Tetovačka

Maminka s oblibou říká, že vypadám, jako kdyby mě někdo posral přes sítko. A má pravdu. Moje poctivě nešlechtěné tělo pokrývá stovka malých (velkých) černých (hnědých) teček = tedy znamének. Má kožní lékařka mě coby pacienta spíše nevyhledává.

V tramvaji

Tramvaj číslo 17. Čas, místo, směr, obsazenost vozu – vše bezpředmětné. Kamera snímá dva starší, naproti sobě sedící důchodce. Miloše a Zbyška.

Docela obyčejná zdechlina

Bylo to ve své podstatě docela obyčejné ráno. Holubi se vesele srali na balkóně, na teploměru třicítky a to vše vobjetí osmé hodiny ranní.
Miroslavovi nebylo nijak do smíchu. Cítil POVĚDOMÉ.

Frendi do rejnu

Brigádička

Abych byl upřímný, brigády mi nikdy nepřirostly k srdci. Vždy jsem je považoval za nezbytně nutné zlo, které je třeba podstoupit, aby bylo na nové rifle, značkovou mikinu a na pár piv během pátečních výpadů. Zatímco mí zevlující spolužáci sosali zrodičovského kapesného, já se musel otáčet jako hrnčířský kruh. Vbojových podmínkách a za minimální peníz.

Kecy, hory, brambory (aneb Lojzíkova odveta)

Setřel jsem si ze zátylku hrubou vrstvu bahna a vpovzdálí postávající katugiro si neodpustil rádoby vtipnou provokaci: „Hovňousi…“
Narval jsem si malíček co nejhlouběji do pravé nosní dírky, pohotově si vytrhl dva prameny vlasů a zůstal v klidu.
Lidé mě omývali ze všech světových stran a já se neustále oháněl jednou a tou samou frází: „To je bahno, to je bahno…“
Cesta domů byla trnitá. Obletován muškami a jiným protivným hmyzem, pokořoval jsem jindy jednoduchou trasu sdvojnásobným úsilím. Doma jsem se dočkal náležitého uvítání.

Zpětné zrcátko [notně zablácené]

Každý večer…
srytmem pod nehty
potápím prsty do vaty.
Vylovené chuchvalce

Náš zákazník, náš pán

Blízké (=opticky vzdálené) zítřky. Do bílé (dokonale chladné) místnosti vstupuje muž. Věk okolo třicítky, tvář strhaná, krok váhavý a outfit sociálně slabší vrstvy.
Miroslav: [nejistě, těká zrakem po místnosti] „Dobrý… ehm… den.

Temný rytíř

Je to už dávno (čtyři roky. ), co mě poprvé napadla vize komiksového filmu, který by ve své podstatě nebyl komiksový. Zůstal by jen hrdina bojující proti zlu (zároveň však stále pouhý člověk - zranitelný jako kdokoli jiný). Vše zbylé by se vystřídalo.

Děti - tři tečky

Věděl jsem, že bude zle. Už když zvítězil návrh výletu na hvězdárnu. Cesta klikatá a zdlouhavá, vlese plno bodavého hmyzu a do toho všeho čtyřicetistupňová výheň. Jak se záhy ukázalo, očekávání nebyla mylná.

Jak se stát mlátičkou

Bod číslo jedna: Image
Když už někomu vytrháváte páteř z těla… když už někomu vytíráte oční bělmo, opravdu není jedno, jak při tom vypadáte. Instint je na nic, poslouchejte image. Věděl to už James Bond a jiní testosteronoví borci z celuloidových pásů osmdesátých let. Jednoduše řečeno – i když jste potřísnění krví od hlavy až k patě, musíte vypadat zatraceně dobře.

Poutníci a kouzelníci

Ale jo. Žiji si na celkem vysoké noze. Ačkoliv bych ještě včera kopal do zastávkového sloupku, když by mi před nosem ujela tramvaj, dnes už vím, že by mi za pouhých deset minut přijela další. Ano, za pouhých deset minut.

