ORM standart
možná, že vítězství je psát kdy není o čem.
sedím tady a cosi uvnitř mého konečníku roztahuje táhla, donutí mě sednout k dávno mrtvé představě, že něco zdělím textem.
pomerančový džus má tolik žlutooranžové vazké matérie která přikryje panáka vodky nalitého na dno drinku.
nezáleží mi na politice, na vizích, impresích a velkých, skrytých okamžicích pohledů na obarvené paneláky, či na stromy bez i s listím.
klid
byly doby kdy pozdě v noci bylo stejně tak bezvýznamné
jako probouzení odopoledne.
vrásky se prohlubovaly bezútěšnou chůzí
walk in day
podzim je nemilý bez tukové zásoby
mlha obalí kol kolem všechno
netečná k chladu
obarví nebarvou
silnice i stromy v sadu
víle noci zas dedikuji
kdes byla, když po nocích temných vzýval jsem matku temnot. kdes byla když rádoby punker po stromech parku pohledem hledal míru ke světu, k životu, k jiskřičce co prosvítí upocený prostěradlo tísně. kdes bylal když nejosamělejší tulení mládě tulilo se k requiemům získávalo virualitu podkožního tuku a plazilo se dál skutečná zkušenost. dvacka na krabicák od týpka kterého požádaly mé očíčka víc než fádní slova.
old man blues
stromy zas začínají mít barvy tolik efektní pro krajinomalbu. barevnějí stářím a sluncepořád svítí. celý pohled, rámec a prostor je propíchaný ledovými hroty větru. pompézní počátek úpadku se zlatem, s purpurem, s pompou, ovšem s citelnou připomínkou nástupu královny zimy.
zpátky
stříbrně metalický kov
borovice a hluk sosnový.
příjemné chvíle
byl sem nahoře
klouzavost 1 ku minimálně kilometru
když už mě nezajímá porno
ani válka
co mě má zajímat.
vše ostatní má nekonečnou plochost
ticho po boji, v zápěstích
nedívám se do černý bezedný tváře smrtky.
nechodím po barech, nepotkávám náhody rozostřené bytím v místě.
netrpím a ani nehladovím,mám tvářičky jako křeček
tabáku kolik chci, piva kolik vypiju, a teploučkou hebkost,
tichý krok
zrající třešně vysoko na stromě. souchotinářská dívenka na ně nedosáhne, napíná ruku, rozvírá dlaň. ale třešen je daleko. nepláče nad marností, ví o ní, a další vráska píše do deníčku smutným perem.
míval sem mladičký milenky
chci vyspět do krásy
etalonem lidí
lao-c je daleko
každodenost studí
15-tisíctej první zachráněný na meteorit
jen materiální nedostatek
mě dělí
od hloubky
fjodora petroviče karamazova
železný pes
konečně jsem dost opilý a dost citlivý na brucknera. konečně cítím jemné mravenčení výčitek, touhu je ulmčet. cítím let ke světlu černého slunce.
víc jak pět dní jsem se nekoupal, moc nejedl ani nepracoval.
noktovizor
noktovizor.
přístroj pro noční vidění
snipeři vidí nic netušící oběti
jiní nazírají smutnou stránku lidskosti
je to divný, je to tak
stalo se toho hodně
za poslední rok
neuspěl sem jako herec
ani jako montér
některé opilosti nejsou hezké
nevaříme se v pekelný současnosti
máme prostor
pro cokoliv
civilizační výdobytek
co se vám honí hlavou?
zip, kovový zip
v kapsičce na rukávu bundy
mám vždy náhradní papírky
potěší někde uprostřed noci
která by byla o mnoho horší bez cigarety
nedotknutelný
"vypadněte, vypadněte odsud. "
starej křepelka, v řeči týnů "křepy" se blíží. nemá rád když se skupinky mladistvých opíjejí na "jeho" předzahradě.
pomalu ale jistě se blíží.
syn city
vracel sem se pofiderní uličkou. ne snad, že by to nešlo jinudy, ale potřeboval sem to. tu náladu špinavý stezky. úzký uličky, odvádějící uličky.
