28.09.22
uprostřed sezónya už je dávno vyprodáno. postupné odklonykudy to jdeme. šmarjápano. skořápka bezčasívečer nám pukla mezi zuby.
v bílé
sešlo se nás tu nesčítaných,bílých i v barvě sépie,beze změn lože, my měníme se na nich,každý si pije ten svůj kalicha někdo to snad přežije. sešly se nás tu zástupové,kohorty, hordy, legie,my měníme se, beze změn chodby snové,v součet se ženou naši dnovéa někdo to snad přežije. sešli jsme se tu, staří, mladí,samotní sobě dáni v plen,my měníme se, ač neměnnost nás svádí. až součetník se vydovádí,přežijem-li, pak na skok jen.
15.01.21
zamlklé zrcadlo neodrážíani stín, ani stínosleplá kolej bez nádražíco teď s tím. co já vím. zmrtvělou hladinu nerozčeříani list, ani listbez kříže kosteldům bez dveřírozvleklý těsnopiszmuchlaná přáníčka od loňských vánocnešlehej pohledem - shoří to samozmuchlaná přáníčka od loňských vánocnešlehej pohledem - hoří to dáluniklé povzdechy nerozvířív koutě prach, v koutě prachpřed rakem utíká svatý jiříprostírám na marách.
21.01.10
a budeš-li mne potřebovattlím nedočkavě na půl cestycelá ta létavěčnostiproč nepohřbívat stále znova. hoď hlínou směle - nic se nestyď. ať oddychne si u kostí
a budem hledat v chlebu vlasyzas lovit rzivé nože z mlékapromrzlý fénix peří svlékážádnou už jiskru nechystá sitak beze změny - na půl cestypod hlavu blátonavrch klestí.
23.06.19
vzpomínám:
proč tu nejsou s námi.
ti maličcí
ti bez významu
25.06.19
ztahaný spasitel sklimbnul si ve štítě
diverzně dospělý hraju si na dítě
sirius k řetězu lísá se
neštěká
10.06.08
punktum. a strupy minulostiozvěny slibu budem jiní. plná spíž dneškajá se postímnač hryzat sladkých hadů kosti. sám sebou se přec nepošpiním.
28.04.08
zpět pohlédnu-li o pár roků,hle. - mladík plný odhodlánítoužící chápat dívky, paní,ne hledat jen vstup do rozkroku;rytíř, co chtěl by pohnout světem.
optikou dneška - pěknej kretén.
22.04.08
s půlnocí táhnem - hrdinovéa k ránu. v křečích bezbranníbalzamováni repeticí
už léta stejný nádech v plicíchna chodník zvracím svítání
zatrať bůh klidu všechno nové.
15.04.08
další den visí na rozporcea od rána už bouralo se
z hladu se vylhat mastnou huboudo zítřkasnad to postačí.
co takhle ještě jedno kafe.
nádechy v kalu u dna rubou a o věneček v bodláčíz nudy přišla i klekánice
27.03.08
nad ránem kyne žlučná Niké vojům pod vlajkou „Je mi líto. “ a usmívá se do bezednípokleká klouby hrají chladem ve vytržení na čtvrt mladémtrojtečku hledám pod sklem skrytouotvírám lahve otazníkemďábel vybírá na kopyto.
25.01.08 (zúčtování III)
co tenhle lesíček. nebýval kdysi větší. a plný tajemství. šeptavých mechoskřetů.
10.1.08
"zastav se. slyšíš. už to tu zase tiká. "kašlu"jen tiše, možná pak nenajdou tě.
02.12.07
touhletou cestou chodím sámv putykou ztuchlém trikuna chléb si mažu vírolamdesátek otazníkůmtak došel mi čas ulpívata došel mi čas ptát sehřeju jak kupa mrtvých kládpřikutá k jinovatcepak ale echo mladých letse soplem bukanýři. prý bude zas čas zabíjet a bude vůle hýřit. prý bude krev zas s chutí téctdo jednookých pórůa rozpadne se ve rzi klecshozená na gomoru. nevěřit lépe příslibůmobratu vprostřed dějeač errare est humanum.
oloupaná
jablka v tomhle koláčizdají se víc než trochu shniláa na kopci se vítr lísá k oběšencovým varlatůmvítej. zde sůl a nerozumdozrálé netečnosti mísaa v bahně smír – to postačířeka se nudou přemostila.
¨20.04.07
posmrtně klidný klus od sedmé do třetícesta je zvolena – ke stavu příslušív lejnech po kolena, jistot až po ušiprodejný spartakuskurvička pro dětizákazník náš je pán – poslušně polykámkrev páně k večeru na chodník vyletí(ornáty ze zvratků, chorály ropuší)vše je ad maiorem čí vlastně gloriam.
02.03.07
ono se raději málo ví(je to tam cítit po opičím)úplně dolev podschodív etáži mléčných zubůdřívnež se pustím přes palubuještě tři rumy do kurážepraská toskřípe v lahvovía v průplavu se zase vzpříčím.
předzrálá
sad bez včel – konec ústrkůžár letnic nezná mírydorostl jsem již jablku. přebírám retroviryten na dnešekten zítra zaskřupavá vůně žaluskrz slupku stoupá hnivý hlasmodliteb zpod výkalů.
21.11.06
na prstech zčervenalá hlínapod oči vzteklý vetknut klíč(tam dole, v podhoubí, jsem jáa k vodě stále vedou schody)konina v lednici se vzpínábezhybný cval a touha pryčkus hladu schovatden se rodí.
7.11.06
znám tě, zdá se mi, z předkdysi:nad polem hroudy proletělyúlek na srnčích kopytechbez písma kámen tajil decha tys byl tenkrát ještě celýdnes. zůstal obrys, odér celyco s viselcem, jenž nevisí.
06.11.06
panika v slupkách od česnekuna prstech vrásky po jehličívodaplatíčko paralenu už dávno máme po skliznihladovíš. jen si zařízni. a posté sjedem stejnou scénuv hnojišti repetice klíčí má chairóneiaběda řekům.
podujatá
podrážce nános podvzpomínekoponu ze sklazárodky pyramidv podtónu myokardu dřímepotřeba skleslámožná až zítra mítpod nosem podepsaná pýcha -- zde jednoznačně kráčí o falzumpodstata bytí pololichá:kdo jednou začne, dál jen ztrácí um.
05.09.06
vzpomínka na myš v slámě hrabev nahnilých stéblech krátozrakumřížoví bude matné spánkem k prvnímu rána výbuchuzas do půlnoci byl jsem vzhůrua sypal na parapet drakům(přesto jsou jejich ohně slabé)dnes zkysnem, zdá se, bez hlav v dlaníchkat nedorazil – mává z kůruže raděj věšet tóny do vzduchunež sekat to jak baťa cvičkytma bývá silnáproto s rozmyslemrozlévej soumrak po maličkýchať podlaha se nerozbouříobličej v kouřiz hlíny diadém.
01.09.06
takhle se snídá. špína v očích, zlomená záda, zbytky pernakyslá bída sklenkou točí:"rána mám ráda. tu máš, žer. "k obědu marastplnou tlamunarvané tváře, v koutcích krevv křečích se naráz smíchy lámusmrt kronikáře - prasklý ševvečeře, zdá se, poslední jepostačí víno v krabicíchlabyrint v masesvátost pyjekřest hořkou slinou"proč jsi ztich.
pospolitá
„Tak pozdrav pámbů. “ a jsem tu dobře, zdá se;
nasávám nosem pachů směs a dým,
na zemi míchám špínu z obětin
(v krvi je voda, červi se hemží v mase),
vysvícená
tady už vážně nepůjde o hřebíkyo pecny chlebavěčnost slíbenoutma mezi listya touha nikdy s nikýmsmích nápovědyprázdno za scénoutady už vážně nepůjde o hřebíkyproměna rolíkonec starým hrámjděte mi s křížemjá spěchám do fabrikys duší sejaksidávno nepárám.
odplivnutá
zas vedrem nejde spátnechutí nejde dýchatco vlastně z léta vzchází.
hrst červů v mršiněhnilobapot a smradkrajina mrtvě tichá
a jednatřicet roků už staré unseeně.
26.06.06
do vrší splétat pruty soliv šupinách lapat po dechuz cév bordó brože cizelovatlaskat pleť vlašských ořechůzlomeným nehtem - stud se schováza řasyza nůžza cokolirány se hojírána bolí.
V sítích
…potichu potichu… zalézt, schovat se, schovat se před velkými…mohli by ublížit, rozmáčknout, zabít…nemám ráda velké, ne. kdepak…strach, bojím se…zato malí… …ach…moji sladcí malí…tak křehcí, šťavnatí…bez nich bych zemřela… drahouškové… …už je to dlouho, dlouho co tu byli…dostávám hlad…hlad roste, roste…ale sítě jsou prázdné…prázdné sítě, prázdné útroby…naplní se, naplní…musím ven…položit návnady, nachystat sítě…ven…tady, východ…NE. …jsou tam velcí…proč. proč.
transformační II
úbytek svalů, přibývání tuku:fyzická schránka k psýché si hledá cestudošel jsi, chlapče, zdá se, za zárukutak žeň to kvapem; hlavně mi tady nestůjo tvoje stání nikdo se nezajímázbytečné vzruchy, signály do ztracenaneplodné snahy zhušťují marně klima co chlap jsi k lejnu - tak zkus být dobrá žena….
poutní
ze zubů sbírám zbytky ránav šedivých křídlech odliv tělacesta je krví malovanátady jsi ještě neleželacesta je nehty vydlážděnákočičí hlavy ke snídaniděravé dlaně - věčná ženaotisky v prachuvzpomínání.