Šašek

Šašek…
Prý veselý…
***
Ukazováčkem

Smrtonosná past 4.0

Dvanáctlet. Tak dlouho byl John McClane na dovolené. Tak dlouho jsme čekali. Pravda, nečekali jsme všichni.

Splachuj, pozorovateli!

Má rána jsou takřka jednolitá. Vsedm hodin zaklapuji budík poprvé, o půl hodiny podruhé, a když se řinčící prostředek rozeřve napotřetí, rezignuji definitivně, neboť jsem po předchozích (fyzicky nesmírně náročných) pohybech zralý na měsíční pobyt vrehabilitačním středisku. Má rezignace trvá přibližně dvacet minut. Tak dlouho jsem schopen ležet vposteli, přežvýkávat cíp polštáře a přitom parodovat spánek, aniž by mi vtom bránil zvuk tříštící vše, co bylo vypáleno vpeci při velmi vysoké teplotě.

Keep[:-)-~]smiling

slunce bičuje jako divé
a já
zrakem vněm zabořen
protínám čárky

Rocky Balboa (Rocky VI)

Jen málokdy se mi stává, abych usedl kpočítači, odklikal Word a nevěděl, jak zařadit rychlost. Tvůrčí strasti mě obvykle nepostihují na startovní čáře, ale až později – vprůběhu vypichování, propírání a jen výjimečně vzávěrečných minutách. Ještě do včerejška jsem pomyslný rozjezd považoval za snadno pokořitelnou bariéru. Ovšem až do včerejška.

Další, prosím!

Je horko a rtuť vteploměrech nezadržitelně stoupá. Martinova kamera se prodírá neprostupným porostem růžové zahrady a sem tam je její objektiv konfrontován snechutně zákeřnou růžovou větví. Světví od růžového stromu samozřejmě. Plesk, plesk, plask… do skleněného hledí směřuje poslední ohebný proutek a draze pořízený digitální přístroj se ocitá vhloubi růžově zbarvené omítky.

Beďar

Podíval jsem se do zrcadla a to, co jsem tam spatřil, mě ani moc neudivilo (nemám na mysli svou krásnou ranní vizáž á la homeless). U spodního rtu mi během noci vyklíčil beďar o velikosti mandarinky. V pohodě, debílku, řekl jsem si pro uklidnění aprsty si nahmatal jeho vystouplé jádro. Bolelo to jak čert.

Kdy, když ne teď?

Věnováno Aleně K. a Pavlovi K. , mým příbuzným za utrpení, kterým si museli oba projít. *** Pozn.

Ti dinosauři žerou lidi a já jsem slepý jak patrona

Není tomu dávno, co jsem se rozepsal na téma mé brzké sklerózy. Uplynul nějaký ten měsíc a já mohu – prosím, famfáry – snesmírnou radostí prohlásit, že už nezapomínám (za což děkuji – zvlášť ve zkouškovém období). Nicméně… to bych nebyl já, aby nenastala určitá kompenzace.
A tak, i když už neodcházím od doktora vnazouvácích a neodcizuji zpotravin nákupní košíky, trápí mě vsoučasnosti něco jiného.

Harry Potter a Ohnivý pohár

To to letí… jako by to bylo včera, co se do kin prodral první díl Harryho Pottera a co jsme se mohli stát svědky nelítostných rozepří mezi fanoušky Pána prstenů a čtenářů knih J. K. Rowlingové.
No dávno… jak se to vezme.