fázově v prostoru
co je v tom hlubokym zvuku
basovky bez pražců.
co je ve spárách zámkový dlažby.
co máme za nehty,
menopauza
už je pozdě. nebudu pilotem hydroplánu, ani vedoucím výzkumníkem terminální balistiky.
už je pozdě. natáčim konec třicátýho roku na tachometru.
autobus nejde
i dlouhý cesty se skládaj z ještě delšího čekání. čekám u parkoviště pro zájezdní autobusy v zadnim traktu hotelu. všichni mají vestičky, taky skromný vchod oplivaných dveří.
dloube se zenový mistr v nose, když před ním na parketu tančí polonahé dívky rytmus párty.
freejazz je
až potkám kance
stanu se keltem
jelena
budu britanem
0.0
Ráno nepatří mezi moje oblíbené chvíle. nutné povinné ráno kdy je všude víc zima než pod peřinou, ráno kde je nepřátelské vše krom
místa ze kterého musím vstát, krom místností ktreré musím opustit.
ale pokud se ránem dá nazývat ne začátek dne, ale to co následuje po probuzení. poté co jsem dosyta hodoval na hostině spánku.
pracujícím
večerní nostalgie nedělních zvonících hran plazivě klouže po chodnících. naleštěné limuzíny mijí šálky kávy, bílé límečky a campari. jak podmanivá je atmosféra nedělního konce volna, když ji čtete na tvářích těch které to zítra čeká. jak ijektovaná kocovina je nedělní ende, když patříte mezi ty s nevolností očekávající, odalující zítřek.
"never stop"
"never stop". mravenčí farma plná modrýho gelu. "never stop". koucouři vytrvale chčijou na propriety pro zahradní slavnosti schované v garáži.
park 2
nechal sem to rozhořet, jak lesní požár postupující hluboko v jehličí pomalu mě zaplavovala hřejivost alkoholu po periferiích kapilár.
nezaostřeno kolem, hluboko ve mě je hlubší studna než moje vědomí. dívám se na oslizlý kameny tisíc let starý, čichám ten hluboký vznešený pach netečného času a přeci je studna cestou do jiného světa, světa který děsí, do prostoru za hranici světla. parket pro čistě šlapající představivost, tmu uhnětenou do nekonečna forem v tmavěmodrých variacích.
nightfunk
koule umotaná ze zlatýho saxofonu se valí po plochých kostkách dojezdových míst autobusů. lidi pošlápávaj. tepe nám to v přibližně stejnym rytmu. a máme asi obdobnej obzor.
dnes
Teplý den, plný šeptavého, opatrného deště. přišel domů, půl láhve jabčáku už čekalo. zas ta tma a prázdnota. zas lásky odešly.
v parku
mám jednu oblíbenou lavičku. na kopci. na hřbetu bunkru parukářka. tu prostřední u totemu.
call centrum
izolepa man
se lepí na všechny dívky
pod třicet
a vyžilá modroočka rozumí
střízlivá noc
do rána daleko
spát se nedá
k pití nic
tak se balim do papírku
poslední naděje
mávají ti barevnými kapesníky
nová země
nový život
ty štiko černá
je to těžký
to je těžký,
všichni choděj spát před půlnocí
to je těžký
všichni počítaj´ se zítřkem
zlatavá mosaz v černobílé
mingus obtéká
větve mých rozježěných vlasů
na ex si dává mízu
a vyháníme listy nad barem
tep
ptáčci zobou v ságu
žáby kvákaj z rybníčku dusítek
neustálých vlnek
smetáčky šumí v listoví
lípa, zahrádka a první den jara
„krchňa nikolajevna, kruva. “ oblíbená jiříkova glosa. Jediná knížka kterou náhodou přečet, ale dokáže jí odcitovat snad zpaměti, a na jakoukoli situaci z ní najde příměr.
Slavíme první jarní den na zahrádce.
lidé.cz
Zadejte co možná nevíce údajů – pro zprostředkování ideálního partnera.
