Večer v Paříži
Paříž.
Město kam jsem vůbec nechtěl jet. Město plné francouzů o kterých jsem neslýchal jen to nejlepší, město které mi vlastně nic neříkalo.
Tohle město si mě nakonec získalo svým neodolatelným kouzlem atmosféry, lidí a něčeho co ani neumím pojmenovat.
Večer v Paříži
Paříž.
Město kam jsem vůbec nechtěl jet. Město plné francouzů o kterých jsem neslýchal jen to nejlepší, město které mi vlastně nic neříkalo.
Tohle město si mě nakonec získalo svým neodolatelným kouzlem atmosféry, lidí a něčeho co ani neumím pojmenovat.
Narozeniny
Na stole dort z vosku
a pár sladkých svíček
ozdobu na rákosku
bezzubý lvíček
Radujme se, veselme se.
Jen vlhké slunce ve stínu mrazu vysí
Slova se pletou, myšlenkám nevěří,
nemrtvý živý svou samotu křísí,
ruka co hladí, někdy i udeří.
pod sluncem mráz, ve stínu chlad
Když voda ti kape pod deštník z plátna
myšlenky opilce střídají směr,
chvilku jen z dálky a z nenávratna
petlahve zmačkané - tříděný sběr.
HRPPS
Do modrých sluchátek, schová se naděje.
číselník vyhrává svých devět tónů,
netuším zda brzy a nebo pozdě je,
zda z domu utíkat, nebo jít domů.
Studené plameny
Co dodat, že zase tady píšu.
Slova jsou přečtena a křehký život zní.
Zní jako údery do beden od korýšů
zní jako tamtamy v Africe polední.
Hvězdná pěchota života
Hvězdy nad hlavou a peklo pod zemí
ostrovy, dějiny, ztracené zázemí
ohnivá kulisa žhavého dění,
pár tahů z vodnice, chuť zapomnění.
Mírně depresivní úterý
Jen slova co plynou do telefonních drátů.
Pár slibů, tužeb a nesplněných snů,
pár tichých výpovědí, myšlenkových zkratů,
minuty do konce, přebytečných dnů.
minihoror
"Zaklínám vás, mocnosti pekelné, zaklínám vás nečisté síly.
Satane, pomocníku můj, udělej co žádám. "
Bába Horáčková mávala nad stolem rukama, všelijak se při tom kroutila a šklebila. Chvíli ještě cosi nesrozumitelného mumlala a všechno skončilo mocným prsknutím a místností zasmrděla síra.
opiový duch
Do hlavy dopravit, zas trochu THC a bude líp.
Člověk jen učí se, a stále vrací se do stejných chyb.
Stejně jak hodiny, vteřiny, měsíce, bez velkých změn,
do času vrhám se, času a prostoru, bojím se stěn.
láska a nenávist
Modrý kouř, nezávazně stoupá ze zapáleného smotaného cigára. Jemné marihuanové opojení nastupuje takřka okamžitě a k radosti všech je to ten pravý model, který způsobí, že bude na chvilku pohoda.
Vzpomínky se honí hlavou a myšlenky v nezvykle rychlém tempu krouží okolo jako hladoví supi.
Lahev Becherovky už také pomalu umírá ve své prázdnotě a slova se snáší stejně jako modrý dým, obklopena prázdnotou a zbytečností.
malý človíček
Den jako hodiny, tiká svůj čas.
Já klapu do kláves co nemaj cit,
slova a slova a umělý hlas,
vyplní můj jinak dost tichý byt.
zkouřená klávesnice
Prsty se pletou po klávesách bílých a černých.
Černá jsou písmena bílé klávesy.
Windowsy hledají ve štítcích děrných
madraci na postel s nebesy
slovíčka beze slov
Láska tak nádherná bez zaváhání
bojím se pohlédnout na to co za ní.
Doteky beze slov, pohled co hřeje,
prázdnota ve strachu, že jenom snem je
Taková malá školní
Byl to zase jeden takový ten šedý školní den. Něco se porouchalo na automatu co se stará o vyzvánění a tak se školní zvonek rozezníval kdykoli se mu zachtělo, bez zjevného systému a příčiny. Takhle to prováděl asi první hodinu a pak ustal docela - zřejmě školníkovi došla trpělivost a shodil pojistky.
Učitel Trojánek seděl ve svém kabinetu a poslouchal to neustálé vyzvánění.
rozpory
Ohořelé zbytky hvězd, co spadnou do vlasů,
malý tichý malý svět, bez marných ohlasů.
Otlučené brány měst, co vedou do ráje,
ráje hloupých slov a gest, po dobru pátraje,
ranní opička
Ve víně je pravda, oči napoví, že je pravda mezi námi.
Láska co objímá a křičí svůj cit.
Láska co přijímá a dává všechno co má,
za trochu lásky vrácené zpět.
Nikdy bych tě neuhodil
Chci s tebou být a dýchat tvůj vzduch.
Ve stínu očích tvých najít svou skrýš.
Nevnímám déšť ani cestovní ruch,
vnímám jen lásku, o které víš.
Vánoce, Vánoce přicházejí...
V očích milých vidět lásku - krásná chvilka štěstí.
zdánlivé je nebe, okolí a svět.
Průhledné jsou davy v trhu na náměstí,
startujeme vzhůru, dlouhý, klamný let.
Vánoční nálady
Ohlodané tiché věty
prázdnota co zabolí
vyhořelé cigarety
odzubené soukolí.
láska na jednu noc
Láska na jednu noc,
pár chvilek polibků, a odchod do tmy
tajemná vyšší moc
dodává samotu, světla a rytmy
Duhový strach
Za ruku Tě vedu a slyším jen tvůj dech.
Tichý proužek v úzkém pásu žití.
Pomalu jen jdeme, není žádný spěch,
zamračené duši málo slunko svítí
Mrak
Černý mrak, co nemá soucitu
promočen znaven a bez trochy naděje
v kapse zas hledá své klíče od bytu,
na srdce snáší se hluboké závěje
čas rozchodů
Zvony co úmrtí hlasem svým oznámí
odbijí poledne, čas svátků jídla.