účtování
vlnkovaná (zúčtování I)tebe znám – tys tu vždycky teklukrytý v lednutak bídný při červencisměšný svou touhou dohnat řekuprokletý hladem po vlastních utopencíchznám tě, dům raků, křišťálový málempotok a dítě – tak si nás pamatujibyli jsme stejnístejní jsme, zdá se, stálejen místo ryb v nás fekálie plují
nábožná (zúčtování II)sáňkovat chodilo se vždycky ke křížkumálokdo věděl, co za pána tam visípo hladu nicani po mokru v botáchna kopci nakonec hospodu postaviliteď směrem ku kristu obracím zrak co chvíliprosebnou rukou pak oporu v něm hledámkdyž kolem kráčím (bez saní, ne jak kdysi)domovu vstříca hlava se mi motá.
rozteklá
sbírá se nad poliv mlhách se ticho pářínahluchlý zpovědníkten věčný samosvůdcezačvachtá pokáním:nelibost v kalendářina prahu z bláta šelma zubem skřípnezatřepe hlavouprudcea štěká na předjaří.
odevzdaná
zalézá jaro za nehtypomalua čpí hlínoupročs tedy tolik slibovala. závěje věčnéledu rejmrazy co nepominouteď nezbývá než vyžít z mála…ještě se vracíšna skokdvarozrýpat nejspíš staré rányna okně zmrzlé „věrně tvá“odpouštímpočkám na havrany.
chovná
kříženecpouliční směskaplod oblouznění šneka zplihlou fenou
voilá. publikum hlučně tleskápochybení jezdá sevyloučenoten tvorjen tenhle. žádní jinítoť příslibtrefahudba budoucnosti
má vlastní bouduřetěztělem sliníolízne rukua postačí mu kosti
ukovaná
napřesrokpředdneškema možná zase vlonibez ruchů zbytečnýchbez aditiva cituve vleku potřeby se nad kolébkou sklonízatuchlý závojík:pán skrytých holobytůnerukou vyhládlou na řasu láká přáník zemi jej sráží klid a oslepuje tichotré pastí na myši je zapřáhnuto v saníchjen víčkem zapráskatpak dolů hnát se míchounapřesrokpředdneškema možná zase vloniz provazu do vody v prachové transmutacikostelních holubů dvě hejna hlady zvonípán kavern v myšlenkáchzas mezi své se vrací.
reliéfní
do lýtek vryté memoárylinkyrukopis ostružiníkaždý se zkrátka po svém činía jenom slepý chtěl by pryču vrátek čeká miska meduodpouštět. nevímnedovedupod polštářem mi práská bič
demaskovaná
vyprávěj o svém vykoupení:na čem se vlastně zakládá. že to, co bylodávno není. jen oprýskaná fasáda. mluv o pardonuabsolucio tom, kde bereš sílu vzíto mrazu vprostřed planých nocío smíchu nad vším„bude líp“
utišená
tak tikot hodin - stále vpředvteřinami až na začátekpo cestách znaných nazpaměťzapíraných při všemco svatétak tikot hodin – hlíně vstříctam pěšina je urovnanáa duch jen pánem z nemanicpro tebe beru si šperk z lanatak tikot hodin – o závodvěnec a stuha pro vítězelilie bílé přijdou vhoddech odložíme na posléze
obdělaná
Plevelná pole, setba lichá - nad Pozděránem. tam nikdy nevzešlo… –ač jsi tam v klení nechal plíce,puchýře věnoval jsi rádlu,od slepé víry čerpal na dluh,zas budou sýpky plné ticha;hladových let už bylo třicet. Plevelná pole, podmáčená,(do mokřin stále nosíš plná vědra)pavoučí sítě dech ti splétá,pod plesnivinou v brázdách kal;a přece ženeš potah dál,až postroj praská, zvíře sténá –- čekají další nuzná léta.
odjíněná
po prstech stéká odvaharozkmitá do amplitud ruce(možnáže skleněný král kýchmožná roztálo obočí)ať je to jak chcenerad bychsvlékal se slovy do naha -- co když se přitom zúročíže mozek má už po záruce. po prstech stéká odvahaotisků zbudou plné stěny(v liniích vrytý loňský smích)bláhovec s kotvou neváháa hledá náplň tamkde není
jubilejní
"ty už mě nebudeš, děvko srát,nech si svý přiblblý "cože. ",nebo ti, přísahám, kurvadrát,vozdobím ten tvůj ksicht nožem. ""vyser si voko, ty kreténe,chybí ti páteř i mícha. proč žiju s takovým vemenem.
vůdčí
jen zvolme řiť. ať vede čelo. beztak to mnohdy jinak nenívůdce má kolmou vrásku směloua vůbec skvělé vybavenínějaká je to krasavicea její projev. ten jen mámí.
nespolknutá
noc posledním svým ostřímkrájí čaj z nepáluhladinu sladkounahořklý listdobrého pomálupít psáta číst
nesouvislé rozvernosti
citovorozumová (staromládenecká)
po delší době zasvášnivě milovanýosobou nejlepšíco znám. uklidni rukotřasa odstraň sperma z vanyv koupelněchlapečkubyls sám
partnerskáklín klínem vytloukáme. nebude s lidstvem ámen.
postrkovanástrč prst skrz krkpěkně s vervouaž se krkavice přervou.
ustálená
bez slova, bez pohybu létatlí morek v kostech padlých změntouha je na prach rozemletá:zadělat slinou na pecena nechat kynoutza dnem densnad kvas nám pokoj nerozmetá…ale i kdyby - čert to vem. stačí si počkat malou chvílinež ustálí se kulisyjak se nám líbí –- tak jak bylyna věčné časyna kdysi
nadějná
poklekni, ovce, před oltářem. a že tam nikdo nevisí. absence kříže, těla, tváře. to nic…spravíme kulisykdyž se nám hlavní aktér mešká…dostanem klíčky z víry semen –- tři hřeby a jsi kristem dneška.
novoročně předsevzatá
přenesl jsem se přes vánoce,konečně rozhostil se klida já dím:„v tomto novém rocenebudu, doufám, tolik pít,nebudu přecpávat si teřich,nebudu na své děti řvát,nebudu serafům drát peří,nebudu mít jen sebe rád,nebudu ženě dělat ostudu. holt v tomto roce,zdá se,nebudu…“
(de)konstrukční
budu ti říkat přezdívkou
postupně
cihlu po cihle
dokud tě zcela nepřeklenu
pijácká II
Tak to nějak přišlo, že mi přišlo líto,
líto skutečnosti, co jsem za kopyto,
co jsem za kopyto, zcela bez invence,
stváří těstovitou, ukovanej ksklence,
rozjímací
žal není zlý, vždyť přemítá –
- být slitovný, byť sporadicky.
nebo se držet kopyta
a vinit boha.
antické reflexe
pojďme
promluvme smedúsou
o ranních řečech před zrcadlem
zda pod blůzou dle slibu jsou
exhalační
po žalu nic…a po smrti. ještě o malý nádech méně
vyznání – tělo v loukotích
dýcháme třískynavzdor ceně…
přípravná
vítejte, páni, vpředpeklí
co slíbíte, to není
no a. tak jste se přeřekli…
zbožštíme zapomnění
trilogie cesty
internační
strhaná záda
puchýře
„proč vlastně pořád taháš klády. “
audienční
Je ráno žabích břich, té kluzké vybledlostia hrabě z Posledních své pulce v sobě hostí.
Poledne muších noh, lehké a na zabití,z Posledních mladý hoch sám sebe v kole chytí.
Je večer volských ok, tak těžký na strávení,důstojný držme krok - pán z Posledních už není.
29.10.05
konečně podzim ví si trochu rady:
zas vítr na kříž hvízdá zvesela
čechrají svíčky světlem listopady
a vkostech ticho
kořistnická
Lov započal, tak pojďme již,každý si odervat svůj díl. Hradiště vzhůru letí mříž,náhončí šelmy vypustil.
Lov započal, tak pojďme už,kořist se vprostřed lesa chvěje,vespolek, jako jeden muž,pějeme chorál beznaděje.
Lov započal, tak vzhůru jen,ať hrdlo svlaží horká krev,než domů půjdem nad ránem.
Ozvěny
Ostří Bergantova meče pokrývala skřetí krev, černá tekutina stékající po nabroušené oceli až na mužovu dlaň, kde se mísila s jasně rudou prýštící z jeho vlastních poranění. Pelennorská pole se chvěla dupotem tisíců nohou. Vzduch plný prachu a kouře chutnal hořce, třesk zbraní, řev ohně, svistot šípů a výkřiky zraněných se draly do uší v nepolevujících vlnách. Bitva vrcholila.
