Pokračování povídky Vánoce: Teta Kamila
Viktor s Annou stojí před hlavními dveřmi starého činžovního domu. Anna ve své velké černé kabelce hledá klíče od domu.
„Bude ti to trvat ještě dlouho. Je mi dost zima, “ řekne Viktor.
Vánoce
„Jdete pozdě, “ řekne Nataša hned, jak otevře vchodové dveře. „Kde je Oliver. “
„Tak za prvé, ahoj, za druhé máme to ze všech nejdál a za třetí Oliver už jde, jenom lovil dárky z kufru,“ opáčí vytočený Viktor.
„Aha, no já už myslela, že se s tebou rozešel.
Musíme se posunout
„Ahoj Jane, tak už jsem doma, co jsi chtěl probrat. “ křičí Ema zpředsíně.
„Pojď, za mnou, objednal jsem čínu. “
Ema se kněmu dobelhá ještě vkozačkách a kabátu.
Vlákénka
Bůh je vyveden v pastelových barvách.
Vidíš světlo.
Viděl jsem neonové světlo.
Provázelo mě cestou.
Zjevení
Kráčím po krvavé linii.
Kolem se točí v kruhu výjevy násilí a bezpráví.
Cítím tu bolest, cítím veškerou bolest světa.
Vsakuje se do morku kostí.
Hlad
Udrž mě v teple.
Udrž mě v bezpečí.
Drž mě v náručí.
Tvoje tvář přitisknutá na mojí.
Nemám odpověď
Řekni, co po mně ještě chceš.
Řekni, co ještě potřebuješ.
Je záhada, jak se může svět hroutit a stále stát na místě.
Přál by sis pít moje slzy.
Nikomu nepatřím
Můj život mi nepatří.
Odpusť mi, ale beru si ho zpět.
Je to moje rozhodnutí.
Jediná možnost.
V bolesti
V jisté dávce bolesti je ukrytá nepopsatelná nádhera. Když ale v životě překročí určitou hranici, když neodchází, ale setrvává, otupí se. Zmizí její krása. Zůstane někde v pozadí.
Kód
Chtěli bychom, aby nás někdo rozklíčoval, protože sami to nesvedeme. Někdy si říkáme, že jsme jenom prázdné schránky, ale to proto, že naše city otupěly. Bolest nás totiž nikdy neopouští. Je s námi od první křivdy, od prvního poznání, jak dokáže být svět a lidé v něm krutí.
Přátelé
Všichni moji přátelé zestárli. Oddělili se i se svými životy. Jaký má ještě význam moje jméno. Každý rok, každý den se stávám novým člověkem.
Odpusť mi
Odpusť mi, že ti nejsem dobrým přítelem.
Odpusť mi, že tu pro tebe nejsem, když potřebuješ.
Odpusť mi, že myslím jen na sebe.
Odpusť mi, že jsem tě postavil do stejné role jako všichni ostatní, ale já nedokážu… já se nezvládnu změnit.
Zkouším být tebou
Neustále ti lžu.
Ty mně taky.
V tom bude asi ta potíž, že naše lži nejsou synchronní.
Vážně jsem se snažil usnout, ale některé faktory mi nedovolí zavřít oči.
kdy to skončí...
v zemi nočních můr jsem byl… lásko lásko lásko udržuj rytmus
nechal jsem tě spadnout do hlasové schránky kde přebývá kousek štěstí vleklé dny plné strachu z budoucnosti
přílivová vlna brouci hrající si v trávě uklidňující opar
nevidím život
Nezlob se
Nikdy jsem si nemyslel, že budu nahrazen. Myslel jsem, že se nakonec sám sobě vrátím, ale ten člověk už neexistuje. Všechno, co se stalo, se zapsalo do mé DNA. Sbohem, je čas smířit se s pravdou.
Čekání
Moji démoni jsou skuteční. Chutnají skutečně, když líbám jejich duši. Je tady peklo nebo zapomnění. Čekám na smrt.
123
Jedna, dva, tři. Zažehni jiskru v srdci. Elektrický proud proudí žilami. Stojíme před koncem světa.
