rekvizity
dej si kriket sleopardem
ale nech ho vyhrát (připni mu metál)
nerad žere prohru
a mohl by ti ze života udělat cirkus
možná tu budeš věčně
bude ztebe bytost
splácaná zhlíny a krve
vržená do světa
tajemným katapultem
Šedivý kohout (13. část)
Luboš zarputile dřepěl na gauči.
Prošla jsem dvacet třicet centimetrů od něj, musel si mě všimnout. I tak se tvářil, že ne. Abych rozptýlila veškeré pochybnosti a zároveň posílila jeho smyslové vjemy, popadla jsem tu fotku smateřskými znaménky a zamávala mu sní před nosem: „Co to má znamenat.
…ve skutečnosti nic nebude jako dřív
ten věčnej panic mráz
tě svlíká ztuleně
a na tváře ti kreslí
maličký mrtvý sněhuláky
Těla
Jsou tam.
Obrýlený kluk čeká na sociální pracovnici. Ta je dlouhá jako tyčka a havraní vlasy zavírá zásadně do drdolu. Když vejde do jeho pokoje, dřepne si mu na klín.
marně čekaj na svůj monument
poutník vlk
smutně zavyje na beránka
kterýho nemůže
nikdy ulovit
Stíny
Vítr si pohrává slisty javorů pod nepropustným závojem tmy. Šustí jako podrážky bot, které našlapují zahradou, zníž znaly každý centimetr.
„To je Jack, babi. “ zapiští Pavlínka nadšením.
Veselohra na mostě
Sranda je, že i když jsem z Nashvillu, tak mě písničky o „krávě, co jsem údolím hnal“ moc neberou. Jsem fanda Genesis, a hlavně Phila Collinse. Sice je to Anglán a pije šedivej čaj a nosí bavlněný ponožky, ale na bubny si to dává neskutečně.
Jó, Genesis.
jenže nikdo nestrhnul ceduli…
mžouráš do zlatavýho kladiva
rozbíjejícího noc
a tebe
ráda bys ten lživej závoj
Hmoto zbav nás touhy
kachny vrybníce brečej
žes jim sebral maso
ale jak jinak bys zalepil
díry ve svým srdci…
vyvětrej své démony
vezmi je do parku
kup jim paruky
a prázdné kornouty
jen je nepouštěj na klouzačky
Přízrak
Sálem se zvedá syčivá břitva nenávisti. Koukám do země a myslím si svoje. Že jim stálo za to vzít si v práci volno, nažehlit sváteční košile a zasednout do nepohodlných lavic. Někdo zapíská, jiný vyštěkne „Zrůdo.
jen kohout může vyprávět
jen kohout může vyprávět
jak posloužil létu a jeho plodům
o hutné chuti vína
jímž byl škvařen
na mezi noci
na mezi noci
se oblíkáš do punčoch
a já do tebe
ještě svítí měsíc
Jak jsem se stal pizzou
Dneska vám řeknu, jak jsem se stal pizzou. Věřte, nevěřte, jenže pravda to je.
Ale hezky popořádku. Narazili jsme na sebe před Albertem (nebo lépe řečeno – Ulrika narazila do mě).
nikdy nepřestávej
nikdy nepřestávej
smotávat sny pavoučím předivem
jsou kapkou rosy na víčkách
ubrečených jetelů volajících
Světový rekord v plavání
„Jak rychle to dáš kbójce. “
Lízal jsem zmrzlinu a manželka mi zrovna ukazovala jakýsi článek vženském časopise, přesto jsem vzhlédl a spatřil tlusťocha, který svou otázku zopakoval: „Jak rychle to dáš kbójce. “
„Proč. “
„Protože tenhle slizoun to prej dá pod deset vteřin.
teď jsi jedním z nás
město tě uvítá pugetemkrys
které vylovilo zbot
pohřbených pod varhany kanálů
jedna krysa ti zasalutuje
Zmrzlina
„Tohle je děda a tohle je druhej,“ zašvitoří Amálka.
„A tohle je strejda. A tohle je teta. “
Ať dělám, co dělám, oba mravenci mi přijdou stejní.
Jak jsem povýšil
„Co tady děláš. Nedostal jsi varovnou esemesku. “ zděsil se vrátný, když Milan napochodoval do dveří ministerstva, jako by se nechumelilo.
„Ano, ale považoval jsem ji za spam,“ odvětil Milan.
pražské lepidlo
obleč mě do saténu kočičích hlav
a posměšných koňských koblížků
prodávaných jako staročeská pochoutka
a nasaď mi Mozartovu paruku
Sázka
STŘEDA
Pepa si před průchodem zacpal nos. Tom i Pája udělali to samé kvůli smradlavému bezďákovi, kolem něhož museli projít při každé cestě na oběd.
„Všimnnul sis, jak je podobnej Pájovi. “ nadhodil Pepa.
vymazat stíny z cihel
chceme tu zanechat
něco víc než cihly
vyrovnané do pyramid
jako rituální oběti
proč zvon zvoní a zvoní a pak mlčí?
proč nevypiju
muší hrdla
na konci
slepecké hole.
Mám plán
Příští zastávka: „Dlouhá třída“
Zastavuju u ostrůvku, nechávám nastoupit pár důchodců a jednoho nezdvořáka v kšiltovce. Do práce sem se těšil. Tramvaje miluju už od mala, kdy sem s nima šoupal po koberci ještě v plínách.
Příští zastávka: „Čechův most“
Chci, aby Marie viděla, kam sem to dotáhnul.
rozrážíš buclaté tváře města
koloběžkou pocitů
rozrážíš buclaté tváře města
které se krmí samy sebou
jako první syn boha
Šroubek
„Máte tenhle šroubek. “ zeptá se táta.
Prodavač se zamračí: „Má dost netypickou hlavu. “
„Je na imbus,“ vyhrknu.
při čekání na lásku
všechno je konstruktem
kněmuž se přibíjíš
vzoufalé snaze
někam patřit
Být jako Nesbo
Letěl jsem do knihkupectví pro nového Nesba. Slavnostně jsem ten objemný svazek sčerveným hřbetem dotáhl domů do Strašnic a zahrabal se sním do polštářů, abych se mohl ponořit do světa, vněmž Harry řeší případy sintenzitou šílence smotorovou pilou.