...
Pozdně večerní litanie,
okamžik vpravdě náboženský:
„Bože můj, proč jen tolik pije. “
„Ježíši, zbav mě už tý ženský. “
16.10.05
v krajině ticho, v tichu chvění(porcovat, krájet, prokládat se)ještě dva kroky . už jsme v "není". nabídneme se, roztoužení,se solí sobě na ošatce. hladově hltatžvýkat krátce
(re)kapitulační
tak se při poledniv kostechv těch ještě čerstvých zránahromadí únavazas další poslední ošklivost nevyznaná
rostea dozrává
objevná
Nechce se, tak nechce opouštět matrace,válím se v peřinách, důvody hledám;nač vstávat - snad abych vydal se do práce. K té lidské svoloči. Momentík. leda.
písečná II
řeřavé bohotužby krájí šerona cestě k obětním jámám
nádech
a ještě ne
ještě ne jméno
uspávací
nenávist je nektar sladkýtři kroky vpřed, jeden zpátkysmazat ještě vlastní jménokonečně vše vyřízeno
můžem spátuž klidně můžem spát
zášť zazpívá kolíbačkuhladí hrstí zpětných háčkůobšijeme oči lemempopelem se popliveme
můžem spátuž klidně můžem spát
svůj k svému
ke klisně klapot
kžalu žízeň
ke krvi klín a mouku
dlaň
o pánech tvorstva
ráno se rosou blýská vkeři
pavoučí pevná hebká síť,
krásná tak, až se nechce věřit…
co usoukat zná lidská řiť.
lvičí
vpísku číst strach, ve strachu dech
lví způsob -
- nade všecko lví
krvavé stopy po zubech
odměněná
nepoměr silden si hoví na talířiodtéká potnežádám - přesto dostanu
spal bych a snilpod víčky však bloudí štířiprokletý rodbatolat s tváří havranů
nechci je znátsotva už jazykem pletunevylhal bychani pár minut odkladu
ze zdí čpí chladv myšlenkovém lazaretuhorečný smíchvíří prach, bortí fasádu
23.06.05
nenávist není hlasem peklaa její barvou není krevje šedákomisnítak vlekláje každodenní pozdrava horko betonových zdíšustění malých zbytečnostínad ránem prvnívečer poslední
obřadní
Nejjemnější ostří prší za svítání,neprobodnou, nepořežou, neporaní;nejsladší je ta krev, která z očí stékápo pěšině ticho, po podlaze hluk.
Nejsnáz do plic vnikne vždy jen voda živá -- nenalhává, nezakrývá, nezastírá;nejtišeji je třeba šeptat „Heuréka. “než zaroste hlína – pak už ani muk…
Na poslední sbohem neodpovídej, na poslední sbohem neodpovídej,na poslední sbohem neodpovídej,
mlč.
jarní 2005
Jaro je tady, spaste duši.
Utíkejte jak o závod.
Ta stvůra neví, co se sluší
a nepřichází nikdy vhod;
konfrontační
Díky, Pane, za desatero,za soubor přikázání, rad,neměl bys ale stejnou měroujak nám tak sobě počítata chceš-li kázat, práva brát,sám příkladem jít v první řadě. Manželek bližních nežádat. Jinak je totiž po parádě…
Říkáš: „Nemyslet na panděro. Obžerství ze smrtných je vad.
chlapská
jsem silný muž,zejména v pase. někdo by možná řekl "prase. ",s tím já se ovšem nesmířím. jsem zkrátka silný,hezky jím.
hlasitá
Vzdechy a sténání udusit ve zdech. Ne.
Jsou stále silnější, vrchol se blíží.
Kčemu stud.
šmírující
Na chodbě přikrčen před cizím prahemskrz dírku klíčovou na těle nahémzrakem se popásám, slina mi kane,vzrušen jsem k maximu z té podívané. Radostí nad sebou až kontrolu ztrácím –- souseda,svini zlou,strojí funebráci.
trojžlučná
I. Vhodné je lidem vyjít vstříc –- jak jsem kdes slyšel, tak i činím;vyjdu vstříc, pošlu do Prčica zabráním tak vstupu sviním.
II. Je třeba kalit, chlastat, pít,nechodit v mládí za hospodu.
sestupná
Tak zavři klapačku. Mlč stará, kuš. Pořádek světa už nebude jiný. Jsem hlava rodiny, chlapák a muž -- v důchodu zvládám si sám měnit plíny.
usmířená
Po hádce půlnoční domácnost tichá,žena už nekřičí, nechce se prát. Drobnost, jež způsobí v chování zvrat -- z hrudníku žebro ční, přervaná mícha.
zasmušilá
Vedu si lásky své, po každé straně jednua lidská nenávist do očí přímo bije. V nevinné prostotě příčiny nedohlédnu -- vadí snad okolí tolik má bigamie. Nebo jsou důvodem mých družek cizí řeči,když jedna kvoká jen a druhá zase bečí.
středněvěká dilemata
dilema metafyzické
Ze sítí utkaná o smrti představa,
skrákáním havrana dobře se nevstává,
tma dřepí vkamenech - potichu šeptá mi,
nostalgická II
větrem tvář poškrábe lokiho smích
sklo voknech osleplo
mapy dechu
do ohně ruce vlož
kancelářní
"Nazdárek. "
Slova do kbelíku
a zvracet, zvracet k vyčerpání.
Za okny,
přespůlnoční
blíží se večer. jak je ti. no jak by asi bylo. orfeus kvílí z podsvětía tma se hyzdí bílou.
novoročně kaťušková
rok se láme v kloubech, kostech, křížipraská půlnoc, rozléhá se zpěvusmívat se zpoza vlastních mřížímyslet napřed, střádat na rakev
usmívat se zpoza vlastních mřížímyslet napřed, střádat na rakev
zdraví, štěstí, spousta planých řečíkdo si na ně zítra vzpomeneteď se chechtej, drž obličej v křečiblýská se na časy neměnné
teď se chechtej, drž obličej v křečiblýská se na časy neměnné
(r)evoluční
vpodkamení se něco chystá
(jak soudit lze zšepotu hlíny)
možností příliš, málo místa
smršť myšlenkové kocoviny
Rondeau předvánočně misantropické
Duch Vánoc zlehka béře zemi
vnáruč svou teplou, vroucně pospolnou.
Ať lidé ksobě cestu naleznou
a rovnost vládne mezi všemi.
po jménu nic...
nad dvoremzlobou mrak
zem v bláto mění
čekání na zázrak
nebylo
august 1968
August 1968by W. H. AudenThe Ogre does what ogres can,Deeds quite impossible for Man,But one prize is beyond his reach:The Ogre cannot master Speech. About a subjugated plain,Among the desperate and slain,The Ogre stalks with hands on hips,While drivel gushes from his lips.
22.10.04 II aneb krok zpět
Několik básní v zajetí beatu
zvlád´ jsem si přečíst za dnešní den.
Tak, jako ohař vyčmuchá kýtu,
šanci jsem postřeh´ - nastal čas změn.
22.10.04 aneb krok stranou č.1
přečet jsem dneska čtyři básnětři měly společnou jednu věcbeatbuď o něm mluvil autornebo kritici na schodišti příspěvků po dílemvšichni píšou beattaky bych to zkusilale nevím, jak se to dělá,co tam všechno dátabych se z toho sám nepoblila jestli stačí psát slova pod sebenebo comožná jsem měl víc studovat literaturumožná jsem měl bejt ztichamožná jsem měl možná neale zatím mě baví psát furt pryčale co. chlast, dorgy, volnej sexto prej jsou častý tématakrásnýale jakpak vo tom mám psátkdyž něco už je dávno za mnoukdyž něco už si nepamatujukdyž něco se už nestaloa něco se nestalo nikdy. ty moje čtyři pivadvakrát tejdněosumkrát do měsíceplus mínusvynásob to tu a tam nějakým panákemto přece není žádný chlastáníaspoň ne takovýaby stálo za řečna to už nemám játraani kasičkua drogy. ale jopár zkoušek byloto je tak všechnoco se vo tom dá napsattakže co.
20.10.04 - II
zestárlé střechy tiše lkají:
"to za našich mladých let. "
tašky zanáší mladý led
tma tetelí se na okraji
ze stromu visící
na svislém břevnu vyschlá vírana vodorovném nadějezpěv hřebů v kloubech netopýravyznání vlků, závějehorečka hranic slunovratupod bílým sněhem sivý stínzoufalství zkulo si zbroj z plátůhladové modly vlastních vinsám sobě bohem, soudcem, vším.
upřímná
Dědečku, dědečku. Takhle to nejde -- ze zloby staroby stavíš si hrad.
Jenom bloud bláhový měl by tě rád.
Tak už tu nestřečkuj.