Postava:
štíhlá
kolik pijete:
desetistupňová abstinence
v předjarním slunci už je cosi nabízejícího rozhřešení. v prasklinách betonu nalitého někdy před padesáti lety kolem domu hnědá se lišejník,
otrlý mrazům, a mech začíná kvést. také větvička ořechu leží presně tam kde má, klidná suchá, šedá, strupatá. dokud ježaté zuby hrábí neodklidí jí pro jarní tvář zahrady, návštěv a grilování.
má jízda tramvají
brzo odpoledne na karolvě náměstí se lidé přelívaj přes přechody, přerušovaní řekou aut. tramvaje se vyprazdňují
a opět plní. lidé namačkaní na sebe. tolik cílů, telefoních hovorů a neproniknutelná temnota jejich těl -
masíčko v kovovém obalu na elktriku.
volání jara
dál nech se vést
je to cosi co nad tim je
co se objeví a pohladí
moje stryje rychlýho růstu k průseru
víla odkudsi
začalo to divně
najednou dívám se na hnědýho panáka
fernet křísí asi
tvrdý nepiju
přítel
Ztratil jsem přítele
jediného který kdy skutečně byl
při mně vždy stál
ale stálý můj žal
Tíseň Tiká
Je něco málo po půlnoci. Nemusím jít ještě spát. Hledám sílu noční suitě. Snažím se něco cítit se šostakovičovou osmou.
vyssátá
Vezeňskej milej. Sem já. Všechny vězení mě milujou. Všechny ty mista mě důkladně a hluboko projížděj.
pankrácká cesta
Na internetovym rádiu hrajou písničku od maceo parkera, který spolu s candy dulfer dává „addictive love“. Připomělo mi to časy kdy jsem vyasfaltovanou cestou stoupal od pražského povstání na pankrác, celohliníkového walkmana, a vytahanou kazetu - kolikátá kopie od kohosi kdo měl to štěstí vlastnit originálku, drahou a nedostupnou pro bezprizorní žáky střední školy.
Míjel sem paneláky, a malé obchůdky vyrostlé v bývalých kolárnách. Šel jsem tam nahoru na autobus který nepoznal revizory.
exploze
Chci měkkoučkou kůží sardinky otevírat plechovku plnou plechových špon. Řezat plexisklovým pravítkem papír, a dívat se na těžké částice kouře po té co pravítko zapálím zapalovačem také z plexiskla. Stříhat sklo pod vodou, čekat na samovznícení fermeže ve zmuchlaném hadru, vše okolo vymalovat barvami na bázi acetonu a dlouho sedět v nezdravém prostředí.
Okázale ingnorovat otázku proč.
tolik se nudit
„co děláš. “
„nic moc. “
„zas se nudíš viď. Ty se prostě pořád nudíš.
dobrá zvěst
Na temněhnědých obkladačkách obchodního centra růže jsou louže téměř neviditelné krom lesku hladiny. Schodiště a průchody. Není to zas tak dlouho kdy byly kolonádami, výspou nákupních výletů. Teď se krčí vedle zdí z kamenů v kleci ověšenými kamerami a čidly nákupního centra chodov.
blues pozdní hodiny (shotgun blues)
Každej večer tu sedím, nemám sílu na nic
jo, večer co večer tu sedím bez síly
jen se dívám, chtěl bych víc
blues pozdní hodiny
pan homola
Pan homola se zrovna vrátil z hospitalizace, po celkovém kolapsu. Spolupracovníci ho poplácávají po ramenou.
„no nikdo to za tebe neudělá. “ žoviálně pronášejí.
tam či tam
„ty vole, založíme spolu odbory. Dem do revoluce. “
„to je krajní prostředek, a je pořád líp teď, než v anarichi a krom toho, nemáme na to. “
„já chci anarchii.
billiard club
Teplí kluci, jsou tak hezcí, čistí, mají styl. A taky spoustu kamarádek nadšených nejen jím, ale hlavně oním jejich statutem. Tak tu sedíme pospolu. Trochu ironický, vzhledem k tomu, že dnes je na programu tanečnice u tyče.
na palmě
Jednoho dne možná tohle všechno odložím jako opotřebovanou kůži. Růžovoučký a nový vylezu ze šedivých hadrů pripraven a povolán k něčemu.
ten den může být za rok, nebo za padesát. Ale nemyslím si, že se tak stane.
