Harmonikář

Tuláci, kde jste?

Oken jako hvězd

a o talíř víc.

Motoráček byl téměř prázdný. V jiné dny vozí zpozdilé návštěvníky barů nebo dělníky z odpoledních směn, ale o Štědrém večeru jsou lidé doma. Těch několik málo cestujících mlčelo. Vesnice a městečka podél trati byly dnes vzhůru o něco déle, a tak  měl  měsíc společnost. Občas se na okně rozprskly vločky, když některá nepozorná větvička zavadila o sklo, ale ve vyhřátém vagóně byl každý pohroužen sám do sebe.  Pojednou vlak zastavil. Chvíli se nic nedělo, než si všichni uvědomili, že motoráček stojí uprostřed potemnělé krajiny a tázavými pohledy hledali odpověď. Konečně nakoukl průvodčí. 

„Minutku strpení, je tam fujavice, musí prohrnout kolej, už jedou," a zmizel v kabince strojvůdce.

Cestující se schoulili zpátky do svých míst. Jen dvě ženy se začaly o něčem dohadovat. 

„Ne, neblbni, seď,"  tahala jedna druhou za ruku. 

„Ale nech mně, nebudeme tady přece jako o funuse,"  zvedla se druhá a otočila se do vagónu.  „Tak si zazpívejme, jsou přece Vánoce," a aniž čekala na odpověď, spustila „Já mám gálanečku."

Její veselé oči těkaly po ostatních, a i když se nikdo nepřidával, nevzdávala se. V koutě u dveří podřimoval postarší muž. Musel někde upadnout, alespoň se tak zdálo podle roztrženého rukávu a špinavých kalhot. Ve vyhřátém vlaku si zjevně liboval, ale nenadálý zpěv ho vyrušil. Zvedl oči, chvíli se rozhlížel a začal pátrat po kapsách. Zato voják, vracející se z vycházky, předstíral, že je pohroužen sám do sebe. Jen babička, poslední z pětice cestujících, se usmívala, jak to umějí právě babičky. Konečně muž u dveří našel, co hledal. Foukací harmoniku. 

„Znáte to, poslední den v práci," rozhlédl se trochu nejistě po ostatních a nenápadně se nohou snažil zasunout pod sedadlo velkou plastovou kabelu. Nečekal na nic, rychle nasadil harmoniku a už odvážnou zpěvačku doprovázel.

Mezitím se postavila i druhá žena. "Omluvte nás, trochu jsme si cvrnkly". Ale to už zpěvačka zanotovala další a pohotový muž s harmonikou znovu nezaváhal.  Ozval se potlesk. Babička. Přidal se i voják. Zpočátku trochu váhavě, spíše ze zdvořilosti, aby nevypadal jako škarohlíd, ale chování obou žen jej zjevně zaujalo.

„Víte," pokračovala zpěvačka, "chtěla jsem být jako Simonová, nebo ta, no, co s tím Matuškou …  Pilarka," rozpomenula se. „Ale maminka říkala,  že nemám pěkné nohy a tak jsem tramvajačka," dodala vesele.

Babička o dvě sedadla dál vytahovala cukroví. „Jela jsem za dcerkou. Nějak jsem to letos popletla. Jezdím každý rok, ale zapomněla jsem, že chtěli na rekreaci. Dostala poukaz z práce,"  vykládala s patřičnou pýchou.  „A vy, vojáčku, pojďte taky,  a nestyďte se."

Zpívali všichni. I průvodčí se vrátil. Voják písničky příliš neznal, a tak alespoň notoval. A ženu, která svou  kamarádku zpočátku omlouvala, bylo slyšet nejvíce. Nikdo ani nezpozoroval, že se motoráček znovu rozjel.

První, obdařen rozpustilými polibky, vystoupil voják. Na další zastávce pak obě ženy. Babička byla poslední, které harmonikář pomohl ze schůdků. Vrátil se na své místo. Motoráček nezúčastněně uháněl do noci a naproti vybíhala  rozsvícená okna. Chvíli je sledoval a usnul.