Zoken suterénního bytu jsem zíral na růže, jejichž květy sebou mlátily pod taktovkou neúprosného větru. Tím, jak jim nutil svůj tvar, byl jako Nesbø, který tahal z kouzelnického klobouku jeden fascinující příběh za druhým.
Ve stínu posledních křížů
„Běda těm, kdož milují toliko těla, schrány smrtelné. O vše to připraví je smrt. Milujte duše a shledáte se s nimi. “
Victor Hugo
„To sluníčko pálí jako blázen,“ zaheká děda.
Rande
Cpu její věci do černých pytlů: fotky vrámečkách, ozdobné kamínky, šminky, hadry a voňavky. Nosím je do komory, dokud ji nenaplním. Police i šuplíky jsou prázdné. Mise splněna, teď už jen zkusit na Karlu zapomenout.
Spolujízda
Chystal jsem se do Chřibské za babičkou. Rozhodl jsem se, že vyzkouším spolujízdu. Slyšel jsem o ní samou chválu a aspoň se podělíme o benzín. Zaregistroval jsem se na spolujizda.
rozpustíš se ve snech
zakryješ uši
atomům
vneslyšném tichu
připoutáš kometího oře
můžeš se přidat
kolik už jsi potkal
utržených hýbatelů
co jsou sami sobě kultem
vykračují si po cestách
Dva kroky od ráje
Odbarvená Ukrajinka se na mě zašklebí, jsem jen další překážkou kjejí kouř pauze. Podávám jí peníze a beru si noviny. Nehodlám jimi zaníceně listovat, jenom chci vyplnit čas jako každý. Beztak to bude černá kronika, od korupce politiků až po zemětřesení vJaponsku…
Sedám si na lavičku.
vyťukat se ven
naděje a vykoupení
to je co hledáme vbahně
morseovkou našich pat
vyťukat se ven
doteky
má drahá
buď při zrodu
světa pusinek
na tváře pihatých kráterů
První
„Jak je to možný. Nevzala sis prášek. “
„A ty sis dal pozor. “ vrátila mi otázku Elazara.
když brečí i katedrála
boží hněv
se snáší na město
vkapkách šeptavých slz
démonické chrliče slov
Kabát
Pozoroval jsem zokna, jak vítr sklízí poslední kvítky z růží. Když ho to přestalo bavit, nahnal kyblík do větví rybízu. Šustivý déšť sílil; od kostela se mu blížila posila vpodobě ohromného inkoustového mraku.
Přistoupila ke mně máma, ucítil jsem její parfém.
Andělíčci
„Udělám andělíčka,“ sdělila mi Markétka.
Myslela tím andělíčka zlistí, vpořadí už asi dvacátého. Byla to největší zábava dnešního deštivého odpoledne. Hned po kachnách, které jsme nakrmili starým rohlíkem.
Sova
„Kde se vzala na půdě ta sova. “
„Jaká sova. “
„Vycpaná. “
„Je to výr, žádná sova.
nejvíc pláčou mrtví
zkapek kape nostalgie
a smutek podle definice
zknih a ztváří všech nás
zavírajících poslední dveře svých očí
vyklovu si oči orlem
roztáhnu křídla nebem
jako sponka včerných vlasech
ještě silnější ještě slabší
než dřív než potom
Vědu v tom nehledejte, možná ponožky
Sedají si na strop. Koukají na nemocniční lůžko, ale na zem nespadnou. Vědu vtom nehledejte, možná magii, pokud jste ochotni si připustit, že začíná tam, kde končí celé lidské snažení.
Skřítci se nenechávají rušit našimi myšlenkami.
stín lovce svlékne myš
když stín lovce svlékne myš
zachvěje se pár klasů
jinak nic
proč by měla tančit oblečená
Střelec
„Co jste si pomyslel, když jste ho minul na schodech. “
Co třeba: Nevypadal nijak podezřele, myslel jsem, že jde taky na oběd. Nebo: Vypadal rozrušeně, ale fakt by mě nenapadlo, že tam nakráčí a zastřelí osm hostů.
Visí mi na rtech jako malé děti.
Šedivý kohout (20. POSLEDNÍ část)
Zřízenec mě dovede k autu s modrým majákem. Cosi zašeptá řidiči, než zmizí ve spleti šedivých budov.
Dozvěděla jsem se, že jsem duševně způsobilá. Ovšem – domaloval by duševně způsobilý člověk fixou pihy na svatební fotografii jenom proto, aby si dokázal, jak si všechno perfektně pamatuje.
Šedivý kohout (19. část)
Probudila jsem se súsměvem na rtech.
Podařilo se mi oživit mocnou čarodějku, co píše naše příběhy. Říká se jí Paměť. Vmojí krabici už nechyběl jediný šroubek, jen je vylovit ze dna a seskládat znich funkční výrobek.
Šedivý kohout (18. část)
„Nepotřebujete něco. “ zeptala se mě bruneta vsesterském čepci. Byla pohledná, milá a měla zpěvavý hrdelní hlas.
Nejvíc mě zaujaly její krásné černé oči a vlasy.
Šedivý kohout (17. část)
Otvírám oči.
Poznávám naši chodbu.
Je to lehké déjà vu.
Sklání se nade mnou, zbrady mu odporně kape pot.
Šedivý kohout (16. část)
Prohlížela jsem si Blanku vnašem bytě sotevřenou pusou.
Na ulici bych ji nepoznala. Musela by mít na krku jmenovku. Nebo stroj času.
Šedivý kohout (15. část)
Automaticky jsem sáhla do nočního stolku pro klíč od dveří.
Vyděsilo mě, že jsem ho našla tak rychle.
Luboš zalomcoval dveřmi: „Neblázni a otevři dveře. “
Když jsem neodpověděla, uraženě se odšoural.
Šedivý kohout (14. část)
Blanka sKlárkou, to snad ne.