Růžové brýle
Chybí mi můj úsměv.
Chybí mi mé naděje.
Ze všeho, co dělám se postupem let stává stereotyp i ze psaní a to je něco, co mě ubíjí. Kam se vytratila ta dřívější vášeň.
Friendzone
Můžeme zůstat přáteli.
Vodka pálí v krku.
Zahulený pokoj.
Tělo svírá separační úzkost.
Bezpečí
Sedím na lavičce.
Všichni kolem mě opouštějí.
Nastupují do šalin nebo pokračují v cestě.
Jenom já tu zůstávám a kouřím jednu za druhou.
Abych zapomněl
jedna věta
hromady slov
věřil jsem, že se vrátíš
že se vrátíš zpátky ke mně
My2
Sněhová srdce.
Ruka držící klíč.
Zahrady ležící ve lžích.
Záhady zametené pod koberec.
Nestojím o problémy
Nechci s tebou dokola řešit svoje věci.
Nechci, abys o mně cokoliv věděl.
Nechci se s tebou patlat ve svých sračkách.
Přestaň mluvit.
...
Někdy je potřeba vytvořit si vlastní svět, byť vám možná lže, byť možná lžete sami sobě, ale pokud nikdy neztratíte z dohledu dveře zpátky do reality…, nic se nestane. Nikdo nemůže žít stále jen realitou. Někdy je potřeba ztratit se ve vlastním světě a uzdravit se.
Kruhy
Jsem v kruhu, jsem v kruhu, jsem v kruhu. Nemá cenu dělat další krok. Nemá cenu se o něco pokoušet. Síla.
Možná...
Možná není všem souzeno splnit své sny.
Možná jen já nevím, jak naložit se životem.
Možná jen nevím koho milovat.
Snažím se ti lhát, ale ty mě vždy odhalíš.
Johnny
Dost často mluvíš o svém bývalém.
Když jsme spolu nedíváš se na mě zrovna jako na osobu, kterou miluješ.
Zajímalo by mě, jak by ses díval na něj.
Přijdu si pouze jako náplast na bolest, ale kdo zalepí tu moji.
Špilberk
Poslední jarní slunce laskají mraky.
Stékáš do mě.
Stromy nad námi.
Zamlžené oči.
Ztráta času
Měl jsi pravdu, rozbité sklo pořezalo duši.
Jaká náhlá ztráta ideálů.
Vyrval si diamant z ohořelé hrudi.
Černá se nikdy nevymyje, měl jsi pravdu.
Prázdné místo
Chybí mi společné večery.
Chybí mi dlouhé rozhovory po telefonu.
Nemám o tobě žádné nové zprávy.
Doslova jsi zmizel z povrchu zemského.
Chléb
Co jsem komu udělal.
Proč jsem byl zvolen k tomuhle životu.
Proč se snažím zrychlit svůj pohyb ve smyčce.
Nikdy to nevyjde.
Sérum pravdu
Probudil jsi ve mně černou díru.
Chci víc, ale nemůžu tě získat.
Potřebuju, abys mě přenesl, přes tohle období.
Kde je ti asi konec.
Kdo já jsem?
Nikdy bych nedokázal vyplakat tolik slz, aby vyplavily všechnu bolest.
Nedostalo se mi satisfakce.
Jsem ztracený ve světě bez začátku a konce.
Ve světě, kde vše pohltily těžká oblaka.
Mami!
Tvoje traumata zatížila můj dech.
Tvůj strach se vetkal do mých tkání.
Úzkost propíchla srdce. U tebe pod srdce, jsem všechno vsákl jako houba.
Oceán
Asi bych měl odejít, ale nemůžu se od tebe odtrhnout.
Tahle chvíle by mohla trvat věčně a stejně by se mi neomrzela.
Tep rychle pulzuje.
Čím to asi bude.
Sobota
Celou sobotu jsem prožil sjetej.
Snažil jsem se vystřízlivět, ale mám strach, co bych cítil.
Celou sobotu jsem tlumil úzkosti.