Vůně nás z hostinců okolních omámí
v talířích jídlo jes příchutí mýdla.
střízlivé úsměvy na hlavy opilých
V očích, kde hluboko smrt se skrývá,
písnička dávno dohraná,
písnička, kde posladní takt zbývá,
venku kde prší od rána. ¨
smrt
Kolik ještě minut žití zbývá.
když už člověk nudou zívá,
když už dávno nechce žít,
dál tu musí, cestou jít.
mezi přáteli
Sklenka jedna, druhá třetí,
pívo hrdlem dolů letí,
všichni chceme pívo pít,
v hospodě svůj život žít.
ptačí pírko
Jenom pár kilometrů,
těch pár dlouhých čar,
pár děr fičí do svetrů,
víno nezná var,
bolestivá chvíle
Jsou chvíle, kdy žití strašně bolí,
bez vůle odkopnut služebník člověka,
a mladé strniště na bradě holí,
jak z otců na syny, zkušenost odvěká.
přátelství
přítel tvůj za tebe do ohně ruku svou dá,
nebo jej podpálí,
a ten kdo přítel se zdá,
v nouzi se odhalí,
kdysi dávno
Pár těžkých hodin, a pár životů,
na mnoha rovin, bez bonmotů,
na chvíle dělí se na city bez citu,
na útěk do světa na útěk do bytu.
Chceš se mít jako prase v žitě? Buď svině!
Jó páni já se mám. Opravdu. Málokdo by mohl tušit jaký vedu skvělý život. Mám krásný dům s velkou zahradou, v garáži stojí drahý zahraniční vůz, na kontě je částka, která již dávno překročila sedm cifer.
člověk provedl neplatnou operaci
celou noc a celý den,
sedím smutkem zasažen,
nechci chodit, nechci stát,
nechci žít a nechci spát.
krádež
Viděl jsem krásu a poznal jsem svět.
Pohladil nebesa, oheň i led,
ukradl lidem, pár nádherných chvil,
a přesto nevím, proč vlastně jsem žil.
proč je mi smutno
Proč je mi smutno když pár slov si čtu.
Nebolí, nepálí.
a přesto budí bolest.
Pro svojí pravdu, pro svojí zbytečnost.
T3P
Kolik lidí odvezl, to jenom pán Bůh ví,
teď tu stojí na koleji, tiše rezaví,
teď už nikam nepojede neboť nemá sil,
dávno čas je kdy tenhle vůz, králemulic byl.
Když matka smrtka obejme Tě
Tápeme v malém lidském světě,
není už síla vstát a jít,
když matka smrtka obejme tě,
chce se ti nejvíc ještě žít.
Náboženské harašení
Tak ona je to pravda. Není snadné tomu věřit, ale opravdu je to tak. Nevím jak lze člověka donutit, aby věřil takové blbině, ale u mě se to nějak povedlo. několik týdnů si chodil po světě a říkal, že je Kristus.
bláznivé oči
Bláznivé oči a prolhaný svět
cesta co do prázdna ne návrat zpět,
ohnuté vedení, ostnatý drát,
herec co zahrál hru co neměl hrát.
zadepkovaná tetka
Pár slovíček něžných, co měl bys snad říct,
pár kapiček slzí, co neměly týct,
pár copánků z trávy, a odřený bok,
po pár doušcích lásky, jen naprázdno lok.
nenajivně najivní
Podej mi ruku svou, ať v mojí vyhoří,
poslechni srdce mé, pro Tebe hovoří,
na tvoji něžnou tvář, chtěl bych se dívat,
s Tebou se probouzet, pro Tebe zívat,
pravda
Vedeni k hranici vlastními myšlenkami
vedeni k popravě budeme vždycky sami,
jak city u ledu co nesmějí být cítit
myšlenky ztracené, co nelze nikdy chytit
úvaha o hovně
Vážení a milí čtenáři. Vzhledem k tomu, že jsem se právě vrátil z restaurace, kde jsem skoro nalačno vypil dvě piva, mám tu drzost se začít v této povídce nebo chcete-li úvaze zabývat tematem natolik specifickým a lidským jako je hovno. Je to u mně situace značně atypická, protože ačkoli většina mých dílek zde na písmákovi kvalit ničeho jiného nedosahuje, nikdy jsem nepředpokládal, že bych se mohl seriózně začít něčím podobným zabývat.
Hovno je záležitost značně opovrhovaná a přesto velmi inspirativní.
Chátrající
Kolem slov,
se taví kov,
pláčem smutných mladých vdov.
Kolem vrat,
Lidský vynález
\"No ono to zase tak složité není. Tady stačí stisknout tu páčku a ono se to už postará o zbytek. \"
\"Když mě se to pořád nějak nezdá. Zní to až příliš jednoduše.
Pro Pino15
V jeskyni sedí a pláče,
malé a chundelaté ptáče,
co nemá krásné peří.
Pár starých patronů se hádá,
kolority
V duhových barvách plyne svět,
marně se převrací tam a zpět,
odplynou naděje, jak mraky oblohou,
přelezeš překážku, zakopneš o novou.
kolesový parník
Tak modlím se k vodě, ať smyje mou bolest,
ať donese tam mě, kam nemohu dolézt,
ať omyje slzy mé co tváří tečou,
ať urychlí minuty, co se tak vlečou.
Karlovy lázně
Na parketu mohu být chvíli sám sebou,
ještě mě z venku mé ruce zebou,
ještě je moje tvář od zimy rudá,
a moje samota, trochu mě udá,
kulička
V barvách letního dne vypadal celý svět krásně. Trubky hrály a lidé se bavili. Někteří, pravda, tak trochu z povinnosti, ale jiní byli spokojení a šťastní. Není jednoduché nacházet štěstí.
Vánoce
vánoce chtěných pohledů a nechtěných očíkapr hozený do ledu, hlava se mu točíjak na rožni v ohni.
Vánoce vřelých slov a méně vřelých citůvánoce pláče vdovvánoce prázdných bytůdárků z nelásky.
Vánoce drahých dárkův laciných kulisáchven koukat na polárku, v chladivých nočních tmáchten pravý dárek.
Provlhlé hnědé očina vlhku samotyvždyť na tom kolotoči, Ti spadnou kalhoty, odhalí nahotu
vesty
A zase slova co nechtějí nic říci
na lodi padají opilí námořníci,
okouni myšlenek, lapeni rybářem,
tahejte, trhejte, přeci to dokážem.
upitá rozkoš
Okázalá slova - bez pláče
ptáče dávno chromé - neskáče,
lidi dávno mrtví - nežijí,
matné šedé vůně - lilijí
Ohnivé kruhy
Ohnivé kruhy na blízkém poli.