Nevybavovala jsem si moc věcí, které jsme spolu prožily. Spíš jejich úsměvy a laskavost. Pocit sounáležitosti posilovaný pravidelnými kávovými rituály svybranými zákusky u mě vkanceláři.
Šedivý kohout (12. část)
Probudila jsem se do tmy.
Co má tohle všechno znamenat.
Patřím sem nebo do blázince. Jde snad o nějaký hloupý žert nebo o promyšlené spiknutí, které mě má poškodit.
Šedivý kohout (11. část)
„Nepůjdeme se projít. “
„Ne,“ zahučel Luboš do dřezu. Dál se věnoval mytí hrnků od snídaně.
Nechce mě pustit ven.
Šedivý kohout (10. část)
Luboš spráskl ruce: „Co jsi vyváděla. “
„Válela se vkřoví,“ sdělil mu černovlasý muž. Vzal za dveře, že je zavře.
„Zbláznil ses.
Šedivý kohout (9. část)
Snapětím všech sil mě chytli za ramena a zvedli na nohy.
„Podívej se, jak je celá poškrábaná,“ řekl ženský hlas.
„Zjisti, jak se jmenuje,“ opáčil mužský hlas.
„Jak se jmenujete.
Šedivý kohout (8. část)
Plaňky černých plotů se chytly kolem ramen a roztančily se. Než jsem se stačila rozkoukat, byla jsem vjednom kole. Nakonec se mnou tančil i uštěkaný jezevčík spoštovní schránkou.
Kopala jsem do nich, jenom se mi smáli.
Šedivý kohout (7. část)
Nadávala jsem si do hus, telátek a dalších zvířátek ze statku.
Jak jsem mohla ztratit mobil, jediné pojítko sLubošem. Musela jsem být fakt padlá na hlavu.
Divoce jsem obracela kapsy, prohlížela rukávy, šmátrala pod tričkem.
Šedivý kohout (6. část)
Přešla jsem na druhou stranu ulice. Klékárně, do níž si Klárka chodila pro prášky sobří kabelkou. Odvezli nechutný automat na kávu, u lavičky vzniklo víc prostoru. Ale ta díra, co po něm zbyla, vypadá hrozivě.
Šedivý kohout (5. část)
Když jsem vešla do kuchyně, Luboš už připravoval snídani. Obřadně zalil dva velké hrnky. Naskládal na talířek dva plátky citronu, namazaný rohlík a máslovou sušenku. Vše mi přinesl na velkém tácu spuntíky.
Šedivý kohout (4. část)
Stoupali jsme do prudkého kopce. Netušila jsem, proč Luboš zvolil tuhle trasu, sotva se belhal. Mně třeštila hlava po tom prášku, co jsem si vzala ksnídani. Celkově mi bylo mizerně.
Šedivý kohout (3. část)
Otevřela jsem oči. Ráno bylo dávno pryč. Do ložnice pronikalo všetečné slunce.
Odrhnula jsem deku.
Šedivý kohout (2. část)
„Nemám zavolat sanitku. “
„To ne. Jenom se mi zamotala hlava. “
„Nechceš nalít vodu.
Šedivý kohout (1. část)
Zřízenec mě dovedl k autu smodrým majákem. Než se vypařil, stačil cosi pošeptat řidiči sanitky.
„Taky si pro vás mohli dojet,“ vyštěkl na mě řidič. „Nejsme taxi služba.
poslední srdce podzimu
vkorunách ulice
dohořívá
poslední srdce podzimu
- vystrašený šepot
we are not your kind
tak už mě polib
zašeptáš
zatímco dominantní alfa tygr
maluje návštěvnicím
smráká se v očích
smráká se
vočích
zapomenutejch na nádraží
- jako když ztratíš kufr
v krabici koruny
zavřeš se stromem do tmy
kam neprosákne
smrad bahna
ani plášť smrtelnosti
Můj kurz tvůrčího psaní (část IX.) - POSLEDNÍ ČÁST
IX.
Řeknu vám jedno: Své rozhodnutí jsem porušil.
Nebudu teď popisovat, kolik návštěv záchodové mísy a umyvadla tomu předcházelo, to je hodné tak Kadlece. Přestože mě třeští hlava, slibuju, že se zaměřím na to jediné, o co celou dobu šlo, na psaní.
Můj kurz tvůrčího psaní (část VIII.)
VIII.
Potácel jsem se parkem. Město se ukládalo do večerního kómatu a všude hořely lampy, jako by mohly něco změnit. Němá asfaltka mlčela, sem tam si říhla nebo sebou praštila do křoví – ať žije teplá náruč piva.
Můj kurz tvůrčího psaní (část VII.)
VII.
Zas tam byl. Postával u baru, popíjel zelenou a zuřivě si cosi zapisoval do deníku. Muž spichlavýma očima a nezbytným knírem, který nedávno oslavil šedesátku sám sflaškou rumu a nekonečným Karibikem.
Můj kurz tvůrčího psaní (část VI.)
VI.
Když jsem rozlepil oči, bylo mi ještě hůř. Leon, který se zasekl vmé kleci, řval a rval za mříže jako pominutý. Nevěděl jsem, jestli se vydrápe ven spodem nebo vrškem, nevěděl jsem nic.
Můj kurz tvůrčího psaní (část V.)
V.
„Jak se naparuje Dement, viď. “
Vyčerpaně jsem zvedl oči k monitoru. Byl tam – Dement, jeho kočka, kočka její kočky, kočka kočky její kočky, nestíhal jsem to sledovat.
Můj kurz tvůrčího psaní (část IV.)
IV.
„A pije hodně. “
„Jestli je několik flašek denně hodně, tak jo. “
Nabral jsem si na vidličku kousek vajíčka.
Můj kurz tvůrčího psaní (část III.)
III.
Kráčel jsem po bulváru Saint-Germain, pyšně a směle jako správný dacan a dandy. Proti mně si to štrádoval jiný švihák. Ukazoval na můj klobouk a posmíval se mi.
Můj kurz tvůrčího psaní (část II.)
II.
Zamířil jsem do Billy. Naštěstí měli vakci tuzemák. Jmenoval se Leon a na etiketě měl obrázek lva a plachetnice.