Co je pro mě nejlepší.
Ležíme na zemi
Ležíme na zemi.
Na sobě mám jeho pocákaný tričko.
Na krku otisky prstů.
Hlavu mám položenou na jeho rameni.
Odvrácená tvář euforie
Držím ji v rukou.
Pulzuje.
Elektrizuje.
Dvě lesklé zorničky.
Modrý odstín
Slunce chytilo modrý odstín.
Z jeho úst se valí oblak kouře.
Na jazyku cítím slanou chuť.
Víská mě ve vlasech.
Doteky
Vpíjím se do tebe.
Jsem připraven na všechno, co přinášíš.
Žádná droga tě nemůže nahradit.
Žádná není jako ty.
Tak to má být
Můžeš změnit barvu mých vlasů.
Můžeš změnit barvu mých očí.
Můžeš mě natřít jakoukoliv barvou, ale já nikdy nebudu jako ty.
Byly časy, kdy jsem chtěl splynout s davem, ale pravda je, že budu vždycky vyčnívat.
Je to jen konec
nenávidím tě
ale sebe ještě víc
je to jen konec
je to jen konec světa
Nejistoty
Co by se stalo, kdybys zjistil, že se tě bojím.
Zneužil bys mého strachu.
Co by se stalo, kdybys dohlédl na dno mé hlavy.
Zůstal bys ve vakuu.
Vůně šeříku
Je příliš pozdě.
Zavírám dveře.
Neslyším tvůj hlas.
Neslyším pochyby.
Vyznání
Nikdy jsem moc nechápal oslavy výročí, ale teď vím, že je potřeba oslavit každý rok, kdy jsme zůstali pohromadě. Nepojí nás stejná krev, ale volba. Děkuji za každý den, který strávím ve tvé blízkosti. Byl to boj.
Přetrvá
Ze školy jdeme ke mně domů.
Cestou lemovanou šeříky.
Blížíme se k bodu zlomu.
Cestou šermujeme klacíky.
Srpen
Charakter v rychlosti opouštíš.
Ztrátu ideálů připouštíš.
Je otázkou, kdo z nás mluví příliš,
ale vím přesně kam slovy cílíš.
Miluju tě
Můžeme předstírat, že jsi nikdy nevyslovil ta dvě slova.
Kde najdu nejbližší úkryt.
Chci se schovat před celým světem.
No, vlastně hlavně před tebou.
Padlí
Na vyhřáté střeše ležím.
Oči široce roztažené.
Náš svět přepečlivě střežím
i přes hranice narušené.
Blízko
I po těch letech se tříštím ve tvém objetí.
Máš nade mnou moc, i když se lecjak bráním.
Nepoznám, jestli jsi kouzlo nebo prokletí.
Proto se hodlám vyvléct dřív, než se zraním.
Kůra
Kořeny rukou odkryté.
Obnažené roky života.
Myšlenky v kůře zaryté.
Kde se nachází jistota.
Chaos
Zjizvená, ukradená tvář.
Zfanatizované oči.
Není koho následovat, jenže tělo je neklidné.
Škoda, že sochy neumí mluvit.
Myšlenky na dobrou noc 2
Takhle snaha nevypadá. Je pravda, že jenom tak proplouvám životem jako ty mraky nade mnou, jenže jsem nikdy nedostala pořádný impulz. Cítím, že jsem v pasti. Musím se udržet v bezpečí, a proto nemůžu udělat krok do neznáma.
Blíženci
Celý život se toužíme stát uměním,
ale stále jsme pouhý výplod fantazie.
Koho mi připomínáš svým vzezřením.
Máš pravdu, pouhý výplod nostalgie.
Dezinfekce
Kapka po kapce zaplňuje prázdný prostor.
Bublinky pěny ve vaně pozvolna praskají.
Ve vzduchu visí cáry kouře.
Rozpuštěné vlasy zakrývají šíji.
Barvy a odstíny mezi
Opouštíš vrakoviště.
Tlačím na pilu.
Beru baseballovou pálku.