Nepálí příliš, a přesto bolí,
když červené fleky Ti na srdci zbudou,
odnášíš bolest – výslužku chudou
Příběhy
Jsem už starý. Nevím ani kolik mi je let, léta jsou jako kapky padající do vody. Trošku rozčeří hladinu, a jsou pryč. Jednou pro vždy.
snad
Snad řekl jsi víc, než říct jsi chtěl,
když cit šel dávno do pekel,
když srdce dávno nemá čas,
tak promluvil Tvůj tichý hlas.
slova jako zbraň
Jen slova a zase slova. Marná vzpoura proti myšlenkám vtěch slovech vyjádřených. Pár slovíček, co nikdy nepřestanou znít vuších, pár marných tužeb a nesplněných, nesplnitelných přání. Obdivuhodný rozklad paprsků slunce, které ve své jasnosti překrývají temnotu, která přesto vítězí vnerovném boji.
kapky
Jen tiché kapky bušily do podlahy. Nezvyklý zvuk uvnitř prázdného, osamělého domu. Nezvyklý a něčím i surový. Takový mlaskavý zvuk, který rozčeřil stojaté ticho v zatuchlé místnosti, do které se nehodil.
Wilsonovo nádraží
Wilsonovo nádraží, když odjel poslední vlak
peróny vyklidí kluk, co tu chodí jen tak,
vlaky už odjely nastává půlnoční čas,
do ticha zazní jen ztrhaný, znavený hlas:
roje
Jak mrtvá slova, co bez hranice křičí,
jak pomatená příbuzná se na oslavu líčí,
jak věta která nevyřčena, přesto tiše zazní,
když před domem potkávají děti se a blázni
bolestivá
Stále v jedné kleci sedím,
nevím jak z ní ven,
na svůj život jen tak hledím,
smutný, krutý sen,
paralýza
Snažím se psát a slova mi lžou,
vykřičená pravda do stránek bolesti,
mrazivé večery setmělé jsou,
životu zas upadl človíček do lesti.
polibek
Jen zavři oči, vždyť cítíš, že tu nejsi sám.
Na tvoje víčka Ti z lásky polibek dám,
tvou ruku vezmu něžně do dlaní,
tvůj cit si schovám - ten není na hraní.
New York
Jdu sám a jdu tichou ulicí
popálen od vosku, se svící hořící,
popálen, ponížen, špinavý, sám,
přemýšlím kudy se na rohu dám.
šachovnice
Ve větrných mlýnech
zavládlo bezvětří.
Po válečných činech,
konečně příměří.
zástava
Krásná barva do tvých očí,
smutný svět se marně točí,
padá někam letí vzduchem
rámus končí v tichu hluchém.
hříčka
Vodní proud zmatenězmítá se za branou poznání
dívenka vdává se bez lásky, ani se nebrání
na skále padá, vodopád do hlubin
v košíčku nese si pár bílých kopretin
Vampíři.
ač stovky lidí mezi námy, v chrámu duše věčně sami,můžeme plakat slzy žalu, když duše mastná, v šedém kalu, topí se, tak zas tápeme po římseabychom padli někam nížkdyž hlad je mocný - prázdná spíž, když slova marná do zdi křičí, když smrtka úsměv na tvář líčíjak v malém divadl hloupé frašky, všichni tam hrajeme pouhé šašky, všichni se smějeme, falešným smíchem, na místo činelů, vržeme víkem, rakví svých bratrů.
S Kainovým znamením ve zbožném tichu, žehráme zvířatům v nacpaném břichu, že bolí, pálí a činí větryač léto za okny, pereme svetry, co pupek skryjí. Za vlastní nažranost, trochu se stydíme, a zase s klidem stát na dani šidíme, z cizího neteče, tak proč se bát, podívej člověče, čas je se smát, když vodku pijí.
Oprášit slova svá neříkat nic, zase být rytířem od nemanic, zase být prorokem, Božího řádu, prodávat odpustky, ve prospěch hradu, upálit hříšníka, ať se tu svíjí, vždyť lidští upíři, také krev pijí, vysají po krvy, city a duši, oči Ti vypálí, uříznou uši, a pak je snědí.
Kdo jsem?
Kdo jsem.
Jsem poutník co světem chodí sám,
neznám svou cestu, a cíl už nehledám,
jen o kámen zakopnu a půjdu zas dál,
Pro Ilarion - dopis na rozloučenou
S dopisem v ruce, pár řádek mlčení. nastává ticho - nezbytné loučení, nastává samota, prázdných stěn bytu, nastává pustina, kradených citů.
Jsem zase jenom sám, on kdesi v tahu. Do rána procourám vyhřátou Prahu, do rána odložím veselou maskuz walkmana vyhodím prodřenou pásku.
Palestina
Vehnaná slza do očí, hnědých jak živá země, hlava se zmatky zatočí, a svět se tváří temně, když pohlazení schází,ta ruka jemná ve své lásce, natrhaný plevel v mlází, zvíře, jež v mladé kráscenachází soucit.
Urvaná ruka v zápěstí, krvavé žíly co jed z nich teče, v marné hře lidí na štěstí, den za dnem stále se bezcílně vleče, jak obláčky z nebeco síra z něj stříká,tak pár slzí z Tebe si o lásku říkábláznivý pocit.
Hranice víry a hranice citu, mozek co ve spárech zoufalství, láska a soucit, schovány v skrytu Satan co vytrhl panenstvíz mladého těla, co rozum ještě nemá,pod tíhou učení, umírá v bolestiústa už navždy mu zůstanou němá, pro míru nesmírné člověčí hlouposti.
epitav
cítím vlastní kapky krve, jak tečou po mém zápěstí, smrt mě ze života vyrve, z parodie na štěstí, když už nemám sílu vstávat, údery už nebolí, když už není z čeho dávat, piju kafe se solí.
Vteřiny se náhle vlečou,v hlavě hučí čmeláci, vzpomínky mi žilou tečou, zlé mi dobrým oplácí, smysl dávno není v ničem, uniká i podstata, zámek ucpán zrezlým klíčem, hanba, bolest, prostata.
Svět se motá v šedých stínech, srdce tluče naprázdno, černou křídou na komínech, v epitavu napsáno:
Zde leží někdo kdo neměl rád svět, odvahu neměl jít se bít, chtěl jenom pro přátele žít, život svůj zkrátil - dvacet pět let.
oči
kolem a kolem, zase jdem,
kupředu, marně za svým snem,
za matkou, otcem, nadějí,
zázrakem co se nedějí.
hodiny smrti
Jen Tvoje křehká ruka, co cítím ve své dlani,
ústa která nemají, už sílu na snídani,
srdce které pumpuje stále více stěží,
energii do hodin, jež ke konci už běží.
citová impotence
Hledám kříž, co mohl bych s sebou vléci,
vždyť život bolest je a hřeby v rukou má,
povídky o štěstí jsou jen kecy v kleci,
v kleci co člověka stále objímá.
poznání bez možnosti pochopit.
poznal jsem život a uviděl jak tepe,
že slunce nepálí - vlastně jen tak zebe,
že slzy netečou, jen po tváři hoří,
na požár samoty - nemáme dost moří.
masky 2
masky jak květy co bez vůně rostou
a snaží se utajit jednu malou pravdu prostou,
jednu tichou myšlenku,
že ať uvnitř či venku,
S. D. I. A
Ten pohled do očí tak studil. Jindy tak nádherný pohled. Jindy v něm byla síla, podpora, něha. Dnes v něm byl chlad, strach a pochopení.
neznalost
Bylo v tom cosi živelného. Pavel doposud nezažil něco tak silného.
