Písmák Sloní trápení
Modelem sochy mamuta stál slon Adolf a chobotem nervózně zkoumal statný, leč umělý strom. Sochař a malíř vjedné osobě se právě věnoval zadní části mohutného těla a plácal hlínu stakovou vervou a chutí, že mu pohyb figuranta na druhé straně ateliéru docela unikl. Jest pravidlem, že umělé stromy jsou znatelně lehčí, než stromy živé. Nicméně Adolf odolal pokušení strom popadnout chobotem, a skleněnou stěnou vyrazit vstříc volání divočiny.
Povídka, u které nemám vhodný název
Žil vrozporu a dělalo mu to zjevně dobře. Miloval otazníky, které obklopují vesmír, přitom si však uvědomoval, že nezná hranice toho vesmíru a tím pádem netušil, kam by ty otazníky umístil, aby vesmír obklopily. Lebedil si vtom a zároveň jej to trápilo.
Jednou seděl, pil, četl a rozjímal o tom, co četl, přičemž ztrácel nit příběhu a jen hltal krásu těch vět, když si kněmu přisedl člověk.
Věroučný spor
Krasavice spůlměsícem
Olízla kříž
Vybuchla radostí
Nebi je blíž
Má, nemá, má, nemá, má, nemá... nesmysl
Víte kudy kam. Já to občas vím a jdu. Ovšemže se pak začasté stane, že to zapomenu. Vtuto prazvláštní chvíli, pakliže jsem si nedával pozor, jsem většinou ztracen.
Makarónská
Makarón je dutý a člověk zase krutý. Dva prosté fakty, které lze jen konstatovat a nejlepší je zbytečně se jim nepodivovat. Podivování totiž může za určitých okolností znamenat společenskou sebevraždu, což je zejména vtak kruté společnosti, jakou je ta lidská téměř jisté. Tak to je.
Jednoho dne na drátě
Šest much sedělo na drátě a ani nedutalo. Bylo dusno a na stejném vodiči opodál se vyhřívala vlaštovka. Neviděla je. Zato mouchy střídavě sledovaly lejno na ulici a vlašťovku.
O utopencích
Na hladině rybníka se pohupovala hlava, na které seděl pták. Trhal vlasy na stavbu hnízda a pod vodou žďuchali nervózní kapři do vetřelcova těla. Štika se zakousla do prstu, ale škrábla se do patra o pěstěný nehet, řekla si, že toto nemá cenu ani obdoby a raději se jala prohánět malého kapříka, který tomu všemu fascinovaně přihlížel. Prohnala ho řádně, jen co je pravda, ale hladu se nezbavila, protože kapří pubescent se schoval pod sukni utonulé.
Výročí
Vden výročí svého nástupu do práce jsem spatřil ptáka kálet na sochu. Hodil jsem po něm kamenem, abych sochu ochránil před následky jeho pohoršlivého chování a ten kámen ustřelil soše nos. Raději jsem se otočil a ponořil svůj prozatím nepoškozený nos do kapesníku. Rychle pryč.
O smutném pivu a co bylo dál
Bylo jednou pivo plné smutku. Kdo zněho usrkl, doplakal míru. Kdo už plakat nemohl, šel se domů oběsit nebo spát. Byl ale jeden, co ho vypil na ex a smutné pivo vysvobodil.
Hrabka věří
Vidět svět pohledem pulce je nepředstavitelné pro člověka stejně tak, jako je nepředstavitelné pro pulce vidět svět očima člověka. Pulec například nikdy nebude chtít mobil, nemá kapsu. Ale svět očima zkušené, a všemi tůněmi nivy protřelé žabky Hrabky, již vidět lze. Hrabka má totiž chtíče a potřeby, které si bezpečně uvědomuje a za jejichž ukojením si tvrdě skáče moucha nemoucha.
O svědomí
Byl jednou jeden chlap, a kdyby jeho matka věděla, co na tom světě její syn způsobí za utrpení, raději by skočila zmostu. Když ho věšeli, měl na svědomí přes milion životů hmyzu, pár set kusů drůbeže, dvě prasata, třicet kaprů a ještě řadu dalších životů, které pro udržení celistvosti příběhu ani jmenovat nebudu. A abych nezapomněl, zabil svou ženu, že se pářila sjiným. A za to ho pověsili.
Plakat může kdo jí sůl
Z oka vylezl holub a z nosu spadla slza
"Jsi nějak pomýlený kamaráde, tohle se nedělá. přeci," povídám
"Přeci bys mě nesoudil kamaráde, ty zas pláčeš uchem," povídá
zamáčkl nos, já ucho a pochovali jsme naši Lásku.
Život v blocích
Zaklekl jsem do bloku
po střelbě se odrazil
ale blok zmizel
a já si sebevědomě rozbil hubu
Z dějin lesa
Slunce svítilo, jak se sluší na hezký jarní den a jen sem tam ho zastínil nějaký obláček. Vánek se nezbedně proháněl krajinou a příjemně chladil. Nic nenormálního, co by naznačovalo, že se má něco nenormálního stát. Život lesa se vklidu a vpřesně daných vteřinách a minutách šinul nezadržitelně vpřed.