*.txt
krátké vlasy,
červené plavky
objímá okraje bazénu
lesklými pažemi
ZA KARLA
na dlazdenem nabrezi, oslizlem zlutymi slinami spinave reky, usina karel. je mu neco malo pres tricet. neni to poznat. na hubenem obliceji ma tolik sedi, tolik vrasek, spiny, smutku a rezignace - tolik ztrpkleho cynismu, ze se podoba spise prizraku.
rybičky
znaval jsem chlapa kterej mel, morsky akvarium a nejaky vzacny rybicky. byly stribromodre po celem tele pokryte jedinou barvou.
akvarko bylo v kuchyni a on sedaval u kuchynskeho ostruvku, cele noci. popijel vino, dival se na ryby.
babí léto
slunce tise zapada,
stale hreje v babim lete,
se stromy se mazli
pomalu svuj odchod odklada,
auditorium
v rukou malo sil
a preci je pozvedam
jsem tu abych byl
plys ani luxus nehledam
bilance
". musis trpet, hladovet a touzit po nesmtelnosti. "
hezky. ale nepomaha
gangrena z pazi, ze srdce
telem se rozmaha
bio farma
no spechal sem do vsi na pivo, netpelivosti sem asi spatne zavrel kurnik. mozna se mi to vzhledem ke konzumaci zda, ale vsechny slepice pospavaj na stromech jako sokoli.
v tom to totiz je - chov s bydilkem a podestylkou. operenci se volne pohybuji v male hale a muzou kdykoli ven.
M
svijeji se kolem me tony romantickych pisni. vsechen ten smutek, boj BOLEST.
wagnerovi rytiri, stejne tak jako interperti v emotivni romantickem boji nakonec vitezi. hrdinstvim, prekonanim, vyspivanim bolesti, tisne a toho co ohlodava vse co mame, zoubky ostrymi a neunavnymi.
divko snova
divko snova
odpust ze jsem se zamiloval
divko snova
odpust zes' stalases' svetem pocinajicim znova
fantom
bila maska fantoma opery
hromy varhan
hluboko ve vlhkym sklepeni
a zluta zar svic
incest
"kamkoli pujdes budu te provazet", rekla a polozila mi studenou ruku na krk.
je svym odpornym zpusobem svudna. vyhledavam ji. vzdy "jakoby nahodou" se nachazim blizko ni.
je tomu rok
poslednich par dni
zbyva do roku
od data zubateho
kdys rekla drzic me za ruku
konec
je konec nerekla jsi
je konec
ani to vlastne nezacalo
bojim se pohladit tve vlasy
lavicka
tam kde je luzko i strop
a trocha tepla
tam kde se par nahych tel traslo se mnou pod perinou
tam to misto co nazyval jsem domovem
manifest
mam jen malickou plastovou klavesnici
vsechny filmy lidskosti v ocich.
retez kolem krku,
beznadej zas vztahuje svou ruku kostnatou
můj kamarád had
seda kourova stopa, viditelna jasnymi paprsky monitoru klouze mezi mymi prsty. obaluje je a stoupa nahoru po kloubech prstu z nichz unika podobna plasme.
vlastne uz to neni jen kour, oziva, stava se prizracnym hadem prolezajicim nazpet celym dnesnim dnem. oleza rozlicne povrchy chodniku, cervene a sklenene zastavky, studene stomy a mokre laviccky.
nahražka lásky
kolik je pavouku co zalezou nam do usi
tolik jako je stinu
nenadale prijdou
vezmou si a na odchodu nechaji
nihilisticko anarchistická pokora
rachoti retezy mechanickych prasecich celisti. dobre naolejovane s tvrdym a presnym skusem. kazdy clanek retezu z namodrale kalene oceli zazvoni o navijak neustalyho rozmelnovaciho procesu oceloveho chrupu.