V jedné ostravské kavárně

Je něco málo po poledni a píše se jeden ztěch nádherných červencových dní, kdy je venku takzvanej hic a ve vzduchu nezaměnitelná touha množit se a párovat. Venku čoudí auta, z ojediněle vysázených stromů trousí ptáci a sem tam se nejmenovanou ostravskou ulicí protáhne hovnový smrádek zmístních „prosperujících“ závodů.
Vroli znuděného a hyper-náročného diváka se přesouváme do jedné kavárny - přesněji ke stolu číslo šest. Vhledáčku kamery se ocitají dva krásní lidé.

pozorovatel & lojza are back

„Podělanej telefon, podělanej telefon. "
Běhal jsem po bytě jako splašený a marně se snažil nalézt svého komunikačního miláčka s extrémně silnou vibrací.
Že já si jej vždycky položím na to nejdebilnější možné místo. Jako posledně.

Rukojmí

Bruce Willis natočil filmy kvalitní a populární (jako třeba první dva díly Smrtonosné pasti), snímky, vnichž překvapil neobvyklou hereckou polohou (Šestý smysl), tituly, které mne nezaujaly, kdežto širokou veřejnost ano (Vyvolený), a nakonec i takové produkty, u nichž se udál pravý opak (chladně přijaté Slzy slunce). Přestože se tento sympatický plešatý herec proslavil zejména rolemi akčních hrdinů, kteří se ocitli ve špatný čas na špatném místě (i když… to by spíše sedělo na ty teroristy), jeho poměrně dlouhá filmografie čítá jen minimum vyloženě zpackaných „zakázek“. Filmy, který by selhaly jak u diváků, tak u kritiků – ty jsou Willisovi vlastní jen ve výjimečných případech.
A upřímně řečeno… ačkoliv jeho nejnovější snímek nepostrádá poměrně slušivý obal (povedené 3D titulky, lehký videoklipový nádech) a disponuje i několika málo povedenými nápady („Molotow cocktail’s party“), musím udělat to, co se mi jako pravověrnému příznivci kamenných ksichtů a suchých hlášek dělá jen velmi obtížně.

Million Dollar Baby

***
***
Jméno Clinta Eastwooda cestuje filmovými plátny již přes půlstoletí a to zejména ve dvou váhových kategoriích – v herecké a režisérské. Vobou bychom napočítali několik úspěšných pravých háků. Zherecké filmografie nelze nevzpomenout postavy drsného Harryho či Williama Munnyho, zrežisérských zářezů si naopak nemohu odpustit zmínku o Dokonalém světě anebo Tajemné řece. Kvalitativně nejúrodnější jest Eastwoodova kariéra vposledních patnácti letech a zejména pak vpřípadě počinů režisérsko-hereckých.

Za katedrou

Domnívám se, že se nenajde snad jediná školní instituce, která by nezaměstnávala tak trochu „prdlé“ učitele. Na té naší se jich vyskytlo více než dost, a kdybych tady měl zmínit každého a něco praštěného o něm prozradit, zřejmě byste se dobrali konce článku až někdy zítra. I proto se pokusím vsadit na vlastní instinkt a vybrat pouze ty nejvzácnější druhy, jejichž existence byla prokázána pouze na naší střední škole.
***
Jak už to tak chodí, žáci zpravidla přilnou ktěm učitelům, kteří mají minimální potuchy o obsahu školního řádu.

Jak jsme jeli stanovat 4

8:00 – Je ráno. Vynechávám ranní hygienu - vyjma čištění zubů - a za jakžtakž přijatelného poprchávání budím ostatní. „Jdi do sraček. “ říká mi protivně rozespalý Mirek a vrhá po mně jednu znosných tyčí svého stanu.

S tou klikou je něco v nepořádku

Když jsem byl malý… no dobře, je tomu už šest let… zastihla mě velmi zákeřná úchylka (ani nevím, jak bych to měl nazvat). Nemoc, jež vmém vživotě vyplnila necelý rok, se projevila vpřehnané péči o hygienu. Vpraxi to vypadalo asi tak, že jsem skoro celé dny proseděl/prostál vkoupelně, dře si zde ruce doslova a do písmene až na kost. Když si dnes vybavím ty šíleně hororové okamžiky, kdy se mi poštěstilo otřít o nějaké to cizí těleso a já hned propadal panickému strachu, že teď už to mám sečtené a že smrtelná infekce je již tzv.