Vlčí hlad
Sněžilo už dva dny, a vlci měli pořádný hlad. Jenže co stím, když ani vlci neviděli dál než na pár metrů, a kyselý sníh je pálil včumácích. To se pak celá smečka choulí při sobě a vzájemně se zahřívá. Kromě toho sněhu byla totiž také řádná kosa, za kterou by se ani na Sibiři nestyděli, natož vBeskydech, kde zkrátka taková zima není zvykem.
Jak jsem nepochopil poezii
A prší a prší a prší. Nejbližší místo, kde se opálit, je tak tři kiláky nade mnou, nebo vsolárku za rohem. Jenže já nejsem žádnej metrosexuál a když ne bronz, půjdu chytat alespoň cigaretovou žluť do hospody.
Zasednul jsem ke stolu, objednal pivo a zapálil si startku, jak se sluší a patří na obdivovatele literatury.
neklikat-dlouhé
Tak jsme jednou seděli na Prachově a po pár pivech si řekli, že budeme skákat po jedné noze. A tak jsme skákali až nás noha bolela. Bolavou nohu si pak každý z nás masíroval až nás ruce bolely, takže nám zůstala každému právě jen jedna nebolavá končetina. Co s ní.
povídka o lásce až za krematorium
Letěl čáp, nad ním mrak, mrak si řekl, blbej čáp a čáp si řekl, blbej mrak. Neměli se rádi a oba letěli na jih ve větrném dostavníku jako spolucestující. VAfrice se oba snesli kzemi a čáp vtom, co zbylo zmraku ulovil žábu. Pak druhou, třetí a proč se zdržovat, ulovil jich spoustu.
Docela obyčejné povídání
Měla utlé boky a prsa jako žoky. Bez nohou a boků vypadala jako busta. Věděla to a čas od času se natřela na bronzovo a seděla na podstavci uprostřed náměstí. Jak tam tak seděla, poslouchala řeči o tom, jak ti dnešní sochaři přehánějí a že taková prsa by vrealitě žádná mít nemohla.
Novopacké pivo liga
„Pane jo, to vám povím pane Dvořák, ten kluk to někam dotáhne,“ naklonil se pan Bažant kuchu kolegy a sledovali, jak Franta Rychlík vstřelil gól do soupeřovy brány. Zápas skončil 1:0 a domácí tým mohl oslavovat body a Frantu Rychlíka, jenž se skromně culil na Andulku, neb ji miloval.
Pivo se vypilo, párky se snědly a Frantu kdekdo dosazoval do první ligy, optimisté do Madridu. Pan Rychlík senior se nadouval pýchou, pivem a slíbil Frantovi nové kopačky.
Život nestojí za nic (120 slov, 690 znaků)
„Život nestojí za nic, když mě nemiluje,“ říkal si pro sebe mladík a zadíval se do propasti Splněných přání. Byla tak hluboká, že když plivnul, chrchlík po chvíli zmizel zdohledu a až za hodnou chvíli bylo slyšet slabounké plesknutí.
„Určitě mě přestala milovat onehdá na diskotéce, když jsem již neměl peněz a nemohl jí koupit drink. A pak Franta Koudelka, ten zpropadený syn řezníkův… ach.
Džendrová
Zápasil jsem sdvoumetrovým kaprem a jak se tak vzpouzel a mračil, zničehonic mi dal pusu. Ještěže kapři nemají jazyk, protože francouzáka od ryby bych nepřežil. I tak mě celá záležitost překvapila natolik, že jsem ho upustil a ještě než zmizel pod hladinou, zahrozil mi ploutví.
Šel jsem domů, žvýkal žížaly a přemýšlel, co řeknu ženě.
1660 znaků bez mezer, 350 slov
František vyšel na zápraží, nadechl se pořádně, ještě, ještě a úf výdech. To je den, panečku, dneska zabiju husu a Máňa ji upeče, jo. Máňa byla jeho žena, toť se ví, ale bála se krve. František vzal sekeru a pomalu, velmi pomalu se šoural khusám, sedl si na špalek, vytáhl rohlík a rozdrolil ho.
Romeo a Julie hadr
Bylo pravé poledne, slunce pálilo jak to jen šlo a na obloze ani mráček nenasvědčoval změnu. Tráva se kroutila, smažila a snažila se kořínkem dosáhnout kvodě, leč marně. Než však stačila uschnout úplně, přiběhla antilopa a posvačila.
Byl tedy hic a zvody se vynořilo oko, které mrklo.
Tři kamarádi - Drei Kameraden
kdysi šli tři penisyjeden upaddruhý vzplál a ten třetí klidně stál
A nově i v němčině:
Jemals gingen drei Penise
Erste purzelte
První vráska je zase hlubší
Ve čtvrtině je daleko, však
jakoby celá injekce vlila se do těla
a v mládí je cítit konec
hořký a nevyhnutelný
Zimní spánek
To nám zase padá listí. Pokýval smutně hlavou listonoš a utáhl si šálu. Byl podzim a to listonošům přichází zlá doba. Zato medvědu Járovi bylo hej, měl pod kůží pořádnou vrstvu tuku a zrovna hodoval na srnci Petrovi, který vlistí zakopl a zlomil si kopýtko.