Můj kurz tvůrčího psaní (část I.)
I.
Dopadl jsem na autobusovou sedačku, kníž jsem se přilepil. Unuděné, pálivé slunce, které se dobývalo přes poškrábané sklo, mě vyhmátlo roztřeseného a sotva popadajícího dech.
Svíral jsem vrukách životopis Františka Kadlece.
jsi jako hvězda
viděl jsem tě na obloze
a kam se hrabou trapný světla
z evolučních raket
co vezou opičky zpátky k dědovi
… dokud žiješ
zakrýváš tlukot srdce
klapotem nohou
po hřbitovním chodníku
kde leží bezhlavý holub
skrýt se
slyšíš třepot
každýho z miliard listů
stromku bez odpalujícího zařízení
ach ty kořeny
Dýka a meč
Kamimura a Nanako usedli k čaji. Mlčky srkali senchu, která jim hořkla vústech. Jeden pár očí hledal odpověď vdruhém. Zůstávali nehybní jako staré sochy určené klikvidaci.
jenom jedno z kol
jsem jedno zkol
půlím koleje
jako hřeb
jako polibek
Holubí automat
„Ty krávo, vletěl tam holub, se poseru. “ zavřeštěl cikán. Významně poklepal na bankomat, pak si poskočil z jedné nohy na druhou. Mával u toho flaškou, z níž se napil asi tak dvacetkrát během minuty.
Sebevrah
Kolikrát ryl rypákem vzemi, kolikrát se nažral bahna, by nespočítal. Každou chvíli zakopl o neviditelný kořen, o větev amputovanou větrem, o vlastní nohu. Bylo mu to fuk; všechno mu bylo fuk.
Mířil za světlem.
probudíš den
probudíš den
polibkem pralesních bohů
co se schovali
do hadích kůží
Výhybka
Stojím na tramvajové zastávce, je to ta na Andělu, jak tam staví patnáctka a šestnáctka. Jsem jedna ztváří davu, ale přesto se od nich liším. Nikam nenastupuju, nikam nejedu; moje tvář zůstává stejná. Spokojeně se usmívám; přijde mi, že někam patřím.
Náušnice
„Pojď si sednout, za chvilku to začne,“ vyzval ji Karel.
Pavla se jen neochotně přišourala ktelevizi a usedla na gauč; policejním pořadům nikdy nepřišla na chuť. Ani ve výslužbě nehodlala sledovat Brutální vraždy, nebo jak se ten pořad jmenoval.
„Chci, abys to přepnul.
jenom rozváží bahno po našich zastávkách
tramvaj se proplétá
utopenou nadějí města
jako když užovka
češe myší holátka
Experiment
Zúčastněte se revolučního experimentu, poznejte (nejen) svůj mozek, své limity. Za jednodenní aktivní účast Vám vyplatíme 15 000 korun, které zašleme na Vámi uvedený bankovní účet.
Budeš mít na nájem, pošeptal mi mozek, který chtěl zůstat vsuchu a teple. Hned jsem vytočil přiložené číslo a nadiktoval jim kontaktní údaje; ještě měli volné místo.
uprostřed polibku
jsem šermíř
a cípy hvězd
vytahuju kordem
znahých kapes
Potomci ohnivého boha
Plameny vyskakovaly všude, kam se Adu podíval. Děs v jeho očích rozehraný plameny tančil strašidelným tancem. A nejen v jeho očích, ostatní členové tlupy na tom byli stejně – krčili se pod větvemi, které ničily ruce ohnivého boha. Z nebe nad horou se snášel horký déšť a padal jim na hlavy.
Plastika
I.
Ta plastika na stropě mě hned učarovala. Obličeje lidí, inspirované skutečnými cestujícími, na mě civěly jako živé. Celé hlavy i skusem krku, které visely zdánlivě ve vzduchoprázdnu, se na sebe mačkaly, jako by neměly konec ani začátek.
vylez už konečně na souš
rozlom se skořápkou
jako lampión co zapálí
podmořskou polívku
gestem co nesmrdí šupinou
Smradlavý kohout
Zdravotník je milý kluk. Doprovodí mě až ke dveřím. Po zazvonění se přišourá dědek sberlemi, jehož propocená košile se mi zaryje do nosu, div se nepozvracím.
„Čau,“ řekne dědek a poškrábe se na zadku a já zadoufám, že ne přímo vněm.
vrátit se
veleryba cedí vodu
a ty krev
jako by ses chystal zalít nezmary
sám sebou
Anděl strážný
Dotankoval sem plnou. Hladový voko se přihlásilo vo svý akorát včas, už sem si myslel, že budu muset bivakovat ve zavšiveným motelu, kde spí jenom děvky nebo sedláci. Vhlavě se mi to mlelo jak vposraným mlejně… Jenže i prochcaná postel je lepší než žádná.
Obsloužil mě starej dědula, co vypadal jak zombie ze ZZ Top, taky smrděl olejem a stářím.
Hra
Hoď kostkou. Dokonči příběh podle toho, jaké ti padne číslo. Pokud ti padne šestka, dokonči ho podle sebe.
Než si přiložila mobil k uchu, začal zběsile máchat rukama.
při zrození noci
noc se rodí
pod pláštěm úhoře
zbavenýho žárovek
noc se protahuje
Petrklíče
„Zima už je pryč. Díky bohu,“ řekne Božka. Podívá se zokénka; bílý zafuněný favorit se přibližuje klouce, kde rostou první petrklíče.
„Poděkuj spíš jaru.
teprve když
teprve když
jsi ztratil svoje kapsy – a že byly dvě
a barokní andělíčci
ti otevřeli svatý poklopy přes bradavky…
You Ain't Me
Válíš se ve vaně, pěnu u huby. Znuděně listuješ časopisem. Zaujme tě titulek článku „Americký konzervatismus vzhůru nohama“, ale číst ho nebudeš. Má přes šest stránek, vystydla by ti voda.
Existujeme, kombinujeme, vysíláme
Když nespíme, kombinujeme, vysíláme, existuje světlo. Udržujeme aktuální kód. Kód znamená světlo. Mimo kód existuje tma.