Jedno pivo

17:00 – volá mi Martin, starý známý ze střední školy, a ptá se mě, jestli nezajdem na „jedno“. Říkám mu, jako že jo, že pokecáme o všem možném a tak. Tohle bude fajn. Dáme si dvě pivka, probereme chlapský věci, nostalgicky zavzpomínáme na studentské časy a pak se vydáme zas domů.

30 m

Na vlnách profilovaných kolejnic
Bez rytmu a znalostí pravidel poetických
Sonduju ve zpětným zrcátku a jen tak.
. a jen tak přemejšlím

Vzpoura

Maloplošnou třídou se rozhostilo ticho a Zbyněk, nejuznávanější člen zdejšího družstva, se ujal slova. Několikrát si symbolicky odkašlal – na znamení závažnosti vzniklé situace a ve snaze připomenouti, nakolik nezbytnou osobou jest – a pak, prohrnuv si vlasy nezvykle malou rukou, konečně spustil:
„Přátelé… dámy a pánové… Jen těžko se mi hovoří o tom, co se vposledních dnech uskutečnilo. Je však trýznivé a psychicky značně vysilující se něčeho takového účastnit a co je horší – přitom všem jen nečinně přihlížet veřejně konané tyranii. Svázáni zdejšími nesmyslnými pravidly, snad jakousi státní vyhláškou, se ocitáme – troufám si říci zcela otevřeně – vpozici zotročené komunity, sprostě zbaveninejzákladnějších lidských práv.

Kruh 2 (A prej že už z tý studně nevyleze...)

Je-li určitý film úspěšný a ještě ktomu všemu kvalitní, je naprosto logické, že se tvůrci snaží osvědčenou látku rozvrstvit. Vdrtivé většině případů se jedná o tzv. spurt vstříc odkryté b(r)ance, takže jen výjimečně je oko divákovo ukojeno na materiálu stejně tak hodnotném. To není nic nového… Coby částečně uspokojující se vtéto souvislosti jeví alespoň skutečnost, že takovéto sequely nejsou vyloženě tragické, ale zkrátka jen o něco málo slabší, popř.

Medvídci jisté barvy

Ohněm sežehlou místností se rozlehl hlasitý výkřik. Výkřik symbolizující první náznak ztráty odporu vůči nevyhnutelnému příchodu Svobodné říše.
„Já už nechci," zaprosila. Oči měla utopené v slzách, tvář rudě vymalovanou a končetiny jako by zavěšené na tenkých provázcích.

Konec jednoho honu (Moderní lovec vlkodlaků)

„A je po všem,“ utrousil jsem - vmysli si již představuje, jak se vblížícím čase oběda pěkně nadlábnu.
„Byl to dobrý muž,“ připomněla mi sekretářka, „přestože jsem ho ksmrti nesnášela. “
Pokýval jsem hlavou, ignoruje přitom do uší bijící protiřečení, a rozevřenou dlaní si setřel nakupený pot zčela. Na moment jsem se zamyslel nad tím, jak nechutnou práci to vykonávám a taky jestli dnes přijede tchýně… Ztohoto stavu mě vyrušil až podivný zvuk linoucí se zpoza dveří vedlejší místnosti.

Sorry, vlkodlaku (Moderní lovec vlkodlaků)

Sotva jsem stačil svou botu slavnostně zabořit do příjemného vlněného koberce (ano, musel jsem si sáhnout), střed mých tehdejších pracovních zájmů se rázem ujal slova. Má neohlášená návštěva jej nepatrně překvapila, a tak i když reagoval na můj příchod střelhbitě položením klasické otázky, trvalo mu několik dlouhých vteřin, než ze svých úst vypustil slovo celistvé a zároveň dávající jakýs takýs smysl. Ostatně – okolnosti mého vpádu se bez podobných důsledků ani nemohli obejít. Když vyrušíte nějakého muže vdobě, kdy se věnuje estetickým vadám na svém zajisté ochlupeném pyji, je jistá rozhozenost vcelku pochopitelná.