Jak šlo sádlo věšet prádlo
Sádlo Mádlo mělo mastné kapsy, tak se rozhodlo, že si vypere. Vzalo mastné kalhoty a strčilo je do hrnce, kde se vyvařily, pak stačily jen nudle, trocha zeleniny a polívka byla hotová. Přitom se vyčistily kalhoty a už zbývalo jen je usušit. U Mádlů byla zima, tak si Sádlo Mádlo řeklo, že je pověsí venku, jako to dělá Slepice Krupice.
Historie bělásková
Housenka běláska je zeleně maskována a jmenuje se Růženka. Žere salát paní Čermákové a směje se ptákům, kteří ji nevidí. Růženka tloustne a když nemá hlad, tak si prostě lehne na zádíčka, sleduje oblohu a nahřívá si pupíky. Po modrém blankytu bělavé páry hynou, Růženka Máchu nezná, ale není slepá, a když vidí ptáka tak se schová, pták má utrum.
Bezejmenná
Lesní porost nesvědčí
lásce kvůli jehličí
zní to jako paradox
píchaní je víc než dost
O prasatech a lidech
Les má stromy a sídliště zas domy. Ve stromech je smůla a vdomech teplá voda, ředitelná se studenou, aby koupel byla příjemná. Oba organismy žijí prostým životem a drží si své obyvatele u sebe, aby nezběhli. Jenomže historie je plná zběhů, jakými byla i veverka Linda, kterou přejel náklaďák, a turista Pepa, který si vyšel do lesa, aby načerpal sílu, navzdory tomu, že masna vGagarinově ulici by mu jí dodala dost za stejné peníze.
Velikonoční lezecká
Bylo velikonoční pondělí a příliš pěkné počasí na to, aby se člověk honil za děvčaty sprutem. Vzal jsem telefon a napsal Smejkimu: Jdeme lízt. A po pěti minutách přišla kladná odpověď. O hodinu později jsme seděli vcentru Prachovských skal, pili pivo a čučeli do horolezeckého průvodce.
Anežka Svatovavřinecká
Korková zátka Anežka se spojila spanem Vývrtkou a opustila rodnou láhev svatovavřineckou. Na jednu stranu se sice červenala, zato na druhou si přivinula svého Vývrtku a byla šťastná. Knížepán sknížepaní si pochutnávali, a pak ulehli do lože svého a co tam asi dělali se dovtípí snad každý, prozradím jen tolik, že byli šťastní.
Zdaleka ne každé štěstí však trvá věčně a ani to Anežčino nebylo výjimkou, protože Vývrtka byl záletník a kdysi zvládl i několik zátek za večer.
V Jičíně u vody
Šla paní a spadla do vody. Šel pán a spadl tam taky. Projížděl kolem kočár a koně se chtěli napít, jenže to neubrzdili a spadli i s kočárem do vody. Potom do vody spadl i výlet klubu českých turistů a s ním symfonický orchestr.
Raketa
Raketa spatřila světlo vesmírua zatmělo se jí před očimaty jo. řekla sia poškrábala se v motoruBONUS: SetkáníNačechrám Ti křídlausmál jsem se na Andělustáhl jí suknia ta svině ulítla.
Cvičení sykavek
Máma nese sele
sele sebou mrská
až se sele opeče
táta mámu zmrská
Proměna
Když mi bylo jedenáct let, dostal jsem kaktus, a když jsem se s ním pochlubil babičce, ta se zhrozila a řekla: ,,Jedna holčička u nás měla taky kaktus, ale pak se píchla o ten kaktus do prstu a doktoři jí ten prst uřízli. “ A já se další dva roky bál kaktusů a pak i nejen kaktusů, ale vůbec všeho, co rostlo. Vše prohlubovala svými tragickými historkami babička a táta byl farmář. A to byl právě kámen úrazu, protože žít ve městě, nedostal bych se do styku se zelení a byl by klid, ale fakt byl zkrátka ten, že jsem byl zemědělský synek a ten převezme po tátovi statek, poněvadž to je tradice.
Ztráta smyslů
V nevěstky stínu
vypučel líbezný květ
a jejím klínu
ukryl se celičký svět
O smutném hradu
Byl jednou jeden hrad a ten byl smutný, neboť neměl popisné číslo, zatímco v podhradí měla i ta nejmenší barabizna číslo popisné a občas se hradu smála. Hradu ten handicap nebyl lhostejný a měl velké vleklé deprese. Jak se tak trápil, chřadl a chátral, až zpustl docela a jedině bezdomovec vybral si jej za úkryt. Stal se z něj mrzout a občas se zlostně zavrtěl a poslal dolů něco kamení, které pobořilo některé očíslované domy a mrzutý hrad byl škodolibě rád.
odměny
Husar dostal housera
myslivec zas vlka
každý se svou odměnou
na doktora čeká.