Přežít
Smrt je blízko, nejblíže za několik posledních dnů. Jako chorobně našedlý odstín se mísí do rudých paprsků zapadajícího slunce, ostrý tón jejího hlasu vyčnívá z občasných pípnutí probouzejících se nočních ptáků. Dokonce i ve větru, který se s nadcházejícím večerem zvedl, je možné pod záplavou sladké vůně lučních bylin a odéru stromů z nedalekého lesa ucítit zneklidňující pach blížícího se zániku. Já ale ještě nehodlám zemřít, ne teď a ne tady.
13.09.04
polosnem provoněná chvíle
srdceschoulené v ledu ví
proč mlčí k času vlasy bílé
že o strachu se nemluví
růžová
Než zváben vůni sladší meduvrhneš se růžím v ústrety,chci poradit ti, jak jen svedu -- jestli znáš sám, že pod květynejeden trn je zakletýa oči zavřeš před tou bídou,poslechni proslov poety:květ vezme čas, jen trny zbydou.
Popatřme floutka, neposedu,jak hýří, samé zálety. Ač střídá slečny v rychlém sledu,přec věkem skončí u metynáruče tlusté Markéty,nebo snad s roky sešlou Lídou. Kde krása je, kde samety.
schýlená
Při černém poledninebe se třpytí studem. šeptané modlitbypraskají na odchodnouspletené v knotu svíčky. Do stříbra nahlédni:"Kde byli jsme, tam budem. "Nastal čas políbitmísta, kam hřeby vbodnou,
čas foukat na prstíčky.
balada nepěkná, zlá a netolerantní
Dojímá tě snad krásný kraj,vzdouvá se v tobě prudký cit;zakoušíš právě peklo, rája chceš tím papír poskvrnit. Pak uvaž - znáš slov táhnout nit,nebo ji šmodrcháš a pleteš. Tvůj jazyk měl by libě znít - - je lépe mlčet, než psát veteš. Mluvíš jako když na šalmajpastýři hrají.
20.03.04
maso se slepě bez srdce mstí:vzpomínky odumřelých buněkbudují sídlo v mezištěstíbez léku minut mysl stůněmaso je věrné ve svých spádechco dostaneto rádo vracído slana brousí každý nádechv bílé dnes chodí funebráci
kotěcí
Mé koťátko se toulá nocí,do hebké srsti sbírá tmu,plíží se, kráčí, houpe v bocích,na kořist číhá potajmu. Mé koťátko se toulá nocí -- na černé černá záplata,kostelní stín, genius loci,měkounké tlapky, stigmata. Mé koťátko teď na kříž šplhá,s korunou trnů chce si hrátna spasenou, ač jde to ztuha,nechává měsíc tancovat. Mé koťátko má mlsné choutky,pro jemné uši noční zpěv,očím pak hvězdy za pokroutkya bílým zoubkům rudou krev.
19.04.04
tichá šeď ránamlžným mořem smrt vede spánek za rukubřicha ryb bílá v starém dvořetěhotní strachem ze zvukůslepené řasy provázejína cestě ke dnu puklý sentichá šeď ránav ponaději zní šepot prvních luceren.
dvojité rondeau ranně středního věku
I. Býval jsem plný přání, snů,za lepším toužil jsem se drát,než couvnout, raději být sťat;rozsvěcet touhy, plašit tmu -- to bylo heslem oněch dnů,kdy ještě neznal jsem, tak mlád,chtít to, co mám. Dnes než bych krad se potajmubájných, prý rajských, do zahrad,raději jsem used, ztich a zvad,vykázal tužby z podnájmu;chci to, co mám.
II.
masitá
To je zas hluku, to je křiku,hlava puká jak jarní led,těch výčitek, těch otazníků -- no tak jsem kousek masa sněd´,má se snad proto zbořit svět. Kdepak, vždyť co se vlastně stalo. Sháněl jsem kýtu na oběda dobytka je kolem málo. Co je to tedy za rotyku,odkud se bere zášti sled.
rondeau z vrcholu stromu
Klaním se k nohám kolmých kouzel,já, muž v rovině ležícíse srdcem seschlým na lžíci,ten, jehož nutí vlastní nouze:"Pozři, aby ses neprobouzel. "Moct se tak vrátit k opici -- ovoce a strach ze skvrn. Nadýchnout krátce, křičet dlouzes pelyňkem vzešlým na plicích. Lákají k letu lumíci:"Prozři, aby ses méně vzpouzel.
úpěnlivá
Až jednou zemřu smrtí zlou,konopí krk mi obtočí,kyvadlem budu, houpy house šatem vlhkým od moči,vrány se slétnou pro oči,odsunut život bude stranou,po skonu nultém výročíať vzpomínky mi nezůstanou. Až potkám kmotru zubatou,balvan mne smete z úbočí,či sejdu stářím, chorobou,skutkové mí se zúročía Bůh vykřikne: "Svoloči. Ty sotva projdeš ráje branou. ",až srdce se mi rozskočí,ať vzpomínky mi nezůstanou.
mementující
Děkuji pěkně za optání,jsem živ a víceméně zdráv,zuby mám svoje, málo kaním,udržím ještě moči splav,nedělám pod sebe jak brav,nevlastním teřich zvící kádě;však pište klidně epitaf,ač tělo drží pohromadě. Vždyť je to všechno k popukání-- mládí kráčí jak pyšný páv,myšlenek na sešlost se straní,odmítá vzít kdejaký blaf,hlasité je jak stádo krava přec na sebe každé mláděuž márniční si bere háv,ač tělo drží pohromadě. Důstojní páni, krásné paní,i pod fasádou vašich hlavpočalo dávno rozkládání,bytí jen přechodný je stav;jen zahánějte vrásek dav,dopřejte masáž čelu, bradě,zánik se dobere svých práv,ač tělo drží pohromadě. Nač prchat před tím do dálav.
rozpočítaná
ententýky tři hřebíky
začínáme zas od píky
neposkvrněný početí
zdá se ženějak neletí
nespavost
okurka
instrukce
nejlepší
bůh
moře
new breed
Začít znovu
Rána byla vždy nejtěžší. Všední balast, který se na něj navalil v průběhu dne, dokázal alespoň částečně oslabit výčitky svědomí a vzpomínky na křivdy, jichž se dopustil, ale ráno, když byla mysl osvěžená spánkem, na něj ozvěny skutků křičely s nesnesitelnou intenzitou.
Z cesty do koupelny měl hrůzu. Věděl, že na jejím konci číhá zrcadlo, které jej polapí a donutí pohlédnout si do tváře.
Poznej svého nepřítele...
Tu zkušenost nebylo možné vymazat. Ačkoliv od oné noci uplynulo více než dva roky, stále ještě Martina ve snech vídala jeho tvář a slyšela hlasem plným krutého chtíče pronesenou větu: "Tak co, zlatíčko, nepohrajem si trošku. "
Křičela. Pokaždé, když se z takového snu probudila, křičela, stejně jako tenkrát.
Další modlitba za b*
Zdá se, že, pane, trpíš k stáru
poruchou sluchu, nebo snad
nalezls zalíbení v zmaru
a nehodláš mne poslouchat,
misionářská
Kdo sestoupil k nám, nehodným,
kdo v žumpu vložil nohy.
Kdo prosvětlil ten sirný dým,
jenž vrší se tu v stohy.
navěkovská
ustel mi, lásko, k sobě
ustel mi hnilobou
sladce se leží v hrobě
když němá ústa zvou
nihilistická
jen klidně lež, jen nevstávej.
vždyť co nás čeká. planý rej.
jen zůstaň ležet, nechoď ven
odvrhni život, laskej sen
čekající
před chrámem hrají slepou bábu
andělé s křídly od sazí
a radost
radost provází
I´m Not Sure / Nejsem si jistý
I´m feeling cítím se
as if my life´s the last thing to dojako by můj život byla ta
poslední možnost
here on this earthzde na této zemi
Just A Feeling / Jen pocit
broken pieces of candle rozlámané kusy svíce
lying on my soul leží na mé duši
time is too soft to handle čas je příliš měkký, než aby
se dal uchopit
furtdokolová
co vstupné polkni žiletku
a vítej mezi stíny
v zahradě rmutné
beze slov
letní III
vánoce připadly na červenec
na koupališti jesle z tuku
hnědnou pod hvězdou betlémskou
kapři křičí
rozhořelá
a víno ze tvých sklepů
doposud cítím mezi rty
památku přijímání
kdy v pokleku jsem hltal
letní II
Zalehlas zemi navždy už,
zpocená běhno tučných boků,
ty která pachem svého klínu
zástupy lákáš k vodním hrám.
letní
Den páchne potem, sůl se rodí
na dlaních, čelech, pod víčky;
sluneční totem děti vodí
za popálené ručičky.
theo(ne)logická III
Zas vzduchem chorál zvonů zněl
od Říma k nám, pak zpět se vracel,
jak lačný pes jenž vytuší
v mlází zděšené zvěře chvění.
božské rondeau
Zas chlastám pivo, chipsy žeru, na bednu čumím, primitiv a při tomhle všem, jakej div, do víry zkouším kecat kléru; proč ale ne, vždyť na mou věru, jak každej člověk jsem jen xlív, z kterýho vzešel bůh.
A nedivím seskutkům, směru, kterým se derem, banda plív; vždyť dneska, stejně jako dřív, do jednoho jsme plody sběru, z kterýho vzešel bůh.