Rutinní lovecká šichta (Moderní lovec vlkodlaků)

„Copak si přejete. “ zeptala se mě přibližně třicetiletá žena, surfující svými vyzáblými prsty po upocené klávesnici značky Genius.
„Jdu si pokecat svaším starým,“ odvětil jsem a vyjmul si zúst značně vyšťavenou plastickou hmotu, pomocíníž jsem vminulých hodinách vyprodukoval hromadu velkých nelepících bublin.
Ihned po vstupu do místnosti mi bylo jasné, že budu konfrontován sčlověkem, upřednostňujícím striktní pracovní regule a neosobní přístup vstříc příchozím osobám.

Taková normální rodinka

Svět se nepatrně změnil a vůbec celá zeměkoule se tak trošku vychýlila zosy otáčení. Tak to alespoň vnímám já. Za pár dní to budou už celé dva měsíce, co jsem oslavil dvacetiny, a nutno podotknout – za tu dobu se vmém životě leccos změnilo. Po několikeré zkušenosti jsem si konečně uvědomil, že když jde člověk na jedno pivo, nejde vlastně na jedno pivo, ale na jeden galon, a podobného prozření jsem se dočkal i voblasti přírodovědné.

Osedlaný koníček

Když se kovově lesklý hrot důlní sekery zaboří do obnaženého lidského masa… když se oběť bolestí prohne vzádech a její ústa se zaplní decilitry červeného vína… když začne řvát, sténat a prosit o milost…
Ten pocit uspokojení nelze moc dobře popsat…
„Je to zvíře… Tohle není člověk…“
Po stránce marně zakrývané gestikulace a do uší řvoucích citových exhibic se Tom nijak nevymykal standardnímu průměru. Klasický policejní nováček.

Pár rad, jak si prodloužit svůj život při srážce s masovým vrahem

Známe to všichni a především zásluhou televize. Jak už to tak ale chodí, dění ve vašem přijímači bývá častokrát klamné a snaží se nám vsugerovat, že i ty největší hovadiny jsou v reálu možné. To je však čirá hloupost a drzost tvůrců pokoušet trpělivost našich mozkových závitů. I proto by měli mít všichni lidé na paměti, že ať už jsou jejich zkušenosti z filmovými řezničinami jakkoliv bohaté, v terénu platí pravidla zcela jiná a i to sebemenší zaváhání vede k rychlé deportaci pod půdu.

Nepij to!

Jde takhle Zbyněk, starý to hovaďák, po ulici a najednou potká svého starého známého ze základní školy, nyní renomovaného zaměstnance úspěšné firmy.
Zbyněk: „Ale. No to snad ne. Vašku.

Osudová sekera

Byl to hnus. Petr - sympatický dvacetiletý mladík a student dvou vysokých škol - nemohl uvěřit svým vlastním očím. Byly tři hodiny ráno a místo toho, aby doháněl spánkový deficit z minulých dní, stál ve vytahaném pyžamu v otcově zahnívající kůlně. Všude byla krev.

Jarda Jágr

Hned vúvodu bych měl své čtenáře uvést do děje. Zjistil jsem totiž, že jsem vpředchozích dílech této sbírky jaksi opomněl zmínit několik velmi podstatných informací týkajících se mého mladšího sourozence.
Že už se Petr může nějaký ten pjontek chlubit techničákem (tj. občankou) a že mezi jeho nejčastěji prováděné aktivity patří přepadovky mou osobou obsazeného WC (zvláštní, jak se dá tak zrůdný čin hezky popsat), to už asi víte, ale že můj bráška hraje závodně hokej, to jsem doposud neprozradil.

A po čem touží kočky?