Drama srnčí
Srnka Sylvie byla srnkou veselou ažaž, obzvláště když se dobře najedla zeleného listoví, a to pak měla spoustu energie na laškovné poklepávání kopýtky o kameny v lese se rozvalující, což rajcovalo srnce, kteří pak pobíhali kolem a bylo jim všem hej a žertovné kývání parůžků značilo, že nejde o legraci nevinnou, jenže larvám žijícím pod dotyčnými kameny to zase až tak legrační nepřišlo, ostatně kdo někdy bydlel v paneláku ví nejlépe, jak je pro sluch příjemné poklepání na topení o tři patra výše, takže asi tak se larvičky cítily a nejen larvičky, ale i veškeré obyvatelstvo v blízkém okolí jako třeba včelka Anomálie, která seděla na dotyčném kameni a která se také naštvala a píchla Sylvii do ocásku a věřte nebo ne, srnci Sylviinu úprku nestačili, což jim bylo divné, neboť dotyčná srnka nebyla zrovna lakomá, ba právě naopak byla velmi povolná, ale to se příběhu netýká, zkrátka Anomálie umírala a dala by za svůj hloupý čin nejraději žihadlo sama sobě, jenže to žihadlo spolu se Sylvií pádilo do dáli a Anomálie tiše v bolestech skonala a srnci se nestačili divit, co se to děje a opuchající zadek Sylviin zmizel za obzorem a mířil k rybníčku, který kdysi patřil jistému sedlákovi, než ho rozkulačili, a tak ten rybník patřil jednomu nejmenovanému státu a Sylvie si do něho sedla a chladila si ocásek i s partiemi přilehlými v chladné vodě a to tedy ryby dlouho neviděly, aby se jim nějaká prdel chladila v rybníce, tož plavaly k madam štice Ofélii Stotřicátépáté, aby žalovaly na nezvyklé poměry a madam Ofélie zareagovala hbitě hbitým plácnutím ploutve a a a a a rychlými pohyby těla připlula k onomu úkazu do kterého se zakousla, byl to onen ocásek, který za nic nemohl a srnka pádila, co jí síly stačily zpět do lesa, přičemž vytáhla Ofélii na souš a vlekla ji po poli, no ještěže tam už nebyly šípkem porostlé meze a Ofélie, dravá dáma, se pustila až po pár stech metrech, zrovinka na cestě spojující dvě vesnice, které měly jen jednu jedinou školu, takže děti z té jedné vsi utíkaly po škole domů a co nevidí, štika na cestě lapá po dechu a netváří se přívětivě, snad dokonce nepřátelsky, jenže Michálek z chalupy u Lípy nebyl strašpytel a večer se z jejich chaloupky linula vůně rybí pečeně, na pětku z počtů se zapomnělo, neboť Ofélie byla ryba veliká a porybný pověřený envé měl vzteka, jenže zákon nepamatoval na štiky na cestách a Anomálii mezi tím snědli mravenci zrzaví, ze Skotska, jejichž královna měla velké dudy.
Cesta do světa
Zrnko písku v písečné duně čeká na vítr. Lehce se pohybuje či poletuje vzduchem, stěhuje se mezi dunami. Sahara, svět, vesmír. Kde je konec zrnku, které před čtyřmi tisíci lety uvízlo mezi prsty malého chlapce, čerstvě ušlapaného faraonovou armádou.
O mouše Zdeničce
Mouchy se zaradovaly a hnedle vajíčka svá do těla ještě teplého kladly. A bylo blaze.
A narodila se larva Zdenička a hned se také zakousla do trapézového svalu, poněvadž měla hlad. Mňamky, mňamky to je dobrota a tak si tam tak lebedila a papala.
Z deníku básníkova
Vystoupil jsem v prostřed lesů pustých a zamával vláčku motoráčku. Romantická povaha dohnala mě až sem, do přírody divoké, kde ryby čvachtají v potocích a kde háčky na ně nečíhají.
,, Ó ty krásná, ty divá přírodo," pravil jsem a slova svá poskytnul větru. Tu veveřička kol mé nohy proběhla, nebojíce se nemotorného tvora .
Každý má mít své jméno v historii
Zajíc Egon si hopkal po poli, sem tam zakousl jetel a připadal si jako neohrožený lovec jetele.
Myslivec Koudelka se protáhl na posedu a měl spadeno na nějakého zajíce, protože když prý nepřinese domů zajíce, bude o hladu. Koudelka měl hlad a chtělo se mu domů.
Egon dohopkal kposedu, aniž byl spatřen Koudelkou azačal brousit své zuby o dřevo posedu.
Poesie
Já se bojím poesie
je škaredá jako zmije
Když se ale vecpe hezky
mezi kožené desky
Život je krásný
„Platím. “
„Okamžik. “
„Takže čtyři piva, jeden rum, startky, to jééé. stočtrnáct.
Podzim 2006
Při pohledu na lidovce, napadá mě příměr sjedním tvorem zříše živočišné. Je jím chameleon, který jedním okem do leva a druhým do prava zahlíží, mimoto barvu svou mistrně dle situace mění.