Balkón
Cítí, jak se smršťuje, jak se ztrácí vcigaretovém dýmu, který ho omotává jako ta nejjemnější pavoučí síť. Naklání se přes zábradlí balkónu a řve na kolemjdoucí: „Jednou se vám to podaří. Cha. Ale dneska ne, vážení.
pláčeš jako
pláčeš jako
srdce zvonu pomilované Terminátorem
jako když nasekáš
milostné oříšky
Setkání s Franzem
Můj vedoucí vykoukl zokna a začal se smát. Položil příbor na stůl a rozmáchl se směrem k oknu: „Ten děda je vtipnej, chodí tam a zas zpátky. “
Vykoukl jsem taky. Starý roztřesený pán bloudil mezi krámky jako včela, div že nenarážel hlavou do výloh.
kdyby to šlo
kdyby to šlo
přetrhal bys lanoví
vchobotnici svojí lodě
protek bys do kostí
Bulovka
Na lavičku dopadají první paprsky. Připadám si jako jedna zvymrzlých budov, které ještě pamatují doby, kdy Libeň nepatřila mezi metropolitní vazaly.
Zvednu se zlavičky. Projdu se kolem LDN, infekčního, pitevny, a nakonec to vezmu kolem záchytky a onkologie.
Dvě okna a šedá kočka
Kočka
Šedá kočka se posadí na kapotu černého auta. Nevybrala si ho náhodně, to kočky nedělají; patří nejbohatšímu a nejotravnějšímu sousedovi. Džíp parkuje před vchodem č. 497, ve kterém se rozsvítila dvě okna nad sebou.
jsi levandule zlomená touhou
mhouříš oči
před rozpáleným
planetárním hrncem
jsi levandule
dokud pluješ neumřeš
vzpomínka je jako vlna
co si dělá náramky ze slunce
& občas žongluje sžerty delfínů
pluješ
Kámen slunce
Náš velekněz, náš generál, naše věčná pochodeň, naše píseň na rtech, je mrtev. Jeho tělo leží vprachu, nedovolili nám ho ani pohřbít. Říká se, že ho zabil žal, který mu zlomil srdce. Jenže to je nesmysl.
liška v kapse od mléka
trhneš sebou
jako liška vkapse od mléka
co ti nese ráno
vholubí brašně
chceš se vyškrábat ven
meandrující kočka
tě sekne
do amputované ruky
kterou opíráš o stěnu
Nikdo se nesmí nic dozvědět
„Spíš. “ zeptal se Honza tiše.
Bětka se hořce zasmála: „Ne. A nemyslím si, že vůbec usnu.
Stín
Plíživá tma postupně uchvacovala pahýly hradeb, sochu Herkula bojujícího s trojhlavým Kerberem i trojlístek mužů postávajících před hlavní bránou.
„Jdu dovnitř,“ prohlásilSamilliard. „Vy pročešete okolí. Jestli narazím naStína, zavolám vás, jasné.
nesmíš chytit raketovýho syfla (drž se, Ukrajino!)
Putin
znamená děvka
francouzsky
Putin
Satanské dvojče ve sklepě
„Jak se má maminka, Adélko. Už je zdravá. “
„Zdlavá jako žípa,“ zašišlala Adélka a zatvářila se jako mrkací panna, jak to mají dospěláci rádi. Markéta se rozesmála a pohladila Adélku po blonďaté hřívě; byla jako samet vyšperkovaný rozesmátými beruškami, které předstíraly, že se znich staly sponky.
porcuju tě
porcuju tě rty
jako mačetou jako pomatený řezník
jako zobáček labutě co vyklovává
poslední zrna ze zimních ker
Loterie
Agáta přelétla kupu obálek, které se válely na stole.
Bude je muset otevřít a roztřídit, nacpat do přetékajících šanonů, odklepnout vEPS (elektronickém poštovním systému) a za pět let slavnostně odvézt na vozíku do archivu. Dneska byla pošta obzvlášť výživná. Jeden dopis dorazil ve dvou obálkách, jiný byl adresován kolegyni, která odešla před třemi lety, a další dokonce patřil odboru o patro výš.
epitaf
stíny se prodlužují
jako popravčí sekera
česající lenost makovic
robotický anděl
Draco
Sofie se opírala lokty o okenní parapet. Se zapálenou cigaretou si připadala jako světluška, která přistála o půlnoci na fotbalovém hřišti. Venku mrholilo.
Když típala cigaretu o misku sčínským drakem, neubránila se úsměvu.
Revoluce je všechny zachránila
XC7_2044_235_2 A napomenula XC7_2044_235_3 C: „Jez pořádně. “
XC7_2044_235_3 C se sehnula nad misku. Jsou vní kukuřičné lupínky, napovídal jí mozek. Její okuláry se však natahovaly zbytečně.
pokoušíme (se)
pokoušíme se
– žonglovat se žraloky
– extrahovat kávu zloktů
– usmát se dřepem
Myslela jsem, že jste umřel
Všude jsou cihly. Připadám si jako vkomíně. Komín, stoka, je mi to fuk. Plazím se, protahuju se skulinami, kloužu po igelitech vymáchaných v oleji.
Nadechnout se
Měli před sebou jediný úkol – dostat se na svobodný jih. Překážkou jim byli po zuby ozbrojení vojáci, jejichž dalekohledy pročesávaly porost jako oči hladového sokola.