Bylo to asi v těch očích. To teplo co se z nich šířilo.
ulice
Procházím noční ztichlou ulicí.
Nikde ani zvuk, jen srdce tlučící,
jen tichý dech, co hřeje noční vzduch,
jen strach, oráče života, co rozpad se mu pluh.
rande se smrtí
Jednoho rána ztratil jsem duši.
Bezcílně bloudil jsem ulicemi.
V mrazivém tichu, co nic neporuší,
samoten, ztacený s lidmi všemi.
zranění
Jen šedý opar očních víček, od slzí promoklých.
Tiché výkřiky ze slovíček, jež nesmyl chladný líh.
Co zbývá tichých útěků do prázdna ulice.
život dal místo salámu, ztvrdlé krajíce.
hniloba
Bílá plachetnice na širém moři se kymácí.
Plave jen vpřed a zpátky se nevrací.
Námořník nebohý smrti se bojí,
na srdci sedřeném, jizva se hojí.
stoka.
pavoučí ruce zas na sobě mám
v útěcích útěchu marně hledám
poprosím o sílu a o pomoc,
samoty bojím se strašlivě moc.
záhrobní problémy
duněly kameny tichého poznání
ztracená naděje, zrozená křivda
rámus a hluk co strach nahání,
zmáčená, vypsaná barevná křída.
gesta
Na Hlavním nádraží v potoku slzí,
prodaná naděje, mládí a cit,
budoucnost v koutě se zničeně plazí,
oheň je uhašen, zatopen byt.
Smutky smutného
V extázi ztracené po dlouhé noci,
květy už odkvetly, na zemi hnijí,
prsty jsou zatuhlé ďábelskou nocí,
dva černí rytíři na okna byjí.
Tol(ln)erance
"Víte, paní Nováková, on byl takový nenápadný po celou dobu, kdo by to do něj řekl. "
"No já jsem to netušila, takovej slušnej člověk to byl. A najednou tohle. "
"Znáte to, tichá voda.
heroin
V oku slza zoufalství jak naděje co není
prosba tiše doznívá, není proč se smát.
láska, něha, soucit, slova v zapomění
není cit co měl bys ani komu dát.
slovíčka
Někdy je slůvek pár jak rána palicí,
v bolest pak změní se úsměv dřív zářící,
svět náhle chová se jak stoka bez citu,
mozek je zmatený z neznámých pocitů.
odpověd na kritiky k dílu proč to tak bolí
v dílku PROČ TO TAK BOLÍ
jsem se nechal trochu unést. Jestli jsem se někoho dotkl, je mi to líto, nicméně na tom, co jsem napsal trvám.
opravdu lidičky chcete aby to bylo takhle.
Slavek
odchod
Děkuji Vám písmáčci za více než rok krásného času, který jsem s Vámi ztrávil. Každá prosurfovaná minuta stála za to.
Nemá smysl abych zde psal o tom, že písmák už není to co býval, že. , že.
Nadbytek výroby
Na břehu stát a nepadat do vody.
S bolestí v břiše pohrdat záchody,
pro špínu, zápach a lesk bílé mísy,
k utření použít dřív čtené spisy.
odevzdaná
Pluj dušičko kluka, co život si vzal.
Pluj k Bohu pro lásku, co člověk nedal,
pluj pro odpuštění, za bolest, samotu,
pluj do světla pohřbít nenávist, temnotu.
smutná :-(
Ohnivá koule, do očí padá,
Zmatená divize nebezkých vran
Člověk co zbytečně poznání hledá
Vymýšlí smysl, jež pevně je dán.
pro Tebe
V bolesti chodím, ohnutých zad
v hlouposti ztracených dobrých rad,
vypíchnout oči zalité pláčem
hrát na život s Bohem, být mizerným hráčem,
Vánoční
Zasypán kamením závisti a zmatků.
Víno je zkvašené s příchutí zvratků,
samota prokletá s hromadou lidí,
Bůh je prý svědkem a všechno vidí.
Absolutní blbost :-))
Natřískaná tramvaj pomalu s hukotem odbočila z Jindřišské k Masarykovu nádraží. Letní dusno prohřálo železné vozy do obrovského dusna, kde se suchý vzduch mísil s vlhkým potem cestujících, zápachem tramvajového vozu a kombinací parfémů a deodorantů které cestující použili. Na stropě zírala výzva jedné z firem, prodávajících antiperspiranty ke zdvihnutí rukou, prostě takové standardní, ničím z normy nevybočující letní odpoledne. Lidé byli jako obvykle nervózní z tlačenice a pomalé jízdy a jako obvykle vystavovali své znuděné, často sluncem spálené ksichty.
lesní
krabička zápalek, jež vzplála ve svém citu
vítr hučící do oken prázdného bytu
usazený prach na očních víčkách
nestojím na nohou, jen na dvou tyčkách.
Poslední sbohem
úvod:
Ulice se rozplývaly před zaslzenýma očima. Vše se zdálo tak strašlivě bezcenné, tak prázdné tak.
Prostě konec. Jak to říct jinak.
Půlnoční vlak
Sedím v půlnočním vlaku co jede Bůh ví kam.
Jedu pryč z paneláku kde jsem tak strašně sám,
že to až bolí jak hrst soli do rány.
Písně už ztichly, desky jsou dohrány.
útěky
tělo zmítané pod sečnou ranou
rozum ubit silou zla,
slzy mají příchuť slanou,
oči jako slepá skla.
Poštovní pohádka se smutným koncem
Sluníčko toho dne velice nepříjemně pálilo. Oči si musely vznikat trochu déle na nepřiměřeně vysoký tok fotonů, který na ně dopadal. Pošta už také nebyla to co bývala. Jo, a že pan Jaroušek si toho pamatoval dost.
Třešňová
Pod sladkou třešní první polibky.
Jediným svědkem padající list.
Pár kapek slzí, do prázdné kolíbky,
do knihy vnořen ač neumím číst.
blízko jak ani netušíš
Snad měl jsem říct o větu víc
však v hlavě pusto - nezbylo nic.