Na obloze, vysoko nad nebohými smrtelníky, modrý pták krouží. Lidé ho sledují, následují a točí se na patách.
Drobečky
Hrál kdosi na nervy
a byl v tom dobrý
byl tak dobrý
že se sám nervově zhroutil
Kaktus
Našel jsem kaktus. V botě. Když jsem vytáhl poslední trn z nohy, počal jsem přemýšlet co s ním. Byl malý, kulatý a zelený vztekem, a proto jsem ho položil do klícky po kanárkovi, aby neutekl a nezpůsobil už nikomu bolest.
Guláš z lásky
Láska. Guláš hormonů. Časem se zkazí, ale je-li v mrazáku, vydrží dýl. Chlad však nepřeje životu, a proto vzývám prvotní žár, ať si dělá, co chce.
Vosí
„A zase prší. To musí pořád jen pršet. “ posteskla si vosa Gábina a zavzpomínala na oblíbený kontejner, který se nacházel u lihovaru.
Tehdá už tři dny pršelo a vosy byly nervózní.
Márinka
Muška Márinka si vylétla na výlet. Celý život trávila na jedné pasece vlese a začínala se silně a vytrvale nudit. Rozhodnuta učinit objevy hodné Kryštofů zamávala křídly a vzlétla vstříc dobrodružstvím. Měla to vpovaze, nebuž její děd objevil pařez.
Můj život s krávou
„Krávóóó, krávóóó. “
„Bů bůůů bů. “
„Rozumím, zase za bejkama, no co, hlavně, že ses vrátila. “
A tak jsem znovu potkal svou krávu Lindu.
Trpký život Jiřího Procházky
Žák Jiří Procházka byl vzpurné povahy. Již ve třetí třídě odmítl smazat tabuli a vysloužil si tak pověst rebela, který kráčí kšibeničnímu vrchu tou nejrychlejší cestou. Všesté třídě nahlásil bombu ve školní budově a o rok později ji tam dokonce položil, leč jeho bomba zprskavek nenarušila statiku tak jak doufal, zato pádná ruka otcova poškodila jeho sedací partie víc než dost.
Nenávist ke všemu školnímu vněm zasel třídní učitel Žloutek, který již ve čtvrté třídě nebohého chlapce přinutil přečíst Zločin a trest.
Dráma polní
Kobylka Sára skákala jak divá, brala to přes tři pampelišky naráz a nebylo se čemu divit, poněvadž ji honila včela Liduna, kterou Sára shodila zkvětu za účelem zlepšení kondice, a to také dělala, protože kobylky jsou líné a dokud je nic nehoní, tak netrénují, a Sára skočila pod kámen, Liduna utřela a utřela si i pyl znožek, tak šla zasejc pracovat a vduchu si říkala, jak tu kobylku příště píchne a celé to sledoval mravenec Boris a náramně se smál a jak se tak smál, zašlápla ho koza Líza, která si vykročila na pastvu a její kopýtka neznala ohledy na nějaké mravence, no to víte, koza, a Sára se rozhlédla a spokojena stréninkovou fází vklidu doskákala kjeteli a jala se ho hryzat čekajíc na kobyláka Zdeňka, jenže ten měl jiné starosti, honil ho vrabec Pepa a to není žádná včela, protože Pepa je elitní vrabec, ale Zdeněk to ke svému štěstí stihl ke stejnému kameni jako před chvílí Sára, jenže byl grogy a na nějakej blbej jetel neměl náladu a Sára začala žárlit a jak si tak žárlila, zahlédla ji Liduna a to Sára nečekala, dostala žihadlo a zadeček ji napuchl, až se styděla a zanedlouho to byl pořádný zadek a v tu dobu kozu Lízu zahlédl Velkopopovický kozel a začal ji honit, takže běhali po louce a celou louku zpustošili, přitom to bylo zbytečné, protože kozel měl formu a Lízu doběhnul a udělal jí malého kozlíka a ten je za deset kaček, takže těm, co pijou se vyplatí, rádi zaplatí, vkopci se zapotí a zpustošená louka ožila, Sára našla Zdeňka, on ji pofoukal zadek, takže bylo hned líp a mohli dělat stejné věci jako kozy, no fuj, vrabec Pepa si našel elitní vrabčici, které udělal to samé, co Zdeněk Sáře, no fuj, a brouci, když to viděli, dostali chutě, no fuj fuj fuj, celá louka se dobře bavila a páter Koniáš, když to viděl, nechal louku posekat.
O medvědu Járovi
„Járo, je jaro, vstávej,“ řekla medvědice svému muži a ten se převrátil, vykoukl ven a zabručel cosi o její pravdě. Velmi, velmi nerad vylezl zpelechu a vyrazil hledat potravu, neb to pro něj bylo lepší než její brukoto pářenía medvíďatech. Od té doby, co ho tam dole kousnul vlk, neměl takovou chuť do páření jako dřív, a tak raději pozoroval pastvinu, jestli nějaká vysoká nezabrousí do jeho míst. Nakonec však do oněch míst zabrousil turista Džon.