I
Mňau
Mňau Mňau
Mňau Mňau

Šutr

Bylo parné sobotní odpoledne a můj otec dostal skvostný nápad. Pravda, ten nápad nebyl vůbec špatný a vzhledem ke klimatickým podmínkám se doslova a do písmene nabízel, nicméně to bychom nesměli být Náhlovští, aby se nepřihodilo něco „skvělého“. Přitom všechno začalo vcelku poklidně. Jakmile jsme dorazili na naše oblíbené místečko u vody, svlíkli jsme se do plavek, roztáhli deky a namazali se opalovacím krémem.

Vánoční nákupy

Je deset hodin dopoledne, ulice jsou pokryty několikacentimetrovou sněhovou nadílkou, a přestože tohle všechno jsou naprosto zbytečné informace, které nemůžou vautorem nastíněné situaci nijak ovlivnit děj a vztahy, Náhlovský vrní blahem, protože zapráskal tři wordové řádky. Příběh začíná vokamžiku, kdy hlavní hrdina, vtomto případě vysoce vážený pan Trousílek vstupuje do obchodu sdosti podivným zbožím.
Prodavač: „Aáá, přeji pěkný den, pane Trousílek. “
Trousílek: „Dobrý, dobrý…“
Prodavač: „Co vás ke mně zaválo.

Jak jsme byli v ZOO

10:00 - Tak už jsme všichni. Učitel si nás pro jistotu počítá, ale je to zbytečný. Dneska vyrážíme do ZOO.
10:20 - Tak jsme se konečně dostali přes pokladnu.

Klepání na bránu

Podíval se mi do očí, padl na kolena a bylo jasné, že jeho odpor naplno polevil. Z úst se mu vyrojil potůček červené tekutiny a podivně zbarvené oblázky, nalézající se všude kolem nás, pocítily na vlastní "kůži" tíhu jeho několikakilového meče. Cosi si zamumlal pod nosem a pak si několikrát odkašlal. Bylo to však taky to poslední, co ve svém životě učinil.

Jak jsme jeli stanovat 3

14:00 – Přemýšlíme sMartinem, kudy jsme vlastně přišli. Po menší výměně názorů se vydáváme mým směrem. „Určitě jsme šli tudy,“ prohlašuji sebejistě.
15:24 – Stále prší a ten, kdo četl alespoň jeden můj deníček, ví, že tohle je vlastně už jakási nezbytná tradice.

Jak jsme jeli stanovat 2

21:30 – Pijeme a vytváříme si postupně jakous takous imunitu vůči Tomášově přírodní „vůni“.
21:35 – navštěvuje nás David. Prý jestli jej nezaložíme, že nám pak peníze určitě vrátí… Půjčuji mu pade.
21:40 – opět nás navštěvuje David.

Jak jsme jeli stanovat

7:30 – Sedím sMartinem u svýho baráku a naposled před odjezdem probíráme to, co si ssebou berem, co budeme následujících pár dní dělat apod. Přestože se stačíme jednou pohádat, nakonec naše diskuse končí smířlivě a soboustranným úsměvem na rtech.
7:40 – přichází Tomáš. Na zádech má podle všeho dvousetkilový náklad, ale na posměch teď nemáme čas.

Volno? ... Obsazeno...

Ona: "Volno. "
On: "Eh. obsazeno. "
Po několika minutách
Ona: "Už volno.

Utopenec vlastních nápadů

Blbečku blbej, řekl jsem si vduchu sám sobě a opět se letmo podíval na dívku, která před nějakými deseti minutami nastoupila do téže tramvaje jako já a posadila se přímo naproti mě. Zastávky plynuly ruku vruce sdešťovými kapkami dopadajícími na zapařené sklo mé oblíbené MHD a já se stále nemohl přimět ktomu, abych tu dívku oslovil a třeba ji někam pozval. Prý je to tak jednoduché, pomyslel jsem si a odvrátil svůj zrak od zdánlivě bezvýznamného dění tam venku za oknem. Naše pohledy se poprvé střetly a já pocítil ten zvláštní příjemně-nepříjemný pocit.