Stain / Skvrna
swordless king král bez meče
rusty crown rezavá koruna
I do bring srážím sám
myself down sebe dolů
Tell me / Řekni mi
TELL ME ŘEKNI MI
I saw you up thereviděl jsem tě tam nahoře
shining like a bulb zářils jako žárovka
covered with dried flies pokrytá suchými mouchami
Late/Pozdě
don´t try to find me nepokoušej se mne najít
this time tentokrát
I´m walking my own path jdu svou vlastní cestou
this time tentokrát
Arrival/Příchod
ARRIVAL PŘÍCHOD
my eye - a frozen wasteland mé oko - promrzlá pustina
darkness flavoured with an essence of pain temnota podstatou bolesti ochucená
I´m falling into myselfpadám sám do sebe
The lost one
I´ve crucified my feelings, put them all away
(I´ve done so and now I cry)
and I don´t see any reason here that makes me stay
(if there were any, they are so far)
Moonlight
I am
swimming in the moonlight
and fearing I´ve changed
not hte man I used to be
podvečerní
den na dlaních má kapky smutku
nad zemí mrazí vhlédnutí
jak rzivé hřeby v měkkém chlebu
mé skutky prostírá tvůj hlas
Prosebné rondeau za dědečka
Vždyť sotva zvládá zvedat nohy,
chrchláním vítá každý den,
na zem pak plive vazký hlen,
promočí prostěradel stohy,
otcovské rondeau
Měli jsme křídla cherubů,
měli jsme oči lesních víl,
když mléko matek ze všech sil
jsme sáli ústy bez zubů;
Day has died
the day has died
over my head
my cry was born
and killed my breath
překvapená
Po cestě vzhůru
k andělským kůrům
přistoupím raději zezadu.
Cosise zvrtlo.
sebezpytná II
znáš zítřků tvář
po letech všech
jistě ji znáš
tvá svatozář.
Prosba za b* (a všechny kolem)
Pokud jsi, tak snaž se, Pane;
čenichej, hledej, najdi kaz,
pramen najdi vody slané,
místo, v kterém se zrodí sráz,
dva je víc než jedna ;o)=
. a proto mám nehoráznou radost, že od včerejška mám syny dva.
Ondra je nádhernej :o)
Na začátku
Co. cože. To už je ráno. Asi jo, slunce pálí jako pominutý.
problém II
Život mě učil nebejt srab,
bejt drsnej, tvrdej, zkrátka chlap,
to vtloukal jsem si do hlavy.
Pak jsem však zaslech z kuchyně:
dotýkaná
venku je tiché odkašlání
ten nádech světa před deštěm
zatímco uvnitř čteš mé prsty
zrakem zamknutým pod víčka
jarní
s dubnovým večerem si hvězdné plačky
šedou modř mázly pod oči
dub novým pláštěm zatočí -
- ve větru mlčí hnědé umíráčky
Problém
V tomhle mám zmatek od školky-
- jak je to v kauze trojkolky,
má-li ta o kolečko míň.
Nestane se tak kolem snad,
Pár pravidel...
Hřbitov nebejvá až tak černej, jak ho malujou, mně můžete věřit. Dělám vtomhle městě hrobníka už dlouho a je to celkem ucházející flek. Vpráci máte klid, je na vás, jestli se budete shrobem párat tři nebo čtyři dny, nebo si máknete, budete to mít za den hotový a zbytek volno… Dostanete bejvák, plat, sem tam nějakou tu lahvinku vod pozůstalejch, zkrátka to celkem ujde.
Jasně, má to i horší stránky, když to třeba někdo zabalí vzimě.
velikonoční II
ze žloutků kříž
z bílků zmrtvýchvstání
(uhodit hřebík na hlavičku
uchlácholit svou potřebu
velikonoční
ze žloutků kříž
z bílků zmrtvýchvstání
notové osnovy - modřiny a líh
skořápky nakřáplé
krajnostní
Být Adonisem žilo by se líp,
s úspěchem, snáze bez pochyby;
mít místo tváře jenom špatný vtip
nehýčkám žádné "možná kdyby";
zoufalá
přes den si mají malí hrát
v noci je tma a ve tmě hlad
na poli strach, ve strachu zima
hliněný polštář, znaven klímáš
blizoučká
mesiáš pozdní hodiny
můj předpůlnoční spasitel
puklá esence dechu
prastarý přítel rodinný
pátrací
Pokud čtenářstvo dovolí,
malinkou prosbičku bych měl:
ač psát dnes může kdokoli
(ať bohudík či bohužel),
ultravěnovaná
Printovi, že dovedl mne sem,
pár slůvek daroval bych rád,
Olině, Wopimu, zkrátka těm,
co Totem umožnil mi znát
odhadní
co kromě důvěry
plamenům půjčí hněv.
iluze bez výživ
a láska k nedostatku.
tribunální
"Kdo plamen pochyb v tobě vzňal,
kdo hořkost do tvé mysli vsil,
kdo zkřivil skutky svaté. "
Ochromí pravda tribunál:
tázací
Ač nejsem celých třicet roků stár,
trojice zim mi ještě schází
a stejný počet podzimů, let, jar,
ač žil jsem celkem bez nesnází,
zaslíbená
Bible nás učí úctě k předkům,
k tomu mám pouze jediné:
nedal jsi nikdy lásky špetku
nikomu, tak snad promine
sváteční
Pouť je dnes v ráji,
andělé, cherubíni
natáhli róby blýskavé;
kapely hrají
nahořklá
Zaklepej krví na své bylo,
otevři dveře do komnat,
kde hlavu kloní v sirný hnát
co svědomí již odhodilo,
Tklivá trilogie o (de)generačních vzpourách
Zpocenej prorok u kytary
přeje si aby konzum chcíp.
Vypadá s každým hitem líp
- že by ty konta plný škváry. :o)
lednová
naděje průsvitní v mřížoví prstů
kronikou předchozí noci
listuje sen
pálí prapory
jemná
na blanitých křídlech ustrašeného dne
schoulené v ulitě šeptaných slov
vstoupilo do mě uvolnění
v ústech si hýčkám Tvou chuť
ospalá
Prvotní plameni z kostí mučedníků,
vklouzls mi ústy do duše;
před zlatou tváří spánkovraha
jsem silný ve své beznaději;
poutnická
šupinu po šupině odhazuji do použitého rána dokud nedokončím přeměnu město si hýčká své nádory a s každým z nich se mazlí na hraně zřetelnosti číhá poslední drak ve své rzi a krvi dokud ho nepolíbím cestu si mohu zvolit
královská
mramorovým hlasem zimy posledním bílým vlasem zachyceným mezi zuby volám do krajiny prvotních poranění bloudím pod nablýskaným měsícem a hledám místo kam složil bych hlavy nemluvňátek já dřímající ozvěna runových vět
pastýřská
kupředu. vzhůru. k otcově větší slávě složíme hlavy na oheň vždyť nelze se jen tak potloukat kolem brány ve studu pátrat po vzkazech na pastvinách nás vodí čeká na přírůstek já líčím si tvář do masa a toto je mé tělo
rozhovory
struky jazyků ždímat
jak povadlá ňadra stařen
posedlá ruka tápe po slovech
v mateřské mléce pokrytém plísní
rozhořčená
Volám tě, Bože, jsi-li,
jak podivně to řídíš svět.
Jak určuješ, kdo chmurný pléd
stesků a trudných chvílí
předposlední
Chutná vzduch ostře, chór hřmí vlny,
jež hřbety sunou stále výš
na skalní ostroh, šedý kříž,
na jehož vrchu tiše strmí
stálá
ještě jsem pořád tady v rohu
i když mne nesou pestré kroky
(tančím do rytmu prasklých přísah)
plodová voda křicí varem
přičítaná
ledový šepot lesních paží
vyvolal čtvrtého v řadě králů:
na zemi shlédne okem slepým
pak bloudí a tápe
tenkrátní
to chodívala tenkrát smrt ještě bosá
pod rubášem ňadra jí sotva pučela
z ranních mlh tesal tikot dechu
modly a míče, slepé klanění
samotinká
to on se zkrátka jen tak tváří
že ho to zmáhá
nudí
nebaví
Čas změny
Skupinka stojící v kruhu na mýtině uprostřed lesa se s padajícím soumrakem zvolna ztrácela ve tmě. Čekali, až nastane vhodná doba k zahájení obřadu. Nikdo z nich nevydal ani hlásek, ale v hlavách jim proudily myšlenky plné hořkosti, vzdoru a nenávisti. Již bylo dost útlaku, dost pronásledování, nastal čas věci změnit.
uschovaná
jiskřičky strachu z dětských víček
do lamp vkleté noc znesvětily
nažloutlé možná rozlilo se
možná že stíny tančí bosé
listopadová
spícího býka boky dmou se
až v mezivětví pukají
pod mračnou kůží zvolna svítá
tvář města ránem neomytá
vánoční
z podmrační v sněhu vyvedené
vyhládlé příští tiše vyje
na bídě tvojí tuční dav
plakals
hladová
promnu se časem
štěkám z nevyspání,
na límci z dechu stín se rozeštkal
nevinnost zmlkla
svatební
Po probuzení v uších Symfo nyje
a s Faltem kráčím ulicemi dne;
z mých slabin velmi ráda Empa tyje,
stará Depre se tulí ochotně:
urozená
Zas zmarem zimní měkká tvrz.