Babička
Odvezeš babičku do restaurace, bylo mi řečeno a já si uvědomil, že tu nemám dárek ani peníze na koupi dárku, neboť má milá babička vonen den slavila osmdesát let svého pobytu na planetě Zemi. Ajajaj, řekl jsem si a pomohl babičce do vozu. O chvíli později jsme brázdili silnici vstříc okresnímu městu a babička se ptala, jak že mi to jde ve škole, co holky, jestli už bude svatba, a já něco mlel a přemýšlel, jak stím dárkem. Babička byla tehdy nemocná a každý dárek jí udělal radost a já, nejoblíbenější vnouček, bych jí nedal nic.
Futuristická
Chtíč šel spát, bodejť ne, má toho plný kecky. Chlapík v posteli se podivil, jakpoživačná žena oddechuje, a slastně usnul. Jenže Chtíč se druhého dne už neprobudil. Zemřel vysílením ve spánku.
Hospodská o šedém vlku
Šedý vlk se potácel ulicí. Už aby byl na Lajně, ano, je to dálka od Bláhů, a když tam zavřou, dvě stě metrů není žádná legrace. Na Lajně mají pivo o korunu dražší, což alkoholika zúdolí dutých hlav netěší, ale co má dělat, když doma čeká žena a sní i romantický film. Klap.
Drzý křeček
Mám drzého křečka. Za zrno nepoděkuje,prská, chroustá a pak plive mým směrem. Jednou už to však přehnal a já ho vzal na pole a tam ho vypustil. Ve vzduchu zakroužil sokolík bystrý a snesl se na křečka.
Máňa má malou nohu
Máňa má malou nohu. Noha je tak malá, že kdyby byla ještě menší, Máňa upadne. I tak má Máňa problém schůzí. Když byla menší, navštívil ji skřítek a dal jí možnost přát si cokoliv.
Žil byl maturant
O víkendu pojedu ke svým příbuzným. Šel jsem se svým známým do kavárny. Pozvu svou snoubenku knám.
Hmm.
Žlutá
Ach ty svině.
v průběhu roků zežloutla jsi jako záclony
dvacet let v hospodě.
Proč neuvaříš.
Vší
Veš Marta se napila a po koupeli vbřezovém šamponu vyrazila zkoumat okolí. Šplhala si po blondýně a hledala nějakého všiváka. Leč byla poslední žijící veš na oné hlavě, a tak se cítila sama.
„Vyrazím na párty.
Fazolky v cizí šťávě
Krysy mají hlad
já taky
a peru se s nima o konzervu
nikdo nemá otvírák
Měkota
V hrnci měkne telecí
v posteli zas přirození
kráva smutně kouká
bučí
Špindíra Pepík
„Jestli maminka nemá ten prášek zreklamy, tak mě zabije. “ Těmito slovy se Pepík rozloučil skamarády, se kterými si hrál na prase. Už mu nebylo tak do smíchu a nostalgicky vzpomínal, jak bylo bahínko jemné. Nebylo mu jasné, včem perou šmoulové, když jsou stále zářivě bílí, ale bylo mu absolutně jasné, že maminka tuto techniku praní asi nezná, a zná-li, neovládá.
Nuda a šeď životů našich
Krev se rozlila po mých vlasech.
„Do prdele, zasranej balkon,“ řekl jsem si vonu památnou chvíli, kdy mi došlo, že jsem mezi devatenáctým a dvacátým rokem vyrostl o dva centimetry. Přesně rok totiž uplynul od chvíle, kdy jsem naposledy prošel pod tím balkonem. Tehdy jsem lehce škrtal vlasy o beton, kdežto teď jsem si celkem lehce rozrazil hlavu.
Vlnění
Nad úkolem tíhne hlava. Skládám vlnění. Vlní se okolí elektromagnetů, ženy, vlny mořské a vlní se kobra. Obraz ptáka nad mořskou hladinou.
Myšlenka
Krémová pomazánka se pomocí nože rozlezla po rohlíku. Moc se mi nelíbila, a tak jsem ji zakryl salámem. Kousl jsem si, napil se čaje a žvýkal. Zokna kuchyně je vidět na protější panelák.
Co způsobila kráva
„To nám dneska svítí, co. “ zavoněl jetel jeteli.
„Máte recht, kolego, snad mi to nespálí stonek. ”
Chramst.
Trampoty žoldáka Orwella
A přišlo příměří, lidé šťastní, že válka se uchýlila ku konci, tančili na náměstí mírový valčík. Hostinští súsměvem hostili, kováři súsměvem kovali, konšelé radostně konšelili a výběrčí daní se smí-chem ožebračovali. Bez úsměvu byl snad jedině žoldnéř Orwell, který nenabyl ve válce statků a doma jej očekávala vousatá žena Irma, kterou si vzal jen proto, aby nebyl sám. A to byla chyba, neb Or-well byl zádumčivý a Irma pěkně namyšlená svině.
