet abych už nikdy nerostla úplně stačí když mi vezmou veverky a les jižní svah dělá ze sebe můj plot chvíli jsem myslela že obrazím ale nepřelstím ten dým .
Na sklonku života
snad kvůli trošce zbylého času
vítr dál dmýchá kupředu můj dech
nezraju
ani se nechvástám dávnou vůní
Zbyly jen věci
tvý boty už dávno
patří mně
a trochu Praze, ulicím i kontejneru
nevím kam s nimi
Bolí to víc než nastřižené ucho
Zavírám dveře a na klice ještě vlaje
- všechno co by se jinde
nemělo stát
Píšu si a ty se dívej -pokud můžeš-
Kdybys
kdybys žil
uměla bych vybrnkat
cokoliv by život hrál
psala bych písně
Básníku jabloňový
staneš-li se jablkem
básníku můj
vyhořelý,
bez třasu a váhání
Verše pro lásku
Máš obličej vřelý jak srdce lípy
a tisíce sluncí ve vlasech
dívám se na tebe a neslyším víc
než zlatohlávkův šikmý let
Co bludička řekla poutníkovi
Vměstnala vodu do myšlenek.
"Kéž bych tak mohla tížit lány,
jimiž obrůstá má rodná zem.
Číst z tváří lidí, zvonit smíchem
Co poutník řekl bludičce
Foukl do leknínů.
"Přeji si nadechnout se pro tanec,
jako když láva lehá pod oknem
a ospalost sčítá kroužky dýmu.
Jasnozřivá
odkdy se v básních slova učí
olíznout významem
i požitkářské
sny.
Blouznění středečního dne
to nebe chutnáš příliš dlouho
větve ho spíše rozryly
a v ústech modrou
nerozeznáš od bílé
Vemte mi smysly, nejvíc cit
Můj synu, houpeš se
na stříbrném koni
dnes nejsem si přítomna
ani v krvi
Den potom
víc kyslíku bolest mít ani nemůže
nepotřebuji druhé plíce
chci veliká kamnapro svou mysl
co by, kdyby studí mne až do dřeně
Slova té, co nespí
Nikdo by nevěřil jak s tmou
sdílené lože
chrastí
a přikrývka roste pod víčka
Nezemřu zcela
I.
kdybych se jednou poztrácela
před západem slunce
uvnitř moře duhovek