Vzduchem prosvištěla kulka, která Bongovi utrhla kus stehna. Bong zařval jako tur a svalil se do rudého mechu.
lepíme si křídla ze slz
závidíme ptákům
co letí na jih
aby se
zas vrátili
Hodinář hvězd, Velký Tygr
Jel jsem jako robot se skenerem v hlavě. Pět finských rohlíků a k tomu cereální bulka. Paní se sotva došourala k pokladně a už jsem zadával jejich kódy. Kdyby to takhle šlo i s Lídou…
„Co děláš v sobotu.
deštivé kyvadlo z paroží
kozou
namaluješ milostnou báseň
na dveře od chlíva
slepejma hráběma
Deaktivátor
Až vám budou vykládat, že z okna skáčou slaboši, nevěřte tomu. Už kvůli mně. Brzo hupnu dolů, abych se nadobro ztratil v němých ústech města. Zatím se zoufale rozhlížím po střechách aut, co jsou rozesetý po rezidenčním parkovišti a pumpujou do sebe elektřinu horem dolem.
kdyby tak tušili…
město ti vrací
tvoje teplo
když chčiješ na zeď
před nonstopem
nepřestane mě udivovat
koukám se na svět
ze hřbetu buvola
obviněnýho ze žhářství
jsem krysa zpodpalubí
reinkarnuješ se v slzách
reinkarnuješ se vslzách
jako fetiš ještěra
utopenýho v pohovkách
seš věčnej hybatel ničeho
zhmotnit se
žene tě touha
odhrnout záclony zkřídel
zobákovým kompasem
zhmotnit se
Pamětník
Nad šedivé skály se hrabala kamenná ruka sdeseti prsty. Kdyby ožila, možná by popadla náš vlak a vymáchala sním Labe. Bral bych to. Jel jsem poprvé do Děčína, navíc dělat rozhovor sněkým, koho jsem nikdy neviděl.
Bedna v hlavě
Čekám, až přijede zkurvený metro. Ostatní nevnímám.
Vhlavě mám jukebox. Pouštím si vněm útržky mládí.
Jednosměrka
I.
Den na hovno. Spousta porad, kde se musí vypovídat hlavně nuly a nemakačenka, pro který je to jediný pracovní vzepětí za celej tejden. Myslej si, že mě nakrmí pohádkovým perníčkem.
Bojovka (3/3)
„To bude chtít spláchnout. “
Když mu Karel nalil panáka, málem se rozbrečel. Tuzemák pil poprvé od té doby, co se klepal mrazem a nemohl se dočkat, až si dá pořádný hrnek grogu. Místo toho ho napadl maniak sšaškovskou maskou.
Bojovka (2/3)
Karel zapálil svíčku. Mihotavé světlo odhalilo nápis „nakládané okurky“ na baňaté sklenici. Nefoukalo, svíčky by měly dobře hořet. Kdyby ne, nafasoval každý krabičku sirek.
Bojovka (1/3)
Lukáš natáhl ruku, až vyjekl bolestí. Prsty mu sjely po zvoncích. Trvalou celou věčnost, než se mu podařilo zazvonit.
Ze samé úlevy, že se nebude muset dál natahovat na skřipec, se rozesmál.
Možná ani neodejdu
Toníka bezpečně poznávám podle ryku, kterým mě budíval uprostřed noci. Bejvávalo. Teď je zněj patnáctiletej klacek. Jsem na něj moc pyšnej.
sami nejsme nic
nevzdávej se
ještě jsi neprozkoumal všechno
– nemůžeš strkat nos
všude
sezóna v pekle
most do kterýho jsi mě zazdila
oddělil jarní louku
od prstů který si žily
vlastním životem
Únos
Krátím si čas koukáním zokna na paneláky (ten můj je šedivý a má třicet pater). Na kruhovém objezdu rotují auta okolo žluté mešity smodrou kopulí. Venku začíná padat tma, zníž se vynořuje skupinka zahalených žen, které se vrací domů svečeří. Některé tlačí káru místo koně nebo osla.
Jak jsem našel štěstí
Obuju se do toho zplných plic. Další kulička putuje do bavlněného pytlíku.
„Hare Krišna Hare Krišna,
Krišna Krišna Hare Hare,
Hare Ráma Hare Ráma,
Happy When It Rains
jsem šťastnej
když prší
jako The Jesus and Mary Chain
ne tak kvůli dešti
Jak se rodí andělé
I.
Zírám do korun větších brášků. Fascinuje mě, jak září do všech stran. Majestátní králové lesa.
Reptilián
Ze snu, vněmž se slavnostně rozzářila daleká hvězda, mě vytrhává mobil. Natáhnu se po něm, ale spadne mi za noční stolek. Lovím ho dobrou půl minutu. Vyzvánět nepřestává.
čekání na zrození
chtěl jsem
se stát opeřeným hadem
čekajícím na zrození
ve tvojí jeskyni
Špinavé ruce
24. 6.
Zase se to děje.
Houkající sanitka si klestí cestu mezi auty.
z lásky
nech ty modlitební koule
jsou posvátný
řekla
a stvořila Buddhu
naděje se objeví v trhlinách
déšť co brnká o vlákna
ti nevadí
když nejsi na lovu
jako nemožnej pavouk
Už pojď za mnou
Zrádia burácely bubny s baskytarou, mezi které se zařezávala kytara Anguse Younga. Silný auto, hard rock a volume doprava, to byla jediná hudba, kterou Karel uznával. Nic jiného slyšet ani nechtěl, jen šlapat motoru na krk a prorazit si cestu mezi hlemýždi.
Netrpělivě sledoval světla na semaforu.
nehybný tanec smrti
laciný tornádo
ti učeše vlasy
sousedem & doteď tam stál i se svým domem
z hrobů vyletí mrtvoly
průvodce
nikdo netvrdil
že tě provede životem
můžeš se do toho pustit sám
život není kategorie
Lovec
Sotva vystoupily zvlaku, šlápla Tereza do bahna. Když vytáhla pohorku zlouže, zníž odpadávalo bahno i se vzorkem, začaly se sLuckou řehtat. Pokračovaly směrem ke kostelu. Minuly bývalou továrníkovu vilu sperfektně zachovalou zahradou, které vévodily rododendrony, jejichž listy poklidně čechral vítr.
všech syn jedinej
chtěl bych bejt
navždy zatracenej
všech syn jedinej
chtěl bych bejt
včetně tebe
tak dlouho jsem
lízal stíny věcí za zdí
až mi ze zubů vyrostly cihly
- ne neplánoval jsem to
Jeden jako druhý
Nesmělý zpěv skřivana umlčelo houkání policejních sirén. Potom co zmlkl, se skřivan uraženě zvedl z pouliční lampy. Rozhodl se, že si znovu projde všechna krmítka v ulici, třeba do nich někdo mezitím nasypal hrst slunečnicových semínek.