Špejle
Strčit špejli do mlýnku na maso a zatočit. Zotvoru pak vypadnou třísky, jež snebohou špejlí nemají už nic společného. Neopatrné dítko, které takto se špejlí zatočilo, zatočilo se radostí na patě a zadřelo si do oné paty třísku, která vypadla zmlýnku. Joj.
O zážitku podivném
„Jedno pivo o desíti stupních, mladá paní. ”
„Jak si přejete, mladý pane. ”
Čáry máry, pivo leží na stole.
„Jste kouzelnice.
Čenž
Komár si se mnou mění tekutiny
nestojím o ty jeho
PLESK.
Jedno oko pomalu
Dráma lesní
Mravenčení není jen důsledek zásahu elektrickým proudem, ale jest to lesní jev a mravenec Tom to ví a jehličí nosí a ptáci se mlsně rozhlížejí, jenže mravenci jim nejedou, neb jsou kyselí a zobou se jen se solí, taky tam pochoduje srnka Lenka, která není nadutá, má pěkná kopýtka a baští trávu zelenou a feťáci se naserou, ale co jim je to platný, když ani nevědí, že konopí do lesa nepatří, a Lenka je hned veselá a skáče, běhá, dovádí a nepravosti vyvádí skamarádem srncem Petrem a on by ji chtěl pojmout za svou srnu, leč ona chce být čistou a právě málem zašlápla Toma a on je velmi zmatený, protože mu lítaj hvězdy kolem hlavy, a místo domů míří do Opavy a vosa Klárka právě píchla houbaře a dobře mu tak, nemá se plíst, a paní Bedla má teď velkou radost, neb na pánev se necítí, má krásný klobouk a nepřátele slimáky slizouny uslizelý, kteří jen žerou houby, a paní Bedla vzdychá: „Kdybych jen nebyla jedlá,“ a Tom už přešel dvě cesty na cestě do Opavy, tam si koupí opavii a vyrazí domů, má to ale daleko zVysočiny, a tak si zajde do sámošky, královně tam koupí vložky a sobě i tu tatranku, a houbař po lese běhá a jmenuje se Miloš a ještě ktomu Zeman, a jak tak běhá, zkapsy padá becherovky čutora, která padla na kámen, a tím došlo krozbití, a tak seběhl se celý les a bude velká zábava, ptáci přihodí árie a opilí brouci, ještěrky a vosy zatančí si tanec kosí a datel Marek letí kolem a říká si, kam to spěje a zamlada že to bylo jiný, je to mrzout, nikdo se sním nebaví, a tak jen klove do stromu, budižkničemu, a mezitím Tom nese nákup, je to tíha, a proto se posilní tatrankou a maže teda domů, ale do cesty se mu postavila ona zábava a teď už taky nasává, Klárka tančí kozáčka, ještěrky swingujou a ptáci zpívaj rock a Tom si teda říká: „Dál už ani krok. “
Vo Touze
Tak si řekla Touha
jednoho dne ouha.
nestíhám už pracovat
každý by chtěl milovat
Skřetí
Vborůvčí, kdesi vlesích, kam lidská noha těžko vkročí, přebýval skřet František. Měl malou kamennou chaloupku obrostlou mechem, ve stáji několik ještěrek a vmyškárně něco myší na výkrm. Jeho láskou byly borůvky, vařil znich, co se dalo, i něco pálenky udělal a sborůvkovou marmeládou vesele obchodoval sostatními skřety vokolí. Žil by si šťastně a spokojeně, ale znáte to, láska.
Romantická
Její paže-alabastr
tiše zhasl starý lustr
tma nás oba pohltila.
Zmítali jsme se jak v křečích,
Sebekritika
Až zemřu, chci mít na hrobě nápis:
"NEZNÁMÝ VOJÍN"
Aspoň nikdo nepozná, jakej vůl tam leží.
Chrobáctví
Jednoho jarního dne opustil svou kuklu brouček Pepík. Byl to chrobák, a tudíž i hypochondr, což vám sice žádný biolog nepotvrdí, ale je to tak. Pořád si stěžoval, že ho pálí krovky, a také ho věčně zlobila tykadélka, jež ho tloukla do očí. Toulal se smutně paloučkem, pozvolna přikusoval sedmikrásku a byl takový celý polámaný.
Kůrovcův dík
Pod kůrou stromu, jenž zove se smrkem, žil po několik let spokojeným životem kůrovec Milda. Vrtal si své chodbičky, občas se spustil s nějakou kůrovkou, a tak spokojeně proplouval životem jako správný brouk. Datel a jemu podobní v jeho lese vyhynuli, takže měl i svatý klid. Jeho početná rodina se množila a rostla jako houby po dešti.
sen notoriků
Máme plný prkenice
zalezeme do lednice
zmrazíme své úspory
nestanem se notory
Bylo nebylo
Bylo jednou jedno malé království. Říkejme mu třeba královstvíčko. Žili zde lidé veskrze dobří, soud byl relativně spravedlivý a král občas moudrý. On ten král měl občas takové záchvaty inteligence, až se z toho tři rádci zbláznili.
Slasti a strasti malého Káji
Svět, který vnímal malý Karel, byl úžasný. V televizi vídal krásné lidi a tvory a to, že byli kreslení, mu nijak nevadilo. Proč taky. Bylo mu šest.