Hodlám z tebe vymlátit lásku.
Lotos
Lotosový květ ve vaně.
Praskliny na zdech narychlo zalátané.
Roluješ kůži.
Stahuješ obraz nového tisíciletí.
Zapomenout
Definitivně jsem uzavřel naši kapitolu.
Náš společný příběh.
Dost často na tebe myslím.
Vzpomínám, jak mi s tebou bylo, ale konkrétně na tebe už nemyslím.
Plevel
Dívám se do zrcadla a nepoznávám tvář, na kterou se dívám.
Je na ní znát zub času.
Nechápu, jak jsem přežil všechny ty roky, výzvy a nepřízeň osudu.
Nechápu, jak jsem mohl každý den bojovat s vlastními myšlenkami.
Myšlenky na dobrou noc
Nemůžu spát. Dneska to na mě všechno padlo. Jdu k oknu. Měsíc je skoro v úplňku.
Vzpomínka
Pořád dokola se mě ptají na jednu a tu samou otázku.
Neznám na ni odpověď.
Neustále mě pozorují, ale takovým pohrdavým pohledem.
Dokonce i dospělí.
Rub a líc
Na pár týdnu se vracím do apatickýho stavu.
Všechny city, který ktobě projevím budou lež.
Ale až přeběhne pár týdnů, přijdu ksobě.
Všechny emoce se probudí, spolknou mě a já se budu topit ve všem tom zmatku.
OCD
Už zase se to stalo.
Už zase jsem spadla do světa, který jsem se snažila vymazat.
Už zase stíhám vlastní stín.
Zase bojuji starými zbraněmi, ale ne moc úspěšně.
Silueta
Řekni, miloval bys pouhou siluetu.
Ztratil jsem vnitřek.
Zbyl jen obrys.
Všechno se tak nějak dostalo do automatického chodu.
Prachové částečky
Pozoruji radost, ale ten pohled mě nečiní šťastným. Místo toho přímo v mém nitru hloubí studnu.
Je těžké být nešťastný z cizího štěstí, ale mé podvědomí okamžitě najde všechny uložené složky s křivdami, které jsem zažil.
Je obtížné vůbec jít, natož přejít z jednoho břehu na druhý, když vás stále zatěžuje křivda.
Vzdálenost
Nevím, co se stalo, ale z ničeho nic přišel zlom a my dva už si nejsme tak blízcí.
Stalo se snad něco o čem nevím.
Často se v myšlenkách vracím do minulosti a hledám příčinu našeho odcizení.
Ale možná jsem tě jenom přestal bavit.
Ty
Občas mi stále chybíš.
Po našem rozchodu jsem tě… , ale po nějaké době oceňuji nekomplikovanost našeho vztahu.
Poznávat nové životy může být matoucí.
Ale tebe, nás, naše reálie jsem znal jako svý boty.
Error
Je mi to líto, ani nevíš jak.
Chtěl jsem, aby naše propletené prsty něco znamenaly.
Chyba není v tobě.
Mohl bys být ten pravý, ale já nic necítím.
Pírko
Neotevřu oči, dokud bude sklenice plná.
Nechci to tady vidět střízlivýma očima.
Nechci, aby moje tělo za střízliva cítilo jeho doteky.
Ale až se dostanu na dno, bude mi líp.
Balanc
Nárokoval sis mě.
Měnil jsi moje chování.
Vykrádal jsi moje sny.
Musel jsem se od tebe nejprve vzdálit, abych pochopil, co se vlastně děje.
tři hodiny ráno
tři hodiny ráno
noc ještě nekončí
taxík kolébá mladou duši
tři hodiny ráno
Věčnost
podplouvám
pod kamenným mostem
pod černošedým nebem
na loďce
Kapitola 3: Matka
Sedám si k jídelnímu stolu. Přede mnou stojí hrnek s už studeným čajem. Všechno už mám sbaleno, jenže matka si se mnou chce ještě promluvit.
„Jak se vede.
Emoce
Krouží po obloze.
Všechny ty pocity.