„To jsou ale haciendy,“ řekl Pavel při pohledu na rozložité vily sgarážemi a terasami, které míjeli, přičemž mizejícího skřivana si ani nevšiml.
to je teprv umění
nikdy jsi nechtěl žít
jako slepý vejce v dinosauří misce
točit se dokola v kamenný krabici
pod dohledem zhmotnělejch žvástů
nebe dávno spadlo na zem
necháš chmury odejít
svoje rány zacelit
uraženecké nálady
ať si jdou snebeskou fasádou.
Hodinářem v pelesti
Karolína mrkne na hodiny. (Na ty rozhrkané, co tu nechala kolegyně, než nadobro odešla zministerstva. ) Čísla na nich zobrazují obrázky ptáčků zpěváčků. Jsou opravdu pitomé, jako by je namalovaly děti ve školce.
sám nejlíp víš
vymaňuješ se davu
jako loď která pluje
objevovat dračí sluje
pro další plavidla
rozutekl ses
– tvůj dýchací přístroj
ti napumpoval do srdce
jed ze skarabů tvejch slin
jejichž inkoustem ses odepsal
kino mimo kino
poprvé zahlédneš
otisk její tváře
v srdci zrcadla
obličej se párá v páře
na jatečním rozcestí
záchvaty paniky
vmozkovém předměstí
píšou ti deníky
do tvého předloktí
jednou se utkám s draky
padá na tebe splín
když hledáš svůj stín
a přitom se koušeš do ocasu
jako ten drak
zablitej den přivítáš průvanem
zablitej den
přivítáš průvanem
vycpaným kazatelem
co sežral Betlém
symboly co nepřijdou
Králík na obloze
tě sekne dobrem
jako symbol Vánoc
co nepřijdou
nebojíš se prázdných vitrín
chceš si to nechat
projít hlavou
jako
Kurt Cobain
Proč neházet noviny do koše
Alena ho zahlédla na tramvajové zastávce, když spěchala do práce.
Jak nakláněla hlavu doleva, přerazila se o odpadkový koš narvaný zamaštěnými talířky od pizzy. Na nohy jí musel pomáhat starší pán suštěkaným šedivým teriérem.
Všiml si toho.
smaragdovej deštník
prší na dlaně
který nemáš
protože jsi ukrytej po kapkách
co jí spadávaj do vlasů
Pouze jejich láska je věčná
Vítr si pohrával skelímkem od popcornu. Hnal ho přes kamínky směrem kpláži, kde ho zastavil racek. Když zněj zklamaně vyndal hlavu, začal ho trhat na kusy.
Z nebe se snášeli další hladovci.
šnekem se vrať do deště
rozšlápneš šneka na asfaltce
abys pošlapal tvář
svojí minulosti
vracíš se
Povedlo se
Pavel přejel očima přes notebook, kde se objevil obrázek telefonu, který se rozdrnčel. Jeho první myšlenka byla: „Neber to, stejně ti nikdo nevolá. “
Podle internetové adresy poznal seznamku, na které si před půl rokem vytvořil profil. Doteď mu nepřišla jediná zpráva (kromě dvou reklam na stylové vaginální erotické pomůcky od firmy Gekon), tudíž neočekával, že zrovna on zaujal jistou Sandru_23 natolik, aby mu sama zavolala.
galantní rytíř léta
nečekal jsem povzbuzení
ve světě kde vládnou meče
otupený nánosem muzejní nudy
když jsem šel
Zástava srdeční činnosti
Držel jsem se zářivky a koukal se na lůžko, na kterém jsem ležel.
Dočteš se o tom vkaždém časopise. Vznášíš se nad zemí a pozoruješ sám sebe, zatímco duše opouští tělo. Klinická smrt.
Panenky
Otevřela jsem dveře. Do nosu mě praštila štiplavá vůně jablek, pálenky a plesnivého nábytku. Málem jsem zakopla o prázdnou flašku od jablkovice. Tomu říkám přivítání.
Rekonstrukce
I.
„Co to bylo za magora. “ odplivl si Michal. „Škrtil ji.
láska nespadla z nebe
prožijeme si svoje
a nepotřebujeme ktomu
galaktický gesta
řekla jsi
Srnečka
Hodil jsem klíče od chaty do přihrádky pod loketní opěrkou. Minul jsem sousedovu zahradu, kde se za plotem pokaždé proháněl černý vlčák. Dneska jsem ho nezahlídnul, lilo jako zkonve. Byl se svojí rodinou, zatímco já byl jako vždy sám.
Nevinný
Michal si vzal od dozorce černý pytel a posvátně ho otevřel. Jako kdyby šlo o tajný kufřík sdětskými poklady. Nebo jako ve hře, kdy si člověk musí zapamatovat co nejvíc předmětů, než se zakryjí přehozem, která ho nebavila, protože je vždycky vyjmenoval všechny. Postupně zpytle vytáhl: tři konzervy sčervenými fazolemi ve slaném nálevu, otvírák na konzervy, digitální hodinky značky Casio, notýsek sdůležitými telefonními čísly, peněženku sdoklady a rozšmelcovanou tatranku.
Šimpanzi
Po šedivé magistrále se opatrně posouval řetěz aut. Občas někdo zatroubil, aby dal najevo, že ještě žije. Postupně se kněmu přidávali další. Nakonec troubili takřka všichni, aniž by tušili proč.
Pohřbená v lese
I.
Paprsky slunce prosvítají mezi jedlemi. Voda vpotůčku dostává pod slunečním světlem lehce fialový odstín. Svěží mech, který lemuje kamenné meandry, září do všech stran.
Smrt v on-line přenosu
„Kde máš tátu. “ zeptá se Soňa mamky, když seběhne po schodech do jídelny.
„Asi si domlouvá ten byt na Žižkově. “
„Sráč,“ procedí Soňa a dostane takovou ránu, až chytne druhou o stůl.