Ač stokrát chtěl jsem říct, že rád Tě mám
nakonec tu sedím a verše píšu sám,
Boží útrpnost
vlaštovka jež zasažena brokem
prokřehlé tělíčko umírá v bolestech
smířená s posledním krokem
pírko zaváté přikryl mech
svět
jednoho dne zrozen z matky
jednoho dne vyslán zpátky
k soudu Toho který rozhodne
zda zatraceno dítko nehodné.
hranice
na hranici stojím, srdce hoří
živote, prosím, přikládej.
Chladivá ocel se do srdce noří,
ještě chvilku času, živote dej.
05052321
Vstupní brána se tiše zavřela. Dům byl velmi starý, prastarý. Vítr hučel v prastarých dřevěných stěnách, které si mohly dnes již nechat zdát o své dřívější pevnosti a těsnosti. Dnes nemilosrdný vítr profukoval skrze malé i větší trhlinky, které vyhlodal zub času.
světla
Zase jeden z dlouhých útěků. Tmavé ulice se míhaly před očima a Jarda ani nevěděl kolik jich už vlastně bylo. Možná dvě, možná desítky, co na tom vlastně záleželo.
Problém byl, že Jardovi poslední dobou už nezáleželo na ničem.
Železné slzy
V Gotických sochách nahatý chlapeček.
S pláčem usíná, opuštěn bez hraček
Do první smrti.
Tak krásná a krutá.
neslavná
Jen hažte to kamení
na hlavu moji.
Vždyť Kainovo znamení
mi na čele stojí,
Ocílek
Jak rozpálená plotna, jež nikdy uhašena.
Jak hrůza prastará, bolest, jíž rodí žena,
v květinách, spadaném listím
ve slovech, jež duši čistím,
Lhostejnost
Dveře se s tichým zavrzáním pomalu zavřely. Ticho které dusilo narušoval snad jen tikot starých dřevěných hodin. A občas nějaké to zavrzání. Znáte to, ve starých domech člověk ani neví, jak k tomu dojde, ale vždy si připadá tak trochu jako v začarovaném zámku.
prodejná
Doteky těl, jak energie protéká.
Všude jen láska, prostý cit pro člověka
všude jen ty a já a naše touha
noc rychle utekla, ač zdála se dlouhá
Rivce
Říká se, že ticho je vražedné. Ne, opravdu nevím, jestli je to pravda, ale šum dozajista vražedný je. Šum několika desítek lidí, tísnících se v malé místnosti, čekajících co se bude dít.
Šum strachu, razignace, šum bolesti a nepochopení.
zastřelen na útěku
utíkám od čtyř stěn
dlouho a marně
životem obelstěn
smrt na lékárně
potok
V potoku slzavém, jež z tváří stéká
po srdci rezavém, lov na člověka
bolesti stoletá, krutá a silná
laskavec odkvétá, cesta je mylná.
slabost - pouze a jen pro Tebe Mirku
V tvých očích utopen,
jak moucha ve lžíci vody.
O rozum oloupen
dnes kašlu na závody
pokoj č.5 pavilon A
Poslední krůpěj bezmocného pláče
poslední zátka od lahváče,
samota v pokoji, městě i duši
samota v srdci jež naposled buší,
smír
Ve světě ztraceném,
ve slibu zrazeném
s něžností kopance,
zrozeni bez šance,
Slzy
Já děkuji Vám za ty slzy,
že snad moc pozdě, či snad brzy
přišli na tvář vaši,
kdy z mozku pouhou kaši
Guma
Kulatý stůl jídlem praská,
sežrána je něha, láska
ohlodané bílé kosti,
do nálevu od hrubosti.
vyděšená
Kolem čtyř stěn jež domovem se staly,
pod tichým stropem v tichu samoty
zmatení lidé se smrtí si hráli,
líčíce ústa krémem na boty.
Satanovo dítě
hluboká něha, tak silná až bolí.
Laskavá ruka, jež rány léčí solí.
Ze světla nemocnic, úmrtí, porodů,
ve smradu popelnic, krys mrtvých pohledů,
kapka
Na hřbetu ruky kapka krve.
Trocha zoufalství, bolest, prázdnota.
kořen byl utnut na poprvé,
úsměv vykouzlí paní samota.
Vánoční nálada
Chci pláčem se zalykat,
a křičet po skalách,
chci srdce své zamykat,
když osud dává šach,
poslanci Tolnerovi
Ve skrysi pod zemi,
zakopan v hlubine,
kde vykrik onemi,
na jine rovine,
zase jedna vzpomínka na...
V ostnatých drátech,
zas klepem se v křeči,
s bolestí na rtech,
jež pozbyly řeči,
mrazivá duše
Mrazivý dech, pohřbil lístek
hrdlička umrzla v úpatí skal.
stala se obětí zimních čistek,
umrzlý lístek, náhrobkem se stal.
Adarhazovi III - Lost Hope
Důvěra svěřená naději krade
Mateřství pohřbené v předsudcích.
Pro žízeň přestal jsi vnímán být hlade,
Lampy jež pohasly v setmělých ulicích.
růže
Pod pozlátkem doteku,
když sníh až pálí.
Chceš zalézt pod deku,
když strach sudy válí,
osamělá
Mrazivé slunce, jež padá z nebe
každý paprsek spaluje, zebe,
jak beránek obětní, o milost prosí,
když po střepech samoty, šlapeme bosí.
Nechci Tvé slzy
Prosím už neplač lásko,
byť zraněná ležíš v bolestech,
Tvé slzy tak pálí lásko,
slyším tvůj slabý, křehký vzdech,
ODMLKA
Vážené a milé písmačky, vážení a milí písmáci. Omlouvám se, ale na nějakou dobu se pravděpodobně v písmákovi odmlčím. Není to proto, že bych nechtěl psát a číst, ale proto, že kvůli určitým problémům nemám přístup na internet. Takže kdykoli od teď jsem na netu je to jen z kavárny, a to jak jistě uznáte není zrovna optimální.
konec II. začátek konce - pokr.
Oči mu padly na stůl, kde ležela lékařská zpráva - rozsudek smrti.
Ano. Jen pár slov, které dokáží tolik změnit. Nebyla to zcela čerstvá zpráva, ale tíha její závažnosti na Marka dolehla teprve teď.
konec I. Začátek konce
Marek seděl ve svém pokoji. Vnímal hodiny. Takové to rytmické ťuk - ťuk - ťuk -ťuk. Staré hodiny, které s nemilosrdnou spravedlností odklepávaly svůj čas.
Studna
Tvůj polibek, po němž hlava se točí.
Topím se v tvých pohledech.
Prosím lásko, zavři oči,
srdce tluče, ztrácím dech.
Propast
Zas je tu vyčerpání.
Kameny se sypou z nebe.