Září bledě růžovým, fuchsiovým a blankytně modrým světlem.
Sedím pod nimi.
Kapitola 2: Zatmění
Sedím vkřesle naproti oknu. S hrnkem čerstvě umleté kávy vruce pozoruji východ slunce. Už dlouho jsem nepociťoval takový klid.
„Co tu blbneš tak brzo.
Dekáda
Čistím duši.
Čistím mysl.
Držím hlavu ve vzduchu a vzduch uvnitř plic.
Přicházím o nejkrásnější součást mládí a dávám sbohem celé dekádě a lidem, kteří ji naplnili.
Upřímnost
Přicházím do své oblíbené kavárny. Rozhlédnu se a zahlédnu Alici. Už na mě čeká. Zvedá se od stolu a jde mi naproti.
Součást světla
Nejsem schopna čelit svým strachům.
Nejsem schopna odejít, ale ani zůstat.
Chystám si vstupenku do prázdna.
Nebyla jsem schopna žít podle dogmat a doktrín.
Papírové vlaštovky
Vydechuji dým do modrého světla.
Obloha padá k zemi jako papírové vlaštovky a kostry se třesou zimou ve svých hrobech.
Stékám po chodníku.
Všechny barvy se mísí v blátivou šeď.
Iluze
1. Nikdy jsem neměl nikoho extra rád. Naposledy svou matku. Vždycky, když šla ráno do práce, pozoroval jsem ji z okna a brečel, ale postupem času mě to pustilo.
Zamilovaný
Včera jsem na tebe myslel před spaním.
Když jsem s tebou, všechny problémy zmizí, ale pak se vrátím mezi vychladlé stěny svého bytu a celý svět na mě spadne.
Strávili jsme spolu celý den, ale pak jsem se ocitl sám v posteli a začal přicházet k sobě.
Nevím, co se to se mnou děje, ale začínám k tobě něco cítit a mám z toho neskutečný strach.
Druhá strana
Udělal jsem všechno správně a stejně mi není líp.
Nechápu, kde se bere všechna ta temnota.
Je mi záhadou odkud pramení.
Nikdy jsem se nevzdal, ale tohle je nejtěžší období, kterým jsem, kdy procházel.
Otevři hruď
Otevři svůj hrudník.
Vím, že jsi byl zraněný a teď se bojíš, ale už nemusíš žít o samotě.
Chyť mě za ruku, vytáhnu tě z prázdnoty.
Budu s tebou až do konce světa.
Osobní peklo
Pozoruji, jak se má existence rozpadá.
Drolím se do prázdna.
Ještě nikdy jsem neměl takový strach.
Strach ze zániku vlastní existence.
Hurikán
Balancuji na okraji černé díry.
Kolem mě se v rytmu srdce stahují stěny.
Naslouchám čtyřem hlasům, přičemž každý prosazuje jiný názor.
Ztrácím balanc.
Rodinná oslava
Celá rodina sedí u stolu.
Všichni jí, vedou živou debatu, smějí se nebo si něco šeptají.
Jen bratr a jeho přítelkyně potichu sedí vedle sebe s očima přišpendlenýma k prostírání.
Je patrné, že se tu necítí dobře, ale nikdo si jich nevšímá.
Monolog k obsesi
Posouvala jsi hranice tak dlouho, až jsme se ocitli na samém okraji světa.
A víš co.
Mám tě dost.
Už se nepohnu ani o milimetr.
Spřízněná duše
Proč nic nemůže být jako dřív.
Proč my dva nemůžeme být takoví jako dřív.
Myslel jsem, že se lidé nemění, ale teď tu stojíme naproti sobě a já tě nepoznávám.
Říkáš, že bychom měli zapomenout na rány, které jsme si navzájem způsobili, ale nevím, jestli by to pomohlo.
Podél kamenné zdi
Kráčím podél kamenné zdi.
Moc bych se chtěl zastavit, ale nemůžu, protože potom by mě zavalila lavina potlačované bolesti, a to nemůžu dopustit.
Stala by se ze mě odjištěná bomba, nebezpečná sobě i okolí.