davam pozor, nasloucham, divam se takze se mi porad dari drzet se mezi, v mekkem pelisku patra.
nocni stolek
vratil sem se z noci
plne ledovych hadich jazycku
pod kosili
sala, cerny sacko
zahrada
po zhrade tise chodi kocky
rozsvecuji fotobunku
a ostre bile oko na zlodeje
rosviti kapky na listech orechu.
vylet
byli jsme grafitove lesklou slzou ritici se mezi tichou repkou a olovem nasycenymi jablonemi. kraj pred nami se rozeviral, volal, zlatil konstatovanim o ceste pro cestu. ano je to ta prava forma. rozletnout se kamkoli do prostoru za obzor.
vile
upsal bych se pro tebe dablu
ostatne stoji mi tu za ramenem
s brkem v ruce ceka
otevrena rana v dlani
rozlučení
sromy pomalu starnou kolem me. ale jeste maji listi, jeste sumi satem do vetru.
ulice je navlhla a studena. ale neleskne se ledem.
říjen
vydatna iniciativa rijnoveho deste
defiluje predemnou
ve dve rano
tribunou mi je pergola
ptačí hřbitov
na ceste pokryte ptacimi mrtvolkami, kracim obezretne vyhybajic se "ptacimu moru". mraziky zastihly prezrany operence nepripravene. ted tu tli a rozkladajici se maso spolu mrtvym prerim predvadi hruzne predstavy rozlicnych viru. a to presto ze v batohu uz druhy den nosim dva rizky ze supermarketu a nehlede na jejich nazelenalou barvu si je vecer stejne upecu.
postšichtovní
jak se pise sonet. kdo vi.
netusic zvu se basnikem
spis recnik nez basnik opravdovy
sleham dle chuti slovy tam a sem
lovčí
Lovecké téma v klasice. Prdící zvuk lesních rohů, kachličky v loveckých salóncích rozličných zámků.
Jakási bříchatá, aristokratická, měšťácká uměřenost. Ano jsou tam cítít lesy, modravá zeleň jehličí, a všechen ten klid kratochvílného vraždění v dostatku a zábavě.
tradicni
pivo nechutna
laviccka zebe
lidi jdou kolem
divam se jim do ksichtu
stribrny smrku
stribrny smrku
tycis se hrde
v barve nemene
at slunce jas
bio farma
no spechal sem do vsi na pivo, netpelivosti sem asi spatne zavrel kurnik. mozna se mi to vzhledem ke konzumaci zda, ale vsechny slepice pospavaj na stromech jako sokoli.
v tom to totiz je - chov s bydilkem a podestylkou. operenci se volne pohybuji v male hale a muzou kdykoli ven.
je tomu rok
poslednich par dni
zbyva do roku
od data zubateho
kdys rekla drzic me za ruku
sibir
na bile plani schovavam se za kmenem smrku, mala ochrana pred bicem vetru. taky sem cetl pavlicka, vim jak se na zavetrny strane zakopat do snehu tak abych videl rano.
tak v melkym potencionalnim hrobe sem smotanej ve spacaku ktery garantuje optimal do minus osmnacti.
venku je asi vic minus ale za vetrem se to da.
ano i ne
lze zpívat o smutku.
ne
mám tebe
lze zpívat o lásce.
déšť
s noci pomalu začne tichnout
cinkot tepu ulic, zvuky jdou spát
nebe na nějaký čas bude stříbrně pomrkávat
do ulic žlutě tečkovaných lampami.