Nic už mě nezachrání,
já nechci strhnout Tebe,
aktuální
proč celý svět je kolotoč,
točí se, já nevím proč,
proč zavřu oči, vidím tvář,
proč slunce má jen matnou zář.
už neaktuální
Pod paletou myšlenek,
pod závoji milenek,
v apostrofách čísel,
schován ve tmě vysel.
rozverná
V apostrofách osudů,
zalézáme do sudů,
Diogenův syndrom.
Utíkáme před strachem,
Hranice hříchu 2
Útulné prostředí,
jen matné světlo,
venku již nálení,
však uvnitř teplo.
Hranice zoufalství
V poháru zbyla už poslední kapke.
A není již cesty zpět.
Jed právě přibouchl poslední vrátka,
uvadá lotosu květ.
za hranicemi zoufalství
Chci vzít do dlaní ruku tvou.
Říct co všechno mě bolí.
Plakat potoky krve zoufalství.
Slzy vyschly.
Markovi.
part 1.
utíká život, po vlnitém plechu.
naděje pohřbena, v hlubokém mechu
s nadějí lapáme po ztraceném dechu,
Špuntíkovi, láska a dospělost
lístky padají ze stromu,
a kapky rosy chladivé,
v té dnešní noci mrazivé,
šeptají do hromu.
Jak žijeme?
Pod tichým závojem muších křídel
pod laskavou slupkou horkých vřídel,
pod eufórií doteků, citů, lásek,
pod vězením majetků a výplatních pásek.
B.Eznadějně sprostá, sprostě B.Eznadějná..
Spouštím se po okapu,
ze střechy života.
A jak tak světem tápu,
poslední hodnota,
Soudná
Bloumám mrtvým sídlištěm,
tiše zvoním u dveří,
otevřete někteří,
vyháníte silou.
co dál?
Když ubývá sil, a naděje schází.
Když zjeví se první trhliny v hrázi,
když ptáci zpívat přestanou,
když útěk není obranou.
hranice hříchu
prolog
Lituji sebe i druhých v tomto komerčním světě. Tohle už je moc.
Bože dej mi sílu.
Bože dej mi sílu.
pokorná
Já prošel světa kraj,
prošel jsem peklo, ráj,
prošel jsem hory, údolí,
prošel jsem města, okolí,
okamžik
Kapačka odkapává okamžiky,
paní s kosou již leští kliky,
čeká na svůj okamžik.
Vůně života, vůně smrti.
Vzdálený cíl
Ty můj nejmenovaný princi.
Příliš vzdálen, bys mohl mým být.
Sedím v hospůdce Na Kozinci,
a vůbec nechci pít.
Romeo a Romeo
Pavel a Honza žili spolu.
Ten den přišel Pavel trochu dřív z práce do bytu, který si s Honzou pronajali. Rozhodl se, že přichystá malé překvapení. Takovou příjemnou večeři.
odchod
Děkuji všem písmačkám a písmákům, kteří psali názory na moje dílko po srazu.
Děkuji za názory. Svůj názor napsali Ti kteří se domnívají, že bych měl zůstat, Ti co si myslí něco jiného, nenapsali nic. Děkuji moc.
laskavá
Po stovkách pegasů, s urvanými křídly
tisíce růží bez květů.
Pletouce nohama, mezi Karlovarskými vřídly,
hledám krásu jiných světů.
bezradná
Co dělat, když poslední
píseň se zpívá.
Co dělat když poslední
kapka vína zbývá.
nebeský kočí
Projdem se pasáží Luna
ti v rádiu zazní.
Projdem se pasáží Luna
zpívají blázni,
utíkavá
lezeš na vysoký strom,
lezeš jen tak bez cíle.
Stále pár metrů zbývá,
vítr strom ohne,
Lituji
Lituji slov, jež neměla být vyřčena.
Lituji papíru, jež skončil v koši.
Lituji zášti, jež zbaví křídel anděla,
lituji bitev, v nichž padaj vlajkonoši.
ostrůvek
V moři doteků, najít ostrůvek citu.
Topím se, nevím jak dál.
Před láskou schovat se chci do úkrytu,
vždyť její hledání dávno jsem vzdal.
smysl
V zaslepených uličkách,
v lampách bez žárovek,
v rozšlapaných kuličkách,
v hnízdech bez vlaštovek,
Po srazu
Vůně společnosti. Dotek lidského vědomí, na stejné frekvenci. Dotek čistoty vztahu. Atmosféra bez kazu.
Ukolébavka
Dobrou noc, spi,
a sladké sny,
kolébá noc,
směješ se moc,
čepel
Ač spolu, vlastně sami.
Břitva vynucené společnosti.
Čepel doteků bez citu.
Oheň, jež spaluje duši.
smysl
chci vstávat vedle Tebe,
vždyť samota tak zebe,
a chci Ti plakat v náručí,
bez Tebe srdce netlučí,
zas a znova
Zas procházím se po pokoji,
usednu k počítači,
a budu brouzdat po netu.
Zas tlachám o ničem,
host
Tak už nestůjte za těmi dveřmi. Já stejně celou dobu vím, že tam jste. No netvařte se tak provinile madam. Tady už nemůžete našlapat, nemusíte se zouvat.
End of the power.
na římse stojím,
a chtěl bych létat.
Pádu se bojím,
však nechci čekat,
Karikatury života
Na cestě špinavé
přejetá kočka.
Karikatura života.
Zděšený pohled, snad z leknutí.
probdělé noci
V permanentním útěku
před hromem zloby,
před blesky doteků,
zatnuté zuby.
kšefty
Na zkravavených polštářích pláče nevinnost.
Černý závoj fleky ukrývá.
Na tváři jsi viděl marnou zlost,
když šancí na lásku rychle ubývá.
modlitba špatného křesťana
Chtěl lézti jsem po skalách, kde hnízdí orli.
prsty se dotýkal úpatí skal.
však zkřehlé prsty moc nepomohli,
ač prosil jsem, modlil, plakal,
Žluté lístky
Dva lístky do cirkusu.
nosím je v peněžence.
Dva žluté lístky.
chtěl jsem Tě překvapit.
krásná samoto....
Chci umírat sám,
až přijde můj čas.
až zazvoní nám,
až uvadne klas.
sobec
Ztráta bolí. A je to fakt.
Ztráta bolí, když ztratíš takt.
takt s rytmem života,
když vítězí samota,
hodně špatná báseň, o hodně špatném konci lásky.
Jsa příliž osamělý,
odmítam společnost.
ač salvy doduněly,
stále jich nemám dost,
nemá smysl to číst, je to o ničem.
chtěl jsem napsat něco co my pomůže. Vždycky, když něco moc bolelo, pomohlo mi něco napsat.