Míjím znechucené tváře.
Z druhé perspektivy
Vycítil jsem tvou nejistotu a chopil se příležitosti.
Potřeboval jsem polechtat ego a takoví koloušci, jako ty, jsou k tomu stvořeni.
Sice jsme si psali dva týdny, ale uvědom si, že jsme si jenom psali.
Nemám k tobě žádnou citovou vazbu.
Jednadvacet let
Chyboval jsem a ublížil si.
Chyboval jsem a ublížil ostatním.
Ale poučil jsem se.
Vzal jsem život do vlastních rukou a změnil se.
21. století
Jsem děvka 21. století.
Zaprodávám se penězům.
Zaprodávám se stylu.
Posedlost
Chybíš mi čím dál víc, ale nemůžu to přiznat, protože nikdo nechce kluka, co se vtírá.
Vzdaluješ se mi a já nevím, jak tě získat zpět.
Chtěl bych ti napsat, miluju tě, ale to bych tě vyděsil, tak zůstávám u kontrolování tvých sociálních sítí.
Nosím oblečení, které tu po tobě zůstalo.
Půl
Slzím na zadním sedadle.
Okénkem koukám na jeho vzdalující se tvář a s vědomím, že ztrácím nejlepšího přítele, přicházím o sebejistotu.
S vědomím, jaké bylo necítit se osaměle, jedu vstříc nekonečnému tunelu.
Spolu s ním přicházím o kus sebe.
Ovlivněný
Nervózně čekám odkud se zase vynoříš.
Jen zaslechnu tvůj vtíravý hlas, celé mé tělo ochromí.
Asi bych ten stav mohl směle označit za agónii.
Podsouváš mi myšlenky.
Nebaví mě/Jsem unavený
Nebaví mě nahánět chlapy.
Nebaví mě nahánět lajky.
Nebaví mě nahánět lásku.
Nebaví mě nahánět sebeúctu.
Hry
Je snadné položit mě na lopatky.
Je snadné vzít mi vítr z plachet.
Ale co když udělám to samé tobě.
Jak se budeš cítit.
Nejsem zamilovaný
Byl jsem tak unavený z hledání pocitu zamilovanosti, že jsem prospal půlku z těch dvou let.
A teď, když je konec.
A když není co ztratit, už se nemusím přemáhat nebo ze sebe něco dolovat.
Cítím úlevu, že je to pryč.
Kde jsou ty časy?
Kde jsou ty časy, kdy stačilo, aby mě osud udeřil jednou.
Kde jsou ty časy, kdy přátelství nemělo konce.
Kde jsou ty časy, kdy nás nová hračka udělala šťastnými.
Kde jsou ty časy, kdy jsme se mohli z noční můry probudit.
Těžko uchopitelný
Možná jsem těžko uchopitelný, ale že nejsem podle tvých představ, není má chyba.
Pomohl jsi mi najít hlas a já už se zkrátka nebojím ozvat.
Pro tebe asi nevítaná změna, pro mě obrození.
Nedokážu být dál s někým, kdo má potřebu ovládat všechny a všechno.
Strach
Bojím se života.
Mám strach z lidí.
Nevím, co budu pohledávat na bitevním poli bez pořádného brnění.
Ale ty jsi mi dodal odvahu čelit armádě sám za sebe.
Ztracené přátelství
S Jolanou jsme se poznali na střední škole. Ze začátku jsem se jí trošku stranil, protože hned za první dva týdny si kolem sebe vytvořila takové menší panoptikum všech možných outsiderů a já mezi ně nehodlal patřit, ale jednoho zimního rána se všechno změnilo. Přijeli jsme do školy, čekali na praxi a v tom do šatny přiběhla spolužačka, aby nám oznámila, že příštích šest hodin strávíme s všeobecně „oblíbeným“ mistrem. Jolana řekla, že na to kašle a jede domů.
Černá díra
Ranní paprsky projely mým tělem a rozdělily ho vedví.
Z obou mých částí začala vytékat rudá míza.
Zaplavila celý pokoj.