Samota snídá z talíře
včerejší verše; prší prsť
na rzivé rety rytíře.
Musíme tam všichni...
A sakra. proč už teď. Jasně, věděl jsem, že to přijde, nic netrvá věčně, ale proč tak brzy. Vždyť jsem si to nezačal ještě ani pořádně užívat a už musím pryč.
panicky vampýrogotická
Tahle gothic party, to je skvělá věc - - i když nejsem zrovna žádnej krasavec, stačí vlítnout do černýho pláštíku, Mordregan si říkat místo Frantíku. Takhle nějak padnul jsem ti do voka, vypadalas tenkrát vážně divoká, černý šaty, rty rudý jak vod krve, vsadím se, že nebudu tvý poprvé. Po večírku jdeme k tvýmu doupátku, hned je znát, že neholduješ pozlátku, lakovanej eben, samet červenej, rakev jako postel, jsem fakt nadšenej. Roztouženým šepotem smi sdělila, že bys ještě před tím ráda zkusila napít se mí krve, jestli teda chci, kejvnul jsem a už se těšil na akci.
věnovaná VIII
Lyru když Apollón půjčit se mi zdráhá, Yperit snad dle vlastních slov by vdech Raděj než do mých veršů svit, mám pech; Yardů je k básni dost, inspirace drahá, Kde lkát bych měl s žádostí o náměty. Ujme se mne snad Dionýsos léty. Skončí, jak zdá se, teď marná ctnosti snaha, Ochrnut ztuh brouk mládí na zádech, Načrtl čas obrysy na mých zdech A z mnohých prýští uzrálé touhy vláha, Tak změnilo se podhoubí pro poety: I mne se ujal Dionýsos léty. Nacházím se a to bez konce je dráha, Omrzlé kouty střídá teplý mech, Příchutě týdnů zrají na ústech, Rozkývá se tu a tam rovnováha Otrlé duše, vzruchem rudnou rety.
podušičková II
a rovnováha zimy je už vratká
s každým dnem na patro víc vzlíná sníh
vesnický hřbitůvek navlékl si
košili z horkých knotů tkanou
říjnová
po špičkách přeběhlo polem usínání,
zavřely oči stromy v objetí
na pohřbu vítr zatančil,
lesknou se bříška listů chladem prázdná
chvilka nad ránem
Rozmělni prasklé prapůvody přání, do vlčích očí vemni odloučení, pak na úsvitu vstane pes. Poklekni mne na ostří k zulíbání, na zuby, které láska v strachu cení, nastrkej slova do kapes ať o hlavu se nepokrátím. Neodcházím. A přec se vrátím.
zamlžená
Vzpomínky na dobu,
kdy svírali jsme sami
v kolébkách strachů,
v lůnech ospalých
písečná
Zas ve tvůj prospěch vzdám se přítomnosti,
odkládám roucha před přijímáním
řek písků stékajících mezi prsty,
Morfee, vládče mých nesvítání.
roztoužená
Soumrak když ztéká světla brány,
když temnou příchuť získá den,
probuzení mi pějí vrány,
proplouvám chladné oceány,
návratová
A těžkých křídel tlukot něžný
pod víčky tepe, kvete noc;
to navštívenky temné kněžny
přilétly snílkům na pomoc.
špičatá
Než minulost vše k smrti umiluje, rozleť se, duchu, po archivech, výklenky prober, nejtemnější sluje, plátna, nad nimiž zatají dech sám zrak a kutej v podvědomí; ať drak rudý v stříbrné trouby duje, ať zní hlas krve, než se zlomí, neviděn co zřel nevidomý. O hraně noci, té jež oslepuje, promluv, o lačných netopýrech tlumených slov, jejichž let vyplavuje do očí sůl; o sdílených snech, těch, které padly - uschlé stromy, těch, kterým páteře dál napřimuje nadějná míza přes pohromy; neviděn to zřel nevidomý. Ostnatých chvilek sbor až dostepuje, na parket všechny v myšlených zdech vtančí špičky, co jich jen v talentu je, broušený smích, hroty na ňadrech, s grácií jak Diovi hromy metaný verš; bytí, jež nesvazuje, radost, z níž vystavět lze dómy, to neviděn zřel nevidomý. Jak tokem Léthé bez zastávky pluje, vděk za vše, ač tím neohromí, neviděn cítí nevidomý.
podušičková
Je den po svátku zemřelých
a já, nezdvořák, pravicí
nepotřás jedinému z nich.
Schoulený tikám v ulicích
srpnová II
Rozhýbal vítr mrak do poklusu; zelenou bradavku léta v keři vzpínající se na zlatém prsu svým dechem laská, v něhu věří. Rozezněl šedý zvon podvečera vzpomínky na prsty navlékané; šeptaná slova z předkláštera hladově čekají, co se stane a naše vina v bocích pálí, žhne sliby, jimž jsme nedostáli, spánku tak stele lože v marách. Soptí jak družka Kerberova, do očí hryže, zase, znova. A přece zmírá láskou stará.
zabíjačková
Stříbrné oko vraní pláče, rozlévá slzy nad poli; hrůza vsádlená do koláče: tři muži s lanem, pistolí tu přednášejí o rovném boji. Křičelos strachem - není divu, tvá krev teď zdobí talíře a coby teplý příkrm k pivu drží tu diskurs o víře: "Nezabiješ. " se dnes těžko zhojí. Chrastí tvé zítřky v cizím chrupu, v ústech bezkřídlých holých supů, co slétají se na mršinu, blahobyt vybral si své daně, plamenem holili ti skráně a horká pára vzývá vinu.
rozbřesková
Spím bez polštářů, je mi bílo.
Vosk tepe v cévách, dá mi zdát
sny pletichářů. Hořkou vílou
se k hlíně nechám zkolébat.
Ještě k náxodskému mexexe...
Anžto mi v práci usekli přístup na net a dostanu se na něj jen jednou za čas, veškerou operativu budem řešit přes mail jstrihavka@platex. cz nebo tydlifén 776 / 888 041.
díky za poxopení
unseen
zářijová II
Zas po olovu chutná den. Polibkům deštných neštovic je kůže města daná v plen. Zas mlží rána, ba co víc, luna znavená z nočních cest vklouzla do šedých rukavic. Pominul čas barevných gest; ze mdlých a šedohnědých těst peče se bochník týdnů.
bratrská
Pověz mi, bratře, o nebytí, o týdnech které nezačnou i o tom, jak se plody cítí, když nezralé je z větví rvou. Pověz mi, bratře, zdali můžeš a jestli chceš mi odpustit, že opona mé dětské kůže tě skryla, nenechala žít. Pověz mi, bratře, o výčitkách, o chuti tmy v níž těhotní strach, slzy se derou z rodidel. Pověz o tíze nevinnosti, o dětství v němž se život postí, o neandělích bez křídel.
rodná
Šeptáme před spaním modlitby zatracenců, den končí svítáním, peřiny máme z věnců, postele z mramoru - tak skončí ten, kdo vyjde úplně nahoru v potravní pyramidě. Lásko, zamkni se do pokoje, lásko, se smrtí za závojem teď se miluji, když noci se krátí. Lásko, pouze hlad ve mně víří, lásko, venuše netopýří mne obklopují a jednou se vrátím. Mluvíme bez dechu, studené máme dlaně, krev skýtá útěchu, jdem za ní odhodlaně; kdo nás dřív miloval, stane se naší stravou, bůh nám nezachoval duši a víru pravou.
panicky luxusní
Zářila jsi v davu jako pravá star,
tak jsem hned vyhlídnul hodně drahej bar,
neurazil bych tě přece putykou,
i když nemám šrajtofli tak velikou.
panicky naziskinheadská
Nejdřív jsem si všimnul hlavy plešatý,
těžký boty, bomber - to si byla ty,
celkově to mělo něco do sebe,
až na ty maskáče jak vod SNB.
panicky veganská
Potkal jsem tě v kšeftě, bylas vážně šik,
tak jsem hned zatoužil bejt tvůj nápadník,
z nákupu jsem poznal, že ta tvá krása
nejspíš asi tkví ve stravě bez masa.
panicky rastafariánská
Jamajka je asi vážně krásná zem,
my se na ni ale sotva dostanem,
proto tiše chápu a nic neříkám,
když se někdo snaží dostat jí kus k nám.
uherská
Ach, bědné ráno, cos jen přineslo mi,
jaká to hrůza, jaká odpornost.
Nad horním rtem, tam kde se rodí nos,
obludný úkaz potměšile strmí:
theo(ne)logická II
Zostřeným slovem rozetni chvíli ve dví,
ať každý můžem spolykat svůj díl.
Kámen směň za chléb.
Jidáš se mazlí s větví,
vypečená
Mám moc rád ten tvůj sladkej pach,
nesnes bych na tvejch oblinách
ústa někoho druhýho.