šelma
domů se vrátit neni bezpečný, číhá tu šelma se šklebem skutečný coury, takový která nese zradu i pro pevný euro živitele.
ale jinam se vrátit nedá, takže setkáváme se. neni to milování ani skutečná nenávist, jen urážky a věčný prudění nás dvou co nemáme se rádi.
neskutečnej pocit, loajality, věrnosti až do hrobu.
noční park
Hladký vítr klouže
po mé tváři,
smráká se
se sluncem se loučíme,
ontogeneze
tak se dívám na svět okolo
a budˇ je to funky, nebo blues
první je šumící les
a to druhé asfalt a trendy boty
milostných slov budou sta a sta
chtěl bych tě líbat po celém těle
klíšta, komáři
štípající tráva
toť lůžko naše celé
voláni draka
po bouři dnešní noci, den je teplý, horce navlhlý slucem zamknutým za peřinami mraků.
tichý opatrný den. chladomilnější povahy se radují, opalovači sedí na zahrádkách. nutný útupek krále tavícího asfalt.
lao-c blues
kolik je večerů.
kolik je cest
prosluněných dnů.
je jich jako duší a očí
"tao"
kolektiv se odmlčel, a nechal mě v mlze alkoholu, říct to moje.
místo toho opřel sem se o rudla. ať si čekají. díval sem se ven okny špinavými na zrající třešně.
na horách
bořila se ve sněhu, ve SNĚHULÍCH, to už asi málo kdo pamatuje. ani nevim jak dlouhou je uchovávála kdesi ve sklěpě. řadu let.
ale my městští návštěvnící laviček v parcích matičky prahy, vyrazili jsme na hory,
kde sehnat výbavu, či to co se dá nosit v místech zatavených sněhem.
mrtvý románek žije transfůzí
znám tě z displeje
a z monitoru
víc
než z doteku
vílí zpěvy
úsměv je a není
veselou barvu či smutek
dáváš mému dění
prostého probuzení
ptáče
saxofon kaskádovitě pláče
". georgia on my mind. "
kaskády mýho citu
sou asi stejně
noční zevl blues
kelímky v dlaních
silný mc kafe
popíjej lidi kol kolem
stydlivý hluk autobusů
orli
miles a já máme tu soleu
okrový písek
těsně před tím, než
černé kopyto býka
smutný osud mladé dívky
udělám vše a nikdy se nespletu
spolehněte se
stačí slovo
prdel mám sevřenou,
před bitvou
kvuli dotekům namodralého večera
oblíkám se
značím svý tělo voňavkou
nevim proč
v podhradí
na dně údolí
pomalá hnědá říčka
mezi závěsy těžkými, sametovými
větvemi jedlí
unavený pátek
horkostí mě polejvá šestatřicetistupňový den, mazlím se s opařeninami. na lavičce s lahvemi, víčka svítí, zelené listy se třpití, já, kouř cigarety a celodenní pití.
adolescenti olézají prolejzačku, a holčička co maj´ hlídat se rochní v záhoně.
"dobrý den, my se neznáme, já se jmnenuju klára doležalová.
pískový hrady
nepřijde vlna, nesmete můj výtvor. nic se nestane. prostě neumím postavit hrad z písku. ať dělám co dělám, záměr architekta vychází vniveč, kouká na mě pokřivená jakási preesence původního záměru.
rande
"líbíš se mi" řekla
"ty mě taky, půjdeme ke mě. "
"jednou přijdu, neboj" řekla
"a jak se vlastně jmenuješ"
samota černá
do lásky
červnového dne
liju slzy smutku
černé a ledové.
co bez tebe?
hudbu dokážu poslouchat jen potichu
pokradmu potahuju z cigarety
a pár lahví piva mě do euforie nedostane
na tebe myslím dokud bdím,
prometheus
tak si řikam
kde to je
naše slova hoří
a pak tvý oči a slova
nezajímá mě to
prostě sem z těch co neuměj jít ven nakrátko,
ráno zelený zuby
a rudý oči
potácející se prásátko, jako dlouho to půjde
soudruzi moji
dělníku, kámo povstaň
z únavy
a pojď s námi
dnes je v pivnici topless
nazývá se
nazývá se láskou
to co je a není.