Pomohlo mi, hodit na papír trochu té bolesti. Ve zcela jiné formě.
dálnice
Zavřu oči,
Představuji si:
Jsem v autě. Okolo nikdy. Stojím na dálnici. Rozjíždím se, jednička, dvojka, trojka.
lot of sadnees.
Uvadla květina v rajské zahradě.
Nebylo vody, jíž mohla být zalita.
Nevinné dítě, jež má mléko na bradě,
lituje květinky, jež suchem zabita.
Little bit of sadnees. 2
vyprahlá duše, jak hromada písku.
Sypká a horká, k ničemu.
pošlapat a vyhodit, co s ní jiného.
Nakonec vždyť to přebolí.
Just little bit of sadnees.
Na šedém oparu vyvstávají vzpomínky.
Vzpomínky na doby radosti bez temna.
Na cestu rybníkem, děravé holínky,
Na žhavá obětí první lásky, jež byla upřímná.
Satanovi s duší anděla
uchop mojí duši,
vem jí do dlaní,
drž ji pevně,
cítíš, jak je křehká.
Láska
Co je to vlastně láska.
Utržený lístek, ze stromu samoty.
Studánka vody v poušti.
Ptačí zpěv v tichu prázdnoty,
Pozdrav neznámému vojínovi
Padl voják mrtev k zemi.
Zabila jej nenávist.
Umíral opuštěn všemi,
nenapsán úmrtní list.
Klec
Na jednom metru krychlovém,
se tísní celý jeho svět.
Na bidýlku sedí, dřevěném,
a jen tak chodí tam a zpět.
studna života
Jsi ve studni.
docházejí síly,
ztrácejí se víly,
blázni neškodni.
noční melancholie
V němých zrcadlech,
obraz bez ducha,
špína na prostěradlech,
zmatená předtucha,
Vzpomínka...
Žhavá oblaka mi padají na hlavu,
slunce smutně chladí.
Stojíce na troskách, sleduji Pálavu,
vítr flétnu ladí.
pomíjivost
Květina modrá - bez vůně.
Srdce je mrtvé - nestůně.
Pohřbeno hluboko v rakvi.
Slova jsou zbytečná.
Slůvka
Kolem slov okrasa,
stará socha prýská.
Něhu chytáš do lasa,
byť kdysi byla blízká.
Lásce
Chci jen tak chvíli s osudem si hrát.
Do boje vyzvat, dávat i brát.
Za špinavým stolkem, za sklenkou piva,
chci porvat se se vším, co ještě zbývá,
Vosková panenka
V rádiu hráli starou píseň.
Patnáct let jsem ji neslyšel.
I padla na mě zvláštní tíseň,
Vypnul jsem jí a odešel.
Stvoření země I
V nebi bylo zvykem, že Božská samospráva rozdělovala pozemky. To se jednoduše vybrala některá sestava planet, a ta se přidělila jednomu z Bohů. Bylo na něm, co s ní učiní. Někteří z Bohů byli shopní a nadaní, a planeta, kterou si ve své soustavě vybrali se rozvíjela.
Stvoření země II
Bůh si uvědomoval, že bude potřebovat dodávat inteligentnější software pro své živé bytosti které vytváří. Proto se rozhodl zakoupit novější 16bitový počítač a operační systém. Dříve používal starší osmibitový ale ten již jeho nárokům nestačil.
V nebeských počítačových firmách bylo k dispozici několik různých operačních systémů a několik platforem.
Stvoření země III
Bilboardy byly všude. Masivní reklama ve všech sdělovacích prostředcích.
Heavensoft má NOVÝ OPERAČNÍ SYSTÉM.
Úžasný.
stvoření země IV
Bůh se rozhodl, že živočichové, které vytvoří budou největší, nejsilnější a nejlepší ze všech živočichů ve všech světech. proto po pár pokusech začal tvořit dynousaury, brontosaury a jiné obrovské ještěry.
Jelikož patřil k nejnadanějším z Bohů, svět který vytvořil byl úžasný ve své celistvosti, provázanosti a vzájemné propletenosti. Květiny čerpaly životodárnou energii ze země, někteří živočichové z rostlin, silnější živočichové ze slabších živočichů.
slova
Několik vln pouze,
ne silný proud.
Odat se své touze,
vyklouznout z pout.
poslední slza
Jen čtyři slzičky pohřbily lásku.
čtyři krůpěje zoufalství.
na cívkáč pokládám zmuchlanou pásku,
poslední společné tajemství.
Autonehoda
Plamen dohasíná, jiskry chladnou.
Na zem se rozlévá noc.
Otrávení ptáci na zem padnou,
mlčky prosíc o pomoc.
vlaštovka
Letí po obloze vlaštovky.
Jejich křídla jsou z hedvábí.
Houfují se na desítky, na stovky,
tím pozornost k sobě přivábí.
Gity
Něžná růže v záhonku
rozkvétá a voní.
Ty zatahuješ záclonku,
a přemýšlíš o ní.
korea
Kim se proplétala mezi troskami domů. Ohořelé trosky působily krutým, bolestivým dojmem. Navíc to byly trosky její rodné vesnice. Navíc to byly trosky její rodné vesnice.
Pocity aneb. Adarhazovi II
Sedím a dívám se z okna.
Slunce tiše září.
Chci odrazit se od dna,
listuji v kalendáři,
Společnost
Sedím ve společnosti.
Šedesát očí se na mně upírá.
Sedím ve společnosti,
a chci se bavit.
Holky
Jednou možná princ přijde,
možná je odvede pryč.
Možná, že tady, možná že jinde,
na půdu úrodnou dopadne rýč.
Adarhazovi
Dá se bolest měřit vahou.
nedá, asi ne.
Při Tvé cestě za odvahou
se slza zaleskne.
Tobě
Jsem s Tebou, ač jsi daleko.
Jsi mé jasné světlo ve tmě.
Jsem oděn jen tak na lehko,
ač obloha se mračí temně,
Žebrák
Šel jsem z Hlavního nádraží na Masaryčku. Po cestě byl žebrák. Ještě dítě. Kluk asi 11let.
Printovi
Jak hlemýžď bez ulity
si někdy připadám.
Jak lístek, však bez jistoty,
že na podzim opadám,
snoopymu
Dvě jednoduchá slova,
chci říkat zas a znova,
a zcelé svojí duše,
věřím, že není klišé,
Kolik
Kolik slov naplní moře.
Kolik slov popíše lásku.
Kolik soucitu zaplaší hoře,
kolik odpovědí je na otázku.
Pravidla
Přešel jsem na červenou. A co myslíte, že se stalo. Nic. Vůbec nic.
svatá nevinost
Mladá maminka s kočárkem vyjela ze silnice na chodník. Děťátko slastně zavrnělo. Proč by také ne. Ještě netuší, co jej v životě čeká.