Zbožňuju to, jak měkká seš,
křižovaná
Ukážem si kudy vede cesta,
samý maso - vlhký kamení,
křížem krážem
ruce svážem,
zrcadlová
Zas píšu žvásty, s glancem a bez ostychu,
ač o básnění nevím ani zbla
a pokud ze mne vůbec vyhřezla
kdy mrť talentu, hned krmil jsem s ní Pýchu,
zakousnutá
Tohle si říkej na rozcestí,
tu modlitbičku havranů,
milostný chorál pro dvě pěsti:
"Ohněm jsem, popel zůstanu. "
srpnová
Krajina hořela na počest seschlých plodů,
z věčnosti poledne stavělo chrám.
Rozmarný stínpodleháslunečnímu svodu,
společně splýváme v hledání bezvýchodu;
věnovaná VII
Oleje dojmů, vjemů, chutí,
Lněná plátna tvé intimity,
Imprese silné na zalknutí
Nabízíš, rámované city.
tichá
Křičet si z hlubin tichem, hnát se
Alejí k patnácté pínii;
Lichvář sen jde po další splátce
A samo dobro snad zabíjí.
Karel
Karel si naposledy kousl do švestkového koláče, který měl ten den ke svačině, dopil šálek slazené kávy s mlékem, otřel si rty, přistoupil k oknu, otevřel jej a skočil. Těch sedmnáct pater dolů k chodníku proletěl až neuvěřitelně rychle a tečku za jeho pozemskou existencí učinilo mokré plesknutí okořeněné praskotem lámaných kostí.
Když se Karlova duše osvobodila od zle pochroumané hmotné schránky, chvíli jen tak bezcílně poletovala a pozorovala mumraj tvořící se kolem místa dopadu těla, dokud se před ní náhle neotevřel temný tunel s jiskérkou světla na konci. Karel nebyl žádný ignorant, za svůj pozemský život přečetl víc než dost titulů zabývajících se metafyzikou, životem po smrti a podobnými kratochvílemi, takže jej tento tajemný úkaz v ani v nejmenším nepřekvapil.
věnovaná VI
Amore temnot křídel netopýřích,
Růže v tvém erbu žízní po krvi.
Most k světlu pad, teď beze smrti hýříš,
Ač věčnost není víc než okovy;
První (a dají-li bohové ne poslední) náchodská kumulace autorů
Čili věc se má tak, že pokud na Zemi nedolehne armageddon, invaze z Marsu nebo jiná kratochvíle, velmi rád bych vásv sobotu
19. 10. 2002
uvítal v náchodském Zámeckém sklípku, u příležitosti v titulku zmíněného setkání autorů bez rozdílu žánru či profesionality. Akci bych viděl coby přátelské mecheche spojené s drobnou literární soutěží
"O unseenův špičák"
Překvapivé rozuzlení
Tak, jak se odpoledne ubíralo volným krokem kzániku, do baru se začali trousit první hosté. Pach jejich vod po holení, potu a cigaret pomalu zahušťoval vzduch, zatímconakřáplý hlas pianisty dolaďoval atmosféru ktéměř kýčovité dokonalosti.
Těsně před sedmou vešel postarší muž sbílým plnovousem a zamířil ke stolu,u něhožjiž seděl uhlazený gentleman vdokonale padnoucím černém obleku. Oba muži se pozdravili lehkou úklonou hlavy.
věnovaná V
Beraní duc do vlastních stěn;
Emblémem smíchu zvoní
Bolestně zkutý diadém.
Ithaka hlavu skloní
Psí život
Básnictví je výsadou podivínů. Ať už nápadných, vytáhlých, zachmuřených individuí, halících své tragické já do šatů v pestrých odstínech černi; rozverných bohémů hýřících celé noci a dny v krčmách; nebo oněch tichých málomluvných jedinců, jejichž odlišnost je prozrazena pohledem upřeným kamsi na neznámé duchovní obzory. Poetové jsou jiní a ani Jarolím nebyl vyjímkou. Byl básníkem a měl dvě nohy.
teonelogická
Jsou dny, jež nechci prolévat nikdy znova
a přec je třeba do starých ran dát prst.
Jak jen lze trpkost zkout v slůvka sametová,
jak ohněm laskat plod, který v krvi chovám.
osobní III
Stepuje půlnoc v rytmu tlapek,
jemňoučkých vousků ze zmrzliny.
Šustění slibů - zatneš drápek.
Jen do toho, tni, zažeň splíny
Nečekané
Odér alkoholu, nemytých úst a zpoceného těla mne udeřil do nosu už při vstupu do pokoje. Nahmátl jsem vypínač, rozsvítil a spatřil postavu ležící na podlaze. Šaty měla potřísněné blátem a zvratky, vlasy mastné a zacuchané, vruce poloprázdnou láhev, křídla urousaná, zplihlá – ztělesnění absolutního úpadku jedince. Můj anděl strážný.
Vyřizování pozůstalosti
Povinné slzy už dávno oschly, otravní smuteční hosté byli konečně pryč a tak bylo možno přistoupit ke skutečně závažným věcem.
„Dá si někdo kávu. “ otázala se Marie, družka zesnulého. Kávu si nedal nikdo.
Mění se to klepšímu....
Je konec prázdnin, hybaj se učit, smradi.
Zvlčili jste za těch pár dnů až až.
Nevíte nic. Co vy jste za pakáž.
Útěk II
Náchod, 28. 5. 2001
Drahý bratře,
doufám, že mi odpustíš můj uspěchaný odchod, ale po otcově smrti jsem nemohl jinak. Víš nejlépe sám, jak moc jsme otce milovali.
Josef
Josef zesnul vklidu a míru, tak jak to každý víceméně očekával. Až potud bylo vše vpořádku. Problémy nastaly, když se den po pohřbu vpravé poledne otevřely dveře do jídelny, Josef vstoupil a usadil se na své obvyklé místo.
Petr vykřikl hrůzou, Josefova žena se opařila hovězí polévkou, kterou právě nesla vhrnci na stůl a zůstala celá zkoprnělá stát uprostřed nudlí a polorozvařené zeleniny.
zamyšlená
kloužu lehcetemným větrem
krok do pláče
krok do smíchu
mrtvý prach na kovu lesklém
trumfovaná
Tichý vzdech otřás řasolesem.
v pórech se rozezněla sůl,
můj svršek přebit je tvým esem,
jež rozkošnicky trhá v půl.
Trpká chuť hrůzy, sladká chuť krve...
"Stůj. Stůj, ty zmrde, stejně tě dostanem. "
Výkřiky se ozývaly jenom pár metrů za ním, ačkoliv je kvůli bušení krve v uších sotva slyšel. Dech pálil v krku, plíce se hrozily každou chvíli roztrhnout, přesto ale běžel dál.
Průzkum
Kdyby se náhodou dva lidi z Náchoda (východní Čechy, u hranic s Polskem) rozhodli uspoořádat cosi jako autorské čtení mnoha autorů někdy o víkendu, přijel by někdo číst nebo poslouchat. Možnost přespání pod podmínkou vlastních spacáků by byla (zatím jen asi pro 20 lidí, ale mělo by se sehnat víc místa).
osobní II
Tvým slovem vslzení vinoskřeti
v útrobách mých teď hodokvasí.
Povadla víčka, pláč jde nám k pleti.
Nad ložem prolétá na koštěti
Job? Ne!
Byl muž, co měl
svět víc než rád.
Byl muž, co chtěl
vždy fér jen hrát
rozhovor s johankou
(rozhalsové studio uvádějící svůj specializovaný pořad. )
unseen: "Vítej u nás, Johanko. nebo slečno z Arku. " Johanka z Arku: "To je jedno.
varovná
Po(s)lední spánek v oku hurikánu:
jsem strnulý
a jiní kolem víří.
Ta pachuť doupat
konec svět(l)a
Srpnovou bouří uzamknuly se sady,
jablka krvácí dnes mimo dosah.
Na prámu studu proplouvám Symplegady.
Po ostré minulosti kráčíš bosá
jablečná
Nasládlé vlhko na jazyku,
vůně se s oblinami snoubí,
před rájem chutě na chodníku
vyprahle čekám pod podloubím,
věnovaná III
Když kauzy poetické atrofie,
Alzheimer slov, syfl metafor,
Línavost zvuků, básní leukémie
Akutně hrozí, který as tvor
věnovaná IV
Klenoty obav nasbírané
z odrazu rána v zrcadle,
kus pentle modři propadlé
a mízu která ze snů kane
špatná putyka
Hosté jsou zticha, jen mouchy vzduchem víří,
vypadá to, že chcípnul tady pes.
Kam jsem to, probůh, zase jenom vlez´.