Krvavé džíny z NDR (Průstřel skrz naskrz II.)

„To, včem stojím… myslím tu kaluž… Co to je. “ optal jsem zvědavě neznámé ženy, jež se mnou nastoupila do téhož výtahu.
„Těžko říct…“
„Těžko říct. “ vyhrkl jsem reflexivně.

Kontr mrtvého brouka (Průstřel skrz naskrz III.)

„Pane,“ řekla Lucie naléhavě, „mám na telefonu nějakého chlapíka, který tvrdí, že s vámi potřebuje nutně mluvit. “

Průstřel skrz naskrz

Chytnul jsem Majka kolem krku a zpoza koženého pásku vytáhl svého parťáka Eagla. Neměl jsem sebemenší chuť se stím mladíkem dohadovat a už vůbec ne přemejšlet nad tím, jak jej vyděsit pomocí otřepané verbální komunikace. Šéfův rozkaz byl jasný: „Dostaň ztoho dementa mý prachy, a když bude zlobit, trochu si sním pohraj. “ Znechucen stereotypností své práce jsem tentokrát vynechal klasický klišovitý proslov typu „Kohopak to tady máme.

Po čem psi touží

Haf Haf Haf Haf
Haf Haf Haf Haf
Haf Haf HafHaf
Haf Haf Haf Haf Haf Haf Haf Haf Haf Haf Haf

Jak přežít v baráku plném teroristů

Představte si, že jste v nepravý čas na nepravém místě. Shodou okolností se ocitnete v budově, kterou obsadí tým nemilosrdných teroristů. Viděli jste Smrtonosnou past. Zvládli byste to samé co John McClane.

Jak jsme jeli na školní výlet - část III.

18:21 - blíží se večer a konec poměrně zdařilého dne. Během předešlých hodin, které jsem do svého deníčku nezaznamenal, se nestalo nic výjimečného. Petře kluci nakecali, že ten prst, co si usekla, ji co nevidět doroste, takže ten uťatý vyhodila do rybníka, Marek se zbavil poslední pijavice, kterou měl zalezlou tzv. mezi půlkami, a dokonce se našla i ona zmíněná večerní róba, již si tajně oblíbil náš třídní.

Jak jsme jeli na školní výlet - část II.

9:45 – přicházíme k chatkám. Cestou se nic významnějšího nestalo. Jen u Lenky kluci zjistili, že to, co má na hlavě, není kečup, ale krev.
9:50 – máme se rozdělit do skupinek po čtyřech.

Jak jsme jeli na školní výlet - část I.

7:00 - budíček. Hmmm… Jak jinak také můžu začít.
7:10 - budík stále vyzvání. Můj sluch si již přivykl jeho "líbeznému tónu" a snaží se jej ignorovat.

Sekera poznání

Tak tohle byl opravdu HNUS. Petr, sympatický dvacetiletý mladík, student dvou vysokých škol, nemohl uvěřit svým vlastním očím. Byly tři hodiny ráno a místo toho, aby doháněl spánkový deficit z minulých dnů, stál ve vytahaném pyžamu v otcově zahnívající kůlně. Všude byla krev.

Hádka

Žena, jejíž jméno je nám neznámé, se tiše vkrádá do svého bytu. Na sobě má letní kalhoty a lehkou blůzu, a tedy rozhodně ne oblečení, které by odpovídalo jejímu nočnímu pobytu venku. Neznámý muž, leže za bílého dne vmanželské posteli a vruce muchlaje neznámý štos popsaných papírů, předstírá hluboký spánek. Jeho choť, sníž je ve svazku manželském již desátým rokem, si počíná velice neobezřetně – ve snaze nevzbudit svého manžela dělá hluk, který by probral i mrtvého.