jsi tu jsi blízko
však s milým
polibek ve větru
průhledné je cosi
jen myšlenka
malé jsoucno
co barvu dostává
průvod smuteční
bojuji slovy
s realitou
či její představou
jak výřící milenčina sukně
wonder
cítím to v kostech
na nohou, rukou
na srdci okovy
těžké
příze
každodenní funkce je
jako mámino klubko
pevně umotané příze na svetr
propichovali jsme ho jehlicemi
dálniční známky
asi neseme známku na čele
vstupenku
pro jednoho na dny smutné
pro jiné na dny téže
cukrová vize
zmožen sem
ve sladkém polospánku
fyzicky, myslí, i nápoji
myslim na tebe
naděje žádné
musíš se přeci opít
když jsi na dně
asi je dno všudypřítomné
opilý každý večer, noc co noc
salsa na chodníku
sem zas moc chytrej
ale to je dobře
salsa mi vaří hlavu
a cítím to co málokdy
tak sladce, tak něžně...
slova a v očích cosi
dívka v tyrkysovém tričku
a další nabízí
nahé tělo svoje a zrzavé vlasy
řvoucí tichá krása
kontury těla
měkkce hnědé, obtálhlé
uhlem mých očí.
madonina moc,
slova němýho kapra
neuhasitelné plameny smutku
šlehají z rány čerstvě otevřený
z lákavý noci, naděje
a nakonec absence skutku.
večer nad poli
nad ztichlýmy loukami
mé oči bloudí
tmavnoucí lesy a v polích remízky
obloha večerní nad polními cestami
noční icq
osamělé duše
co pláčou si na ramenou
co zbývá.
snad je ti co chceme nejsou tu
wonder, commander
spí, a plyšových zvířat tolik
že do náruče je nepobere
tiché místo míru
prý velké postele
slunci
po víkendu opálená tvář
zahrádek a půlitrů
dalších a dalších sklenic
jen pěnivý mok a slastné pálení kůže
ševalié
šedomodrý zamračený den
dal málo světla
i barev málo
ale i v jeho nepřejícnosti
láska je tu!
jakou cenu má bezbřehý smutek.
křoviska na dvoře smíchova hnědě se strmí.
holubi žijou a umí.
kočky se mrouskají
odchody
doma sem zanechal zvířata dvě
vydal se po kolejích tramvaje
navštívit nemocnou
do house of pain
kočičí táta
drobná kočička toulá se po zahradě
s mnoha stopami zkušených
koček
místních dvorů
dívko snová
já bojím se citu tvého
ne snad pro tebe
ale pro milého
co štěstí mi dává
bez kontroly
trhám pomyslný okvětní lísky kopretiny
má/nemá ráda
myslí/nemyslí
na mě
vodovky
napít se zhuboka
oxid uníká nosem
chuť dlouho doznívá
cigareta v popelníku
první dobrý pocit
točí se mi hlava
euforií
radost tu tepe
jazz
paradox
prapodivný den, provázený a utvářený prapodivnými lidmi. fousatý podivný ženštiny kolem padesáti předemnou ve frontě v obchodě.
frflaj´ si pod kníra a placení nákupu se neobejde bez komplikací u jedné každné z nich. demencí prodlužují kalvárii fronty.
zelený myslivec
¨obcuji s ďáblem
v písni remixů
jazzanovy
volá mě slizkou krví
hebká noc
venku je noc
jak se říká: vlahá
čas pro předehry kdesi v ulicích
voňavých a konečně hřejících
holoubku
holoubku, ptáčku, můj milý.
jsi mým bratrem v prachovém peří,
jsi stu se mnou když za oknem
vyzobáváš odpadky.
hvězdičko
cítím nepokoj ve svalech, zádech
má lásko
hodin je moc
už ustanovily ráno
dům
HLEDÁM SE V KATASTRU NEMOVITOSTÍ
MALÝ OZNAČENÝ POLÍČKO NA
ROZKRESLENYM PLÁNU PŮSOBNOSTÍ
A OSOBNOSTÍ.
nemocnice pod zemí
v nemocnici
v centru města
stomatologie vydělává
skvétá