Poděkování
Děkuji všem písmačkám a písmákům za to, že jsou.
Prostě jen tak.
Děkuji.
S láskou Váš Slávek.
Vyznání
Slunce se odráží od Tvé bronzové pleti.
Odrážené paprsky slunce vrývají se mi do srdce.
Tolik pálí. Tolik hřejí.
Telefon
crrr, crrr. crrr, crrrr
"Ano. "
"Dobrý den. Já jsem Tvůj telefon, nechceš si chvilku popovídat.
kurděje
Sedím u počítače a mlčím.
Píšu nesmyslná slova.
U svého stolu se krčím,
jak včera zas a znova,
vzpomínka
Slunce jasně svítí. Čas zvolna plynul, vše jako obvykle. A vůbec nic se nedělo.
Joko seděl na zídce a přemýšlel o své dívce.
Koloseum
Pro obveselení druhých, lidé umírají.
Stejně dobrý důvod, jako jiný.
Jen druzí lidé slzy utírají,
a jediný kdo vzpomene, jsou dějiny.
motorka
Ostré světlo pálilo Mirka do očí. Ležel na jakémsi stole a okolo něj hromada lidí s rouškou přes ústa. Neuvědomoval si kde je, ani jak se sem dostal. Nevzpomínal si skoro na nic.
Ztráty a nálezy
Kolik věcí jsem ztratil a získal. Mnoho.
V dětství jsem ztatil duhovou kuličku, co jsem měl nejraději. Naproti tomu jsem si našel prvních pár kamarádů.
Telefon
Dobrý den pane.
Že mě neznáte. Určitě zjistíte, že ano. Jen mi prosím dejte minutku a hlavně nezavěšujte.
Lístek lásky
Lístek okvětní ve větru se vlní.
Na blankytném nebi bez mráčku.
A malý ptáček ve fráčku,
na zemi hledá zrní.
kandidát
Moje jméno v kandidátce,
až nahoře se třpytí,
pár voličů přeci hladce,
na pozlátko se chytí.
soudný den
Odpusť mi prosím Bože.
Jsem hříšný člověk.
Hřešil jsem proti všem Tvým přikázáním mnohokrát. Nejsem hoden dojíti ráje.
Poprava
Už dnes snad nastane ten den, den poslední,
snad někdo zásluhy mé, přeci ocení.
Slova o ničem bude říkat kněží,
neb můj život pozemský byl peklem, v ráj mohu věřit stěží.
Lístek
Vítr nabral lístek.
Zlatavý lístek, urvaný podzimním větrem ze stromu, se dal na svoji poslední cestu.
Chvilku poletoval jen tak ve větru a převracel se ze strany na stranu.
Vítr si s ním pohrával.
Bezdomovec
Nasedám do trmvaje. Odjíždím z konečné a jsem tam sám. Sedím si v druhém voze a přemýšlím o zbytečných věcech. Tramvaj se zastaví na další stanici.
Konstruktor
Však já Vám to povídám,
že lidé už jsou zbyteční.
Hlavy mají všichni duté
a jsou k sobě neteční.
sídliště.
V parku pobíhal malý chlupatý pejsek. Byl sám. Bez obojku, bez řemínku, bez náhubku, bez pána.
Našel si pár kostiček u popelnic na jednom pražském sídlišti.
hráz
Hráz se protrhla, nezbylo nic,
Přívaly slz zalily duši.
Bolest jež nastala zabolí víc,
neb člověk jediný Tě neuslyší.
temnota
Vycházíš z domu na zahradu. Na kameni sedí smrt. Není to na ní vidět, že je to smrt, přesto to víš. S posvátnou úctou a strachem kolem ní obcházíš.
loď ( aneb pohádka o zlaté rybce trochu jinak...)
Nad mořem vyšlo slunce. Rudé paprsky osvětlovaly hladinu vody, jež vypadala čistá jako alabastr. Rybář pomalu vstával ke své každodenní dřině. Nasedl na loď a chopil se vesel.
křižovatka
Stojíme na křižovatce. Je tam červená. Věčná, téměř nekonečná červená. V dálce, mnoho stovek metrů před sebou vidíme další křižovatku, ale jaká je tam barva na semaforu nerozeznáváme.
tiket..
Kdesi v srdci, hluboko pod hrudí,
neklidný závodník, splašeně závodí.
Do cíle dorazí, vždy jako poslední
Nikdy si nedává, přestávku polední.
Kolik
Kolik je zoufalství,
a kolik slzí.
Kolik je špatných slov,
která nás mrzí.
maska
Maska. Každý nějakou nosí.
Masky, staré jako lidstvo samo. Člověk se bojí spatřit svoji skutečnou tvář, proto nasadí masku.
Oh, freedom
Stromy, tma, bodavá bolest v rameni. To byly pocity, které Bill vnímal. Utíkal lesem. Z rány v rameni mu pomalu vytékal pramínek krve.
strašák
Škodovka upalovala po silnici, a pomalu odkrajovala poslední zbývající kilometry k vesnici.
Za volantem seděl Štěpán. Pospíchal do jedné vesnice za kamarády. Mejdan měl brzy začít.
člověk a válka
Prásk. Tato rána byla skutečně blízko. Člověk který tvrdí, že ve válce nemá strach, lže. Jim byl bez sebe strachy, ačkoli to nebylo poprvé co byl v bitvě.
přítel
"To snad nemyslíš vážně. "
"Nech ho, vždyť vydíš, jak se třese. "
"Jak, nech ho. Tvůj syn Ti právě řekl, že je buzerant a ty jen tak jednoduše řekneš, nech ho.
černý den
Někdy se den opravdu povede. Ráno Vás rozbolí hlava z řinčení budíku, auto nestartuje, tramvaj Vám ujede, do práce dorazíte pozdě, šéf Vám vynadá, zákazníci jsou nepříjemní, práce Vám nejde od ruky.
Když takový den přijde, člověk si říká, že snad už nemůže být hůr. A v tom zazvoní telefon, a soused Vám oznámí, že Vám praskla voda, a vytopil jste půlku baráku.
šance
Sedím v rozpáleném voze tramvaje.
Naproti mně kluk. Snažím se proniknout skrze clonu jeho očí.
Snažím se vhlédnout do jeho duše a číst v jeho srdci.
seskok
Malé letadlo pomalu stoupalo z vojenského letiště. Uvnitř kromě pilota seděli čtyři lidé.
První byl instruktor parašutistické školy, a další tři byli jeho žáci. Každý z nich byl naprosto odlišný, jen jedno měli všichni společné.