Vytékala ven na ulici.
Kus kůže
Ležíš na dně hrobu.
Postava stojící nad ním bere do rukou lopatu a začíná tě zahazovat sněhem.
Ve snaze setřást ho zobličeje otočíš hlavu ke straně.
Spatříš jeho spící tvář položenou na saténovém povlečení.
Vyrostl jsi
Tvůj svět praská ve švech stejně jako oblečení, které máš na sobě. Vyrostl jsi. Vyrostl jsi ze všech uměle vykonstruovaných dramat, ze všech polyesterových hader, jednoduchých sloganů, z plastů na jedno použití (z lidí, co tě mají na jedno použití), z lásky až na věčnost. Dokonce jsou ti malé i všechny škatulky.
Příběhy
Mladý bojovník, ve stříbrné zbroji římského typu, skáče šipku přímo do oka tornáda. Jednotlivé vzdušné proudy si odlamují kousky uhlí z jeho těla. Snad jeho oběť nebude zbytečná.
Procházím sněhovou bouří.
Archiv
Sjíždíš po eskalátoru do přízemí.
Doufáš, že tam najdeš svoji zlomenou páteř, možná i poutníka, co tě obral o poslední zbytek lidství.
Po chvilce bloudění najdeš bublifuk, který jsi ztratil jako malý.
V té chvíli si vzpomeneš, že už jsi měl být dávno někde jinde.
Malý svět
Klečím na kolenou a sbírám z podlahy střepy, které po sobě nechal jeho hrnek. Nechtěl jsem s ním mrštit o zem, ale když mě popadl takovej vztek. Pořád mi to nějak nedochází, ani jsem se nešel rozloučit. Viděl by, jak moc se bojím samoty.
8+1
8.
„Tak tady jsi. “„Potřeboval jsem cigaretu. Pořád s tím mám trochu problém.
Cukr
Dnešní snídani do postele ber jako poslední sbohem.
Proč.
Víš, jak jsi mě těmi výroky ztrapnil.
Nenechám se tebou stáhnout ke dnu.
Houpačka
Každý den začíná nová válka a po jeho konci stojím na hraně půlnoci, tváří v tvář měsíci, jež je mi na dosah… stejně jako den předtím a ten den předtím a ten den před ním.
Schází dolů ze schodů ve své haute couture róbě.
Nikoho netrápí, že nás nechala čekat 15 minut, právě naopak.
Doslova hltají její velkolepé entrée.
Letní láska
Je tak snadné milovat v létě se vší tou odhalenou kůží a krátkými vlasy.
Jsme v klubu, a zatímco já se opodál bavím pohledem na těla svíjící v křeči pod tíhou techno beatů, ostatní vyrazili hledat svá očekávání.
Upoutal mě tvůj úsměv čnějící nad davem náznakem bezprostřednosti.
Zničehonic se přibližuješ s legračním tikem v ramenou.
Fontána
Zabouchl jsem za sebou dveře od jeho bytu a v ten okamžik jako by přivřely jednu moji část.
Vešel jsem do rozpálené betonové zástavby, celý vyděšený z pocitu, který se začínal rozlévat krví.
Teď vím, že jsem se měl vrátit.
Zaspamoval mi hlavu otázkami začínajícími slovem: Co…
Vrávorám
Vrávorám v jeho objetí.
Opravdu mě miluje, nebo jsem poslední naděje.
Nechci být volba, ale nutnost k přežití.
Vstávám z postele.
I přes ticho
Když jsme se poprvé setkali, zvonil jsem na zvon uprostřed vánočně nazdobeného náměstí s přáním, aby ses zamiloval.
Teď po dvou letech spolu stojíme na křižovatce promoklí bouřkami.
Zasažení blesky.
Pocuchaní hurikány.
Mele pantem
Obleč si ty sváteční šaty. Je jedno, jak se v nich cítíš. Jen hezky zapózuj. Nechceš udělat mamince radost.
Dozvuk euforie
Něčí slzy na mém těle se třpytí ve světlech neonů.
Noc začíná vykazovat známky únavy.