Let Sokola
Mladíci se popichují oštěpy vbederních rouškách zpavích per. Jsou ztoho drobné rány, mladíci musí něco vydržet. Stejně jako dívky, které na ně čekají. Přerod zjinocha vmuže za jeden večer.
Červené náramky
1 NÁVRAT
„Vězeň X Æ A-12. Příprava naexpedici,“ zahulákal na mě dron.
Koukal jsem, jak dron mizí za blokem cel. Popadla mě, protože patnáct let je sakra dlouhá doba, aby si člověk zvyknul.
Výlet pana Broučka tentokrát do doby postapokalyptické
I.
Stojí to za pendrek, pomyslel si pan Brouček, když mu nezazvonil budík. Měl ve zvyku natahovat na noc dva najednou (sichr je sichr) a dneska mu vypověděly službu oba. První se vybil, a druhý dokonce ani nenašel.
Ochlasta
Poprvé jsem ho potkal, když jsem se vracel po mostě od Staromáku na Malou Stranu, kde jsem bydlel. Zrovna končil(přesněji řečeno už skončil súderem půlnoci) můj velký den, kterému jsem se chtěl původně vyhnout – maturitní ples. Ale copak jsme vUSA, aby se ztoho dělalo haló.
To mně se nestane, že bych skončil sholkou na zadním sedadle vnaleštěném cadillacu, vČechách to máme holt jinak: děláme houští pro ubrečené rodiče, chytáme do plachty mince a usoplené bankovky a tváříme se důležitě, i když máme maturitu teprve před sebou, a nikde není řečený, že ji uděláme (dobře, já jsem nakonec prospěl svyznamenáním).
Jak druhé nenudit
Nerozhoduju se, jakým busem pojedu. Chci, aby za mě rozhodla náhoda, protože ta jediná dává smysl.
Busem teďka jezdím denně. Ne, že by mě bavilo hrkání a syčení pístů, ale o to tu nejde.
zlomený šípy jara
jaro barví květy narůžovo
než ho utrhneme jablkem
protože jen koukat nestačí
vítr třese starou jabloní
seš rozinka v hroznu metropole
všichni někam jdou
nevíš kam
jenom že jdou naopak
seš larva co hyne vrozpuku
chvíle nechvíle
třepotáš se
jako řasa nastavená dehtem
vuhnilých schránkách korýšů
kterými jsme byli:
denně musíš hibernovat
chceš vyskočit z hrncehibernace
kterou ses pokryl jako peřinou
kusem pěny setřeným zhrbu ďábla
denně musíš balancovat nad útesem
veď mě ve tmě
otočíš vesmírným vypínačem
až zašustí paprsky hvězd
jako křídla motýlů
odsouzených ktrestu reinkarnace
tvář na rohu ulice
žebrák na rohu ulice
zastavil čas
urnou tvýho dětství
prolitou deštěma vína
chtěl bych se vrátit kruhem
chtěl bych
na pouti zastavit kolotoč
vykřičet do prázdna
radosti z nebytí
odlitek dnešního dne
někdy balancuješ
bez provazu a bez tyče
a jenom sám sebou
vyvažuješ jedovatý ostny nicoty
proč to všechno? (pro J. K.)
protože nikdo nedoletěl až ke slunci
aby nemohl hezky sešupajdit dolů
mezi mimozemský larvy skarabů
který krmíme svými rukávy
poslední nadechnutí
jsme vpletený
vtabulkách oken
jak vigelitce sebevraha
jsme zmatený
a bůh řekl světlo
bůh řekl světlo
a byla tma
bůh ale neřekl tma
a bylo světlo
marně lepíš ze střepů anděly
chceš městu
namalovat novou tvář
křídlama holubů
& skrvnama od vína
nejsem jako vy
jenom ve svým nitru
otáčím soukolím svýho těla
& přehrabuju se
kvantem černejch děr
zrozeni k umírání
zrodili jsme se
za vesmírný bouře
když jsme sjeli po hadím ocase
dokelímku od koly
město jsem už prošel
píšu báseň
na podrážku boty
hele může to bejt
moje poslední bota
válka pořád je
lidi chodí
oknem
je vidíš votevřených dveřích koupelny
jak jdou saktovkou na vlak
Až po lokty
Helena přeletěla zahradu očima, aby spočítala děti. Dvakrát napočítala do sedmi. Až když obešla budovu, spatřila konečně Soňu vmodré mikině s kapucí, jak se hrabe oběma rukama v pískovišti a cosi si pro sebe povídá.
„Soničko, pojď na večeři.
nitro je nitro
byl jsem zavalen
temnotou knih co nikdo nečte
a zvenku kdosi otočil klíčem
nikdo mi nepřišel na pomoc
podzim se rozlít po okapech těla
rozprsklý mouchy malujou
podzim na přední skla lidí
& obětujou se za nás všechny
sundej jim posmrtnou masku
hledáš se brčkem v tříšti snů
objednáš si drink
teď sjinou barvou
všechno se změní
aspoň na chvíli
pudry a vycpávky
nechceš se
stát cukrovou vatou v záňadří ruské škvíry
to jsou ty dny
kdy nežereš šváby v oponě
Vrah tam bloudí tmou
Těšíš se. “
Ptá se, ale chce slyšet ano, ne odpověď.
Ty jeho řeči. Že pojedeme na chvost civilizace, kde hlásí dobré ráno kohout, jen když se liška probudí sprázdným břichem, že tyhle šílený místa vůbec přitahujou strašidelný síly, který když se vymknou kontrole…
Hlava mi třeští zněj a taky tohodle vlaku, kterej kodrcá a staví vkaždé vísce, z kupé, co zažilo aspoň jednu válku.
Oběti
Před očima se mu zjevila umývárna.
Zatuchlá, sto let stará, oprejskaná místnost lemovaná několika plastikově černýma sprchama, ve který ho Karlík sHonzou strčili pod ledovou sprchu.
Celej ten letní tábor byl jeden velkej průser. Už druhý den prohrál vping-pongu, byl nejhorší zcelého čtvrtého oddílu.
jako Kolumbus
zasek’ se vpleši
vlasatýho totemu
který si poskládal
vhlavě