Dle puchu soudě kuchař tuk krysí škvíří
ukolébavka V
Havraní vlny když bičují pobřeží,
do noci zazáří jen světlo na věži;
chladné jak ledu dech, nad dýku ostřejší -
- kdopak se ukrývá pod temným přístřeším.
lokální
Tanečky slov v rouše z nikotinu,
mezi své druhy další vajgl pad´,
vzduch voní marnem a přesto ještě rád
sem vkročí každý, kdo chytil slinu -
přerozená
V chrámu tmy průrva zívá
a v tý průrvě číhá had,
plazí král refrén zpívá -
- tyhle verše měl bych znát.
ranní matematika
Našedlé ráno zchumlané do peřiny,
sny na ústupu rozechvěly víčka.
Potichu spařím vonné lístky z Číny
a budu mlčet, ať vás spánek hýčká.
vlkodlačí II
Obilí zlátne,
bude třeba žnout do tmy.
Kdo se nevrátí.
zpovědní
když nebe ztichne po slavnosti
když kůží duše lezou kosti
když oči modly prázdnem září
když plamen světlo nevytváří
upíří ll
Přijď, letní slunce.
Vždyť mou lásku prokláli
dřevěným kůlem.
Tak jak?
Chlap se prej umí smát i smrti do vočí,
kdo z vás je akorát, ten aťto zúročí -
- nemůžu vědět, jestli bych se smál,
když jsem tu ludru ještě nepotkal.
ukolébavka lll
Zavři už oči - slyšíš tmu.
O dveře drápky brousí.
Chce se k nám vetřít potajmu,
jenže tma někdy rdousí.
ukolébavka lV
V lese je strom a na stromě kosti,
z těch kostí čaroděj staví si hrad.
Podivné netvory v hradu pak hostí,
kdo ještě neusnul, měl by se bát.
rozespalá II
Déšť vystavěl Ti svatyni,
( kapity kapy kapy kap
zvou zvony k bohoslužbě,
klopýtá úsvit - rudý krab
vyčerpaná
Mám tvůrčí krizi, na mou věru,
ležím a zírám do rohu.
Nakřáplé tóny tančí v šeru,
poslední rytíř příčetnosti pad´.
rozespalá
Déšť postavil Ti svatyni,
Beránku,brzy k ránu.
Slávu Tvou brzy zastíní
však kněží v perziánu.
ukolébavka II
Slyšíš to ticho.
Už jazyky z úst
vytrhal půlnoční král.
Tmě dme se břicho,
ukolébavka I
Posmrtné pohádky,
slzičky před spaním,
rozbité skořápky
se strachem vsypaným
žhavá
Den hoří.
V lesku na kolejích
z posledních sil dva andělé
smilní.
narozeninová
Panta rhei, bez pochyby,
prachzdroj vniká do útrob.
Zlomyslník čas se šklíbí:
"Zas o kousek blíž je hrob.
probouzecí
krmí se němá duše
v psinci
a bůh se směje do hrstičky
muší dech
Pro JK do památníčku
No tak tě máma měla z bokovky -
- nebreč, tose holt někdystává.
Taťka je zato samá sláva
a rád tě schová k sobě pod krovky.
hrubá oáza
noc příběhů
noc kamení
noc odevzdaná touze -
- v lůně planém
o čase
Rozpětí touhy -
- jen tlukot supích křídel.
Den za dnem stárnu.
kronikářská
Vesmír je a tím to končí.
Včerejší vítr smetá sníh,
srdce si zpívá, na rtech líh
a smutek čeká na náhončí.
nevyspalá
Chlazené sklenice našich těl
tradičním koktejlem plní noc:
láska, zlost . špetka beznaděje.
Ve slovechtápu,víc než bych chtěl,
Vampýrčin lament
Noci, má matko, slyš, ach, slyš;
nářek můj z temné krypty stoupá
a zoufalství jsem stále blíž
já, nemrtvá, a přec tak hloupá.
textíky
osobní
Mluvit je stříbro a mlčení.
Tekuté olovo dávkované
po lžičkách od hlavy dolů.
Do morku vrývá se: \"Hlas není. \" -
dobrounoční
Rozsévač větru usnul sladce
tak, aby branou procitnutí
vstoupil do žní na předzahrádce
a davu, který sotva tuší,
poslechová
jak natažený na klíček
starý psi do hlav pivo lijou
všude je plno čubiček
hladový voči mlsně vyjou
Nefoukej
Po žhavým popelu
projdu se zvesela,
z panáků k obloze
postavím most.
sebezpytná
Ty, kojná básníků, matko prapůvodní,
dopřej mi dotyk tvých stříbrných řas.
Morfeova milá, ty, která vždy po dni
svým rtuťným během měříš noční čas -
transformační
Dlouhý vlas zkrácen byl a, přiznejme si,
ač to dost bolí, stále pelichá,
stárnoucí sluch mísí šum do ticha,
zrak slábne a v pase, což nejvíc děsí,
povzdech
vem prázdno, obedni ho dubem
pak přidej hrstě vyschlých frází
a z osla kůži - hned máš buben
jenž maršem hloupost doprovází
Varianta B
\"Opustil mne. Nechal mne zemřít v mukách a nepozvedl mne na nebesa. Můj vlastní otec. Již dva dny zde ležím - a za nocí se do mých uší zarývá výsměšný šepot andělů temnot.
uplakaná
Svítáním črtlé zátiší - - duchové času nadutí sténání němé neslyší z vyprahlých úst, má nejtišší. Pojď, zatanči mi o smrti. Prosévám světlo řasami, kolena rytá modlitbou před Tebou kleknou, před námi - - co sebepeklo skýtá mi. Svítáním zástupy slz jdou…
Na schovávanou
Zatímco otec se prokousával druhou polovinou pracovní směny a matka vyrazila na nákupy, Petřík zůstal sám doma. Nudil se. Chvíli se díval na televizi, chvíli listoval v knížkách, ale nic ho nezaujalo natolik, aby nudu zahnal. Nakonec se rozhodl, že si zahraje na schovávanou.
Kainovo zastavení
A teď tu ležíš, bratře, zase,
tak jako předtím, jako navždy už,
dnes zemřel chlapec, dál žít musí muž
navěky uzavřený spáse.
nedočkavá
Nejdražší ze všech, prosím o slyšení,
ke slovům psavce pozornost svou stoč,
za hřích se platí, vím a znám i proč,
co mi však uniká, co zřejmé není -
zachmuřená
Skončil jsem s bytím, zesnul v pánu,
zanechal život na ocet;
poslední sten jsem vydal k ránu,
v zrcadle Hádově se zhléd
ještě
dříve - než se čas uzavře
dříve - než bůh ukojí svou hravost
dříve - než světlo zemře hladem
chtěl bych rozjímat nad svým tělem sám
hořkosladká
žádná z lodí nevplula do přístavu
a nikdo z vojsk mrazu
nezamával modrým dechem na poplach
včerejší slova se cudně halí v prach
rozlučková
Protančím sálem času zpět
až do dětství, tam na začátek,
vhnízdě kdy stuctem neviňátek
dřímaly hrůzy skutků, vět,
klíče
pakliže stojím pod mrtvým větrem
mohu se rozejít do všech stran
pakliže ležím v mateřském tichu
mohu se naposled vrátit zpět
městská
připlížíš se k nim zezadu -
- domy jsou nahé tichem
zaskočené při ošetřování nejintimnějších ran
strnou a tváří se
sdílná
kdo jsi .
mrtvý pes
čekám tu na slunce
abych jej mohl obejmout čelistmi
stínová
Běž, stíne, utíkej před světlem,
žárlivě samotu chraň;
v zákoutích zšeřelých laskej zem,
sobě se milencem staň.
rituální
obejdu třikrát své tělo
výsměch tajícího sněhu
co tají .
co skrývám .
mlčenlivá
prsty vpálené na čele
a na rtu Ti visí
zítřejší jméno
tohle není čas odejít
nepokřtěná
jako bych překročil bludnou vteřinu
potácím se mezi ještě ne a dávno pryč
v pokleku naslouchám zpovědím zaprášených koutů
na rtech hřebíkovou příchuť
misantropická
Nesnáším ty, co píší lehce,
co sám jim ze rtů splývá rým;
ty, jejichž verše znějí lehce,
jimž daří se, co mně jít nechce -
schovávaná
Opilí mládím hrajem si
S medikem Faustem ruku v ruce
On vsadil duši, já zas srdce
Mefisto číhá v kredenci
pijácká
na počest krásných mladých dam hluboké oči, bledou líc na štíhlé nohy - párek svic ještě si jednu sklenku dám plápolej čase, nespěchám ať letí si dny, noci též vždyť co jsi vlastně. velká lež. ještě si jednu sklenku dám bůh, ďábel - vše jen klamný mam jedová na rtech sprška slin nic pro mne - raději z dobrých vín ještě si jednu sklenku dám smrduté chřtány kalných rán. nu co, nic není bez chyby než mne však Cháron políbí ještě si jednu sklenku dám
roztančená
zamlklé kouty, prachu rej
stín skonu při zemi se krade
povznes se, tanči, jen se směj.
slav, účet můj je, kamaráde.
žádost
nezapomeň
na odchodu utrousit
rybí úsměv přes rameno
to abych měl o co
navlhlá
někdy je v dešti víc než tušíš
svěcená voda
slzy
trocha potu
březnová
nad městem rozlil
svou dopolední kávu
březen
svatý Kdybychjátak