Houpu se nad cestou v objetí.
Míjím světlo.
Dvě hvězdy
Táhneme se vzájemně k zemi.
Dvě hvězdy vyhasínající závislostí.
Poprvé po staletích prožitých vedle tebe cítím strach.
Nejsem připraven zaniknout.
Hladoví
Dotkni se klíčních kostí. Jen jeden dotyk. Tělo září a mysl utíká před můrami zrozených za denního světla.
Dej mi okusit tajemství.
Intriky
Osamělé duše se páří.
Buď opatrný, nepleť se jim do cesty.
Řeknu pravdu, nejsi tak skvělý.
Žádný polibek nevyřeší včerejší kolaps na dálnici.
Zůstaň v objetí
Pulzující město si bere těla trosečníků vyvržených na břeh.
Opakující se rituály jsou přístavem pro mě i mé přátele.
Věčné hledání obětí pašujících trochu pochopení.
Polibky probouzející unavená těla.
Zeď mezi námi
Není to ideální. Pokud se k tobě chci dostat, musím zdolat ledovou zeď a když už si myslím, že povolila, lusknutím prstů je zpátky v celé své majestátní kráse. Je to vyčerpávající, nikdy nekončící snažení. Co by za ní vlastně čekalo.
On
V noci se mu fluorescenční propiskou podepisuji na stehno.
Je mi tak blízký.
Nemůžu se nabažit pohledu na rysy tváře, zvýrazněné měsíčním svitem.
Pokládám ruku na jeho prsa a nechávám se konejšit sametovým tlukotem srdce, jež skrývá pod žebry.
Přeměny
Přeměny. Co pro tebe to slovo znamená. Co bys chtěl být, kdyby sis mohl vybrat. Je to jen fantazie, nedrž se zpátky.
Role
Někdy mám pocit, že nežijeme dost. Myslím dost intenzivně, dost vášnivě. Sleduji tě, jak cvakáš lístek v šalině. Sleduji, kam ti sjíždí oči.
Muž hledá převahu
Po tvém bytě se pohybuji rychle.
Snažím se uniknout z tohoto mikrosvěta, kde se samota zasnoubila s pocitem izolace.
Na kůži mě začíná studit cejch ze starých časů.
Sedím plný dojmů nad tvým deníkem.
Láska
Tvoje slzy dopadají na mé rozžhavené tělo. Dáme společně průchod bolesti. Taky máš takovou chuť křičet, když vidíš tenhle svět. Vyškrábeme se společně na kopec a mezi dvěma protilehlými červenými kříži budeme zpívat lví píseň.
Hrnek s kafem
Stojím v kuchyni.
Stydne ti hrnek s kafem.
Čekám.
Kontroluji hodiny.
Prosím
Za zvuků kastanět pláče v rohu náš spasitel.
Z očí mu kanou krvavé slzy.
Matka Maria ho bere do svých dlaní a pláče spolu s ním.
„Jak asi vypadá ten nejčernější den babičko.
Oči
V tak úmorném vedru se mi snad vaří i krev v žilách.
Pulzuje mnou povědomý pocit.
Myslím, že vím, kdo je viník.
Shlíží na mě shora.
Terárium
Byl jsem zavřen do proskleného terária a vystaven v expozici obludária.
Po zbytek života ke mně davy budou upínat znechucené pohledy.
Navždy už budu žít s cejchem zrůdy.
Můj osud mě nepřekvapuje.
Polámaná žebra
Má cena za zásluhy byla jen symbolická.
Pusa od tebe byla také jen symbolická.
Měl jsem tušit, že něco není v pořádku.
Místo toho jsem běžel proti zdi.
Za růžovým nebem
Svébytně ilustruješ moji krajinu.
Ruka nestačí tvým nápadům.
V pozadí se na sebe vrství smyčce, zatímco z ulice někdo volá tvé jméno.
Přecházím přes práh,pořád tam a zpátky.
Vývoj
Světlo.
Svoboda.
Prášky proti úzkosti.
Myšlenkové mapy mapují strach.