Víra
Zjistím si své zloa proměním jej v dobro. Ále prd. Pro dobráky není místa -až v nebi. Buďme suroví a dobudeme světů,a to světů minulých i budoucích.
Šnečí patálie
Plazili si to dva šneci po šnečišti. Bylo to velmi rozlehlé šnečiště se spoustou ulit, kam až tykadlo dohlédlo, a ti dva se nacházeli právě uprostřed. Nejprve vám však objasním pojem šnečiště, který vám zřejmě žádný vědec nevysvětlí. Může to být třebas louka nebo plácek, kde si mladí šneci dokazují svou udatnost tím, že si svlečou svoji ulitu a co nejdříve si najdou jinou tak, aby je nic nesezoblo.
Nemoc
V horečkách ztrácí se teplo,chlad vře jako strach,není teď kolem mě nikdo,jenom ten virus - můj vrah. Kde hledal lék a záplatu duše. Na děti mířila nabitá kušea bezmoc, strach a zase bezmoc,nic jiného necítil. Padají mrtví a já tiše spím,zdá se mi krásný sen.
O chrabrém hovniválovi
Nastaly mrazy. Ne jen tak v zimě, ale celá doba ledová se přihnala a zmocnila se úrodných oblastí. Životy mizely jako voda na poušti a jen ti připravení nezmizeli pod smrtícím krunýřem. Mezi ty šťastné patřil i hovnivál Ludvík se svou družkou Marií.
Drama touňský
To si jednou žabka Hrabka skákala cestou necestou, kterou jí však záhy zahradila kravka Mádlová, co si nabrnkla bejka Cézara, a ta kravka zle zabučela na zmatenou Hrabku, která ztuhla a vypadala tak sochovatě, že si ji Mádlová spletla s šutrem a kopla do Hrabky, která tak vzlétla jako letuška a zaplachtila nad rodnou touní, což bylo moc hezké, ale ztuhlá Hrabka padla ztuha na tuhou zem, kde si zarazila větry, a tak ten den už nefoukalo k radosti vážky Lašky, kterou posledně hurikán odvál na poušť, a tak měla křídla téměř nemožně zmožená tou zpáteční poutí, takže Hrabka měla vskutku dobrý skutek toho dne, a když se vzpamatovala, doskákala i s těmi větry do tůně, neb měla chuť na žabáka Olina, který byl nejzelenější rosničák široko daleko v širých tůních široké, leč úzké země, oplývající širokou škálou žab, a tenhle Olin si myslel na Hrabku a ona jej škádlila širokou kloakou a ani nikdo neví, proč nemaj pulce rozpustilce, když se tak rádi mají, hlavně že se zajímají, jak ten den hodujou hovada a zda vysajou Mádlovou, tu potvoru nevkusnou, co Cézarovi uhejbá, když si chce skočit, a pak se vytahuje, že jalovicí stále jest, aby ji kous pes, jenže ani ty hovada nechtěj kousat do té krávy Mádlovky a raději vysávají myši, potkany a rejsky, co tolik přitahujou pejsky kousálky, a pak si s nimi povídají, koho kdo zakous, to se Hrabce nelíbí a Olinovi povídá: "ať si políbí, hovada," a má recht, vždyť je to kráva a Cézar bude brzo vůl a ty hovada - škoda mluvit, a vážka Laška dává pozor na malý, co si pod vodou plavají a starostí nemají, tak nějaké občas zblajzne, k nechuti Lašky, vokoun Tomáš, co roste jako z vody a aby ne, když ve vodě bydlí, spí a krmí se hmyzem, co nedává pozor, ale pozor musí dávat i Hrabka s Olinem, to když čapák Chlapák dostane hlad, a žabky má moc rád, jenže se s nimi vůbec nemazlí, a tak Hrabka s miláčkem se strachy klepají před Chlapákovým zobákem, ale dneska to prej dobře dopadne, protože Chlapák je napitý a aby ne, když s kamarády nasával okenu z kaluže, a než se z toho vylíže, už budou žabky zalezlé v rákosí a Laška naposledy zakrouží, slunce zapadá, krávy jdou domů a touňka usíná, což není divu po takovém dni u vody.
Smutné veselí
Byla jednou jedna paní, co jí bylo smutno. Smutno proto, že se jmenovala Smutná, a i když byla zrovinka veselá, lidé o ní přesto říkali, že je Smutná. A tak už ani nebyla veselá, neboť se jí to nevyplatilo, a pořád si jen stejskala, jak si ten den neužije. Jednou začala pít, ale pak byla ještě smutnější, a proto přestala.
Tělo mé i duše má
Tělo mé i duše má
Já proměnil se v pouhou vločku a uháněl s větrem polema. Když jsem se blížil k zemi, vítr mě zvedl do oblak a já opět uháněl. Ten vítr mi prodlužuje život, myslel jsem si a možná měl i pravdu. Kdybych padl k zemi, byl bych zavalen stovkami bratříčků a stal bych se pouhou masou.